ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.26.2021.1
KSBR 54 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 26/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice D. P. , narozené XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, PSČ 110 00, o návrhu na povolení oddlužení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS XY, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2020, č. j. KSBR 54 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 3. listopadu 2020, č. j. KSBR 54 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužnice (D. P.) [bod I. výroku], zamítl návrh na povolení oddlužení (bod II. výroku) a zastavil insolvenční řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje ustanovení §3, §395 odst. 1 a §396 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i ustanovení §395 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – zjistil úpadek dlužnice a dospěl k závěru, že dlužnice svým návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr; ten přitom shledal v její předchozí trestné činnosti majetkové povahy. Za podstatnou nepovažoval samotnou skutečnost, že dlužnice spáchala trestný čin, ale hodnotil její trestnou činnost jako „výrazně závažnější“, neboť jí způsobila „dosti vysokou škodu“ a činila tak „po delší dobu“ velkým množstvím dílčích útoků. Přihlédl dále k tomu, že dlužnice neuhradila „ve zcela převážné části“ vzniklou škodu. Snahu dlužnice o nápravu neshledal „jako příliš věrohodnou“ a její návrh na povolení oddlužení tak zamítl. Vzhledem k tomu, že majetek dlužnice byl pro uspokojení věřitelů nepostačující a dlužnice nepožádala o řešení úpadku konkursem, insolvenční řízení zastavil.
3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. prosince 2020, č. j. KSBR 54 INS XY , 4 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech II. a III. výroku.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení §395 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, jakož i §395 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – souhlasil se závěrem insolvenčního soudu o nepoctivosti záměru dlužnice. Uvedl, že výklad pojmu „nepoctivý záměr“ ve smyslu ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona je „ponechán“ insolvenčnímu soudu. Zdůraznil, že dlužnice je ve výkonu trestu odnětí svobody za trestnou činnost (zpronevěry a podvod), které se dopouštěla opakovaně a dlouhodobě a při níž způsobila škodu 64 poškozeným „dílem sama a dílem se spolupachatelkou“ více než 4 000 000 Kč. Konstatoval, že při hodnocení poctivosti záměru dlužnice je rozhodný stav v době podání insolvenčního návrhu, nikoliv v době vydání odsuzujících rozsudků. Neshledal důvodné odvolací námitky dlužnice, když o její nápravě „ničeho nevypovídá“ pouhá skutečnost, že ve výkonu trestu pracuje a že absolvovala kurz finanční gramotnosti; dlužnice ani netvrdí, že by škodu byť částečně uhradila, a není v tomto ohledu podstatné, zda si je vědoma povinnosti uhradit (i po úspěšném oddlužení) „závazky z titulu náhrady škody, ke kterým byla odsouzena v trestním řízení“. Ztotožnil se rovněž se závěrem insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka pokládá otázku, jakým způsobem má soud postupovat při vymezení důvodu pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, tedy jaká kritéria jsou rozhodná pro posouzení (ne)poctivého záměru dlužníka odsouzeného pro předešlou trestnou činnost majetkové nebo hospodářské povahy a jakým způsobem se má hodnotit jeho případná náprava ve výkonu trestu odnětí svobody; dále, zda je poctivost svého záměru dlužník povinen prokazovat a zda je nepoctivý záměr presumován již ze skutečnosti, že byl dlužník pro uvedenou trestnou činnost odsouzen.
7. K tomu dovolatelka zdůrazňuje, že není důvod vylučovat z režimu oddlužení dlužníky, kteří změnili svůj přístup, snaží se o nápravu a jejich proměnu lze shledat opravdovou. Uvádí, že odvolací soud nezohlednil její chování ve výkonu trestu odnětí svobody, kde svoji finanční situaci odborně konzultuje a zároveň vykonává „pracovní činnost“, ani skutečnost, že by insolvenční řízení vedlo k efektivnějšímu a spravedlivějšímu řešení dluhů dovolatelky a ke stabilizaci její ekonomické situace. Odvolací soud se podle dovolatelky nepřípustně zaměřil na minulost dovolatelky a pouze „provedl výčet její trestné činnosti“.
8. Rozhodné znění zákona č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu, pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2. článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
9. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v otázce poctivosti záměru dlužnice v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
[2] Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem, ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 112/2012“).
[3] Je-li taková proměna opravdová, není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku (srov. R 112/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 227/2016).
[4] Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů R 112/2012) má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 64/2018“).
[5] Skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 bylo [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] změněno ustanovení §395 insolvenčního zákona (a mimo jiné byl vypuštěn text §395 odst. 3 insolvenčního zákona, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící – viz důvodová zpráva k označenému zákonu, II. zvláštní část, část první, body 214 a 215) na uplatnitelnosti závěrů obsažených ve shora zmíněných usneseních (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 98/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 53/2016).
11. Ustanovení §395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění do 31. ledna 2013, přitom obsahovalo v příkladmém výčtu okolností, ze kterých je možné usuzovat nepoctivý záměr dlužníka i skutečnost, že v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.
12. V R 64/2018 Nejvyšší soud rovněž uvedl, že z hlediska (ne)poctivosti záměru dlužníka při podání návrhu na oddlužení je třeba zkoumat též okolnosti popsané ve skutkových větách trestního příkazu, jakož i další chování dlužníka, pro které byl (dříve) trestně stíhán. S ohledem na charakter a intenzitu tohoto předchozího (trestního) jednání dlužníka je třeba zkoumat i případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů R 112/2012).
13. Výše řešené tedy znamená, že trestná činnost dlužníka je jedna z okolností, kterou je insolvenční soud povinen při posuzování poctivosti záměru dlužníka zohlednit (i v režimu insolvenčního zákona účinného od 1. ledna 2014); přitom je povinen rovněž přihlédnout k charakteru a intenzitě této trestné činnosti.
14. V poměrech projednávané věci odvolací soud (v souladu s odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu) „nepresumoval“ nepoctivý záměr dovolatelky při podání návrhu na povolení oddlužení jen ze samotné skutečnost, že spáchala trestné činy majetkové povahy; v souladu s judikaturou vymezenými požadavky vymezil okruh relevantních skutečností ( druh trestné činnosti, délka jejího páchání, počet poškozených a výše způsobené škody, kterou dovolatelka neuhradila) , a dospěl k závěru, že lze důvodně usuzovat na nepoctivost záměru dovolatelky, když předkládaná tvrzení o nápravě dlužnice (zaměstnání ve výkonu trestu, absolvování kurzu finanční gramotnosti aj.) nejsou postačující. Nejvyšší soud přitom neshledal důvod korigovat závěr odvolacího soudu o nepoctivém záměru dovolatelky, který není zjevně nepřiměřený, ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu