ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1097.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1097/2020-10609
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. M., nar. XY, státní příslušník ČR, trvale bytem XY, XY, toho času pobytem v USA, XY, XY., XY, XY, Spojené státy americké, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 12 To 60/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 4/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 46 T 4/2017, byl obviněný J. M. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §58 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená obchodní společnost odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 12 To 60/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 2. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) trestního řádu. Obviněný předně namítl, že nebyla respektována zásada akcesority účastenství, když byl odsouzen za pomoc k jinému trestnému činu, než za který byli odsouzeni hlavní pachatelé K. a K. Ve vztahu k subjektivní stránce obviněný namítl, že jeho úmysl pomoci hlavním pachatelům způsobit škodu velkého rozsahu nelze vyvodit z žádné části skutkové věty. Skutková věta podle obviněného dokonce ani nevyjadřuje jeho vědomost o tom, že vůbec byla uzavřena smlouva o prodeji akcií mezi K. a K. Nalézací soud v rozporu se skutečností vyšel z toho, že poškozená společnost Bancroft Czech Republic, L. P. prodala akcie společnosti A. C. Za fabulaci považuje obviněný závěr nalézacího soudu, že obviněný znal hodnotu jedné akcie společnosti U. Obviněný dále namítl, že ve skutkové větě není trestný čin podvodu definován všemi zákonnými znaky, neboť neobsahuje popis objektivní stránky. Ze skutkové věty nelze zjistit, jakými konkrétními informacemi měla být společnost Bancroft Czech Republic, L. P. uvedena v omyl. Porušení práva na obhajobu spatřuje obviněný v tom, že ve věci byly provedeny výslechy dvaceti jedna svědků před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému. Nalézací soud toto pochybení nenapravil a v hlavním líčení vyslechl pouze většinu těchto svědků, nikoliv všechny, na jejichž výslechu obviněný trval. Obviněný nesouhlasí ani s postupem nalézacího soudu, kterým byl zkrácen záznam videokonferenčního výslechu ze dne 11. 10. 2016 z důvodu, že záznam zachycoval i rozhovor policejního orgánu a státní zástupkyní v průběhu přerušení výslechu. Takový postup podle obviněného představuje flagrantní nerespektování trestního řádu a porušení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces. Porušení práva na obhajobu a práva na odvolání spatřuje obviněný také v tom, že se odvolací soud sám nevypořádal s odvolacími námitkami obviněného, ale pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, č. j. 12 To 60/2019-10526, a rovněž zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 46 T 4/2017, a dále aby rozhodl podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že spoluobvinění K. a K., již byli pro trestnou činnost související s jeho nyní posuzovaným jednáním v rámci samostatného řízení, vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T 7/2016, pravomocně odsouzeni a shledáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství. Jejich dovolání bylo následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 pod sp. zn. 8 Tdo 785/2019 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. K samotným námitkám obviněného státní zástupkyně uvedla, že většinu jich v modifikované podobě obviněný uváděl již v rámci odvolacího řízení a že se staly předmětem řešení této soudní instance. Podle státní zástupkyně nelze přistoupit na argumentaci obviněného, že by nebyla respektována zásada akcesority účastenství, za situace, kdy obě strany druhého kontraktu, tj. smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. 5. 2005 (obvinění K., K. i M.) jednali v podvodném úmyslu, všichni ve snaze obohatit sebe, příp. jiného, ke škodě společnosti Bancroft Czech Republic, L. P. Samotné jednání obviněných v roce 2005 vykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a zahrnovalo též vylákání majetkové dispozice ze strany poškozené obchodní společnosti a není nutné prokazovat podvodný úmysl v roce 2003. Úmyslné zavinění bylo zcela patrné ze samotného charakteru předmětné trestné činnosti – vysoce sofistikované, zahrnující celou řadu postupných kroků, jejíž dokonání vyžadovalo předem domluvené, koordinované jednání směřující k přesně definovanému cíli. Nalézací soud skutečně chybně označil jako strana prodávající akcie dne 5. 5. 2005 společnost Bancroft Czech Republic, L. P., což následně konstatoval i soud odvolací, není však pravdou, že by tuto nepravdivou skutečnost uváděl i soud odvolací. K námitce ohledně absence znaků objektivní stránky státní zástupkyně poukázala na závěr odvolacího soudu, že za majetkovou dispozicí (jednání v omylu) je třeba v tomto případě považovat akceptaci obviněnými deklarovaného prodeje, a tedy i přijetí podhodnocené kupní ceny (která navíc, jak bylo prokázáno, byla vyplacena nikoliv z prostředků kupujícího, ale z peněz samotné společnosti U.). Jednání poškozené v omylu bylo soudy shledáno v nečinnosti (omisi), neboť byla udržována v omylu o skutečném stavu věci a proto nemohla uplatnit nárok vyplývající jí ze smluv z roku 2003. K porušení práva obviněného na obhajobu státní zástupkyně uvedla, že soud vycházel z výpovědí svědků procesně správně vyslechnutých a pakliže i přes návrhy obviněného některé osoby nevyslechnul, zdůvodnil zcela uspokojivě, proč k danému výslechu nepřistoupil. Práva obviněného nebyla podle státní zástupkyně krácena ani v souvislosti se zkrácením záznamu z videokonference s výslechem obviněného ze dne 11. 10. 2016. Pokud jde porušení práva na odvolání, státní zástupkyně uvedla, že odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí přihlížel k procesním i hmotněprávním námitkám obviněného, konkrétně se k nim vyjadřoval, byť i částečně odkazoval na odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, se kterým se v těchto částech plně ztotožnil. Taktéž při svém rozhodování doplnil podle §213 trestního řádu z úřední povinnosti dokazování. Nad rámec pak také konstatoval, že se nabízí úvahy, že by jednání obviněného mohlo být posuzováno též jako spáchané členem organizované skupiny, avšak s ohledem na zásadu reformationis in peius nemá právního titulu se touto otázkou zabývat. Státní zástupkyně nesouhlasí s tím, že by odvolací soud ignoroval námitky obviněného či rezignoval na svou funkci odvolacího soudu, jak se snaží předestřít obviněný.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. M. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
7. V replice obviněný uvedl, že vyjádření státní zástupkyně nepřináší žádný specifický názor, který by byl s to vyvrátit konkrétní námitky obviněného, neboť se jim de facto vůbec nevěnuje.
8. Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
12. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
13. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
14. Ve vztahu k uvedenému důvodu dovolání lze za relevantní považovat ty námitky obviněného, jimiž poukazoval na porušení zásady akcesority účastenství a absenci objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu naopak neodpovídaly ty části jeho dovolací argumentace, v níž toliko polemizoval se skutkovými zjištěními soudů. Takové námitky ve skutečnosti nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku, nýbrž se jimi snažil pouze prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, odlišný od skutkových závěrů soudů. Současně je třeba zdůraznit, že prakticky všechny v dovolání uvedené námitky obviněný uplatnil již v řádném opravném prostředku, řadu z nich i opakovaně v průběhu trestního stíhání. Jak nalézací soud, tak soud odvolací se s výhradami obviněného zevrubně a přiléhavě vypořádaly, a proto lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí v podrobnostech odkázat. Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019, rozhodl o dovoláních samostatně stíhaných (hlavních pachatelů) obviněných K. a K., a vyjádřil se k řadě otázek, jež odpovídají i nyní uplatněným námitkám obviněného.
15. Porušení zásady akcesority účastenství spatřoval obviněný v tom, že byl odsouzen za pomoc k jinému trestnému činu, než za který byli odsouzeni hlavní pachatelé K. a K. Zatímco K. a K. byli odsouzeni za to, že obohatili společnost A. C. (tj. jiného ), on byl odsouzen za to, že umožnil K. a K., aby obohatili sebe . Obviněnému nelze v žádném případě přisvědčit. Obvinění K. a K. byli uznáni vinnými rozsudkem Městského soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 43 T 7/2016. O odvolání obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018. Obě rozhodnutí byla napadena dovoláními, o nichž rozhodl dovolací soud výše citovaným rozhodnutím ze dne 24. 3. 2020. Odlišnost v označení vztahu k osobě, jež měla být trestným činem obohacena, vyplývá z dílčího závěru nalézacího soudu ve věci 43 T 7/2016, podle kterého v průběhu hlavního líčení nebylo nikterak prokázáno, že by obvinění K. a K. založili či jakkoliv ovládali společnost A. C. Tento závěr ovšem zásadně korigoval odvolací soud (sp. zn. 4 To 9/2018) tak, že nějaká forma ovládání společnosti A. C. posledně jmenovanými obviněnými existovala. Je důležité si uvědomit, že obvinění K. a K., společnost A. C. její jednatel obviněný J. M. a do určité míry i další fyzické a právnické osoby tvořili jakousi spolupracující skupinu, která vzájemně koordinovala jednotlivé své kroky a směřovala k jedinému (předem nepochybně domluvenému) cíli, jímž bylo umožnění převodu akcií na společnost A. C. Je zcela evidentní, že postupné kroky spočívající v založení společnosti A. C. a uzavírání účelových kontraktů, fakticky a skrytě sloužících k vyvádění finančních prostředků ze společnosti U. by bez úzké a vědomé kooperace zmíněných subjektů nebyly vůbec realizovatelné a k dokonání předmětného skutku by nemohlo dojít. Stejně tak z provedeného dokazování zřetelně vyplývá, že hlavní hybnou silou tohoto spolčení byli právě obvinění K. a K., kteří se nějakým způsobem podíleli na všech úkonech směřujících ke sledovanému cíli. Vzhledem k prokázané úzké kooperaci shora jmenovaných, pravomocně odsouzených fyzických osob, proto nehrálo natolik podstatnou roli zjištění, kdo z nich založil a skutečně ovládal společnost A. C., neboť všichni zúčastnění sledovali jeden a ten samý cíl. Konkrétní skutková zjištění formulovaná ve skutkové větě proto nebyla nikterak modifikována ani za situace, kdy otázka „ovládání“ byla vyřešena odlišně. Jejich význam zůstal v jádru stejný. Obě strany smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. 5. 2005 (tedy obvinění K., K. i J. M.) sjednali v podvodném úmyslu, de facto všichni ve snaze obohatit sebe, příp. jiného, ke škodě společnosti Bancroft Czech Republic, L. P. Odlišnost v tom, kdo byl jednáním hlavních pachatelů za pomoci obviněného J. M. obohacen, je tak pouze zdánlivá, a proto k porušení zásady akcesority účastenství nemohlo dojít.
16. Ve vztahu k námitce obviněného, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku lze v obecné rovině předeslat, že tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou . Objektivní stránka sestává ze tří znaků, které musí být ve vzájemné příčinné souvislosti, a to podvodného jednání, tzn. uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, a následku, který má dvě složky, tedy obohacení sebe nebo jiného a zároveň způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl ve smyslu §15 trestního zákoníku, jímž musí být pokryty všechny tři znaky objektivní stránky uvedené skutkové podstaty. V projednávané věci jsou ve skutkové větě zahrnuty všechny rozhodné skutečnosti tvořící objektivní stránku trestného činu podvodu. Popsáno je klamavé jednání hlavních pachatelů ohledně osoby obviněného J. M., který „byl prezentován jako jeden z věřitelů společnosti U.“, i to, že své podíly prodali společnosti A. C. „jakožto v dobré víře jednajícímu kupci“, ačkoli „oba obvinění K. a K. i obviněný J. M. věděli, že společnost A. C. je pouze jimi nastrčeným subjektem, který nevyvíjí žádnou hospodářskou činnost a nedisponuje finančními prostředky“. V návaznosti na to jsou zmiňovány účelové transakce, jimiž byly na pokyn obviněných finanční prostředky v celkové výši 1,95 mil. USD „převedeny za účelem pokrytí sjednané kupní ceny z bankovních účtů společnosti U. na účet společnosti A. C.“, buď přímo nebo přes bankovní účty společností Almax, s. r. o., Profitrans, veřejná obchodní společnost, a Stapecom, s.r.o., „čímž oba hlavní pachatelé vědomě porušili článek 5.3.b) smlouvy o prodeji akcií“. Pomocná role obviněného J. M. je popsána tak, že „vystupoval za nastrčenou společnost A. C.“, přičemž „nikdy společnost A. C. neřídil, když jej fakticky při výkonu funkce předsedy představenstva zastupoval K., a prezentoval se tak zejména bankovním ústavům, které žádal o poskytnutí úvěrů pro spol U.“, a tímto jednáním obviněný J. M. „umožnil obviněným K. a K., aby prostřednictvím spol. A. C. nadále skrytě ovládali společnost U.“, „ke škodě poškozené společnosti Bancroft Czech Republic, L. P. se fakticky zmocnili majoritního podílu ve spol. U.“, „za cenu úmyslně podhodnocenou“ a způsobili poškozené společnosti Bancroft Czech Republic, L. P. škodu ve výši 70 841 423 Kč.
17. Z citovaných pasáží skutkové věty je zřejmé, že nalézací soud dostatečně přiléhavě vystihl podstatu věci, tedy podvodný převod akcií na obviněnými K. a K. nastrčený subjekt za nejnižší možnou cenu. Je zde patrné klamání poškozené obchodní společnosti, stran osoby J. M. a zejména toho, že společnost A. C. nebyla kupujícím v dobré víře. Je zde definováno i vyvádění finančních prostředků z účtů společnosti U.. v rozporu s čl. 5.3 písm. b) smluv. Je zde rovněž popsána pomocná role obviněného J. M. Z formulace skutkové věty zcela logicky a nezaměnitelně vyplývá též majetková dispozice učiněná poškozenou, spočívající v přijetí podhodnocené kupní ceny, která byla v příčinné souvislosti jak s jejím omylem, tak s majetkovou škodou, přesahující 70 mil. Kč. Objektivní stránka trestného činu tak byla ve skutkové větě vyjádřena všemi obligatorními znaky – jednáním, následkem a příčinnou souvislostí mezi nimi. Na uvedeném nemohou nic změnit ani výhrady obviněného, že nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí nesprávně uváděly, že akcie společnosti U. prodala společnosti A. C. společnost Bancroft Czech Republic, L. P. Ze strany soudů se jedná o pochybení svědčící o jejich nepatřičné nepozornosti při zpracování rozhodnutí, nikoliv o tom, že by o skutkovém stavu věci neměly soudy jasnou představu, jak uvažuje obviněný. Související skutková zjištění soudů vyplývající z napadených rozhodnutí v jejich celku jsou totiž jednoznačná a přehledná.
18. S obviněným nelze souhlasit ani v tom, že ve výroku napadených rozhodnutí absentuje popis subjektivní stránky trestného činu podvodu. Argumentace obviněného v této souvislosti do značné míry nerespektovala skutková zjištění soudů, když obviněný například namítal, že v rozhodné době neznal hodnotu jedné akcie společnosti U. To je ovšem v rozporu se zjištěními soudů, opírajícími se o znalecký posudek znalkyně Ing. Prchalové Heřboltové, CSc. č. 200-15/05 ze dne 25. 4. 2005, kterým byla vyčíslena hodnota jedné minoritní akcie k datu 31. 12. 2004. Jmenovaná znalkyně dále dokonce přímo na žádost společnosti A. C. zpracovala další znalecký posudek za účelem stanovení přiměřené výše protiplnění za akcie společnosti U. při uplatnění práva výkupu účastnických cenných papírů hlavním akcionářem dle §183i a násl. tehdy platného obchodního zákoníku, a to k datu 30. 4. 2005. Obdobně lze plně akceptovat závěr soudů, podle kterého byl obviněný minimálně v základních rysech seznámen s obsahem smluv mezi obviněnými K. a K. a společností Bancroft Czech Republic, L. P. Úmyslné zavinění i na straně obviněného J. M. je zcela patrné ze samotného charakteru předmětné trestné činnosti – vysoce sofistikované, zahrnující celou řadu postupných kroků, jejíž dokonání vyžadovalo předem domluvené, koordinované jednání směřující k přesně definovanému cíli. Podvodný úmysl obou hlavních pachatelů i úmysl obviněného M. přispět k uskutečnění jejich cíle je zcela evidentní z účelového vyvádění majetku ze společnosti U. ve prospěch společnosti A. C. i z obsahu dopisu ze dne 15. 4. 2005. Podle Nejvyššího soudu není ani podstatné, který z obviněných splnil ten který konkrétní dílčí úkol, jelikož trestná činnost by bez plně vědomé spolupráce všech byla jen stěží realizovatelná.
19. Relevantně uplatněné námitky obviněného vztahující se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto nemohly být shledány opodstatněnými.
20. Obviněný dále odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu . Ten spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Dovolací důvod je ovšem užší než porušení práva na obhajobu, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Obviněný v této souvislosti namítal, že mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 6. 2014 a jeho doručením obviněnému dne 9. 6. 2016, a zmocněním obhájce Mgr. Ivana Courtona dne 12. 6. 2016 bylo policejním orgánem vyslechnuto dvacet jedna svědků, avšak obviněný ani jeho obhájce neměli možnost se výslechů účastnit. S touto námitkou se již vypořádal odvolací soud, když zdůraznil, že taková situace by byla v rozporu s trestním řádem, nicméně v rámci hlavního líčení nalézací soud znovu vyslechl všechny svědky, z jejichž výpovědí při zjišťování skutkového stavu vycházel. To ostatně v dovolání připustil i obviněný, který nadále spatřoval pochybení soudů v tom, že nebyli vyslechnuti všichni jím navržení svědci. Nicméně návrhy obviněného na doplnění dokazování (nejen) výslechy svědků zamítl nalézací soud jako nadbytečné a toto své stanovisko odpovídajícím způsobem odůvodnil. Tudíž ani v tomto ohledu nelze obviněnému přisvědčit, když nelze uvažovat ani o existenci tzv. opomenutých důkazů. Pokud obviněný dále nesouhlasí s postupem soudu, který záznam z videokonference s výslechem obviněného ze dne 11. 10. 2016 přiložil ke spisovému materiálu až dne 24. 11. 2017 a navíc ve zkrácené podobě, nejde o námitku, která by byla s to zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces. Jednalo se totiž o situaci, kdy v průběhu přípravného řízení proběhly s obviněným, který se odmítl osobně dostavit k výslechu do České republiky, tři videokonference, které vedla státní zástupkyně, a tyto byly provedeny dále za účasti policejního orgánu, tlumočníka, zmocněnce poškozeného a obhájce Mgr. Courtona. Videokonference konané ve dnech 15. 11. a 30. 11. 2016 byly zaznamenány na DVD, která byla připojena ke spisovému materiálu. V rámci těchto videokonferencí obviněný vypovídal k věci samé. Při videokonferenci konané dne 11. 10. 2016 byl obviněný pouze poučen a vypovídal ke své osobě, k věci nikoliv. V průběhu výslechu opakovaně požádal o možnost porady se svým českým obhájcem, čemuž bylo vyhověno, výslech byl přerušen a obviněný odešel do vedlejší místnosti, aby se bez účasti dalších osob mohl se svým obhájcem poradit. Státní zástupkyně vždy formálně výslech přerušila a po návratu obviněného do místnosti, ve výslechu opět pokračovala. V době, kdy byl obviněný na poradě se svým obhájcem, však omylem nebylo vypnuto nahrávací zařízení, takže se nahrávaly rozhovory probíhající mezi státní zástupkyní a policejním orgánem. Tuto skutečnost zjistil soud poté, co si DVD s výslechem ze dne 11. 10. 2016 vyžádal od policejního orgánu. Ty části výslechu, kdy výslech obviněného neprobíhal a úkon byl státní zástupkyní formálně přerušen, nechal soud ze záznamu odstranit. DVD ve zkrácené verzi, které bylo založeno do spisu, přitom odpovídá průběhu úkonu, což vyplývá mj. z toho, že protokol o proběhlé videokonferenci byl podepsán všemi zúčastněnými, včetně obhájce obviněného. Nejednalo se tudíž o jakési utajení dokazování, jak se snaží prezentovat obviněný s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu.
21. Obviněný rovněž namítl porušení práva na spravedlivý proces a práva na odvolání v trestních věcech, když podle jeho názoru odvolací soud ignoroval velkou většinu zcela konkrétních námitek uplatněných v odvolání jak proti skutkové větě, tak proti jednotlivým částem odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Dovolací soud po seznámení s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu s tímto tvrzením obviněného nesouhlasí. Odvolací soud se naopak v odůvodnění svého rozhodnutí k jednotlivým procesním i hmotněprávním námitkám obviněného přehledně vyjádřil. Zabýval se namítanými vadami skutkové věty, otázkou naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu a také tvrzeným porušením práva obviněného na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Pokud odvolací soud v některých souvislostech odkazoval na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, činil tak pouze „v podrobnostech“, přičemž sám se alespoň stručně s výhradami obviněného vypořádal. Obviněný v dovolání žádné konkrétní námitky, jež měl odvolací soud ignorovat, nespecifikoval, pouze obecně uvedl, že se jednalo o většinu zcela konkrétních námitek. Tyto výhrady obviněného tak lze spíše považovat za formu vyjádření nesouhlasu s tím, jak se odvolací soud o jeho odvolání rozhodl. Dovolací soud proto názor obviněného, že by samotné usnesení odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné, nesdílí.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) a g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nemohlo být zjištěno žádné pochybení zakládající tyto důvody dovolání, zjevně nemohl být opodstatněný ani poukaz obviněného na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
23. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu