ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1089.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1089/2021-1298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. R. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 12 To 45/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 119/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. 3 T 119/2019, byl obviněný A. R. uznán vinným ad 1) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ad 2) přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ad 3) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ad 4) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ad 5) zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Xiaomi Redmi 5A.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 12 To 45/2021 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o vině ad 1), ad 2), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně poškozených A. R. a T. R. a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného shledal vinným ad 1) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ad 2) přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (ad 3), přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (ad 4) a zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (ad 5), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, jej podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněného podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku odsoudil k trestu propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Xiaomi Redmi 5A. Podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému stanovil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené A. R. částku 995.042 Kč a poškozenému T. R. částku 474.341 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozenou A. R. a T. R. odkázal svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že byl porušen §2 odst. 5 trestního řádu, zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Namítl také extrémní nesoulad závěrů soudů obou stupňů se skutkovými zjištěními. Obviněný se domnívá, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena tak, aby bylo možno dospět k závěru o jeho vině. Soudy podle jeho mínění vycházely z výpovědí poškozených, které v mnoha ohledech nebyly podpořeny dalšími důkazy. Beze zbytku bylo uvěřeno výpovědím poškozených, které ve srovnání s jinými provedenými důkazy (zejména v případě výpovědí poškozené A. R.) vykazovaly zásadní odlišnosti. Je třeba mít důvodné pochybnosti o jejich věrohodnosti. Výpověď poškozené se v několika podstatných bodech rozcházela s výpověďmi jiných svědků a vykazovala vnitřní rozpory. Soudy pominuly důkazy svědčící ve prospěch obviněného a vycházely ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování. Řada jednotlivých skutků, které byly podřazeny pod právní kvalifikaci týrání osoby žijící ve společné domácnosti, nebyla obviněnému vůbec prokázána a ani k nim nebylo vedeno žádné dokazování. K tomu namítl, že nebyl proveden důkaz výpisy z bankovních účtů, které by vyvrátily tvrzení poškozené, že ji obviněný omezoval na svobodě a v přístupu k finančním prostředkům. Výpovědi svědků L. V., P. F., D. F., a Z. F. potvrzují tvrzení obviněného a vyvrací tvrzení poškozené, že nikdy hádky a konflikty nezačínala. Soudy nesprávně vycházely z výpovědi svědka L. V., kterou učinil před policejním orgánem. Z výpovědi svědkyně P. F. vyplynulo, že se poškozená chovala k obviněnému hrubě, hádky mezi nimi byly vzájemné a byla to poškozená, kdo tyto hádky vyvolával. Dále označil tvrzení, že vyžadoval po poškozené neustále úklid, vaření a jiné domácí práce, že jí měl nadávat a že měl vyžadovat, aby poškozená chodila z práce dříve než on, za neprokázané. Popřel, že by poškozené podával alkohol či jiné omamné látky a následně ji zneužil. K tomu obviněný navrhoval důkaz zdravotnickou dokumentací. Dále namítl, že pořizování videozáznamů se sexuálním zneužíváním poškozené nebylo vůbec předmětem dokazování a soudy obou stupňů se spokojily výhradně s tvrzením poškozené. Svědeckou výpovědí E. S. bylo potvrzeno, že se nemohlo jednat o jeho kameru, kterou měly být nahrávky pořízeny. U první pořízené nahrávky poškozená podstatně změnila svou výpověď. Poškozená navíc byla v okamžiku pořízení této nahrávky při vědomí a muselo jí tak být zřejmé, že je nahrávka pořizována. Obviněný na žádné nahrávce nebyl ztotožněn a odmítl tvrzení, že by tyto nahrávky pořizoval nebo o nich jen věděl. K tomu dodal, že je nejasné, jak mohla poškozená určit dobu, z které nahrávky pocházejí. Okolnosti nálezu videonahrávek označil za pochybné, neboť v prostorách, kde měl být údajně nalezen trezor s nahrávkou, se žádný trezor nenacházel. Z jednání poškozené je navíc patrná motivace obviněnému co nejvíce uškodit, což prokázala i tím, že ho nechala bez zjevného důvodu opakovaně sledovat policií. Poškozené byly při výpovědi před nalézacím soudem ze strany obžaloby kladeny explicitně návodné otázky, což je v trestním řízení zcela nepřípustné. Ohledně namítaného vyhrožování svědkyni S. Č. měla být stěžejním důkazem audionahrávka, z níž však žádné takové skutečnosti nevyplývají. Obviněný dále odmítl, že by najížděl automobilem na poškozeného T. R. v úmyslu jej zranit. Sice ho chtěl vyhledat, aby s ním projednal majetkové záležitosti, nemohl ale předpokládat, že jej potká před domem a poškozený z toho bude rozrušen. Proto mohl subjektivně vnímat, že na něj obviněný najíždí, ačkoli obviněný tento úmysl neměl. Incident se odehrál v pozdních večerních hodinách a pro svědkyni S. Č., která viděla tuto situaci z větší vzdálenosti, nemohla být situace zcela přehledná. Obviněný uvedl, že prostředek, kterým poškozeného vyhledával, je služba, kterou běžně poskytuje mobilní operátor a slouží k lokalizaci telefonu. Tvrdil, že jeho vina nebyla u žádného z posuzovaných skutků bez pochybností prokázána, a to ani po opakovaném dokazování. Pokud v neprospěch obviněného v jednotlivých skutcích svědčil pouze jediný důkaz, nebylo možné dospět k závěru o jeho vině. Dále namítl, že žádný z jím navrhovaných důkazů nebyl proveden. V závěru svého dovolání konstatoval, že trestní řízení pro něj představuje dlouhodobou a stupňující se psychickou zátěž a požádal Nejvyšší soud, aby odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů, tj. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 45/2021, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 3 T 119/2019, a to do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání samotném, a dále, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů, tj. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 45/2021, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 3 T 119/2019, a tomuto soudu vrátil věc k novému projednání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná nejprve zmínila, kdy je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a co lze a nelze v jeho rámci namítat. Následně konstatovala, že obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nemohou být námitky obviněného, kterými napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování a hodnocení důkazů. K tomu blíže uvedla, že obviněný v dovolání především rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Tím vším se primárně domáhá změny skutkových zjištění. Za relevantní nelze podle státní zástupkyně považovat ani tvrzení, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Dodala, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se pouze otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Průlom do uvedených principů je možný v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový extrémní nesoulad ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením. Pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost, pak s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je zřejmé, že se v posuzované věci o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná. K tomu státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde Ústavní soud uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch řízení nebo zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí a tento požadavek soudy obou stupňů naplnily, neboť svá rozhodnutí řádně odůvodnily, náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou. Žádný z důkazů, které obviněný navrhoval provést, nelze rovněž označit za důkaz opomenutý. Soudy logicky vysvětlily, proč nepřistoupily k doplnění dokazování důkazy, které navrhoval obviněný. K tomu dodala, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované ať již obžalobou nebo obhajobou, neboť pouze soud určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu. Souhlasila rovněž s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný A. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Trutnově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování obsahu provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů. Polemikou s jejich věrohodností se snažil o prosazení pro něho příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a na základě vlastního posouzení namítal, že se předmětné trestné činnosti nedopustil. Všechny jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění nebo jimi obviněný kritizoval kvalitu odůvodnění rozhodnutí. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Skutkové závěry obou soudů jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Jsou zcela v souladu s §2 odst. 5, 6 trestního řádu a nejsou ani extrémně vadné, jak obviněný namítl. Extrémní nesoulad totiž nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením. Pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost, pak s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je zřejmé, že se v posuzované věci o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém se uvádí, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch řízení nebo zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí a tomuto požadavku soudy obou stupňů plně dostály, neboť svá rozhodnutí řádně odůvodnily, náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že žádný z důkazů, které obviněný navrhoval provést, není možné označit za důkaz opomenutý. Soudy logicky vysvětlily, proč nepřistoupily k doplnění dokazování důkazy, které navrhoval obviněný. Rozsah dokazování určuje soud v závislosti na požadavku zjistit skutkový stav věci, o kterém nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nutno podotknout, že soudy přesvědčivě vyložily, proč neshledaly důvody pochybovat o věrohodnosti důkazů zásadních. Porušením zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. O návrhu obviněného na odložení vykonatelnosti rozsudků soudů obou stupňů Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovolání odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu