ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.785.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 785/2019-11702
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovoláních obviněných P. K., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, K. K. , nar. XY v XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, a M. O. , nar. XY v XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a K. K. odmítají .
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 43 T 7/2016, resp. jeho výrokem pod bodem A. byli obvinění P. K. a K. K. (dále též jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými, že
poté, co obžalovaní P. K. a K. K. dne 25. 7. 2003 uzavřeli s poškozenou společností B. C. R., se sídlem XY, která v té době vlastnila majoritní podíl 500 907 ks akcií společnosti U., představující 88,16% základního jmění této společnosti, smlouvy o koupi akcií, na základě kterých koupili obžalovaný K. 400 726 ks akcií společnosti U., za dojednanou cenu ve výši 40 072,60 Kč a obžalovaný K. 100 181 ks akcií společnosti U., za dojednanou cenu ve výši 10 018,10 Kč, aby jakožto noví vlastnící majoritního podílu a vrcholní manažeři společnosti U., tuto společnost vyvedli z tíživé hospodářské situace a následně společnost U., prodali a doplatili poškozené společnosti B. C. R., kupní cenu podle jedné ze dvou variant, a to:
1) za minimální cenu ve výši 2 mil. USD v souladu s články 1.4, resp. 5.1 smluv o prodeji akcií ze dne 25. 7. 2003, pokud oba obžalovaní prodají své podíly oba najednou a nejpozději ve lhůtě dvou let od jejich koupě toliko kupci jednajícímu v dobré víře, nebo
2) za cenu stanovenou znalcem, pokud své podíly prodají po uplynutí lhůty dvou let, nejpozději ve lhůtě do tří let, jakékoli osobě, nebo pokud v tomto období poškozená společnost obžalované písemně požádá o doplatek kupní ceny,
vyrozuměli svým dopisem za dne 15. 4. 2005 poškozenou společnost B. C. R., o svém úmyslu prodat akcie společnosti U., podle výše uvedené varianty 1. společnosti A. C., IČ XY, se sídlem XY , s tím, že jejím vlastníkem je odděleně stíhaný J. M., nar. XY, který je údajně jedním z věřitelů společnosti U., načež dne 5. 5. 2005 oba obžalovaní prodali veškeré jimi vlastněné podíly představující 500 907 ks akcií, tedy 88,16% základního jmění společnosti U., společnosti A. C., jakožto v dobré víře jednajícímu kupci za podmínek upravených smlouvami o prodeji akcií ze dne 25. 7. 2003 za cenu 2 mil. USD, což dle platného kurzu 23,83 Kč za 1 USD činilo v přepočtu 47 660 000 Kč, tedy jednu akcii společnosti U., za cenu 95,15 Kč, ačkoli oba obžalovaní věděli, že společnost A. C., je pouze jimi nastrčeným subjektem, který nedisponuje finančními prostředky na odkup jejich obchodních podílů ve společnosti U., neboť dle pokynu samotných obžalovaných byly v období od 30. 3. 2005 do 2. 5. 2005 finanční prostředky v celkové výši 1,95 mil. USD, tj. v přepočtu 46 468 500 Kč převedeny za účelem pokrytí sjednané kupní ceny z bankovních účtů společnosti U., na účet společnosti A. C., a to buď přímo nebo přes bankovní účty společností A., IČ XY, se sídlem XY, P., veřejná obchodní společnost, IČ XY, se sídlem XY a S., IČ XY, se sídlem XY, čímž oba obžalovaní vědomě porušili článek 5.3.b) smlouvy o prodeji akcií ze dne 25. 7. 2003, který jim tento typ transakce výslovně zakazoval, ba je důvodem ke zpětnému odkupu akcií společnosti U., ve smyslu článku 6.2 smlouvy o prodeji akcií ze dne 25. 7. 2003 ze strany poškozené společnosti B. C. R., čímž oba obžalovaní umožnili, aby se jimi nastrčená společnost A. C., formálně představovaná osobou odděleně stíhaného J. M., zmocnila jejich obchodního podílu ve společnosti U., ve výši 88,16% za minimální cenu 2 mil. USD, ačkoli si s ohledem na svoji pozici ve společnosti U., museli být vědomi skutečné hodnoty jedné akcie, a tedy záměrného podhodnocení této kupní ceny, čímž poškozené společnosti B. C. R., způsobili škodu nejméně ve výši 70 841 423 Kč.
2. Takto popsané jednání obou shora uvedených obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to jim uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku shodný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku oběma obviněným dále uložil shodný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 10 let. Současně jim podle §228 odst. 1 tr. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené společnosti B. C. R. (dále také „poškozená“, příp. „poškozená obchodní společnost“ či „společnost B.“), se sídlem XY, částku ve výši 70 841 423 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou obchodní společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Výrokem pod bodem B. rozsudku rozhodl soud prvního stupně také o jednání obviněného M. O. Jemu, stejně jako oběma shora uvedeným obviněným, byl podanou obžalobou kladen za vinu skutek, spočívající v tom, že
v přesně nezjištěné době, nejméně od 1. 7. 2002 do 25. 7. 2003, kdy byl obv. O. zaměstnancem spol. B. C. R., se sídlem XY, který v tu dobu vlastnil majoritní podíl ve společnosti U., a byl poškozeným za účelem dozoru nad řízením spol. U., dosazen do funkce generálního ředitele spol. U., za pomoci podezř. J. M., v úmyslu majetkově ovládnout společnost U., IČ: XY, se sídlem XY, a získat pro sebe ke škodě spol. B. finanční prospěch, navodil podávanými zprávami u poškozeného dojem, že spol. U., hrozí bezprostřední uvalení konkurzu a utvrdil poškozeného v přesvědčení o nutnosti prodat podíl ve spol. U., obv. K. a obv. K., jakožto jediným osobám, které jsou schopny spol. U., před hrozícím konkurzem zachránit, na základě čehož poškozený jako majoritní držitel 500 907 ks akcií, což činilo 88,16% základního jmění spol. U., uzavřel dne 25. 7. 2003 s obv. K. a obv. K. Smlouvy o koupi akcií, dle kterých prodal obv. K. 400 726 ks akcií na zálohově dojednanou cenu ve výši 40 072,60 Kč a obv. K. 100.181 ks akcií za zálohově dojednanou cenu ve výši 10 018,10 Kč, za účelem, aby obv. K. a obv. K., jakožto noví vlastníci majoritního podílu a vrcholní manažeři spol. U., vyvedli spol. U., z tíživé finanční situace, jak bylo poškozenému prezentováno obv. O. a následně, aby spol. U., prodali a doplatili poškozenému kupní cenu podle jedné ze dvou variant, a to:
1) za minimální cenu ve výši 2 mil. USD v souladu se Smlouvami o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003, pokud obv. K. a obv. K. prodají své podíly pouze oba najednou nejpozději ve lhůtě dvou let od jejich koupě pouze od nich nezávislému a v dobré víře jednajícímu kupci, nebo
2) za cenu stanovenou znalcem, pokud své podíly prodají po uplynutí lhůty 2 let, nejpozději ve lhůtě do 3 let, jakékoli osobě,
přičemž obv. O., po vzájemné dohodě s obviněnými K. a K. i v době po uzavření smluv o koupi akcií dne 25. 7. 2003, kdy již nezastával funkci generálního ředitele ve spol. U., předkládal poškozenému nadále zprávy o špatném ekonomickém stavu spol. U., v úmyslu poškozeného přesvědčit o tom, že hodnota spol. U., nedosahuje ani hodnoty 2 milionů USD, a že je pro poškozeného výhodné postupovat podle varianty 1., což by obv. K. a obv. K. umožnilo prodat své podíly ve spol. U., a následně se jich zmocnit za minimální cenu ve výši 2 mil. USD, kdy za tímto účelem prostřednictvím obv. J. M. založili společnost A. C., IČ: XY, se sídlem XY, o svém úmyslu prodat spol. U., podle varianty 1. společnosti A. C., obv. K. a obv. K. dne 15. 4. 2005 vyrozuměli poškozeného, následně dne 5. 5. 2005 prodali veškeré jimi vlastněné podíly, představující 500 907 ks akcií, tedy 88,16% základního jmění spol. U., společnosti A. C., jakožto od nich nezávislému a v dobré víře jednajícímu kupci podle podmínek upravených Smlouvami ze dne 25. 7. 2003 za cenu 2 milionů USD, což dle platného kurzu 23,83 Kč/1 USD v přepočtu činilo 47 660 000 Kč, tedy jednu akcii spol. U., za 95,15 Kč, ačkoliv byli srozuměni s tím, že spol. A. C., neměla finanční prostředky na odkup podílu ve spol. U., proto dle pokynu obv. K. a obv. K. byly finanční prostředky ve výši 1,95 mil. USD, v přepočtu 46 468 500 Kč převedeny k pokrytí kupní ceny z bankovních účtů společnosti U., na účet spol. A. C., buď přímo, nebo přes bankovní účty společností A., IČ: XY, se sídlem XY, a spol. P., veřejná obchodní společnost, IČ: XY, se sídlem XY, čímž vědomě porušili čl. 5.3.b) Smlouvy ze dne 25. 7. 2003, který výslovně obv. K. a obv. K. tento typ transakcí zakazuje, ba je důvodem ke zpětnému odkupu akcií ve smyslu čl. 6.2 Smlouvy společností B.,
zároveň dne 5. 5. 2005, čili ve stejný den, kdy došlo k prodeji akcií U., společnosti A. C., uzavřeli obv. K. a obv. K. se spol. A. C., zastoupenou odděleně stíhaným M., opční smlouvy, dle kterých obv. K. získal předkupní právo k 66% akcií spol. U., a obv. K. k 34% spol. U., které bude v době uplatnění opce spol. A. C., vlastnit,
ve stejný den, kdy došlo k prodeji akcií U., společnosti A. C., a k uzavření opčních smluv, využívajíc skrytého vlastnictví spol. A. C., uzavřeli
a) obv. K. s E. M. smlouvu o koupi 1 akcie spol. A. C., a s obv. M. smlouvu o koupi 39 akcií spol. A. C.,
b) obv. O. s obv. M. smlouvu o koupi 40 akcií spol. A. C.,
c) obv. K. s obv. M. smlouvu o koupi 20 akcií spol. A. C.,
čímž obv. O., obv. K. a obv. K. za pomoci odděleně stíhaného M. prostřednictvím spol. A. C., se zmocnili za podhodnocenou cenu a skrytě před poškozeným majoritního podílu ve spol. U., konkrétně 500 907 ks akcií, 88,16% obchodního podílu, což představuje veškerý podíl, který poškozená spol. B. dne 25. 7. 2003 prodala obv. K. a obv. K. za kupní cenu 2 mil. USD, a to za cenu úmyslně podhodnocenou, ačkoliv s ohledem na jejich pozici ve spol. U., v případě obv. O. ve spol. B. a s ohledem ne znalecké ocenění akcií v době před prodejem akcií spol. A. C., si byli vědomi skutečné hodnoty jedné akcie, čímž si přisvojili akcie spol. U., dle znaleckého ohodnocení v hodnotě189 342 846 Kč a způsobili tak poškozené společnosti B. C. R., po odečtení uhrazené zálohově dojednané ceny škodu ve výši 189 292 755 Kč.
4. Ve výše popsaném jednání (všech tří obviněných) obžaloba spatřovala zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by popsaný skutek spáchal i obviněný M. O. , a proto jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění P. K. a K. K. a též poškozená společnost B. C. R. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítl. Z podnětu podání poškozené pak podle §259 odst. 2 tr. ř. a contrario napadený rozsudek ve výrokové části B. doplnil tak, že podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozenou obchodní společnost odkázal s jejím nárokem na náhradu škody vůči obviněnému M. O. na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. S rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil ani jeden z obviněných, a proto jej napadli dovoláním. Obviněný P. K. , učinil své podání prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Chudoby, obviněný K. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Langmeiera [oba zvolili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. ]. Obviněný M. O. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Radila a využil pouze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný P. K. (v následující pasáži věnované jeho podání také jen „dovolatel“) nejprve připomněl názor státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem navrhl rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro jeho nepřezkoumatelnost. Zdůraznil přitom význam samotné smlouvy o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003 i její značnou komplikovanost a vyjádřil pochybnost, zda byly jednáním obviněných naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu. Především závěry nalézacího soudu o „uvedení v omyl“ považoval za slabé a doplnil, že z popisu skutku lze zavinění jen obtížně dovodit.
8. V dalším bodě svého podání dovolatel namítl porušení zásady obžalovací ve smyslu §176 odst. 2 tr. ř. Vyzdvihl, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v obžalobě i ve svém závěrečném návrhu postavil konstrukci skutkového základu zločinu podvodu na tvrzení, že obvinění uvedli poškozenou obchodní společnost do omylu o nutnosti prodat své akcie, přičemž za rozhodné období naplnění skutkových znaků trestného činu považoval časový úsek od 1. 7. 2002 do 25. 7. 2003, kdy došlo k uzavření smlouvy o koupi akcií. Tímto jednáním si měli obvinění přisvojit akcie společnosti U. (dále převážně jen „spol. U.“), v hodnotě 189 342 846 Kč. Státní zástupce tak o své vůli rozšířil vymezení skutku o další jednání obviněných, neboť opominul, že policejní orgán zahájil dne 30. 10. 2012 trestní stíhání prvních dvou z nich (tj. dovolatele a K. K.) pro skutek, jímž měli uvést poškozenou v omyl ohledně osoby kupující akcie spol. U., a to ke dni 5. 5. 2005. Škoda byla stanovena jako rozdíl mezi obdrženou částkou a hodnotou akcií stanovenou znaleckým posudkem vypracovaným pro účely vytěsnění minoritních akcionářů.
9. Podle dovolatele je tedy nesporné, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno pro jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba. Svévolné rozšíření skutku ze strany žalobce bylo založeno na důkazech a výsledcích přípravného řízení, které vylučovalo samostatně stíhat skutek obsažený v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 10. 2012. Nalézací soud skutek v rozšířené verzi přijal a vedl rozsáhlé důkazní řízení k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu založeného na obžalobou vymezeném počátku jednání k 25. 7. 2003. Obhajoba se tak logicky soustředila na vyvrácení podvodného jednání obviněných k tomuto datu, neboť z hlediska naplnění předmětné skutkové podstaty je zcela irelevantní, jak pachatel s věcí, kterou podvodně vylákal, dále naloží, což platí i v případě, že by porušil smluvní ujednání upravující nárok prodávajícího na podíl ze zisku z následného prodeje. Dovolatel opět zdůraznil, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze vědomě definoval jednání v obžalobě jako jeden skutek. Soud prvního stupně ovšem až ve svém rozhodnutí (nikoliv již v průběhu hlavního líčení) od dané skutkové konstrukce upustil, když samostatným skutkem označil pouze tu část jednání, pro kterou bylo zahájeno trestní stíhání prvých dvou obviněných. Odvolací soud se s námitkou, že šlo o překvapivou změnu, vypořádal tím, že vymezení skutku zůstalo obdobné, přičemž na zachování totožnosti skutku poukazoval v zásadě jen odkazem na zmiňované usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by tuto výhradu podrobil důkladné analýze.
10. Dovolatel dále vyjádřil názor, že obžaloba byla záměrně rozšířena o konání obviněných v letech 2002 a 2003, jelikož pouze v takovém případě mohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu tím, že v omylu jednající poškozená obchodní společnost učinila majetkovou dispozici, jejímž následkem byla ztráta jejího majetku, tedy škoda. V případě osamostatnění jednání obviněných v první polovině roku 2005 bylo soudy dovozeno podvodné jednání ve formě zneužití soukromoprávního závazku, kdy se poškozené nedostalo to, co by jí mělo náležet z případného prodeje majetku, který jí už nepatřil. Šlo tedy o budoucí pohledávku založenou na nejistých a neurčitých skutečnostech. Konání obviněných v roce 2005 tudíž nevedlo ke ztrátě existujícího majetku poškozené (vyvolané majetkovou dispozicí učiněnou v omylu). Z toho je zjevné, že jednání obviněných a následek popsaný v rozhodnutích nižších soudů není totožný ani v části se skutkem popsaným v obžalobě, neboť v každém z nich je porušen jiný právní zájem.
11. V této souvislosti dovolatel poukázal na výpověď svědka F. M., přičemž vyzdvihl ty pasáže, v nichž svědek označil za hlavní cíl poškozené obchodní společnosti získat první dva miliony dolarů z prodeje akcií spol. U., aniž by tedy kladl důraz na jejich skutečnou hodnotu, konečnou cenu, za kterou budou následně prodány, či osobu kupujícího. Tímto vyvrátil také tvrzení soudů obou stupňů o povinnosti obviněných doplatit kupní cenu z tohoto prodeje. Ti přitom danou podmínku splnili, když převedli částku 2 milionů USD na účet společnosti B. P. H. C., nikoliv tedy společnosti B. C. R., která tak nebyla ani osobou poškozenou. Oba soudy pochybily, když akceptovaly popis jednání tak, jak jej spatřovala údajně oklamaná osoba F. M. v roce 2008 před podáním trestního oznámení, a nikoliv tak, jak skutek zcela odlišně a přesvědčivě jmenovaný svědek popsal v přípravném řízení i u hlavního líčení. S námitkou rozdílnosti jeho výpovědí s obsahem trestního oznámení se ani jeden z nižších soudů uspokojivě nevypořádal.
12. Ve vztahu k zachování totožnosti skutku se dovolatel zaměřil i na způsobenou škodu. Podle obžaloby měla být zapříčiněna podvodným jednáním obviněných a měla představovat ztrátu majetku poškozené ke dni 25. 7. 2003, zatímco podle rozhodnutí soudů měla vzniknout jako důsledek zneužití smlouvy o koupi akcií a představovat nevyplacenou pohledávku ve výši částky (resp. její jedné poloviny), která by při prodeji akcií třetí osobě převyšovala sumu 2 milionů USD. Jde tedy o naprosto jinou škodu, neboť je zjevné, že následek jednání obviněných porušuje jiný konkrétní právní zájem. Z tohoto důvodu nebyla totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. zachována, rovněž byla porušena zásada obžalovací podle §2 odst. 8 tr. ř.
13. Za této situace, kdy oproti podané obžalobě došlo k rozdělení jednání na dvě části, bylo na soudech, aby svá rozhodnutí řádně zdůvodnily a v plném rozsahu se zabývaly jasně deklarovanými námitkami nejen obviněných, ale též státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tomu ovšem nedostály. V tomto směru dovolatel opět poukázal na nepřezkoumatelnost a zmatečnost výroku o vině. Dále dodal, že nalézací soud se otázkou porušení zásady obžalovací a důsledkům rozšíření skutku mimo rámec §160 odst. 1 tr. ř. takřka nezaobíral. Navíc zcela ignoroval skutková a právní tvrzení obviněného M. O. v závěrečném návrhu jeho obhájce, čímž porušil právo obviněných na spravedlivý proces. Odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž realizuje své právo na soudní ochranu. Neučiní-li tak, upírá mu právo na soudní ochranu. Na podporu svých argumentů dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1330/2011, podle něhož nepřezkoumatelnost rozhodnutí je v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces a zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Další pasáž svého podaného dovolatel věnoval námitce absence objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Skutek, jak je popsán ve výroku o vině, neobsahuje objektivní stránku tohoto zločinu, není v něm uvedeno, koho a jak měli obvinění uvést v omyl, jakou majetkovou dispozici měla tato osoba učinit a kdo se měl obohatit. Není zde uvedena ani příčinná souvislost mezi jednotlivými znaky dané skutkové podstaty. Odvolací soud ani přes námitky státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze tuto vadu nezhojil. V trestním řízení přitom musí být bezpečně zjištěno, v čem spočívalo uvádění někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, stejně jako to, jakou dispozicí s určitou majetkovou hodnotou došlo ke způsobení škody na cizím majetku, jaká je výše této škody a kdo a v jakém rozsahu byl obohacen. Z napadených rozhodnutí lze sice dovodit, kdo byl soudy považován za pachatele trestného činu, osobu obohacenou a osobu poškozenou, ve skutkové větě ovšem zcela absentuje osoba uvedená v omyl a osoba provádějící majetkovou dispozici. Tato dispozice je pak nezbytným článkem příčinného řetězce, spojující omyl a způsobení škody na majetku. Jestliže však zde není omylu žádné osoby, která by činila majetkovou dispozici, protože osoba disponující cizím majetkem jednala se znalostí všech rozhodných okolností, a byla-li přesto úmyslným jednáním způsobena škoda na cizím majetku, nemůže jít o trestný čin podvodu, nýbrž o některý jiný trestný čin, např. zpronevěry či porušování povinnosti při zprávě cizího majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003).
15. Největší pochybnost vyjádřil dovolatel nad tím, jakou majetkovou dispozici měla osoba jednající v omylu vlastně učinit. Je totiž důležité, aby bylo omylu zneužito k uskutečnění majetkového plnění. Právě v něm spočívá majetková dispozice, kterou dochází ke škodě toho, kdo plnil. V daném případě však společnost B. v roce 2005 žádnou majetkovou dispozici nečinila, její jedinou účastí bylo obdržení částky 2 000 000 USD, jakožto doplatku kupní ceny podle čl. 5.1 smlouvy o koupi akcií. Jedinými osobami, které majetkové dispozice činily, byli obvinění a společnost A. C. (dále také jen „spol. A.“). Odvolací soud považoval za takovou dispozici akceptaci obviněnými deklarovaného prodeje a přijetí podhodnocené kupní ceny, jinými slovy tím tedy chápal nečinnost poškozené. Logicky však nelze nečinnost označovat za jakoukoliv dispozici. K tomu dovolatel citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 214/2017, podle kterého v pouhém přijetí plnění „ nemůže spočívat ona poškozující majetková dispozice učiněná v omylu, neboť vždy zde musí být především osoba, která aktivně toto plnění poskytuje “. Taktéž poukázal na další judikaturu Nejvyššího soudu, která u trestného činu podvodu uvádí slovní spojení „osoba provede majetkovou dispozici“. Je tedy naprosto zjevné, že se musí jednat o nějakou činnost této osoby, což ale v dané trestní věci naprosto absentuje. Dovolatel pokračoval v rozboru judikatury Nejvyššího soudu, citoval mimo jiné i usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle něhož je z hlediska trestného činu podvodu „ relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Jen takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má povahu úbytku majetku na straně poškozeného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se zmíněný transfer uskutečnil, již tuto povahu nemá a nemůže být proto považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků citovaného trestného činu “.
16. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že on i obviněný K. K. byli majoritními akcionáři spol. U., což soudy obou stupňů zcela ignorovaly a ve svých rozhodnutích přistupovaly k tomuto majoritnímu podílu jako k majetku společnosti B. Soudy opomněly, že tato poškozená byla pouze osobou, které svědčila práva a povinnosti ze závazkového právního vztahu. Jedním z těchto práv byl její nárok na doplatek kupní ceny podle čl. 5.1 smlouvy o koupi akcií v celkové výši nejméně 2 000 000 USD. Této své povinnosti obvinění v plné výši dostáli. Nalézací soud však tento naprosto klíčový fakt neuvedl ani do skutkové věty výroku o vině, a ta proto nemůže jako skutková věta trestného činu podvodu obstát. Uvedený nedostatek nezhojil ani soud odvolací, jenž dospěl k závěru, že skutková věta obsahuje všechny znaky předmětné skutkové podstaty, které i sám vyjmenoval, aniž by to ale odpovídalo pravému obsahu skutkové věty. Ani jeho rozdílné chápání skutku však nemůže jako trestný čin podvodu obstát, když je navíc v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů před soudy obou stupňů.
17. Považuje-li soud druhého stupně za podstatné, že obvinění zatajili původ finančních prostředků, které spol. A. použila na koupi akcií spol. U., zásadně tím mění postavení stran trestního řízení, neboť za osobu poškozenou označuje spol. U., a nikoliv společnost B., která po celou dobu řízení jako poškozená vystupovala. Doplňuje-li odvolací soud, že v příčinné souvislosti s tímto omylem přijala poškozená cenu 2 mil. USD „ v domnění, že jde o řádnou kupní cenu, a nenamítala porušení, resp. zneužití smlouvy, čímž jí byla způsobena škoda spočívající minimálně v rozdílu mezi částkou, kterou společnost B. obdržela, a mezi částkou, kterou by mohla obdržet za předpokladu, že by obžalovaní nepostupovali podvodně, nýbrž řádně “, pouze tím spekuluje o jakýchsi možných budoucích krocích poškozené, které jsou vyloženou fabulací nepodloženou důkazy. I z této citace je ovšem zřejmé, že společnost B. není osobou poškozenou, neboť pokud by za předmětné dva miliony koupila akcie osoba nezávislá na žádné osobě vystupující v tomto řízení a danou částku by následně obdržela od obviněných, neměla by žádné právní nároky ani vůči osobě kupující akcie, ani vůči spol. U. ani vůči obviněným. Takový postup byl tudíž postupem řádným, plně v intencích smluv o koupi akcií a veškeré další úvahy o jiné ceně nejsou relevantní. Společnost B. měla právo na částku minimálně 2 000 000 USD, které také obdržela. Její nárok byl tedy zcela uspokojen, což znamená, že nemůže být osobou poškozenou.
18. Pro dokreslení toho, že soudy nesprávně vyložily ustanovení smlouvy o koupi akcií, poukázal dovolatel na extrémní a evidentní nesoulad skutkové věty s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze. Zatímco skutková věta ve vztahu k transakcím provedeným ve prospěch spol. A. obsahuje tvrzení, že „ obžalovaní vědomě porušili článek 5.3.b) smlouvy o prodeji akcií ze dne 25. 7. 2003, který jim tento typ transakce výslovně zakazoval “, nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že „ v průběhu hlavního líčení nebylo nikterak prokázáno, že by obžalovaní založili či jakkoliv ovládali spol. A. “. Uvedený zcela evidentní logický nesoulad, který ignoroval i soud odvolací, byl vyložen k tíži obviněných, což lze považovat za svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu. Navíc se tak stalo za situace, kdy z listin ve Sbírce listin Obchodního rejstříku, nesporně vyplývá, kdo jednal o založení spol. A., kdo ji de jure založil a ovládal k rozhodnému dni, tj. k 5. 5. 2005, přičemž nikdo z obviněných tam uveden není.
19. Po sérii námitek týkajících se absence objektivní stránky trestného činu podvodu, dovolatel vytkl rovněž absenci subjektivní stránky. Zdůraznil, že judikatura Nejvyššího soudu, respektovaná obecnými soudy po dobu delší než 50 let, vyžaduje, aby v průběhu řízení bylo prokázáno, že pachatel již v době uzavírání závazkového právního vztahu jednal v podvodném úmyslu. V daném směru odkázal na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž některá obsáhleji citoval, konkrétně usnesení ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, usnesení ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009, nebo rozsudek ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 5 Tz 146/2000. Rovněž připomněl, že tentýž názor vyslovil také sám Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 5 To 65/2002, podle kterého „ jednání pachatele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky trestného činu poškozování věřitele … a ne trestného činu podvodu …, byť šlo o jednání mající podvodný charakter “. S touto konstantní judikaturou je rozhodnutí obou soudů v posuzované trestní věci v příkrém rozporu, jelikož zde je obviněným kladeno za vinu jejich jednání v roce 2005, kterým měli „zneužít“ smlouvy o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003 a které tedy časově následovalo uzavření předmětného závazkového vztahu. Je tudíž zjevné, že takové jednání nemůže ve smyslu uvedené judikatury naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to navíc za situace, kdy nalézací soud ve svém rozsudku de facto podvodný úmysl obviněných v roce 2003 vyloučil. Odvolací soud pak shledal, že soud prvního stupně se podrobně nebo vůbec nezabýval důkazy, které nakonec do skutkové věty výroku o vině nezahrnul, což považoval za nedostatek. Tyto důkazy pak evidentně sám hodnotil v neprospěch obviněných, aniž by pro to byly splněny podmínky §259 tr. ř. V odůvodnění svého usnesení několikrát uvedl, že spáchání trestného činu spatřuje ve zneužití smluv z roku 2003, rozsudek nalézacího soudu přesto nezrušil. To znamená, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podvodu, aniž by bylo prokázáno, že již v době uzavření smluv v roce 2003 jednali v podvodném úmyslu.
20. Další pochybení soudů spatřoval dovolatel v naprosté absenci vypořádání se námitkou promlčení. Ač tato byla v průběhu trestního řízení opakovaně vznesena, soudy se s ní nejenže nevypořádaly, ale se jí vůbec nezabývaly. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 506/2016, v němž právě takový nesprávný postup soudů vedl k částečnému zrušení jejich rozhodnutí. V posuzované trestní věci však oba nižší soudy námitku promlčení vzhledem k zásadě beneficium cohaesionis kteréhokoliv z obviněných zcela ignorovaly. Přitom, i kdyby aplikovaly při rozhodování o právu na náhradu škody obecná pravidla občanského zákoníku (§420 a násl.), anebo ustanovení obchodního zákoníku, (§373 a násl.), byl by závěr vždy stejný, neboť tvrzený nárok společnosti B. byl v subjektivní lhůtě nepochybně promlčen předtím, než jej tato poškozená dne 16. 11. 2012 uplatnila.
21. Následnou pasáž svého podání dovolatel nazval „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů a v důsledku toho nesprávným právním posouzením skutku“. K tomu poznamenal, že výrok o vině obsahuje tvrzení, jež nemají žádnou oporu v provedeném dokazování, a to včetně těch, která nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela vyloučil. V daném ohledu jde především o tu formulaci ve skutkové větě označující spol. A. jako „ obžalovanými nastrčený subjekt “. Sám nalézací soud ovšem k tomuto tématu uvedl, že „ nebylo nikterak prokázáno, že by obžalovaní založili či jakkoliv ovládali spol. A. “, přičemž jiné závěry by byly „ pouhým vytvářením domněnek a fabulací bez reálného podkladu “. V rozporu s citovanými skutečnostmi však soudy obou stupňů dospěly k závěru o vině obviněných, i když jejich jednání popsané v obžalobě nebylo prokázáno žádným konkrétním důkazem.
22. Podle dovolatele Vrchní soud v Praze vyložil smlouvy o koupi akcií zcela v rozporu s jejich skutečným obsahem a nad jejich rámec. Stejně jako soud nalézací jednostranně a účelově přisoudil obviněným povinnosti, které tyto písemné smlouvy vůbec neobsahují, a zcela pominul jejich skutečný obsah. Odvolací soud nerespektoval výkladová pravidla zakotvená soukromoprávními předpisy, obsah smluv deformoval svým svévolným výkladem (učiněným v neprospěch obviněných), aby vyhovoval jeho účelovým skutkovým a právním závěrům. K pravidlům interpretace smluv dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007. Je-li tedy v čl. 5.1 smlouvy zakotveno právo dovolatele prodat akcie alespoň za 1,6 milionu USD, pak z obsahu tohoto ustanovení neplyne žádná jeho povinnost získávat plnění nad tuto částku, jak mu podsouval odvolací soud, aniž by takovou povinnost doložil konkrétními důkazy. Oba soudy navíc považovaly za zásadní důkaz dopis ze dne 15. 4. 2005 adresovaný F. M., jímž měla být poškozená obchodní společnost uvedena v omyl. Jeho text však žádnou informaci, která by poškozenou mohla uvést v omyl, neobsahuje. Deformaci skutečného obsahu dopisu potvrdila i předsedkyně senátu odvolacího soudu při ústním odůvodnění svého rozhodnutí, které ovšem v protokolu o veřejném zasedání z neznámých důvodů není zaznamenáno.
23. V posledním tematickém okruhu svého podání namítal dovolatel kriminalizaci obchodněprávního jednání zcela v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Vyzdvihl judikaturu Ústavního soudu, která v souvislosti s naplněním objektivních znaků majetkového trestného činu klade důraz na to, aby v trestním řízení nebylo abstrahováno od aspektů práva soukromého. Je zcela nepochybné, že mezi obviněnými a poškozenou existoval obchodní vztah, který je pro posouzení jejich trestní odpovědnosti naprosto zásadní, a je proto nezbytné tento vztah přesně a přesvědčivě vysvětlit a z jeho charakteru pak vyvodit případné trestněprávní důsledky. Jsou to přitom jedině smlouvy o koupi akcií, které upravují právní vztah mezi obviněnými a společností B. a pouze ony zakládají samotnou možnost způsobit této obchodní společnosti nějakou škodu. Nicméně i v případě, že by některá ze smluv nebyla zcela naplněna, mohlo by jít pouze o nesplnění smluvního závazku. V takovém případě by byl trestní postih rozporný s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
24. Dovolatel také odkázal na nález Ústavního soudu II. ÚS 418/99, jenž k rozhodnutí o vině a trestu vyžaduje, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. V opačném případě je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (obdobně též rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera, Messegue a Jabardo). Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly na základě účelově popsaného obchodněprávního závazku k přesvědčení o trestní odpovědnosti obviněných, jsou jejich závěry v rozporu s citovaným rozhodnutím, neboť porušují zásadu in dubio pro reo. To podle názoru dovolatele dokládají např. úvahy odvolacího soudu ohledně prospěchu, který měli oba obvinění svým jednáním získat. Teprve však po odstranění pochybností, které v obchodně právní sféře existovaly a nebyly objasněny, resp. o nich nebylo pravomocně příslušnými soudy rozhodnuto, bude možno dospět k závěru o případné trestní odpovědnosti obviněných. Každý jiný postup by vedl a v dané věci také vede k nedůvodné kriminalizaci jednání, které je z hlediska obchodního přípustné či obvyklé, resp., jehož soukromoprávní aspekt je předmětem sporu. Za této situace konflikt z pohledu civilněprávního a trestněprávního vzbuzuje pochybnosti o pravé podstatě věci, kdy je zjevné, že společnost B. se prostřednictvím trestní represe pokouší vymáhat své domnělé a nepochybně již promlčené nároky.
25. Podle dovolatele skutečnost, že nelze odhlížet od mimotrestní stránky dané trestní věci dokládají i další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Prvý z nich vyslovil v usnesení sp. zn. 7 Tdo 461/2007 názor, že „ trestný čin podvodu nemůže být spáchán za situace, pokud oklamaná osoba mohla eliminovat svůj omyl “. Rovněž v usnesení téhož soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 bylo deklarováno, že „ trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv “. V daném případě byla poškozená obchodní společnost reprezentována osobou s mezinárodními investičními zkušenostmi, sama vytvořila smlouvu o prodeji akcií, stanovila její obsah, včetně podmínek a ceny akcií pro potřebu tohoto prodeje, o všech skutečnostech souvisejících s prodejem byla informována, nemohla tedy být ani teoreticky uvedena v omyl. Sám odvolací soud v podstatě potvrdil, že se jedná o obchodněprávní spor, neboť obvinění se z jeho pohledu dopustili skutku zneužitím smluv z roku 2003, přičemž škoda byla způsobena právě společnosti B. „ jako smluvní straně uvedených smluv “. Dovolatel ještě odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 541/10, v němž je také zdůrazněna primární role využití netrestních právních nástrojů, aby konstatoval, že soudy nižších instancí nerespektovaly princip ultima ratio, neboť poškozená obchodní společnost měla dostatek možností, jak vyřešit možný spor s obviněnými prostředky občanského soudního řízení, jejichž využití účelově pominula a v důsledku toho byla omezena základní práva obviněných.
26. Závěrem dovolatel opětovně shrnul své klíčové námitky, znovu poukázal na nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadených rozhodnutí i na četná porušení principů spravedlivého procesu. Odvolacímu soudu vytkl také nedodržení §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Přestože v celém svém podání opakovaně deklaroval svůj zásadní nesouhlas s rozhodnutími soudů nižších instancí, je si plně vědom jejich právních účinků a s tím spojených následků. Z tohoto důvodu dne 11. 12. 2018 uhradil bankovním převodem poškozené obchodní společnosti škodu stanovenou nižšími soudy v plné výši, tj. 70 841 423 Kč. Poté navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, a rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 43 T 7/2016, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhl rovněž, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil, případně přerušil výkon rozhodnutí jeho se týkající.
27. Obviněný K. K. (v následující pasáži věnované jeho podání také jen „dovolatel“) v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentoval nesprávným právním posouzením skutku. V této souvislosti se nejprve zaměřil na problematiku časové souslednosti omylu poškozeného a jednání pachatele. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018, ve kterém je vysloven tento právní názor: „ Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané situaci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. “ V daném případě by tak musel být obviněnými uveden v omyl (resp. před ním zatajeny podstatné skutečnosti) ten, kdo za poškozenou obchodní společnost uzavřel smlouvy o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003, nic takového však v řízení před soudem prvního stupně prokázáno nebylo. Odvolací soud zjevně dospěl k závěru, že obvinění měli podvodný úmysl již v době uzavření předmětných smluv. Pokud by však měli využít omylu právnické osoby v jiném momentu, než při uzavírání smluv, bylo by třeba prokázat, která fyzická osoba byla konkrétně v daném čase uvedena v omyl, resp. komu byla zamlčena určitá skutečnost.
28. Dovolatel se neztotožnil se závěrem soudů, že obvinění měli poškozenou uvést v omyl dopisem ze dne 15. 4. 2005, adresovaným svědku F. M. Předně poznamenal, že on sám tento dopis nesepsal, nepodepsal ani neodeslal, to učinil obviněný P. K. Jelikož byl však dopis psán jménem obou obviněných, soud bez dalšího vycházel z toho, že se klamavého jednání dopustili oba. Poté dovolatel vyslovil přesvědčení, že uvedení v omyl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu by muselo časově předcházet převodu majetkové hodnoty z dispoziční sféry poškozeného do dispozice pachatele. Také on odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 (citované již v odst. 15. tohoto usnesení) a v souladu s ním uzavřel, že podvodné jednání mělo předcházet uzavření smlouvy o koupi akcií z roku 2003, na základě které došlo k transferu majetkové hodnoty mezi poškozenou a obviněnými. Dále zmínil čl. 5.1 předmětných smluv, podle něhož společnost B. neměla námitek s prodejem akcií za cenu minimálně 2 mil. USD ve lhůtě 2 let od jejich převodu. Pokud by tedy měla poškozené vzniknout majetková újma (škoda), mohla by vzniknout toliko uzavřením smluv v roce 2003, a nikoliv až prodejem akcií obviněnými v roce 2005. Nelze proto souhlasit s argumentací odvolacího soudu, jenž podvodné jednání spatřoval až v průběhu událostí v roce 2005, kdy k žádné majetkové dispozici mezi obviněnými a poškozenou nedošlo, a jediný majetkový transfer proběhl mezi spol. B. a spol. A., kdy obvinění žádnou majetkovou hodnotu z převodu akcií v roce 2005 nezískali. Svůj postoj dovolatel podpořil odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 7/2013 a též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 136/2000, podle něhož „ naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu … předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé “. K existenci příčinné souvislosti však v dané věci nemohlo dojít, neboť majetková dispozice byla poškozenou učiněna 2 roky před tvrzeným uvedením v omyl.
29. Ve stejném duchu se nesly i dovolatelovy výhrady k naplnění subjektivní stránky. V případě trestného činu podvodu je potřeba zavinění ve formě úmyslu, který museli mít obvinění již v roce 2003 při uzavření smlouvy o koupi akcií. Dovolatel připomněl kategorický požadavek vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, aby závěry o zavinění neměly povahu presumpcí. K podvodnému úmyslu dodal, že jednal v souladu se smlouvou, která umožňovala akcie prodat zájemci o jejich koupi za určitých podmínek, které byly splněny. Nadto šlo o složitou obchodní smlouvu v anglickém jazyce, jejíž text nesepsal ani s poškozenou nevyjednával. Vše kolem smlouvy obstarával obviněný P. K. Dovolatel zdůraznil, že s prokazováním úmyslu souvisí i motiv k trestnému jednání. Chybí-li motiv, úmysl pachatele lze prokázat jen se značnými obtížemi, má-li být dodržen zmíněný požadavek Ústavního soudu. Proto se pozastavil nad úvahami soudu prvního stupně stran motivace obviněných, které i odvolací soud považoval za rozporuplné, nepřesvědčivé a nedostatečné. K úvahám odvolacího soudu, že obvinění měli z převodu akcií na spol. A. nepochybně prospěch spočívající minimálně v tom, že dalších 10 let se podíleli na řízení spol. U. jako její vrcholní manažeři, z čehož těžili nemalé finanční výhody, dovolatel podotkl, že v roce 2005 nemohli vědět, zda budou ještě za 10 let vykonávat tyto funkce, přičemž nebylo prokázáno, že by v daném ohledu uzavřeli nějakou smlouvu se spol. A.
30. V další části svého podání se dovolatel vyjádřil k časové působnosti trestních zákonů. Soud prvního stupně věc kvalifikoval podle právní úpravy zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, aniž by vyložil, zda vůbec a jakým způsobem posuzoval trestnost činu z hlediska časové působnosti zákona ve smyslu §2 tr. zákoníku a §16 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Obvinění přitom měli skutek spáchat nejpozději dne 5. 5. 2005, tedy ještě za účinnosti trestního zákona. Na základě výše uvedených ustanovení ovšem platí, že podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje podle jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. V podrobnostech se k tomuto tématu vyjadřuje Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 5 Tz 50/2010, kde vyzdvihuje potřebu „ zvažovat použití dřívějšího i nového práva jako celku , a to tak, aby bylo zřejmé, jaký konečný výsledek je pro pachatele příznivější. V tomto směru je tudíž nutné hodnotit dřívější a pozdější zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona i trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovením jejich obecné části a nelze se omezit jen na porovnání horní hranice příslušné sazby trestu odnětí svobody, která je stanovena za spáchaný trestný čin. “ Důležitá role v posouzení této otázky je v citovaném rozhodnutí přikládána možné aplikaci §88 odst. 1 tr. zákona.
31. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel vytkl soudům nižších stupňů také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. To v prvé řadě spatřoval v nesprávném právním posouzení smlouvy o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003. Bylo prokázáno, že v době uzavření smlouvy se spol. U. nacházela ve velmi špatné ekonomické situaci, kdy její akcie neměly žádnou hodnotu. Za tohoto stavu se vlastník společnosti B. rozhodl prodat akcie spol. U. obviněným s tím, že v čl. 5.1 smlouvy byla dohodnuta možnost prodat tyto akcie ve lhůtě dvou let dalšímu kupujícímu za celkovou minimální cenu ve výši 2 mil. USD, aniž by k takovému prodeji bylo třeba souhlasu původního vlastníka a aniž by bylo třeba zkoumat tržní hodnotu předmětných akcií. Naproti tomu počínaje druhým a konče třetím výročím uzavření smlouvy musela být jejich cena stanovena na základě znaleckého ocenění podle čl. 1.4 smlouvy. Všechny podmínky pro tzv. „dovolený prodej“ ve smyslu čl. 5.1 byly přitom, podle názoru dovolatele, splněny (tedy že obvinění prodají všechny své akcie najednou, za stejných podmínek, cena bude vyplacena na účet poškozené obchodní společnosti, které obvinění předem ohlásí svůj záměr realizovat „dovolený prodej“ a kupující bude osobou „bona fide“).
32. Podle dovolatele tedy lze bez důvodných pochybností dovodit, že motivem společnosti B. k uzavření smluv o koupi akcií bylo spol. U. alespoň částečně stabilizovat a její akcie prodat do dvou let za 2 mil. USD a zmenšit tak ztrátu poškozené společnosti z nákupu akcií spol. U. Z tohoto důvodu nebyla ve smlouvách stanovena podmínka znaleckého zkoumání skutečné hodnoty převáděných akcií v případě jejich „dovoleného prodeje“. Společnost B. tak byla srozuměna, že z prodeje získá celkem 2 mil. USD a dobrovolně s tím souhlasila. Proto nemohla být ohledně skutečné hodnoty akcií uvedena v omyl. Poškozená počítala s tím, že pokud se podaří společnost U. alespoň částečně stabilizovat a ta bude i po dvou letech nadále existovat, bude naděje, že její akcie mohou mít vyšší hodnotu než 2 mil. USD a z tohoto důvodu do smluv stanovila možnost vyzvat do tří let od uzavření smlouvy kupující (obviněné) k zaplacení doplatku kupní ceny, který bude určen znaleckým oceněním podle čl. 1.4.
33. Na skutečnosti, že obvinění nemohli uvést poškozenou obchodní společnost v omyl ohledně hodnoty převáděných akcií, nemůže nic změnit ani požadavek smluv, aby akcie byly následně prodány kupujícímu v dobré víře. Soudy obou stupňů sice dospěly k právnímu závěru, že spol. A. nebyla osobou „bona fide“, což ale nedaly do souvislosti s údajným podhodnocením akcií. Svůj závěr postavily na tom, že spol. A. nedisponovala do 2. 5. 2005 finančními prostředky na nákup předmětných akcií, zcela ovšem pominuly, že tato společnost se stala kupcem až dne 5. 5. 2005, kdy již potřebné finance prokazatelně měla, kupní cenu také řádně zaplatila. Proto závěr, že spol. A. nebyla kupcem v dobré víře, není správný. Dovolatel vyjádřil názor, že kupcem „bona finde“ je osoba, která má v úmyslu nejen řádně splnit své závazky z kupní smlouvy, k čemuž disponuje dostatečnými finančními prostředky (přičemž obě tyto podmínky byly v dané věci splněny), ale také osoba, která je důvodně a v dobré víře přesvědčena o tom, že předmět prodeje není předmětem nároku jiné strany a že při uzavření smlouvy nejedná v omylu, který vyvolala druhá strana, tedy že nejsou dány důvody pro její odstoupení od uzavřené smlouvy. Termín „bona fide“ byl do smluv o koupi akcií včleněn spol. B., která odmítla obviněným P. K., původně navržený termín „related parties“ (spřízněné osoby). Termín „bona fide“ tak nechrání a ani nemůže chránit prodávajícího, tj. poškozenou obchodní společnost, nýbrž kupujícího, tedy spol. A.. Správný není ani závěr soudů, že obvinění vědomě porušili čl. 5.3.b) smluv o koupi akcií. Mimo to, že toto ustanovení je značně neurčité, což by mohlo mít za následek jeho neplatnost, nelze pominout, že jeho účelem je ochrana spol. U. a jejích aktiv, tedy zákaz jednání, které by ji poškozovalo. Nadto nebylo podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nikterak prokázáno, že by obvinění založili či jakkoliv ovládali spol. A., tj. že by se jednalo o osobu s nimi spřízněnou.
34. Dovolatel se neztotožnil ani se způsobem určení výše škody. Nalézací soud vyloučil při stanovení svých závěrů posudky společnosti KPMG s odůvodněním, že je nepovažuje za relevantní, aniž by přesvědčivě popsal, proč k takovému závěru (který převzal i soud odvolací) dospěl. V této souvislosti obviněný odkázal na výpověď Ing. Tomáše Brabence, který hovořil o tom, že společnost BDO (v níž jako znalec působí) si pro znalecké zkoumání vypracovala vlastní finanční plán, zatímco společnost KPMG „ měla zcela odlišné výchozí zdroje s možností osobního přístupu ke všem materiálům spol. U., jakož i osobním konzultacím s osobami ve spol. U. “. Právě to byl důvod diametrálně odlišných výsledků obou znaleckých společností. Jmenovaný znalec upřesnil, že společnost KPMG měla jiné informace, své posudky zpracovala „ na základě jiných podkladů – lepších “ s tím, že jejich linii postupu neshledal za chybnou. Soud ovšem výpověď znalce zcela účelově interpretoval a v rozsudku uvedl pouze části jeho výpovědi vytrhané z kontextu. Na základě tohoto zkreslení přijal nesprávné stanovisko, že právě přístup znalců společnosti KPMG ke všem podkladům od spol. U. vnesl do jejich posudků subjektivní náhled obviněných. V podstatě jediná námitka proti závěrům společnosti KPMG, tj. že vycházela z pesimistického plánu spol. U., by byla relevantní pouze tehdy, pokud by šlo o plán zcela nereálný. Pokud tedy nalézací soud chtěl výsledky znaleckého posudku společnosti KPMG odmítnout, měl jasně a přesvědčivě uvést, proč jeden z podkladů k jeho vypracování (finanční plán) je dokladem zcela nepravdivým, popř. nereálným. Pokud by však takový plán reálný byl, byť s malou mírou pravděpodobnosti, nelze v souladu se zásadou in dubio pro reo odmítnout závěry znaleckého posudku, který z něj vzchází.
35. Dále dovolatel rozvíjel úvahy o tom, že výhled obsažený v posudku KPMG byl oprávněný vzhledem k podaným návrhům na prohlášení konkursu na spol. U. i celkové hospodářské situaci v roce 2005. Navíc případný zájemce o koupi akcií bude vždy vycházet z pesimistického odhadu budoucnosti dané společnosti, neboť v opačném případě by jeho investice byla příliš riziková. Na to dovolatel obsáhle citoval další pasáže výpovědi Ing. Tomáše Brabence, z nichž jednoznačně vyplývá, že materiály shromážděné policejním orgánem pro vypracování posudku znaleckým ústavem BDO nebyly dostatečné, resp. podklady, které měl k dispozici znalecký ústav KPMG, byly mnohem detailnější, což mohlo mít vliv na přesnost obou posudků. Společnost BDO například neměla k dispozici účetnictví spol. U. a další podstatné dokumenty, přičemž pokud znalecký posudek u tohoto ústavu zadávala přímo spol. U., a nikoliv policejní orgán, trvali by na dodání dalších podkladů. Jmenovaný znalec také výslovně uvedl, že předmětné posudky nebyly zadány ke zjištění výše škody, ale toliko ke stanovení tržní ceny akcií. Skutečnost, že by znalecké závěry měly být použity pro vyčíslení škody, by měla nepochybně vliv na postup znalců, zejména že by vyžadovali další detailní informace a bez nich by posudek nevydali. Také s ohledem na definici ustanovení §137 tr. zákoníku nejsou vypracované znalecké posudky vůbec relevantní pro posouzení výše škody způsobené předmětným skutkem. Dovolatel poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 407/2016, podle něhož se kritéria vztažená v §137 tr. zákoníku vztahují i na akcie. Z výše uvedeného tak vyplývá, že výše škody nebyla v rámci trestního řízení doposud řádně zjištěna.
36. V této souvislosti dovolatel upozornil na zcela zásadní rozdíl ve zjištěných cenách za 1 akcii v polovině roku 2005 mezi jednotlivými znaleckými posudky provedenými k důkazu v rámci hlavního líčení, a to od posudků KPMG, které uvádějí zápornou či nulovou hodnotu až po 771 Kč za akcii u posudku společnosti Bohemia Experts, s. r. o. (který však byl určen k jinému účelu). V duchu již výše nastíněné argumentace dovolatel opětovně vyzdvihoval závěry posudků KPMG a kritizoval postup soudu prvního stupně, který považoval za rozporný se zásadou hodnocení důkazů. Zpochybňoval i další znalecké posudky. Například ten vypracovaný znaleckým ústavem Appraisal Advisory trpí, podle jeho názoru, celou řadou zásadních vad, jejichž důsledkem jsou zcela nesprávné či hrubě zkreslené závěry. Vychází totiž z nesprávných účetních výkazů spol. U. za roky 2003 a 2004, které nezohledňují výroky auditora a v důsledku toho jsou uváděny nesprávné údaje o dosaženém zisku (ve skutečnosti byla společnost v obou letech ve ztrátě). Nadto jejich znalecký posudek vycházel z vlastního přehnaně optimistického, a tudíž nerealistického, podnikatelského plánu. Rovněž porovnával spol. U. se skupinou společností, která s ní (zejména v jejím stavu v roce 2005) srovnatelná nebyla. Z obdobně nesprávných údajů i z velmi omezeného rozsahu podkladů pak vycházel i další znalecký ústav Appelen Valuation. Významné rozdíly mezi výsledky znaleckých posudků mají též vliv na naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, tedy na to, zda si obvinění mohli být vědomi skutečné hodnoty předmětných akcií, když i soudní znalci se v této otázce diametrálně odlišují. Soudy obou stupňů tedy nesprávně právně posoudily hodnotu akcií, z níž vycházely při stanovení výše škody. Nadto obvinění ani nemohli žádnou škodu způsobit, neboť čl. 5.1 smlouvy o koupi akcií jim neukládal povinnost hledat kupce, který nabídne nejvyšší cenu.
37. Svou další pozornost dovolatel přesunul k okolnostem rozhodným pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Podotkl, že vždy vedl řádný život a je otcem celkem sedmi dětí ve věku od 7 do 20 let (z toho pěti nezletilých), kdy pro svou manželku a všechny děti zajišťuje hlavní zdroj příjmů. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by zásadním způsobem negativně zasáhlo zejména do života nezletilých dětí a ohrozilo by jejich další psychický vývoj a sociální zajištění. Již samotné soudní řízení a vzniklá nejistota ohledně trestu jim způsobila psychickou újmu. Odvolací soud cynicky vycházel z toho, že vyživovací povinnost bude hrazena z majetku obviněného, který byl v rámci trestního řízení zajištěn. S ohledem na nízký věk dětí však nelze jejich otci přikládat pouze roli živitele, nýbrž také osoby, která je vychovává a pečuje o ně. Zájmem společnosti je, aby děti vyrůstaly s oběma rodiči. Nezletilá dcera AAAAA (pseudonym) byla navíc na základě dohody ze dne 28. 3. 2018 svěřena do jeho péče, takže jeho pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody ji uvrhl do právní nejistoty ohledně rodiče, jemuž je svěřena do péče. V daném směru obviněný odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014. Argumentace jeho majetkem není namístě také z důvodu, že ten je z 95% složen ze zemědělské půdy, na které hospodaří již 15 let, a po odchodu ze spol. U. podniká pouze v zemědělství, což je také hlavním příjmem rodiny, která by prodejem těchto pozemků přišla o pravidelný výdělek. Nelze opomenout ani dobu, která od tvrzeného spáchání skutku uplynula, včetně značné délky trestního stíhání. Dále se jedná primárně o složitý obchodní spor, který byl násilně přenesen do trestněprávní roviny. Kriminalizovat za těchto okolností jeho jednání v rámci poměrně drakonické trestní sazby se jeví jako nepřiměřeně přísné.
38. Další nedostatek rozhodnutí soudů nižších instancí spatřoval dovolatel v porušení zásady totožnosti skutku podle §176 odst. 2 tr. ř. Nalézací soud přistoupil k zásadní úpravě skutkové věty oproti obžalobě, když podstatnou část jednání obviněných (předcházející uzavření smlouvy o koupi akcií) vypustil a ponechal toliko dílčí jednání směřující k prodeji akcií v roce 2005. V odsuzujícím rozsudku je upravena podstatná část skutkových okolností charakterizující jednání, ze kterých je dovozováno naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Tzn 12/94). Jednání obviněných bylo změněno natolik, že totožnost skutku nebyla zachována.
39. V rámci druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel namítl, že na posuzovanou trestní věc měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Konstatoval, že ne každé nedodržení podmínek smlouvy by mělo být sankcionováno v rámci trestního práva, zvláště když zde k tomuto účelu existují instituty práva občanského (dříve práva obchodního). V tomto ohledu poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2523/10 a sp. zn. III. ÚS 2278/07, stejně jako na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, které připouští aplikaci zásady subsidiarity trestní represe i v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů. Dovolatel upozornil na možnost poškozené obchodní společnosti, pokud by byla obviněnými skutečně uvedena v omyl a cítila se poškozena, od smluv o koupi akcií odstoupit z důvodu jejich podstatného porušení (viz §345 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a §2002 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a od obviněných požadovat příslušné akcie zpátky. Poškozená však nic takového neučinila, lze proto dojít k závěru, že smlouvy o koupi akcií považuje i nadále za platné. Soudy obou stupňů nedostály svým povinnostem, když předmětný skutek nezhodnotily v duchu těchto právních zásad. Dovolatel taktéž připomněl zásady presumpce neviny a in dubio pro reo a judikaturu Ústavního soudu k nim se vztahující, stejně jako názor státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který u veřejného zasedání navrhoval rozsudek nalézacího soudu zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Poté ještě jednou ve stručnosti shrnul uplatněné dovolací výhrady.
40. V závěru svého podání dovolatel nejprve ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí co do výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to s ohledem na své rodinné poměry. Připomněl i fakt, že celá škoda uložená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byla již po dohodě obviněných uhrazena. Následně Nejvyššímu soudu navrhl, aby v souladu s §265k a §265 l tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí platí i pro rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 43 T 7/2016, navrhl, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i toto rozhodnutí.
41. Obviněný K. K. své dovolání dne 4. 6. 2019 doplnil o další podání, jímž dále rozvíjel svou námitku nesprávného hmotněprávního posouzení smluv o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003. Nabádal Nejvyšší soud, aby vzal v úvahu především výhrady týkající se omylu na straně poškozené obchodní společnosti, jeho příčinného významu při prodeji akcií spol. A. a otázky protiprávnosti posuzovaného jednání. Podle čl. 5.1 smlouvy o koupi akcií měli obvinění povinnost oznámit poškozené „zásadní podmínky dovoleného prodeje“, jimiž byly zejména identifikace kupujícího a celková cena, která má být za akcie uhrazena. To obvinění splnili, proto společnost B. nemohla být tímto oznámením uvedena v omyl. Výrok o vině je konstruován tak, jako by obvinění uvedli poškozenou v omyl o tom, že cena, za kterou hodlají akcie prodat, neodpovídá jejich skutečné hodnotě a je nižší. Takovou podmínku ovšem smlouva o koupi akcií neobsahovala, ani nebyl stanoven žádný postup, který by společnosti B. umožňoval v otázce ceny akcií jakkoliv ingerovat. Naopak v čl. 5.6 písm. c) této smlouvy se poškozená zavázala, že bez předchozího souhlasu obviněných nepovede jednání o prodeji akcií s třetími osobami (přičemž o zmíněný souhlas nikdy nepožádala). To ve spojení s krátkou, desetidenní lhůtou pro oznámení podle čl. 5.1 smlouvy jasně svědčí pro závěr, že účelem oznámení bylo pouze poskytnout poškozené obchodní společnosti informaci o tom, jaká částka bude spol. A. za akcie uhrazena, aby zjistila, v jaké výši jí náleží doplatek kupní ceny podle čl. 1.3 a 1.4 smlouvy o koupi akcií. Evidentně tedy nemohlo jít o informaci o skutečné hodnotě akcií, pokud by byla odlišná od ceny, která měla být za akcie uhrazena.
42. I kdyby byla společnost B. uvedena v omyl ohledně skutečné hodnoty převáděných akcií, nebyla by – podle názoru dovolatele – dána příčinná souvislost mezi tímto omylem a škodlivým následkem. Ta by tu byla pouze za předpokladu, že by poškozená ve zmíněném omylu provedla nějakou majetkovou dispozici týkající se akcií, případně na ní participovala či dala k ní souhlas. O nic takového se však nejednalo. Podle výslovného znění smlouvy o koupi akcií byli obvinění oprávněni prodat akcie „bez předchozího souhlasu“ společnosti B. a její souhlas nepotřebovali ani dodatečně. K prodeji akcií nebyla potřeba žádná součinnost poškozené obchodní společnosti či jiná její aktivita. Smlouva dokonce nezakládala ani její právo reagovat na oznámení obviněných o záměru prodat akcie, např. tím, že by prodej zakázala, zablokovala, vyjádřila s ním nesouhlas nebo odepřela souhlas udělit. Jednání obviněných tak postrádá znaky trestného činu podvodu právě proto, že oznámením o zamýšleném prodeji akcií včetně uvedení jejich prodejní ceny nebyla vylákána či jinak vyvolána majetková dispozice společnosti B. ve vztahu ke spol. A., ani žádná jiná forma součinnosti poškozené. Ať již bylo její povědomí o ceně akcií jakékoliv, nemělo to z hlediska realizace předmětného prodeje žádný význam, natož pak příčinný význam ve smyslu zákonných znaků trestného činu podvodu.
43. Dovolatel dále uvedl, že protiprávnost posuzovaného jednání soudy spatřovaly v porušení smlouvy o koupi akcií, konkrétně ustanovení čl. 1.4, čl. 5.1, čl. 5.3 písm. b) a čl. 6.2. Z žádného z nich ovšem nevyplývá, že by obvinění byli povinni prodat akcie za nějakou „správnou cenu“. Čl. 1.4 smlouvy se vztahoval na dobu od druhého do třetího výročí uzavření transakce a zakotvil možnost jmenovat na žádost společnosti B. mezinárodně uznávanou firmu, aby stanovila hodnotu akcií, bez ohledu na to, zda obvinění hodlali akcie prodat. Cílem tohoto ustanovení tedy nebylo určit cenu, za níž mají být akcie prodány, nýbrž objektivně zjistit hodnotu akcií a na tomto podkladě vyčíslit výši doplatku kupní ceny. Nárok poškozené obchodní společnosti na zmíněný doplatek tak nebyl vázán na prodej akcií ani na jejich cenu při tomto prodeji ani na to, zda cena odpovídala jejich skutečné hodnotě či nikoliv. Zdrojem uspokojení daného nároku tak nemusel být výtěžek z prodeje akcií dalšímu nabyvateli a poškozené by náležel i v případě, že by k dalšímu prodeji akcií nedošlo. Společnost B. proto mohla uplatnit svůj nárok i poté, co byly akcie prodány spol. A. To však poškozená neučinila. Soudy v důsledku chybné interpretace smlouvy považovaly postupy podle čl. 1.4 a čl. 5.1 za dvě vzájemně se vylučující varianty prodeje akcií, k tomu však ustanovení čl. 1.4 (jak již bylo uvedeno výše) vůbec nesměřovalo. Lze doplnit, že obvinění neměli ani v období od druhého do třetího výročí uzavření smlouvy o koupi akcií povinnost z vlastní iniciativy zjišťovat objektivní hodnotu akcií (takto byli povinni postupovat jen na žádost společnosti B.), přičemž jim nic nebránilo prodat akcie za jinou cenu. Při prodeji akcií podle čl. 5.1 smlouvy pak již povinnost zjišťovat jejich reálnou hodnotu neměli vůbec.
44. Podle čl. 5.3 písm. b) smlouvy o koupi akcií byli obvinění omezeni v právu nakládat s akciemi tak, že nesměli uzavřít transakci s jakoukoliv třetí osobou, jejímž cílem nebo důsledkem by bylo, že obvinění nebo jakákoliv jim přidružená osoba obdrží, ať již přímo či nepřímo, jakýkoliv prospěch nebo úplatu jakéhokoliv druhu, o které se v této smlouvě neuvažuje. K ničemu takovému ve skutečnosti nedošlo. Prodej akcií spol. A. byl předpokládán čl. 5.1, a to za cenu, s níž smlouva počítala. Žádné další povinnosti ohledně ceny smlouva obviněným neukládala. Úvahy soudů o zpětném odkupu akcií ve smyslu čl. 6.2 byly zcela nepřiléhavé, neboť obvinění žádné ustanovení smlouvy uvedené v daném článku neporušili. Navíc z logiky věci plyne, že toto právo není realizovatelné, pokud obvinění akcie prodali a nebyli nadále jejich vlastníky. Posuzované jednání tak postrádalo znak protiprávnosti jako jeden z definičních znaků trestného činu. Došlo-li tedy k prodeji akcií pod jejich skutečnou hodnotou, jde jen o obchodní, tj. soukromoprávní, záležitost, která nevykazuje znaky trestného činu a která byla nepřípustně kriminalizována. Společnost B. měla v čl. 1.4 smlouvy dostatečný prostředek k ochraně svého zájmu, který mohla uplatnit bez ohledu na to, zda obvinění prodali akcie a za jakou cenu je prodali. Poškozená však uvedený prostředek neuplatnila a až s výrazným časovým odstupem, který jí už neumožňoval postupovat podle čl. 1.4 smlouvy, iniciovala trestní stíhání obviněných. Ve výsledku tak došlo k protiústavnímu uplatnění trestní represe tam, kde dotčený subjekt náležitě nedbal na ochranu svých zájmů využitím jiných, soukromoprávních, prostředků. Obvinění byli uznáni vinným a odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody pro skutek, který není trestným činem, čímž byly porušeny čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
45. Dovolatel v závěru tohoto podání navrhl, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby meritorně rozhodl zprošťujícím rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř., nebo aby napadená rozhodnutí zrušil v neveřejném zasedání a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V návaznosti na to navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že podle §265 l odst. 4 tr. ř. se (dovolatel) do vazby nebere.
46. Obviněný M. O. (v následující pasáži věnované jeho podání také jen „dovolatel“, výrazem „obvinění“ budou i nadále označováni P. K. a K. K. ) zaměřil svůj mimořádný opravný prostředek do výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozená obchodní společnost B. C. R., odkázána s jejím nárokem na náhradu škody vůči osobě dovolatele na řízení ve věcech občanskoprávních.
47. Dovolatel hned v úvodu svého podání zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení brojil proti aktivní legitimaci poškozené k uplatnění nároku na náhradu škody. Podle jeho názoru nebyla a vůbec být nemohla osobou poškozenou, jelikož byla pouze nástrojem investorů – holdingovým vehiklem, jenž vystupoval formálně svým jménem, avšak na cizí účet, tj. účet a z peněz investorů. Z listinných důkazů je nesporné, že finanční prostředky ke koupi akcií spol. U. jí nebyly nikdy na účet připsány, nikdy s nimi nedisponovala, neboť byly poskytnuty prodávajícímu přímo z účtu společnosti B. E. E. F., L. P. O trvající existenci poškozené nebyl předložen jediný důkaz, když oba soudy přehlédly, že svědek F. M. ji identifikoval s investory nebo s B. Nedostatečná identifikace osoby poškozené činí řízení o náhradě škody nepřezkoumatelným. Poškozená byla nefunkční skořápkou bez jakékoliv rozhodovací či obchodní činnosti a zřejmě i bez vlastního účtu. Nikdy řádně nedoložila vznik škody na svém majetku, ani nepředložila doklady, které by osvědčily, že za akcie spol. U. zaplatila, nebo že někdo zaplatil výslovně za ni. Nedoložila a nedostála své důkazní povinnosti, že se chovala jako skutečný vlastník akcií a že přijala plnění za jejich prodej či podíl na zisku ve výši 2 mil. USD od obviněných. Žádná majetková újma z údajně nevýhodného prodeje akcií tak poškozené nevznikla, neboť neprokázala, že by měla vlastní či vypůjčené finanční prostředky na pořízení akcií spol. U., z jejichž ztráty by mohla být škoda dovozována. Zejména nebyla prokázána a poškozenou ani v rámci trestního řízení navrhována škoda ke dni 25. 7. 2003.
48. Poté dovolatel uvedl, že z rozhodnutí nalézacího soudu je patrné, že skutek naplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu, založený na majetkové újmě – ztrátě majetku v důsledku omylu vyvolaného dovolatelem – se v objektivním slova smyslu nestal, a škoda tedy nevznikla. Problém spočívá v tom, že soud prvého stupně přesunul těžiště trestné činnosti do pozdějšího období a přeformuloval skutkový základ, který nově založil na údajném zneužití několika ustanovení smlouvy o koupi akcií jejími účastníky, odlišnými od osoby dovolatele, tedy obviněnými, kteří dne 5. 5. 2005 uzavřeli jinou smlouvu o převodu akcií na třetí osobu. Jejich jednání tak nemohlo směřovat ke ztrátě existujícího majetku poškozené, nýbrž k tomu, že neposkytli podíl ze zisku z prodeje svého majetku. Nalézací soud proto pochybil, když setrval na svém názoru, že škodou, již měli způsobit obvinění uzavřením smlouvy dne 5. 5. 2005, se rozumí úbytek na majetku tvrzené osoby poškozené. Důsledným vyhodnocením důkazů by škodou, která by mohla vzniknout zneužitím smlouvy o koupi akcií, mohla být pouze ztráta majetkového přírůstku – zisku z výnosu budoucího prodeje, závislá na nejistých a v době uzavření smlouvy dne 25. 7. 2003 zcela nereálných očekáváních. V tomto směru by byla jistě legitimní otázkou určení právní kvalifikace takového jednání, kdy např. podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 592/2015 je ušlý zisk škodou představující zákonný znak trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. K tomu dovolatel doplnil, že ušlý zisk podle právní teorie znamená „ nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku, které bylo možno důvodně očekávat, kdyby nedošlo k poškozujícímu jednání s ohledem na pravidelný běh věcí “. Dále odkázal i na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu k tématu ušlého zisku (sp. zn. 25 Cdo 2292/2008, 25 Cdo 2857/2005, 25 Cdo 1233/2006 a 25 Cdo 2775/2008). Škodná událost pak tvoří překážku, která zabránila rozmnožení majetku, tedy zasáhla do děje vedoucího k určitému zisku.
49. Z výše uvedeného je podle dovolatele zjevné, že soudy i tvrzená poškozená odvíjely své úvahy o škodě od nesprávného základu. Z toho pramení i nesprávná formulace otázek kladených znalcům, kdy předmětem zkoumání byla hodnota akcií spol. U. k roku 2005. Správně však měly být poměřovány reálné hodnoty akcií ke dni jejich prodeje, tj. k 25. 7. 2003, bez ohledu na sjednanou kupní cenu, k hodnotě akcií, kterou bylo možné reálně očekávat při prodeji akcií k 5. 5. 2005. Pouze z rozdílu těchto hodnot by bylo možné uvažovat, že poškozená obchodní společnost byla zkrácena na výnosu z očekávatelného majetkového přírůstku. K tomu však žádné dokazování ani znalecký posudek nesměřoval a v důsledku této vady jsou obě napadená rozhodnutí nesprávná a nepřezkoumatelná. Ani sama poškozená k rozhodnému dni (5. 5. 2005) žádný zisk neočekávala, přičemž její tvrzení od roku 2008 jsou již důsledkem zneužití trestního práva k získání bezdůvodného obohacení.
50. Podle názoru dovolatele není z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, k jaké části výroku obžaloby či rozhodnutí soudu prvního stupně se ve vztahu k jeho osobě doplněný výrok podle §229 odst. 3 tr. ř. váže. Za a) – pokud se váže k jeho jednání spočívajícímu v oklamání poškozené o nutnosti prodat akcie spol. U. třetím osobám ve spojení s podhodnocenou cenou a s tím spojené majetkové ztráty, tak lze namítnout, že poškozená neprokázala a ani neprokazovala, že utrpěla ztrátu na svém majetku, když kupní cenu sama navrhla. Za b) – pokud se předmětný výrok váže k jeho jednání po 25. 7. 2003, kdy poškozená již nebyla vlastníkem akcií, je třeba konstatovat, že odsuzující výrok je založen na zneužití soukromoprávního závazku osobami odlišnými od dovolatele, který nebyl smluvní stranou žádné z uzavřených smluv. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že pro tento skutek bylo zahájeno trestní stíhání pouze prvých dvou obviněných, nikoliv dovolatele.
51. V průběhu celého trestního řízení (a znovu v dovolání) dovolatel také namítal promlčení nároku na náhradu škody. Argumentoval tím, že běh subjektivní lhůty mohl být započat již dne 12. 12. 2008, kdy byl ukončen jeho pracovní poměr s firmou B. (osobou odlišnou od tvrzené poškozené) z důvodů obsažených v trestním oznámení ze dne 6. 4. 2009, případně dnem 30. 10. 2008, kdy poškozená obchodní společnost obdržela posudek zpracovaný společností Deloitte Touche týkající se hodnoty akcií spol. U. a její hospodářské situace (v protikladu s údajným tvrzením obviněných). Trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno dne 2. 6. 2014. Nalézací soud konstatoval, že poškozená obchodní společnost řádně a včas uplatnila nárok na náhradu škody dne 27. 2. 2017, tj. po uplynutí objektivní i subjektivní promlčecí lhůty. Běh subjektivní lhůty byl ukončen již dnem 13. 12. 2010, nebo dva roky od podání trestní oznámení (které uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení neobsahovalo), tedy 7. 4. 2011. Občanskoprávní nárok poškozená nikdy vůči žádnému z obviněných neuplatnila.
52. Výrok o náhradě škody může být učiněn jen na podkladě návrhu poškozeného, který je v souladu s ustanovením §43 odst. 2 tr. ř. Nalézací soud postupoval správně, když výrok podle §229 odst. 3 tr. ř. ke svému rozsudku nepřipojil. Naopak soud odvolací aplikoval dané ustanovení zcela mechanicky s tím, že se uplatněnými námitkami dovolatele nezabýval pro upřednostnění formalistického přístupu. Opomenul tak posoudit aktivní legitimaci poškozené k uplatňování nároku na náhradu škody za situace, kdy došlo v rozhodnutí nalézacího soudu k zásadní změně skutkového stavu ve vztahu k dovolateli. Soudy obou stupňů chybně považovaly nárok na náhradu škody za uplatněný řádně a včas a osobou k tomu oprávněnou. Rozhodne-li soud s odkazem na §43 odst. 2 tr. ř. o takovém nároku postupem podle §229 odst. 3 tr. ř., dochází ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu §112 obč. zákoníku. Tímto chybným postupem vystavil odvolací soud dovolatele do situace, že mu bude znemožněno namítnout promlčení podle §100 obč. zákoníku, resp. mu to bude značně ztíženo v řízení před soudem civilním, vázaným rozhodnutím soudu trestního. Tímto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ústavněprávním.
53. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, v části obsahující výrok, ve kterém se poškozená společnost B. C. R., odkazuje s nárokem na náhradu škody vůči jeho osobě – obviněnému M. O. – na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
54. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovoláním obviněných písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve se zaměřila na podání obviněného M. O. , který podle jejího názoru přehlédl, že jím napadený adhezní výrok není součástí taxativního výčtu „rozhodnutí ve věci samé“ zakotveného v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., a proto se nemůže stát předmětem jeho mimořádného opravného prostředku podle hlavy sedmnácté trestního řádu. Považoval-li dovolatel napadený adhezní výrok za nezákonný na podkladě zpochybnění skutkového podkladu výroku o vině, nota bene za stavu, kdy bylo v jeho případě rozhodnuto zprošťujícím výrokem podle §226 písm. c) tr. ř., je zřejmé, že tento výrok se nestal předmětem odvolacího přezkumu z důvodu absence jeho odvolání. Poukazoval-li dovolatel na zásadu beneficium cohaesionis, pak nerespektoval procesní limity ve využití svého práva dovolání, neboť podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může obviněný napadnout pouze ten výrok rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně týká.
55. Následně se státní zástupkyně zabývala již jen námitkami obviněných P. K. a K. K. Vyslovila názor, že obsahovému zaměření žádného z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídá výhrada obou obviněných o údajném porušení zásady totožnosti skutku. Nad rámec svého vyjádření však státní zástupkyně (po teoretickém úvodu k dané problematice) podotkla, že totožnost skutku byla plně zachována. Stalo se tak při shodě jednání obviněných, jehož stále stejnou podstatou bylo zneužití smluv o koupi akcií z roku 2003 při jejich následném prodeji v roce 2005 za záměrně podhodnocenou cenu. Přitom následek takového jednání stále spočíval v poškození společnosti B. o částku, o kterou došlo k obohacení jimi nastrčeného nabyvatelského subjektu – spol. A. Závěr, že v posuzované trestní věci byla dodržena zásada obžalovací, nemůže být relevantním způsobem popřen či modifikován ani s odkazem na argumentaci, že jednání obviněných z první poloviny roku 2005 nemohlo směřovat ke ztrátě z prodeje již existujícího majetku poškozené, neboť obchodovaná majetková komodita jí už nepatřila, a tudíž nemohlo dojít k zásahu do právního zájmu na ochraně cizího majetku, který je objektem trestného činu podvodu. K zásahu do uvedeného zájmu ovšem došlo dopadem do majetkové sféry poškozené tím, že neobdržela dohodnutý doplatek kupní ceny, podle žádné ze dvou variant zakotvených ve smlouvách o koupi akcií. Stalo se tak uvedením poškozené v omyl o tom, že akcie spol. U. budou prodány kupci jednajícímu v dobré víře, kým ovšem obviněnými nastrčený subjekt rozhodně nebyl, a to vzhledem k povaze transakcí nezbytných k pokrytí sjednané kupní ceny, které současně byly čl. 5.3 písm. b) předmětných smluv výslovně zakázány. Přitom takto oklamaná poškozená obchodní společnost již ke své škodě nepřistoupila ke zpětnému odkupu akcií ve smyslu čl. 6.2 smluv, kdy je zřejmé, že tuto majetkovou dispozici, kterou by při znalosti pravého stavu věci učinila, neuskutečnila právě ke své škodě spočívající v ušlém zisku, který mohla důvodně očekávat v intencích smluvních podmínek vztahujících se k doplatku kupní ceny.
56. Státní zástupkyně se dále zabývala jednáním právnické osoby v omylu. Poukázala na dopis ze dne 15. 4. 2005, jímž obvinění vyrozuměli zástupce poškozené o úmyslu prodat akcie v souladu s čl. 5.1 smluv, ačkoli v duchu tohoto ustanovení toliko předstírali, že spol. A. je řádným zájemcem o koupi akcií. Státní zástupkyně také nesouhlasila s námitkou, že svědek F. M. nemohl být uveden v omyl, a nepřisvědčila ani výhradě obviněného K. K. , že se nikterak nepodílel na sepsání ani odeslání shora uvedeného dopisu s tím, že podpořila závěry soudů obou stupňů o společném jednání obou obviněných ve smyslu §23 tr. zákoníku. Neztotožnila se též s argumentací obou dovolatelů týkající se irelevance jednání pachatele, které následuje až po transferu majetkové hodnoty poškozeným. Podle jejího názoru totiž přehlédli, že dokončení oné majetkové dispozice bylo dalším předmětem smluvního ujednání, který byl z jejich strany naplněn podvodným způsobem a že v příčinné souvislosti s ním došlo ke způsobení trestného následku ve smyslu skutkové podstaty §209 tr. zákoníku.
57. Ve vztahu k námitce, že poškozená obchodní společnost byla srozuměna s tím, že za své akcie získá celkem 2 mil. USD, a tudíž nemohla být uvedena v omyl ohledně skutečné hodnoty převáděných akcií, státní zástupkyně poukázala na skutečný smysl smluv o koupi akcií, které byly nastaveny motivačním způsobem a obsahovaly dvě základní varianty doplatku kupní ceny. Prodej akcií byl uskutečněn podle prvé varianty ve smyslu čl. 5.1, avšak splnění zde uvedených podmínek obvinění toliko předstírali právě při vědomí toho, že ekonomická situace spol. U. byla v roce 2005 zcela jiná než v době uzavření smluv v roce 2003, aniž by tak bylo v uvedeném směru rozhodným, jaká byla cena obchodovaných akcií v době jejich převodu z majetku poškozené obchodní společnosti. Podle opatřených skutkových zjištění byla hodnota akcií ke dni 15. 4. 2005 podstatně vyšší než 2 mil. USD, nicméně dovolatelé přesto vyrozuměli poškozenou o svém úmyslu prodat akcie spol. U. podle prvé varianty, za minimální cenu, ačkoliv si byli vědomi jejího záměrného podhodnocení. Jednali tak právě proto, aby předešli riziku postupu podle druhé varianty, tj. čl. 1.4 smluv o koupi akcií, kdy by poškozená podala žádost o ocenění akcií a zjistila by, že jejich hodnota je vyšší než 2 mil. USD a že má právo požadovat doplatek kupní ceny podle čl. 1.4. Namítaná nemožnost uvést poškozenou obchodní společnost v omyl ohledně skutečné hodnoty převáděných akcií se tak opírá o jiné než zjištěné okolnosti jednání dovolatelů. Pokud obvinění brojili proti závěru soudů obou stupňů, že spol. A. nebyla kupujícím „bona fide“, argumentovali taktéž v opozici s opatřenými skutkovými zjištěními, podle nichž je zřejmé, že finanční prostředky na úhradu podhodnocené kupní ceny obchodovaných akcií byly na účet kupce jednajícího nikoliv v dobré víře, nýbrž domluveného a obviněnými nastrčeného subjektu, získány účelovými transakcemi z účtů spol. U., a tím v rozporu s čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií, který byl ze strany poškozené důvodem zpětného odkupu akcií ve smyslu jejich čl. 6.2.
58. Za důvodnou nepovažovala státní zástupkyně ani námitku dovolatelů, že výše škody nebyla postavena najisto, jelikož nebylo postupováno podle §137 tr. zákoníku. Konstatovala, že obvyklá tržní cena obchodovaného balíku akcií v první polovině roku 2005 vycházela z reálné obchodní poptávky v daném místě a čase, ovlivněné řadou konkrétních ekonomických faktorů, s nimiž pracovali všichni znalci, oslovení právě za účelem stanovení jejich tržní ceny. Je-li poukazováno na zásadní rozptyl ve zjištěných cenách za 1 akcii, jsou tím pouze zpochybňovány skutkové závěry soudů nižších instancí a způsob, jakým v daném směru hodnotily provedené důkazy. Samotný způsob stanovení výše škodlivého následku se pak řídil smluvním mechanismem výplaty doplatku kupní ceny. K výhradám týkajícím se naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání státní zástupkyně nejprve podpořila úvahy odvolacího soudu ohledně nemalých finančních výhod plynoucích z možnosti dlouhodobého podílu dovolatelů na řízení spol. U. Také v reakci na výtky obou z nich zdůraznila, že jejich zavinění bylo nutno posuzovat k době rozhodné pro spáchání předmětné činnosti, tj. k období počínajícímu dnem 15. 4. 2005, a nikoliv k době uzavření smluv o koupi akcií v roce 2003. Ve zbytku pak odkázala na vyčerpávající odůvodnění soudů nižších stupňů. V tomto (časovém) ohledu nepřisvědčila ani námitce, že jednání pachatele učiněné až v době existence závazkového právního vztahu může vykazovat znaky trestného činu poškozování věřitele a nikoliv trestného činu podvodu. K tomu uvedla, že přisouzené jednání nemohlo směřovat po stránce subjektivní ke zmaření uspokojení věřitele skrze zakázanou dispozici s dlužníkovým majetkem, ale v záměru na podvodném způsobu naplnění výchozího smluvního vztahu s obchodním partnerem, tak aby k rozhodnému poměru věřitel – dlužník nemuselo dojít, jak ke škodě prvého, tak i k obohacení jiného.
59. Státní zástupkyně nesdílela stanovisko obviněných ani v jejich požadavku na využití zásady subsidiarity trestní represe. Ti podle jejího názoru přehlédli rozhodné skutkové okolnosti, které se staly podkladem pro rozhodnutí o jejich vině, které vypovídají o tom, jakým způsobem onen výchozí soukromoprávní vztah naplnili. Vyzdvihla usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 82/2012, podle něhož stát nemůže v případě spáchání trestného činu rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví. Trestnímu postihu dovolatelů proto nemohla zabránit skutečnost, že poškozená obchodní společnost měla možnost od smluv o koupi akcií odstoupit pro jejich podstatné porušení a prostřednictvím civilní žaloby požadovat akcie zpět. Státní zástupkyně se neztotožnila s logikou úvahy, že pokud tak poškozená nepostupovala, měla smlouvy o koupi akcií i nadále za platné a druhou smluvní stranou neporušené. Odkaz obviněných na další usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, jež nevylučuje uplatnění principu ultima ratio i v případě naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, považovala za nepřiléhavý. Nízkou společenskou škodlivost totiž nelze shledávat v přisouzeném jednání spočívajícím v sofistikovaném způsobu klamavého postupu vůči obchodnímu partnerovi, způsobujícím mu škodu v řádech desítek milionů korun.
60. Státní zástupkyně se ve stručnosti vyjádřila i k námitce obviněného K. K. k časové působnosti trestních zákonů, kdy odkázala na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž v souladu s názorem soudu nalézacího shledal za příznivější pozdější právní úpravu, a to s ohledem na nižší horní hranici trestní sazby §209 odst. 5 tr. zákoníku. Důvod pro použití právní úpravy účinné v době spáchání skutku nemohl být (z důvodů uvedených výše) spatřován ani na podkladě úvah o mírnější právní kvalifikaci přisouzeného jednání, zejména pro absenci materiálního znaku ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona. Požadavek jmenovaného dovolatele na postup podle §58 tr. zákoníku a s tím související výhradu nepřiměřené přísnosti uloženého trestu pak nelze podřadit pod žádný z jím uplatněných (ani jakýkoliv z ostatních) dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
61. Státní zástupkyně přisvědčila obviněným v tom, že ani jeden ze soudů nižších instancí se nezabýval jejich argumentací týkající se promlčení nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody. Připomněla ustanovení §106 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se běh subjektivní promlčecí doby zásadně určuje momentem, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Následně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu pojmu „vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá“ (odkázala tu na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 871/2002, 25 Cdo 2891/2007, 21 Cdo 210/2003, 21 Cdo 2423/2006 a 4 Tdo 1164/2013). V daném směru nelze uvažovat o jeho naplnění již na základě pouhého podezření nebo předpokladu. Na druhé straně však není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž poškozený prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku. V posuzovaném případě si tak poškozená obchodní společnost mohla utvořit právně relevantní závěr o osobách odpovědných za způsobenou škodu a její výši až na podkladě usnesení o zahájení trestního stíhání obou dovolatelů, aby mohla následně postupovat podle §43 odst. 3 věta prvá a druhá tr. ř., což se také stalo dne 16. 11. 2012, tedy již na samém počátku dvouleté subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu §106 odst. 1 občanského zákoníku, a tudíž včas.
62. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. O. jako nepřípustné a dále aby podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných P. K. a K. K. jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
63. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájcům všech obviněných (bylo jim doručeno dne 20. 6. 2019, resp. 25. 6. 2020). Obviněný P. K., na něj do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nereagoval. Naproti tomu obviněný K. K. zaslal prostřednictvím své nové obhájkyně JUDr. Michaely Grossmannové stručnou repliku, v níž poukázal na to, že státní zástupkyně nereagovala na dodatek jeho dovolání ze dne 3. 6. 2009, byť jej obhajoba Nejvyššímu státnímu zastupitelství zaslala. Přitom právě v tomto dodatku vznesl své nejzávažnější argumenty odůvodňující závěr, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyzdvihl skutečnost, že státní zástupkyně bez dalšího přejala, že smlouva o koupi akcií obsahovala „dvě základní varianty doplatku kupní ceny akcií za jejich následný prodej“. Právě ve zmíněném dodatku ovšem dovolatel vysvětlil, že právo společnosti B. na doplatek kupní ceny ve skutečnosti nijak nesouvisel s prodejem akcií třetí osobě a nebylo na něj nijak vázáno. Závěrem požádal Nejvyšší soud, aby přihlížel především k těm námitkám, které uplatnil v dodatku k původnímu dovolání a podanému dovolání vyhověl.
64. K vyjádření státní zástupkyně podal Nejvyššímu soudu repliku také obviněný M. O. Konstatoval, že její stanovisko sice bere vážně, nicméně má za to, že výrok týkající se náhrady škody je součástí výrokové části rozsudku. Pokud by zákonodárce chtěl tuto možnost vyloučit, doplnil by negativní vymezení toho, co nemůže být předmětem dovolání, tj. §265a odst. 4 tr. ř., i o výrokovou část týkající se náhrady škody. Poté zopakoval některé své námitky uplatněné v podaném dovolání. Poukázal na nezákonnost postupu Vrchního soudu v Praze, který v rozporu se zjištěním soudu prvního stupně zcela mechanicky doplnil výrokovou část podle §259 odst. 2 tr. ř., aniž by respektoval že toto ustanovení lze použít jen v případě, že postupem podle §259 odst. 1 tr. ř. jsou skutková zjištění úplná a nesporná. Opět poukázal i na časové souvislosti a nejistou aktivní legitimaci společnosti B. C. R., L. P., k uplatňování nároku na náhradu škody. Závěrem vyjádřil názor, že odvolací soud založil svým rozhodnutím nezákonný stav, kdy přiznal sporné poškozené obchodní společnosti práva, která jí nepřísluší. Vyslovil nesouhlas se stanoviskem státní zástupkyně a ponechal na Nejvyšším soudu, aby věc projednal a rozhodl.
65. K dovoláním obviněných se prostřednictvím svého zmocněnce A. T. vyjádřila také poškozená společnost B. C. R. Nejvyšší soud sice není povinen jeho obsah ve svém usnesení reprodukovat, neboť poškozená není oprávněna dovolání podat, protože však jde o vyjádření nadmíru výstižné, má zajisté význam zde uvedené právní názory alespoň v podstatných bodech vyzdvihnout.
66. Poškozená nejprve připomněla dopis ze dne 15. 4. 2005, adresovaný svědku F. M., jímž byla obviněnými uvedena v omyl, případně jí byly zatajeny podstatné skutečnosti, a proto převod akcií na spol. A. nijak nerozporovala. Konkrétně byla společnost B. oklamána ohledně:
§osoby kupujícího → poškozená nevěděla, že spol. A. je nastrčeným subjektem,
§původu prostředků 2 mil. USD → poškozená nevěděla, že tyto byly v součinnosti s J. M. a L. P. účelově vyvedeny ze spol. U. v rozporu se zákazem finanční asistence (podle §161e odst. 1 obch. zákoníku),
§pomoci J. M. s úvěrem od ČKA → poškozená nevěděla, že dané služby nebyly poskytnuty, že šlo pouze o zástěrku, jak vyvést finanční prostředky ze spol. U.,
§ohrožení peněz J. M. v případě konkurzu U. → poškozená nevěděla, že J. M. ve skutečnosti žádné pohledávky nemá a jeho peníze v ohrožení nejsou,
§ekonomické situace spol. U. → poškozená nevěděla, že je mnohem lepší a obviněnými je líčena záměrně dramaticky, aby nabyla dojmu, že cena 2 mil. USD je výhodná.
67. Podstatu podvodného jednání spatřovala poškozená obchodní společnost v tom, že obvinění předstírali splnění smluvních podmínek pro převod akcií ve smyslu čl. 5.1 smluv o koupi akcií, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti nebylo, jelikož spol. A. nebyla kupujícím v dobré víře. To vše za současného zamlčení podstatných skutečností, především toho, že finanční prostředky použité na úhradu kupní ceny byly obviněnými vyvedeny ze spol. U. v rozporu s čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií a se zákazem finanční asistence. Tímto uvedli poškozenou v omyl, na jehož základě akceptovala převod akcií a přijala doplatek kupní ceny ve výši 2 mil. USD, což by při znalosti pravého stavu věcí nikdy neučinila. V důsledku tohoto omylu navíc poškozená nevyužila ani dalších práv, která jí podle zmíněných smluv svědčila, a to možnost požádat o uhrazení doplatku kupní ceny na základě znaleckého ocenění ve smyslu čl. 1.4, anebo právo koupit akcie zpět podle čl. 6.2 smluv.
68. Právě shora zmíněnou akceptaci převodu akcií z majetku obviněných na spol. A. a přijetí doplatku kupní ceny ve výši 2 mil. USD poškozenou lze považovat za majetkovou dispozici. Pokud toto obvinění rozporovali a tvrdili, že jde v podstatě o „nečinnost“, kterou nelze za jakoukoliv dispozici označovat, připomněla poškozená, že její „nekonání“ mělo majetkovou hodnotu, která se zrcadlila zejména v čl. 1.4 a 6.2 smluv. Dále poukázala na občanskoprávní judikaturu i odbornou literaturu, která chápe přijetí plnění od dlužníka jako jednostranný právní úkon věřitele, a tudíž i právně relevantní jednání. V neposlední řadě vyzdvihla judikaturu trestních soudů, podle nichž může být majetkovou dispozicí majetkové plnění přijaté poškozeným v příčinné souvislosti s omylem poškozeného vyvolaným úmyslně obviněnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 902/2003), anebo neuskutečnění nějakého úkonu poškozeným, který má majetkovou hodnotu, tj. pasivita poškozeného (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 305/2010). V tomto světle je dále zřejmé, že podvodné jednání obviněných časově předcházelo majetkové dispozici poškozené, která se odrazila i v tom, že poškozená v důsledku svého omylu neuplatnila postup podle čl. 1.4 a 6.2 smluv o koupi akcií, čímž došlo ke škodě na jejím majetku, neboť ten by se při běžném chodu věcí rozšířil o více než 2 mil. USD.
69. Z dalších názorů poškozené obchodní společnosti není od věci ve stručnosti zmínit například poukaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 142/2015, podle něhož se trestného činu lze dopustit i v rámci obvyklé obchodní transakce. K pojmu „spřízněná osoba“ ve smyslu čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií podotkla, že tou je bezpochyby také osoba nastrčená, která je s obviněnými předem domluvena na podvodném jednání. Poškozená se též podrobně věnovala popisu transakcí, jimiž byly vyváděny finanční prostředky ze spol. U. do spol. A., poukazovala mnohé skutečnosti, svědčící (podle jejího názoru) o tom, že obvinění si v polovině roku 2005 nemohli myslet, že by hodnota akcií spol. U. byla nulová, také připomínala listinné důkazy, které dokládaly, že obvinění se snažili instruovat celou řadu svědků, jak mají před policejním orgánem, případně soudem vypovídat. Celkově polemizovala se všemi námitkami obviněných, detailně se věnovala i výroku o náhradě škody, kdy v této souvislosti zdůraznila mimo jiné i to, že právě ona byla vlastníkem předmětných akcií, právě ona byla ve smluvním vztahu s obviněnými a právě jí byla primárně způsobena škoda v majetkové sféře, což jí dává k aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu škody. Na závěr svého vyjádření Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání všech obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná.
70. Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou podaná dovolání přípustná. V daném ohledu je rozhodující ustanovení §265a tr. ř., podle jehož odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští . V odst. 2 je pak uveden taxativní výčet rozhodnutí, které zákonodárce považuje za „ rozhodnutí ve věci samé “. Těmi jsou:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
71. Z citovaného zákonného ustanovení je patrné, že dovolání obviněných P. K. , a K. K. jsou přípustná podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť oba svým mimořádným opravným prostředkem napadli usnesení soudu druhého stupně, jímž byla zamítnuta jejich odvolání proti rozhodnutí ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., tedy rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
72. Situace je poněkud komplikovanější u obviněného M. O. , který svým podáním napadl pouze výrok odvolacího soudu, jímž byla ve vztahu k jeho osobě poškozená obchodní společnost odkázána na základě §229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Z citace ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. je totiž zřejmé, že výrok o náhradě škody není součástí zde uvedeného výčtu „rozhodnutí ve věci samé“, který je – jak již bylo uvedeno – taxativní, a nelze jej tudíž výkladem rozšiřovat o jakékoliv další výroky, které zde vyjmenovány nejsou. To ve svém důsledku znamená, že výrok o náhradě škody není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a tr. ř., a proto dovolání směřující pouze proti němu nelze považovat za přípustné a je nutno jej odmítnout.
73. Pokud obviněný v daném směru namítal, že „výrok týkající se náhrady škody, resp. její způsob, je součástí výrokové části rozsudku“, lze poznamenat, že stejnou logikou by bylo možno pojmout například i výrok o trestu nebo o ochranném opatření, které však – na rozdíl od výroku o náhradě škody – ve výčtu §265a odst. 2 tr. ř. výslovně uvedeny jsou. Nadto je nutno připomenout, že výroková část rozsudku není jedním nedělitelným celkem, naopak jednotlivé výroky jsou od sebe oddělitelné. Za určitých podmínek je tedy možné je samostatně přezkoumat a při odhalení nějaké vady také samostatně zrušit. V takovém případě nic nebrání tomu, aby byl určitý oddělitelný výrok vyloučen z přezkumu v dovolacím řízení, zejména jde-li o výrok učiněný v adhezním řízení, jehož význam je v rámci trestního řízení pouze podpůrný. Tomu odpovídá ostatně i konstrukce §265d tr. ř., který mezi osoby oprávněné podat dovolání nezařazuje poškozeného, což by za situace, kdy by bylo možno v dovolacím řízení samostatně projednávat i výrok o náhradě škody, nedávalo smysl.
74. K probíranému tématu se vztahuje rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, z něhož zcela jasně vyplývá, že dovolání směřující pouze proti výroku o náhradě škody není přípustné. Jeho právní věta je formulována takto: „ Podal-li odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně toliko poškozený, pak rozsudek odvolacího soudu, jímž po zrušení rozsudku soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody [§258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.] odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl o náhradě škody (§259 odst. 3 tr. ř., §228 a §229 tr. ř .), nelze pokládat za žádné z taxativního výčtu rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř. Proto dovolání obviněného podané proti takovému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítne jako nepřípustné [§265i odst. 1 písm. a) tr. ř.]. “
75. Již zcela nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem napadený výrok podle §229 odst. 3 tr. ř. je obligatorní. To znamená, že jej soud, zprostí-li obviněného obžaloby, musí ze zákona vždy a bez výjimky učinit, a není oprávněn jej pouze vypustit, jak by si dovolatel představoval. V tomto ohledu pak není vůbec rozhodné, zda je nárok na náhradu škody promlčen či nikoliv, to trestní soud za této situace vůbec nepřezkoumává. K námitce nedostatku aktivní legitimace poškozené obchodní společnosti k uplatňování nároku na náhradu škody se Nejvyšší soud ještě vyjádří, neboť ji uplatnil též obviněný P. K. Na tomto místě je podstatné jen zmínit, že nalézací soud nerozhodl ve smyslu §206 odst. 3 tr. ř., že by poškozenou k hlavnímu líčení nepřipustil, také shledal, že svůj nárok uplatnila řádně a včas, proto musel o tomto nároku zákonným způsobem rozhodnout, a to tak, že by jí její nárok buď celý, nebo zčásti přiznal (§228 tr. ř.), anebo ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 tr. ř.). V případě obviněného M. O. připadala v úvahu pouze a jedině druhá varianta, kterou měl již soud prvního stupně aplikovat, a jestliže tak neučinil, jednalo se o pochybení, které musel soud druhého stupně (naprosto správně) napravit v řízení o odvolání.
76. Naposledy vyřčené nemění ničeho na tom, že dovolání obviněného M. O. není ve smyslu §265a tr. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
77. Následující pasáže tohoto usnesení budou věnovány již jen argumentaci dalších dvou obviněných, tedy P. K. a K. K. . Již bylo zmíněno, že jejich podání jsou přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
78. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
79. Oba obvinění zvolili jako prvý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu obou podání je zřejmé, že se rozhodli pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
80. Oba obvinění následně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
81. Obsahem obou podaných dovolání jsou především námitky týkající se různých aspektů naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu a s tím úzce související otázky interpretace smluv o koupi akcií. Tyto bez dalšího zapadají do zákonného rámce druhého uplatněného dovolacího důvodu. Naproti tomu menší část výhrad nelze zařadit ani pod „nesprávné právní posouzení skutku“, ani pod „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jelikož se dotýkají buď procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, skutkových zjištění soudů nižších instancí anebo výměry uloženého trestu odnětí svobody. Konkrétní argumenty v daném směru vznesené navíc nespadají ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř. Vzhledem k charakteru dovolacího řízení, v němž mohou být přezkoumávány pouze ty vady, které naplňují některý z taxativně určených dovolacích důvodů, není Nejvyšší soud povinen a v podstatě ani oprávněn věcně se zabývat těmi námitkami, které do tohoto zákonem přesně vymezeného rámce nezapadají.
82. Zároveň je ovšem nutno připomenout, že Nejvyšší soud je vždy povinen dbát na to, aby ve všech fázích trestního řízení byla respektována základní práva a svobody obviněných zaručená ústavním pořádkem České republiky (popř. mezinárodními smlouvami), a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. K tomu se vztahuje i bohatá judikatura Ústavního soudu, ze které lze vyzdvihnout stanovisko jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb. V něm je formulován tento právní názor: „ Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. “
83. V uvedeném duchu Nejvyšší soud posoudil procesní námitky obviněných vztahující se k porušení zásady obžalovací i k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními nižších soudů a obsahem provedených důkazů. Dospěl však k závěru, že k porušení jejich práva na spravedlivý proces nedošlo, a to ani přes významné modifikace skutkové věty od usnesení o zahájení trestního stíhání přes obžalobu až po výrok rozsudku nalézacího soudu a také určité nesrovnalosti v hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně.
K námitce porušení zásady obžalovací a totožnosti skutku.
84. V obecné rovině je vhodné nejprve připomenout ustanovení §176 odst. 2, věty prvé, tr. ř., podle níž obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání . Vedle toho může soud ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu . Pro zachování totožnosti skutku jak mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a podanou obžalobou, stejně tak mezi obžalobou a výrokem soudu platí shodná pravidla, která musí orgány činné v trestním řízení respektovat. V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že v teorii i praxi obecných soudů není požadována naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozhodnutí soudu, postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Některé skutečnosti mohou přibýt, jiné odpadnout, nesmí se ovšem změnit podstata skutku. Totožnost skutku je zachována i za předpokladu a) úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku ; b) úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání ; c) jsou-li jednání nebo následek alespoň částečně shodné , zde musí být shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu, podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2722-3).
85. V posuzované trestní věci se popis jednání obviněných v usnesení o zahájení trestního stíhání svým obsahem velice blížil skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Naproti tomu obžaloba vymezovala jejich konání šířeji, v delším časovém úseku a popisovala též jednání obviněného M. O. , jehož trestní stíhání bylo zahájeno později, jiným usnesením podle §160 odst. 1 tr. ř., a ve finále byl soudem obžaloby zproštěn. Obžaloba (kterou Nejvyšší soud záměrně v plném rozsahu přepsal do tohoto usnesení) posunula počátek podvodného jednání obviněných již do období let 2002 a 2003, kdy jejich podvodný úmysl dovozovala už při podpisu smlouvy o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003. Naproti tomu další dvě rozhodnutí kladla zahájení trestněprávně relevantního jednání obviněných P. K. a K. K. až do první poloviny roku 2005 v souvislosti s přípravami na uzavření smlouvy o převodu akcií mezi nimi a spol. A. Nicméně podstatné je, že ve všech třech popisech skutku je uveden stejný cíl, k němuž jednání obviněných směřovalo, a tím bylo plně se zmocnit (ať již pro sebe nebo pro jinou osobu) 88,16% podílu akcií spol. U. a zároveň zcela a trvale vyloučit jakýkoliv nárok poškozené obchodní společnosti jak k akciím samotným, tak k přiměřenému protiplnění za ně. Daný cíl byl realizován dne 5. 5. 2005, kdy došlo k převodu akcií na dovolateli nastrčenou obchodní spol. A. V tomto ohledu se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného P. K. , že podle obžaloby měl být rozhodným dnem pro spáchání trestného činu již 25. 7. 2003. Naopak, z jejího textu je patrné, že podvodné jednání obviněných pokračovalo dále a bylo dovršeno v roce 2005, což je logické i z toho důvodu, že před převodem akcií na spol. A. byli obvinění zřetelně omezeni v nakládání s akciemi na základě smluv z roku 2003 a poškozené svědčila celá řada oprávnění, které obvinění eliminovali až svým podvodným jednáním uskutečněným v roce 2005, jehož vrcholem bylo právě uzavření smlouvy dne 5. 5. 2005 se spol. A.
86. Lze tedy shrnout, že všechna tři rozhodnutí popisovala jeden a ten samý trvající trestný čin podvodu, který byl realizován řadou postupných kroků uskutečněných v určitém časovém období, přičemž obžaloba toto období prodloužila a do skutku zařadila více postupných kroků k dosažení konečného cíle, který byl (jak již bylo zmíněno výše) ve všech případech stále stejný. A i přesto, že výše škody byla v každém z těchto rozhodnutí vyčíslena odlišně, charakter majetkové újmy u poškozené obchodní společnosti zůstával vždy stejný – byl jím ušlý zisk v podobě finančních prostředků, které by jinak za akcie obdržela, v případě, že by k podvodnému jednání nedošlo. Proto lze uzavřít, že následek projednávané činnosti zůstával shodný, zatímco jednání obviněných bylo shodné pouze z části (nutno však dodat, že v těch nejpodstatnějších okolnostech bylo i ono takřka shodné). Stručně řečeno, v posuzované trestní věci byl po celou dobu řízení probírán skutek, u něhož byla zachována úplná shoda v následku při částečně shodném jednání. Jeho totožnost tedy byla zachována od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání až po vynesení odsuzujícího rozsudku soudem prvého stupně (a v dalších fázích řízení pochopitelně též).
87. Z toho vyplývá, že jeden ze základních principů trestního řízení – zásada obžalovací podle §2 odst. 8 tr. ř. – porušen nebyl. Ta část jednání (resp. všechny její klíčové skutkové okolnosti), jíž byli obvinění nakonec uznáni vinnými a za kterou jim byl uložen trest, byla jednoznačně definována jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak v podané obžalobě a následně i ve skutkové větě odsuzujícího výroku. Rozhodnutí soudu prvého stupně proto nemohlo být nikterak překvapivé, nebylo výsledkem jakékoliv jeho libovůle, která by nebyla slučitelná se základními právy a svobodami obviněných. Ti určitě nebyli ochuzeni o právo realizovat svou obhajobu proti veškerým aspektům jejich konání, veškerým skutkovým okolnostem, které jim byly kladeny za vinu a za něž byli uznáni vinnými. Nelze tudíž přijmout tvrzení obhajoby, že se koncentrovala převážně na vyvrácení počátku jednání v roce 2003, jelikož nebyla nikterak limitována v možnosti bránit se obviněním vzneseným vůči konkrétním aktivitám obou dovolatelů v roce 2005 (např. vůči účelovému vyvádění finančních prostředků ze spol. U. ve prospěch spol. A., dopisu ze dne 15. 4. 2005 nebo okolnostem uzavření smlouvy dne 5. 5. 2005), Ke všem těmto okolnostem se mohla do detailu vyjádřit a navrhovat důkazy (což ostatně také činila). Lze tedy uzavřít, že uvedenými změnami a posuny v popisu skutku v průběhu trestního řízení žádným způsobem nedošlo k zásahu do práva obviněných na spravedlivý proces.
K námitce extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších instancí a obsahem provedených důkazů.
88. Toto téma nadnesl především obviněný P. K., když soudům obou stupňů vytýkal nesprávný výklad smluv o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003 (hlavně ve vztahu k ustanovení čl. 5.1) a dezinterpretaci dopisu ze dne 15. 4. 2005. Není nejmenších pochyb o tom, že oba tyto dokumenty hrají v předmětné trestní věci zcela zásadní roli a správné pochopení jejich skutečného obsahu má klíčový význam pro právní posouzení skutku, resp. pro závěry, zda a jakým způsobem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Jde tedy o hmotněprávní námitky (podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod), kterým se bude Nejvyšší soud podrobně věnovat v dalších pasážích svého usnesení. Na tomto místě se zaměří na výhradu obou dovolatelů, kteří brojili proti skutkovému závěru nižších soudů popsanému ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, v němž byla spol. A. označena jako „ obžalovanými nastrčený subjekt “. Oba přitom pochopitelně odkazovali na odůvodnění nalézacího soudu na str. 53 a 54 jeho rozsudku, podle něhož „ v průběhu hlavního líčení nebylo nikterak prokázáno, že by obžalovaní založili či jakkoliv ovládali společnost A. “, přičemž jiné závěry by (podle jeho názoru) byly „ pouhým vytvářením domněnek a fabulací bez reálného podkladu, o která však nelze opřít relevantní závěry o skutkových okolnostech “.
89. Nejvyšší soud připouští, že citované úvahy soudu prvního stupně v kontrastu s formulací skutkové věty výroku o vině, mohou působit na první pohled zmatečně a do jisté míry protichůdně. Nadto, zjištění, že spol. A. byla „obžalovanými nastrčeným subjektem“ není jediné, které by mohlo být tímto způsobem relativizováno. Sami dovolatelé v daném směru poukazovali i na další závěr vtělený do skutkové věty výroku o vině, a sice že převedením částky 1,95 mil. USD z účtu spol. U. přes různé obchodní společnosti až na účet spol. A. za účelem pokrytí kupní ceny akcií „ vědomě porušili článek 5.3.b) smlouvy o prodeji akcií ze dne 25. 7. 2003, který jim tento typ transakcí výslovně zakazoval … “. Tu je nutno upozornit na skutečnost, že uvedené smluvní ustanovení zakazovalo spol. U. (řízené obviněnými), aby uzavírala transakce s jakoukoliv třetí osobou, jejichž důsledkem by bylo, že buď oni sami (dovolatelé), nebo jim „ přidružené osoby “ by obdrželi prospěch nebo úplatu, o které se ve smlouvách o koupi akcií neuvažuje. V případě posuzované trestné činnosti (s ohledem na soudy ustálený skutkový děj) nemůže být onou „přidruženou osobou“ nikdo jiný než právě spol. A. Zde ovšem nastává problém, jelikož podle výkladového ustanovení čl. VII předmětných smluv se „ přidruženou osobou kupujícího “ rozumí jakákoliv osoba blízká podle §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (což není v daném případě aplikovatelné), nebo jakákoliv „ ovládaná osoba kupujícího “ ve smyslu §66a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Nelze než konstatovat, že soud prvního stupně tyto souvislosti poněkud podcenil.
90. Ani to, co bylo právě zmíněno, však neznamená, že by výše uvedené závěry, které se staly součástí skutkové věty výroku o vině a které potvrdil soud nalézací i odvolací, nemohly obstát. Je důležité si uvědomit, že oba obvinění, spol. A., její jednatel J. M. a do určité míry i další fyzické a právnické osoby (zejména L. P., společnosti A. a P.) tvořili jakousi spolupracující skupinu, která vzájemně koordinovala jednotlivé své kroky a směřovala k jedinému (předem nepochybně domluvenému) cíli, jímž bylo umožnění převodu akcií na spol. A. Je zcela evidentní, že postupné kroky spočívající v založení spol. A. a uzavírání účelových kontraktů, fakticky a skrytě sloužících k vyvádění finančních prostředků ze spol. U., by bez úzké a vědomé kooperace zmíněných subjektů nebyly vůbec realizovatelné a k dokonání předmětného skutku by nemohlo dojít. Stejně tak z provedeného dokazování zřetelně vyplývá, že hlavní hybnou silou tohoto spolčení byli právě obvinění, kteří se nějakým způsobem podíleli na všech jeho úkonech směřujících ke sledovanému cíli. Takový závěr přitom ještě neindikuje, že by museli nutně ovládat některou z právnických osob, která se dané „akce“ účastnila. V této souvislosti je potřeba vyzdvihnout i fakt (který vše dokresluje), a to že za svou účast na tomto jednání byl pravomocně odsouzen rovněž J. M., jenž byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 46 T 4/2017, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jeho odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 12 To 60/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
91. Vzhledem k prokázané úzké kooperaci shora jmenovaných, pravomocně odsouzených fyzických osob, proto nehrálo natolik podstatnou roli zjištění, kdo z nich založil a skutečně ovládal společnost A., neboť všichni zúčastnění sledovali jeden a ten samý cíl. Konkrétní skutková zjištění formulovaná ve skutkové větě by proto nebylo třeba nikterak modifikovat ani za situace, kdyby otázka „ovládání“ byla vyřešena odlišně. Jejich význam by zůstal v jádru stejný. Závěr, že spol. A. byla do uzavření smlouvy dne 5. 5. 2005 nastrčena jakožto „kupující v dobré víře“ právě obviněnými, je logický i z toho důvodu, že oni byli druhou smluvní stranou tohoto kontraktu a zároveň i smluvní stranou smlouvy o koupi akcií se společností B., na jejímž základě mohly být akcie převedeny na třetí osobu. Jen oni také vystupovali ve vztahu k poškozené obchodní společnosti.
92. Obdobně lze přistoupit také k výkladu pojmu „přidružená osoba kupujícího“ ve smyslu čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií. Sama smlouva jím sice rozumí ovládanou osobu, jak byla upravena v tehdy účinném obchodním zákoníku, Nejvyšší soud je však přesvědčen, že v tomto konkrétním případě je možno do jeho rámce zařadit také právnickou osobu, která byla nástrojem obviněných (tj. „kupujících“) k dosažení jimi sledovaného záměru a jejíž jednatel se na jejich podvodném jednání vědomě podílel. Právě jejich opakovaně zmiňovaná spolupráce z nich činila osoby, které na sobě nebyly nezávislé, naopak zde bylo patrné jejich propojení, a to zejména ve vztahu k příslušným obchodním transakcím, na jejichž základě obdržela spol. A. finanční prostředky k zakoupení akcií spol. U. V této souvislosti není od věci poukázat na tehdy účinnou právní úpravu obsaženou v §35 odst. 2 obč. zák. týkající se výkladu právních úkonů, podle které právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem . Je přitom zcela zjevné, že smyslem a účelem čl. 5.3 písm. b) smluv (a tudíž i vůlí stran, které ji svým podpisem stvrdily) bylo, aby neobdrželi prospěch obvinění ani osoba na ně určitým způsobem napojená, skrze kterou by eventuálně mohli získat prospěch oni sami, nebo jiná osoba s nimi spřízněná. Ostatně i samotný výraz „ přidružená “ osoba značí vzájemné propojení s jiným subjektem. Lze tedy konstatovat shodu v projevu vůle poškozené obchodní společnosti (která text smlouvy navrhla a obvinění jej akceptovali) s jejím jazykovým vyjádřením.
93. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že na základě rozšiřujícího výkladu dotčených ustanovení smluv o koupi akcií lze jako „osobou přidruženou kupujícímu“ chápat rovněž spol. A., kterou sice obvinění podle (vcelku kontroverzního) názoru soudu prvního stupně (údajně) neovládali, přesto však bylo prokázáno jejich jednoznačné propojení spočívající v koordinovaném a předem naplánovaném nezákonném jednání. Nelze se ani pozastavovat nad tím, že smlouvy o koupi akcií se o variantě jiného možného „přidružení“ výslovně nezmiňovaly, neboť jejich účelem bylo upravit obchodní vztahy mezi smluvními stranami, přičemž se jistě nepočítalo s tím, že by se některá ze stran dopustila trestného činu vůči druhé. I z tohoto důvodu považuje Nejvyšší soud za správný výklad daných pojmů, neboť opačný postup, kromě toho, že by neodpovídal ani zásadám formální logiky, by ve svém důsledku prospíval pachatelům organizované trestné činnosti, což žádný právní předpis, jenž je součástí právního řádu České republiky, rozhodně nezamýšlí. V tomto ohledu je možno odkázat také na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/08, který konstatuje toto: „ Soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. “ Zbývá doplnit, že tímto nebylo nijak dotčeno ani pravidlo „in dubio pro reo“, neboť provázanost obviněných se spol. A. je prokázaný fakt, o němž nepanuje žádná pochybnost.
94. Lze proto uzavřít, že závěr soudu prvního stupně, který se tímto odchýlil od podané obžaloby a shledal, že dovolatelé neovládali spol. A., resp. že nebylo prokázáno, že by ji jakkoliv ovládali, se nikterak nevylučuje s žádným ze skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku o vině. Zde uvedené vývody jsou navíc dobře podloženy obsahem provedených důkazů, které oba nižší soudy také správně a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily. V daném směru lze odkázat např. na velice podrobné odůvodnění na str. 39 až 45 rozsudku nalézacího soudu, týkající se finančních toků vedených ze spol. U. do spol. A. a jejich zjevné účelovosti, které velmi dobře osvětlují charakter spolupráce obviněných se spol. A. Ve spojení s dalšími důkazy pak nejen výše zmiňovaná, ale i všechna ostatní zjištění zachycená ve skutkové větě výroku o vině plně odpovídají požadavkům §2 odst. 5 tr. ř. (nelze si mimochodem nepovšimnout, že jsou dokonce mnohem pevněji důkazně podpořena než ona problematická úvaha soudu prvního stupně, že dovolatelé spol. A. neovládali). Nejpodstatnější je, že informace uvedené ve skutkové větě výroku o vině nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a nic nenasvědčuje jakémukoliv porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu v takovém případě nepřísluší na již ustálené verzi skutkového děje ničeho měnit, a jelikož dovolatelé již v žádném jiném ohledu extrémní nesoulad nenamítali, bude z ní při hodnocení dalších uplatněných hmotněprávních námitek bez výjimky vycházet.
Obecně ke smlouvám o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003.
95. Není pochyb o tom, že smluvní úprava obchodního vztahu mezi obviněnými a poškozenou obchodní společností má zcela zásadní význam pro právní posouzení předmětného skutku. Sami dovolatelé (zejména K. K. ) ve svých podáních věnovali značnou pozornost klíčovým ustanovením některých článků smluv, vznášeli námitky proti způsobu, jakým je soudy nižších instancí interpretovaly, a nabízeli svůj vlastní výklad práv a povinností z nich plynoucích. Z těchto důvodů považuje Nejvyšší soud za potřebné vybraná ustanovení smluv (resp. jejich český překlad), která jsou rozhodující z hlediska naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, detailněji připomenout. Hned na úvod ovšem předesílá, že soudy nižších instancí vystihly podstatu klíčových smluvních ujednání velmi dobře a přiléhavě.
96. Je nesporné, že na základě těchto kupních smluv uzavřených s poškozenou obchodní společností nabyl obviněný P. K. , 400 726 ks akcií, a obviněný K. K. 100 181 ks akcií spol. U. Jejich kupní cena byla dojednána v čl. 1.3 obou smluv a skládala se z „ pevné části kupní ceny “, tedy částky zde přesně stanovené, kterou obvinění zaplatili v době uzavření smlouvy (v případě P. K. se jednalo o částku 40 072,60 Kč a v případě K. K. o částku 10 018,10 Kč), a tzv. „ doplatku “ definovaného v článcích 1.4 a 5.1.
97. Čl. 1.4 smluv upravoval zmiňovaný doplatek, podle něhož: „ Strany na písemnou žádost prodávajícího (tím je myšlena společnost B.) , která může být podána kdykoliv ode dne druhého výročí uzavření transakce do dne třetího výročí uzavření transakce, jmenují mezinárodně uznávanou firmu v oboru účetnictví nebo investičního bankovnictví se zkušenostmi v oblasti oceňování podniků k tomu, aby stanovila hodnotu akcií, resp. dalších akcií … ke dni podání žádosti “. Následující pasáže se podrobně věnují okolnostem jmenování tohoto odhadce a spolupráce s ním. Podstatná je finální část citovaného článku, v níž je zakotven způsob výpočtu doplatku vycházející z předchozího ocenění odhadcem, a je formulována takto: „ Pokud hodnota ocenění nabude kladných hodnot, kupující (tj. každý z obviněných) uhradí prodávajícímu, resp. zajistí, aby třetí osoba (jiná než společnost – míněna spol. U. ) uhradila prodávajícímu, přičemž prodávající bude povinen takovou platbu přijmout, dodatečnou částku, která bude pro všechny účely stranami považována za doplatek kupní ceny … jak je uvedeno níže:
(i) pokud hodnota ocenění odpovídá nebo je nižší než 1 600 000 USD (u P. K. ), popř. 400 000 USD (u K. K. ) , odpovídá doplatek kupní ceny hodnotě ocenění; a
(ii) pokud je hodnota ocenění větší než 1 600 000 USD / 400 000 USD, odpovídá doplatek kupní ceny součtu (i) částky 1 600 000 USD / 400 000 USD a (ii) jedné poloviny částky, o kterou hodnota ocenění přesahuje částku 1 600 000 USD / 400 000 USD “.
98. Stručně shrnuto: společnosti B. měla (v závislosti na výsledku ocenění) náležet celá částka až do výše 2 000 000 USD jakožto doplatek kupní ceny. Pokud by však odhadce ocenil hodnotu akcií nad tuto částku, obdržela by poškozená prvé 2 mil. USD a o sumu přesahující daný limit by se dělila s dovolateli půl na půl. Období, v němž mohla žádat o znalecké ocenění akcií, počínalo druhým a končilo třetím výročím ode dne uzavření smlouvy, konkrétně tedy probíhalo od 25. 7. 2005 do 25. 7. 2006. Z formulace tohoto článku je patrné i to, že doplatek kupní ceny nebyl nijak navázán na prodej akcií, obvinění si je klidně mohli ponechat a doplatek poškozené sami uhradit. Zajímavý je také fakt, že platnost čl. 1.4 nekončila automaticky uplynutím doby, po kterou bylo omezeno nakládání s akciemi a tím i ukončením smluv samotných, o čemž bude pojednáno níže.
99. Bezpochyby nejpodstatnějším ustanovením ve světle posuzovaného skutku je čl. 5.1 smluv o koupi akcií, jenž upravoval „ omezení práva nakládat s akciemi “. Jeho znění bylo formulováno takto: „ Nevydá-li prodávající předem jiný písemný souhlas, kupující souhlasí s tím, že po dobu trvání omezení práva nakládat s akciemi:
a) nepřevede ani nedá souhlas s převodem jakéhokoliv podílu na jakýchkoliv akciích, resp. dalších akciích na jakoukoliv osobu. Pro vyloučení všech pochybností je za převod podílu na akciích považován jakýkoliv převod právního titulu k jakýmkoliv akciím, resp. dalším akciím, ať již za úplatu či bezúplatně …,
b) nezřídí ani nedá souhlas se zřízením jakéhokoliv zástavního práva k akciím, resp. dalším akciím; ani
c) nezmocní, ať již smluvně či jiným způsobem, žádnou osobu k tomu, aby využila hlasovací práva náležející k akciím, resp. dalším akciím …
Bez ohledu na výše uvedené je kupující oprávněn prodat akcie, resp. další akcie bez předchozího souhlasu prodávajícího nezávislé třetí osobě jednající v dobré víře („dovolený prodej“) v rámci transakce, kdy (i) kupující prodá všechny, ale pouze všechny akcie, resp. další akcie … “. Další podmínkou (ad ii) bylo, že oba kupující (tj. oba obvinění) prodají akcie, resp. další akcie, společně a za stejných podmínek, dále (ad iii), že jedinou úplatou bude platba v hotovosti odpovídající celkové částce 2 000 000 USD (tj. 1 600 000 USD + 400 000 USD) nebo částce vyšší. Podmínky dovoleného prodeje budou (ad iv) obsahovat platbu částky odpovídající součtu celkové částky 2 000 000 USD a (případně) jedné poloviny částky, o kterou prodejní cena v rámci dovoleného prodeje celkovou částku 2 000 000 USD přesáhne, s tím, že tato platba bude stranami považována za doplatek kupní ceny. Uvedený doplatek bude (ad v) uhrazen na účet prodávajícího nejpozději současně s prodejem akcií, resp. dalších akcií. Nakonec byla do citovaného smluvního ustanovení vtělena povinnost, že „ kupující podá nejpozději 10 (deset) pracovních dní před realizací dovoleného prodeje, resp. před vytvořením smluvního závazku realizovat dovolený prodej, prodávajícímu oznámení o svém záměru uzavřít transakci dovoleného prodeje s tím, že v takovém oznámení přiměřeně podrobně uvede zásadní podmínky dovoleného prodeje včetně zejména identifikace kupujícího a celkové ceny, která má být za akcie, resp. další akcie uhrazena “.
100. Lze tedy shrnout, že čl. 5.1 smluv výrazně omezoval nakládání s akciemi, včetně jejich prodeje, a podmiňoval jej předchozím písemným souhlasem poškozené obchodní společnosti. Doba tohoto omezení byla upravena ve výkladovém ustanovení čl. VII (srov. níže odstavec 107. tohoto usnesení), a pochopitelně tedy trvala i v okamžiku převodu akcií na spol. A. dne 5. 5. 2005. Jedinou výjimkou z daného pravidla byl tzv. „ dovolený prodej “, při němž nebyl předchozí písemný souhlas druhé smluvní strany vyžadován, a to za splnění všech zde vypsaných podmínek. Pro větší přehlednost je možno ve stručnosti zopakovat, že těmito podmínkami byly:
- prodej nezávislé třetí osobě jednající v dobré víře,
- požadavky uvedené pod body (i) až (v) – srov. výše, a
- oznámení transakce poškozené obchodní společnosti 10 pracovních dní předem, včetně uvedení zásadních podmínek dovoleného prodeje.
Pokud dovolatelé v tomto směru důrazně namítali, že čl. 5.1 smluv jim nestanovil povinnost nechat z vlastní iniciativy zkoumat skutečnou hodnotu akcií ani je za takto zjištěnou cenu následně prodat, je tomu opravdu tak, zmíněný požadavek na ně právě citovaným článkem kladen nebyl a žádným jiným smluvním ustanovením (včetně čl. 1.4) také ne. Výše již bylo konstatováno, že právo na doplatek kupní ceny nebylo nutně vázáno na prodej akcií. Obvinění proto skutečně mohli převést akcie na třetí osobu za cenu 2 mil. USD a bez předchozího souhlasu poškozené, ovšem (a to je důležité) pouze a jedině ze situace, kdy by byly splněny všechny podmínky uvedené v poslední části čl. 5.1 týkající se „dovoleného prodeje“.
101. Následující čl. 5.2 smluv o koupi akcií pojednával o způsobu, jakým by dovolatelé měli řídit spol. U.. Je v něm zakotveno, že „ kupující prohlašuje, že využije veškeré své pravomoci, které má jako člen vrcholového vedení a majoritní akcionář ze zákona a podle stanov společnosti k dispozici … tak, aby společnost byla vedením a valnou hromadou společnosti řízena s řádnou péčí, podnikatelskou obezřetností a v souladu s tím, co kupující na základě svého úsudku učiněného v dobré víře považuje za nejlepší zájem společnosti (přičemž vezme v úvahu finanční situaci společnosti v danou dobu). Kupující se rovněž až do uplynutí období, po které trvá omezení práva nakládat s akciemi, zavazuje účastnit se na společnosti jako její vrcholový manažer “.
102. Na to úzce navazoval čl. 5.3 smluv, který zakazoval „ provádění určitých úkonů týkajících se společnosti, jejího podnikání a majetku “. Jeho formulace byla následující: „ Nevydá-li prodávající předem jiný písemný souhlas, kupující souhlasí s tím, kupující souhlasí s tím, že po dobu trvání omezení práva nakládat s akciemi bude … využívat veškeré své pravomoci, které má jako člen vrcholového vedení společnosti a jako majoritní akcionář ze zákona a podle stanov společnosti k dispozici … tak, aby společnost a její valná hromada:
a) neuzavřela transakci s kupujícím nebo jakoukoliv přidruženou osobou kupujícího, ani nepřiznala ani nevyplatila jakoukoliv dividendu nebo jiný podíl akcionářům společnosti;
b) neuzavřela žádnou transakci s jakoukoliv třetí osobou, jejímž cílem nebo důsledkem je, že kupující nebo jakákoliv jeho přidružená osoba obdrží, ať již přímo či nepřímo, jakýkoliv prospěch nebo úplatu jakéhokoliv druhu, o které se v této smlouvě neuvažuje; ani
c) nevyplatila ani nevydala souhlas s vyplacením jakékoliv odměny nebo jiných požitků kupujícímu přesahující souhrnnou částku 300 000 Kč za měsíc “.
103. Primárním účelem ustanovení čl. 5.2 a 5.3 smluv byla ochrana majetku a řádného fungování spol. U. Sekundárně však chránil též finanční zájmy společnosti B., jelikož transakce poškozující spol. U. se mohly negativně promítnout do hodnoty jejích akcií, a tím snížit zisk poškozené obchodní společnosti plynoucí přijetí doplatku kupní ceny podle čl. 1.4. Proto nelze v tomto duchu hovořit o záměně osoby poškozené, jak naznačovali obvinění ve vztahu k soudy deklarovanému závěru o porušení čl. 5.3 písm. b), a to i z důvodu, že tento smluvní závazek na sebe dovolatelé vzali vůči společnosti B. v kontraktu, který uzavřeli s ní. K výkladu pojmu „ přidružená osoba kupujícího “, jak jej pojímá Nejvyšší soud, srov. odstavce 89. až 94 tohoto usnesení.
104. Velmi důležité je připomenout také čl. 6.2 písm. a) smluv, upravující „ právo prodávajícího koupit akcie zpět “, na jehož základě měl prodávající „ právo nikoliv však povinnost, koupit zpět od kupujícího veškeré akcie, resp. další akcie, za celkovou kupní cenu odpovídající pevné částce kupní ceny v případě, že nastane kterákoliv z následujících skutečností (… „událost zpětného odkupu“):
(i) kupující neuhradil prodávajícímu doplatek kupní ceny …,
(ii) kupující porušil jakýkoliv svůj závazek podle článků 5.3(a), 5.3(b) nebo 5.4 “.
105. Další pasáže tohoto článku popisovaly konkrétní postup při uplatnění práva poškozené obchodní společnosti na zpětný odkup akcií. Bez zajímavosti není ani související čl. 6.3 smluv, jenž byl nazván „ porušení závazků kupujícího podle článků 5.3(a) nebo (b) “ a konstatoval, že „ strany se nad rámec práv podle článku 6.2(a) výše, pokud kupující poruší jakýkoliv svůj závazek podle článků 5.3(a) nebo (b) této smlouvy, dohodly, že kupující uhradí prodávajícímu na požádání smluvní pokutu odpovídající částce 5 000 000 USD “.
106. V neposlední řadě je vhodné věnovat pozornost i úpravě možných variant ukončení smluv, resp. „ doby trvání omezení nakládání s akciemi “ ve výkladovém ustanovení čl. VII , a to (zkráceně popsáno):
- prodejem akcií v souladu s čl. 5.1 a úplným zaplacením kupní ceny,
- úplným uhrazením doplatku kupní ceny, na který má prodávající nárok podle čl. 1.4,
- prohlášení konkurzu na spol. U.,
- zpětným odkupem akcií podle čl. 6.2,
- odstoupením prodávajícího nebo kupujícího od smlouvy podle čl. 6.19 a 6.20,
- „ dnem, který nastane v den třetího (3) výročí dne uzavření transakce “.
107. Výjimka z tohoto pravidla byla zakotvena čl. 6.22 písm. a) , podle kterého „ tato smlouva jakož i práva a povinnosti stran z ní plynoucí skončí uplynutím doby, po kterou je omezeno nakládání s akciemi vyjma … (ii) ustanovení článku 1.4 a 5.1 a článků 6.2(a), 6.5 a 6.19 této smlouvy týkající se platby doplatku kupní ceny podle článku 1.4 “ s tím, že pokud by k uplynutí doby, po kterou je omezeno nakládání s akciemi (tj. k ukončení smlouvy), došlo dosažením třetího výročí uzavření transakce (tedy dnem 25. 7. 2006), a poškozená obchodní společnost by před tímto datem požádala o vypracování odborného posudku zůstaly by „ ustanovení v platnosti do úplného zaplacení kupní ceny … “. V navazující pasáži tohoto článku je zdůrazněno, že „ žádné ukončení této smlouvy nezmění ani neomezí práva a povinnosti kterékoliv ze stran vůči straně druhé co se týče porušení této smlouvy příslušnou stranou přede dnem takového ukončení smlouvy “. Jakýkoliv nárok mohl být vznesen nejpozději do 12 měsíců od ukončení smlouvy a rozhodčí řízení zahájeno do 18 měsíců.
108. Právě zmíněná výjimka se tedy vztahovala na některá ustanovení, která jsou zajímavá z pohledu posuzované trestní věci. Především jeho druhá část, týkající se trvání práv a povinností plynoucích z porušení smluv přede dnem jejich ukončení, má v daném případě nemalý význam ve vztahu k ustanovením čl. 5.3 písm. b) a 6.2 písm. a) smluv (srov. odst. 102. a 104.). O poznání složitější je situace s čl. 1.4, který měl také platit po uplynutí doby „omezení nakládání s akciemi“, otázkou ovšem je, v jakém rozsahu. Zda tím bylo myšleno pouze zaplacení částky představující doplatek kupní ceny a nic víc, což by bylo i vcelku logické, anebo zda nebyl do této výjimky zahrnut jako celek, tj. včetně možnosti poškozené obchodní společnosti požádat o znalecké ohodnocení akcií. Z dikce čl. 6.22 písm. a) bod (ii) totiž nelze jednoznačně dovodit, k čemu se má vztahovat věta „ týkající se platby doplatku kupní ceny podle článku 1.4 “, jestli ke všem zde vyjmenovaným článkům nebo jen trojici článků zmíněných bezprostředně před tímto souslovím, tedy čl. 6.2 písm. a), 6.5 a 6.19. To by odpovídalo i tomu, že čl. 5.1 (uvedený v prvé dvojici) obsahoval vlastní úpravu doplatku kupní ceny i jeho platby, mírně odlišnou od čl. 1.4, zatímco ve vztahu k samotnému čl. 1.4 vyznívá takto formulovaný dovětek poměrně zvláštně. Také by se dalo spekulovat, co vše by bylo možno zahrnout pod pojem „platba doplatku kupní ceny podle článku 1.4“.
109. Toho ve svém dovolání využil obviněný K. K., jenž argumentoval tím, že poškozená měla v období od druhého do třetího výročí stále právo zažádat o jmenování odhadce ke stanovení hodnoty akcií, a to i za situace, kdy již došlo k ukončení smluv prodejem akcií postupem podle čl. 5.1. Z toho dovozoval, že měla v ustanovení čl. 1.4 dostatečný prostředek k ochraně svých majetkových zájmů, kterého však svou vlastní nedbalostí nevyužila a na místo toho iniciovala až s výrazným časovým odstupem jeho trestní stíhání. S ohledem na výše nastíněnou nejasnost formulace čl. 6.22 písm. a) nemůže Nejvyšší soud zcela eliminovat ani tuto interpretaci znění smluv (kterou mimochodem nevylučuje ani samotná úprava čl. 1.4), a proto ji bude v souladu se zásadou in „dubio pro reo“ akceptovat a brát v úvahu při posuzování uplatněných námitek (k nimž se konkrétně vyjádří níže). Nadto, k možnému jmenování znalce k ohodnocení akcií i po jejich prodeji spol. A., by bylo možno přidat ještě jednu úvahu, která se odvíjí od úpravy ukončení smlouvy podle čl. VII (srov. odst. 106. tohoto usnesení). K tomuto ukončení mohlo dojít mimo jiné „ prodejem akcií, resp. dalších akcií kupujícím v souladu s článkem 5.1 této smlouvy a úplným zaplacením doplatku kupní ceny … prodávajícímu “. Slovní spojení, jež chce Nejvyšší soud v tomto ohledu zvýraznit, je pochopitelně ono „ v souladu “ (s čl. 5.1), jakožto pravý opak výrazu „ v rozporu “. V tomto směru by se jistě dalo uvažovat též o platnosti právního úkonu, učiněného v rozporu se zněním smluv i zákonem, osobami, které nejednaly v dobré víře.
K námitce absence objektivní stránky trestného činu podvodu.
110. V obecné rovině lze předeslat, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou . Jeho objektivní stránka sestává ze tří znaků, které musí být ve vzájemné příčinné souvislosti, a to podvodného jednání , tzn. uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, a následku , který má dvě složky, tedy obohacení sebe nebo jiného a zároveň způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku, jímž musí být pokryty všechny tři znaky objektivní stránky uvedené skutkové podstaty.
111. K podvodnému jednání je možno ještě doplnit, že uvedením v omyl se rozumí konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Při využití omylu jiného pachatel sám k omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (k tomu srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 127 a násl.).
112. Na tomto místě je potřeba alespoň ve zkratce připomenout skutkový děj, jak byl zjištěn a prokázán soudem prvního stupně. Dovolatelé nabyli na základě smluv ze dne 25. 7. 2003 (uzavřených s každým zvlášť) 88,16% podíl akcií spol. U. (obviněný P. K. 70,53%, obviněný K. K. 17,63%) od jejich původního vlastníka společnosti B. V té době se spol. U. nacházela ve značných finančních problémech, proto záměrem společnosti B. nepochybně bylo, aby se obvinění pokusili z pozice vrcholných manažerů krizovou situaci zvrátit, spol. U. stabilizovat a balík jejích akcií následně prodat se ziskem, o který by se dělili s poškozenou obchodní společností podle čl. 1.4 smluv o koupi akcií (srov. odst. 97. a 98.). Ekonomická situace spol. U. se začala obracet k lepšímu v polovině roku 2004. Již ke konci tohoto roku však dovolatelé počali realizovat plán, jak dosáhnout toho, aby se s nimi úzce spřízněná osoba zmocnila předmětného balíku akcií (pochopitelně za co nejnižší možnou cenu) a oni si tak zachovali vliv na chod spol. U. i v následujících letech (a na z toho plynoucí tučné finanční výhody).
113. V listopadu 2004 byla založena spol. A., jejímž prvním jednatelem se stal odděleně stíhaný J. M., jako druhý následoval svědek L. P. Krátce nato uzavřela spol. U. (pod vedením obviněných) kontrakty, které soudy obou stupňů vyhodnotily jako zcela účelové. Jednalo se o smlouvy o zprostředkování se společností A., zastoupenou jednatelem J. M., a smlouvu o vzájemné spolupráci se společností P., zastoupenou jednatelem L. P. Detaily těchto smluv není potřeba blíže rozebírat, jelikož tak již (precizně) učinil soud prvního stupně na str. 39 až 44 odůvodnění svého rozhodnutí. Podstatné v daném směru je, že služby, které měly být společnostmi A. a P., na jejich základě poskytnuty, nebyly vykonány buď vůbec anebo jen v omezeném rozsahu, přičemž finanční prostředky, které za zmíněné „služby“ spol. U. zaplatila, putovaly buď přímo, nebo nepřímo přes další kontrakt (smlouva o půjčce mezi spol. P. a obviněným K. K.) na účet nově založené spol. A. Je tedy nezpochybnitelné, že hlavním a v podstatě jediným účelem zmiňovaných smluv bylo skrytě vyvést finanční prostředky ze spol. U. do spol. A.
114. Výrok o vině v tomto ohledu hovořil o vědomém porušení čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií, s čímž nelze než plně souhlasit. Dalo by se dokonce spekulovat o porušení též čl. 5.3 písm. a), zakazující společnosti U. uzavřít transakci přímo s přidruženou osobou kupujícího, a to vzhledem k těsnému napojení samotných společností A. a P. a především jejich jednatelů na osoby dovolatelů (byť by to bylo pouze v kontextu této jejich konkrétní spolupráce s tím, že vztah ovládání zde určitě dán nebyl). Každopádně však konečný prospěch z uvedených kontraktů obdržela spol. A., bezpochyby osoba k obviněným přidružená (srov. odst. 89. až 94.), kdy se jednalo o prospěch (úplatu) takového druhu, o kterém smlouvy o koupi akcií rozhodně neuvažovaly. Nelze si totiž nepovšimnout, že popisované finanční machinace ve svém důsledku poškozovaly spol. U. (která zaplatila cca 21 milionů korun za služby, jež jí nebyly v odpovídající míře, resp. téměř vůbec, poskytnuty), čímž se příčily i požadavkům čl. 5.2 smluv na řízení společnosti s náležitou péčí a v jejím nejlepším zájmu. S jakýmkoliv benefitem z takových transakcí proto nemohly smlouvy o koupi akcií ve smyslu čl. 5.3 písm. b) uvažovat (srov. odst. 101. a 102.). Vzhledem k prokazatelnému porušení příslušných smluvních ustanovení tak měla poškozená obchodní společnost již v první polovině roku 2005 právo odkoupit akcie zpět na základě čl. 6.2 písm. a) smluv (srov. odst. 104.), případně i žádat smluvní pokutu ve výši 5 mil. USD (srov. odst. 105.).
115. Další finanční prostředky (ve výši 25 000 000 Kč) z účtů spol. U. obdržela spol. A. na základě pohledávky za spol. U., kterou jí postoupila společnost K. V daném případě sice nedošlo k porušení čl. 5.3, neboť spol. U. žádnou novou smlouvu neuzavřela, přesto však jsou okolnosti postoupení dané pohledávky a jejího splácení nadmíru podezřelé. Nalézací soud proto zcela správně konstatoval, že se jednalo o další účelový obchod sloužící k vyvedení finančních prostředků ze spol. U. ve prospěch spol. A. (v podrobnostech srov. str. 44 až 45 jeho rozsudku). Celkově lze shrnout, že spol. A. obdržela v první polovině roku 2005 od spol. U. částku přesahující 46 000 000 Kč, které posléze využila na zakoupení většinového balíku akcií spol. U.
116. Dne 15. 4. 2005 zaslali obvinění dopis zástupci poškozené obchodní společnosti F. M., v němž na základě čl. 5.1 smluv o koupi akcií oznámili svůj záměr prodat jimi vlastněné akcie spol. A., reprezentované J. M., jakožto „ jedním z věřitelů “ spol. U. V něm poměrně dramaticky líčili „ kritickou situaci s hlavním věřitelem U.- Konsolidační agenturou “, která se rozhodla prodat splatnou pohledávku za spol. U. ve výši 95 mil. Kč „ nepřátelské straně “. Tato suma společně s různými sankcemi tvořila exekuční titul až do výše 195 mil. Kč proti všem bankovním účtům spol. U. V této „ kritické situaci “ museli dovolatelé najít řešení s tím, že měli pouze dvě možnosti, a to buď „ vyhlásit bankrot nebo zaplatit 95 mil. Kč Konsolidační agentuře “. Dále popisovali, jak museli vysvětlovat věřitelům, že nedostanou příští měsíc zaplaceno, a jednat s odbory o vyplacení mezd o tři týdny později a že museli bojovat za možnost zaplatit ČKA v době, kdy pohledávka již byla prodána. Podstatná je následující část, ve které obvinění připomněli, že jejich „ hlavním úkolem je získat (pro společnost B.) alespoň 2 mil. USD “. Též vysvětili důvody prodeje akcií právě J. M., konkrétně že jeho peníze by byly v ohrožení, pokud by spol. U. zbankrotovala, jelikož jim pomohl vyřešit situaci s ČKA, včetně pomoci získat 95 mil. Kč, a nakonec, že byl „ ochoten zaplatit 2 mil. USD za akcie U., aby měl lepší kontrolu nad svou expozicí do U. “.
117. Obsah citovaného dopisu byl v očích soudů obou instancí jedním z hlavních důkazů podvodného jednání obviněných a Nejvyšší soud se s jejich pohledem plně ztotožňuje. Ve světle zjištěného skutkového děje je zřejmé, že do textu dopisu byla zakomponována celá řada zkreslených až nepravdivých informací, naopak další informace, velice zásadního charakteru, byly úmyslně zatajeny. Celkové vyznění podávané zprávy tak bylo naprosto klamavé, naplňující jak znak „uvedení v omyl“, tak znak „zamlčení podstatných skutečností“ ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku, a ve svém důsledku negativně ovlivnilo další konání (resp. v daném případě nekonání) poškozené obchodní společnosti, k její vlastní škodě. Nejlépe vystihla podstatu podvodného jednání obviněných právě poškozená na str. 3 svého vyjádření (srov. odst. 66. tohoto usnesení), na které je vhodné v podrobnostech odkázat, neboť dovolací soud nahlíží na věc stejnou optikou. Oblasti, ohledně jejichž pravé podstaty byla společnost B. oklamána, by se daly rozdělit na dvě skupiny:
a) ohledně osoby J. M. a spol. A., tj. jejich napojení na osoby dovolatelů, původu finančních prostředků, jimiž spol. A. následně uhradila kupní cenu akcií, postavení J. M. jako „věřitele“ spol. U. i jeho údajná pomoc při získání 95 mil. Kč → to mělo zásadní význam v prvé řadě z hlediska naplnění podmínek dovoleného prodeje na základě čl. 5.1, ale také ve vztahu k možnosti zpětného odkupu akcií ve smyslu čl. 6.2 písm. a) smluv,
b) ohledně ekonomické situace spol. U. → zde bylo účelem utvrdit poškozenou v přesvědčení, že cena 2 mil. USD je adekvátní a že případné ocenění akcií podle čl. 1.4 by nevedlo k lepšímu výsledku.
118. Dne 5. 5. 2005 uzavřel každý z obviněných smlouvu o převodu cenných papírů se spol. A. Tímto nabyla tato obchodní společnost, zastupovaná J. M., 88,16% podíl akcií spol. U. za cenu 2 mil. USD. Stalo se tak v režimu tzv. dovoleného prodeje na podle čl. 5.1 smluv o koupi akcií. Společnost B. v mylném domnění, že všechny podmínky dovoleného prodeje byly splněny, přijala doplatek kupní ceny ve výši 2 mil. USD, tedy v minimální možné výši podle uvedeného článku. Předmětnou transakci nijak nerozporovala a zjevně ani nikterak do hloubky neprověřovala, k čemuž nepochybně přispělo i její přesvědčení (opět neodpovídající realitě) o přetrvávající špatné finanční situaci spol. U. Jinak řečeno, jednala v omylu vyvolaném obviněnými (k nimž měla evidentně důvěru), v omylu vyvolaném konkrétně (a především) jejich dopisem ze dne 15. 4. 2005.
119. Podmínky dovoleného prodeje akcií rozebíral Nejvyšší soud v odst. 99. a 100. tohoto usnesení. Větší část z nich dovolatelé splnili, zejména požadavky pod body (i) až (v), tedy včetně výše kupní ceny. Dalo by se již spekulovat o dodržení podmínky spočívající v oznámení transakce 10 pracovních dní předem, včetně uvedení zásadních podmínek dovoleného prodeje, když ono „uvedení zásadních podmínek dovoleného prodeje“ určitě nebylo ve shodě se skutečným stavem věci. Zcela klíčový je však v daném směru požadavek, který správně akcentovaly i nižší soudy, na prodej akcií nezávislé třetí osobě jednající v dobré víře . V této souvislosti je vhodné vrátit se zpět k obsahu dopisu F. M. (srov. odst. 116.) a přiblížit konkrétní tvrzení obviněných i zatajené skutečnosti týkající se spol. A., jimiž byla poškozená obchodní společnost oklamána.
120. J. M. zde byl prezentován jako jeden z věřitelů spol. U., který jim pomohl vyřešit situaci s ČKA a získat 95 mil. Kč a byl ochoten zaplatit 2 mil. USD. Přitom ve skutečnosti byl věřitelem spol. U. pouze formálně, na základě účelově postoupené pohledávky společností K. (srov. odst. 115.). Žádné finanční prostředky pro spol. U. prokazatelně nezajistil, jelikož i smlouvy mezi společnostmi U. a A., byly pouze účelové s tím, že sjednané plnění nebylo podle zjištění soudu prvního stupně poskytnuto (srov. odst. 113.) J. M. tedy neměl jediný reálný důvod kupovat akcie spol. U. proto, aby měl pod kontrolou své finanční prostředky, které mohly být tvrzeným bankrotem spol. U. ohroženy, když žádnou pohledávku vůči ní de facto neměl. Vedle těchto zcela nepravdivých údajů byla v dopise naopak zamlčena velmi významná fakta. Z pochopitelných důvodů se obvinění nezmínili o způsobu, jakým spol. A. přišla k oněm dvěma milionům USD, tedy že byly v rozporu s čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií vyvedeny přímo ze spol. U. na základě účelových kontraktů, a to za vědomé asistence J. M. Celkově dovolatelé zatajili jejich úzké napojení a spolupráci se spol. A., potažmo jejím jednatelem. Stručně shrnuto, zamlčeli, že tuto obchodní společnost do koupě akcií sami nastrčili, za tímto účelem jí obstarali finanční prostředky z vlastních zdrojů spol. U., zatímco před poškozenou obchodní společností fingovali, že se jednalo o opravdového a vážného zájemce o předmětný balík akcií, tj. „nezávislou třetí osobu jednající v dobré víře“, která byla zřejmě jako jediná ochotna v (údajně) kritické finanční situaci zaplatit alespoň minimální cenu stanovenou čl. 5.1 smluv o koupi akcií, tj. 2 mil. USD.
121. Spol. A. tedy nemohla splňovat zásadní podmínku dovoleného prodeje, kladenou na osobu kupce, aby byla nezávislá (když ve vztahu k obviněným rozhodně nezávislá nebyla), a aby jednala v dobré víře. K tomuto tématu se soudy nižších stupňů vyjádřily tak, že spol. A. nemohla být kupcem v dobré víře, neboť nevyvíjela žádnou hospodářskou činnost a nedisponovala žádnými vlastními finančními prostředky potřebnými k zakoupení akcií. Ty jí byly poskytnuty teprve účelovými transakcemi přímo z účtů spol. U.. Ve výsledku tak od obviněných koupila akcie této obchodní společnosti za její vlastní peníze. Popsaným úvahám soudů nelze ničeho vytknout a v podrobnostech postačuje odkázat např. na str. 46 rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud může pouze doplnit, že v obecné rovině je osoba jednající v dobré víře chápána jako někdo, kdo je subjektivně přesvědčen o oprávněnosti (zákonnosti) svého jednání. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu hovoří o vnitřním přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Objektivně má pojem dobré víry velice blízko i k poctivosti, slušnosti, korektnosti, serióznosti atd. Vystupování J. M. jménem spol. A. v posuzovaném případě se však těmto obecným zásadám zcela příčilo, účelové transakce ani následné „nastrčení“ spol. A. do koupě akcií neměly s poctivým obchodováním nic společného, dokonce šlo o jednání nezákonné, což potvrdily i Městský soud a Vrchní soud v Praze, které J. M. pravomocně odsoudily za pomoc k trestné činnosti obviněných. Je tedy více než logické, že kupujícím v dobré víře není ten, kdo (resp. jehož zástupce) se tímto právním úkonem zároveň dopouští úmyslného trestného činu.
122. Z uvedeného je zřejmé, že podmínky dovoleného prodeje podle čl. 5.1 nebyly splněny vzhledem k nedodržení závazku prodat akcie nezávislé třetí osobě jednající v dobré víře. V takové situaci nebyli dovolatelé ve smyslu čl. 5.1 písm. a) oprávněni akcie spol. U. převést na nového nabyvatele bez předchozího písemného souhlasu poškozené obchodní společnosti, neboť je potřeba připomenout, že dovolený prodej byl jedinou výjimkou z „omezení nakládání s akciemi“ (srov. odst. 99. a 100.). Podvodné jednání obviněných tedy bylo v prvé řadě motivováno snaze vyhnout se nutnosti udělení souhlasu poškozené s převodem akcií, proto svými nepravdivými informacemi předstírali, že podmínky dovoleného prodeje byly splněny, byť dobře věděli, že tomu tak nebylo. Pokud v této souvislosti obviněný K. K. namítal, že poškozená neměla podle daných smluv žádnou možnost jakkoliv reagovat na oznámení o prodeji akcií, případně jej zakázat, a že se v čl. 5.6 písm. c) smluv zavázala, že „ nepovede ani se nebude účastnit vyjednávání o prodeji s třetími osobami “, lze mu přisvědčit jen zčásti, jelikož poškozená (byla-li by si vědoma skutečného stavu věci) mohla bezpochyby odmítnout plnění z této transakce přijmout, přičemž jí byla dána možnost reagovat námitkou porušení smluv druhou stranou a zahájit např. rozhodčí řízení na základě čl. 6.10. Taktéž byla z důvodu předchozího porušení čl. 5.3 písm. b) smluv oprávněna žádat o zpětný odkup akcií podle čl. 6.2 písm. a) smluv (srov. odst. 113. a 114.) i smluvní pokutu podle čl. 6.3 (srov. odst. 105.). Tato práva jí náležela nejen před převodem akcií, ale podle čl. 6.22 písm. a) ještě 12 měsíců po něm (srov. odst. 107. a 108.).
123. Vedle falešného navození podmínek dovoleného prodeje mělo podstatný význam také klamání společnosti B. ohledně hospodářské situace spol. U. (a s tím neoddělitelně související hodnoty jejích akcií). To hrálo svou roli již při samotné transakci se spol. A., kdy cílem bylo přesvědčit poškozenou, že prodej J. M. je alternativou k podání návrhu na prohlášení konkurzu na spol. U. a zároveň jedinou šancí, jak dosáhnout kupní ceny alespoň 2 mil. USD. Především ale bylo žádoucí, aby poškozená ani neuvažovala o realizaci práv, které jí podle smluv svědčily i v době po převodu vlastnictví k akciím, ať už se jednalo o výše zmíněné možnosti vznést různé nároky z porušení smluv, anebo i případné právo požádat od druhého výročí uzavření smluv o znalecké ohodnocení akcií podle čl. 1.4, (srov. odst. 108. a 109.). Tomu všemu se chtěli dovolatelé zajisté vyhnout právě nepravdivými informacemi o kritické finanční situaci, na jejichž základě nebylo možno uvažovat o vyšší hodnotě akcií (tedy ani vyšší ceně) a očekávat brzké zlepšení. Celkově tak měla tvrzená nedobrá ekonomická situace jednak obhájit důvodnost samotného prodeje, jednak demotivovat poškozenou, aby se nezačala o dění více zajímat a zejména činit nějaké kroky, když by neměla výhled finančního zisku. Proto i soudy mnohokrát akcentovaná „podhodnocená kupní cena“ měla z hlediska uvedení poškozené v omyl nemalý význam, byť sama o sobě nebyla přímým porušením smluv o koupi akcií. Na okraj je možno doplnit, že pokud by prodejem akcií zaniklo její právo požadovat jejich ocenění, na podvodném jednání obviněných by to vůbec ničeho neměnilo, pouze by ještě více vynikla jejich snaha o uskutečnění transakce se spol. A. před druhým výročím uzavření smluv, jak rozvedl nalézací soud na str. 47 odůvodnění svého rozsudku.
124. Nejvyšší soud v předchozích odstavcích prezentoval svůj pohled na podvodné jednání obviněných, a to ve světle ustanovení smluv o koupi akcií. Tím se současně vyjádřil i k jejich námitkám, které v tomto směru vznesli. Nemohl tedy souhlasit s tvrzeními, že neporušili čl. 5.1 a 5.3 písm. b) nebo se zpochybňováním závěru nižších soudů, že spol. A. nebyla kupcem v dobré víře. Také se neztotožnil s výhradami K. K., že se nedopustil trestného činu podvodu, jelikož na základě smluv o koupi akcií nebylo možné uvést poškozenou obchodní společnost v omyl ohledně výše kupní ceny. Lze jen zopakovat, že porušení těchto smluv spočívalo v něčem jiném, konkrétně v předstíraném splnění podmínek dovoleného prodeje. Mimo rámec smluv však mělo význam i nepravdivé vykreslení ekonomické situace spol. U., jehož cílem bylo realizovat převod akcií na nastrčený subjekt za co nejnižší možnou cenu ke škodě společnosti B.
125. Dovolatelé však uplatnili ještě další výhrady, které se týkaly zejména časové souslednosti jejich jednání, omylu poškozené a jí učiněné majetkové dispozice. Argumentovali tím, že podvodné jednání pachatele musí předcházet majetkové dispozici poškozeného. V tomto případě však tomu tak nebylo, neboť jedinou majetkovou dispozici učinila poškozená obchodní společnost v roce 2003 na základě smluv o koupi akcií, zatímco v roce 2005 pouze přijala plnění v podobě doplatku kupní ceny, což za majetkovou dispozici považovat nelze, neboť jde fakticky o nečinnost. Nadto obviněným nebyl prokázán podvodný úmysl již při uzavírání smluv o koupi akcií. Nejvyšší soud se ani s těmito výhradami nemohl ztotožnit, naopak dal za pravdu odvolacímu soudu i poškozené obchodní společnosti.
126. Společnost B. ve svém vyjádření (srov. odst. 68.) poukazovala na to, že přijetí plnění věřitelem je v civilním právu chápáno jako jednostranný právní úkon, což dokládala citací z komentáře k §559 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku k zániku dluhu. Zde je uvedeno, že „ splnění nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh. Právní úkon dlužníka se nemusí stát výslovným projevem, často spočívá ve faktickém chování. V některých případech (zejména má-li dlužník splnit závazek něco dát) se vyžaduje i právní úkon věřitele, kterým plnění přijímá. Přijetí plnění od dlužníka je jednostranný právním úkonem věřitele, nezbytným k tomu, aby dluh byl splněn “ (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009 str. 1640). Přijetí plnění je tedy právním úkonem a nikoliv pouhou nečinností, jak tvrdili obvinění. Není proto důvodu, proč by nemohlo být zároveň majetkovou dispozicí, z níž vznikne škoda ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. Lze ještě doplnit, že čl. 5.1 smluv o koupi akcií upravoval platbu doplatku kupní ceny odlišně od čl. 1.4, když na rozdíl od něj nestanovil povinnost prodávajícího (tj. poškozené) platbu přijmout. Při transakci v režimu čl. 5.1 tedy měla možnost volby, zda plnění akceptuje či nikoliv.
127. Pokud obviněný P. K. s odkazem na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu namítal, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je nutné, aby osoba jednající v omylu provedla majetkovou dispozici a na základě toho vznikla škoda, je třeba zdůraznit, že poškozená obchodní společnost prokazatelně jednala v omylu, vyvolaném obviněnými, když přijala plnění z právního úkonu, o jehož podvodném charakteru nevěděla. Rovněž jí nebylo známo, že pokud by prodej proběhl zákonným způsobem, musela by být kupní cena akcií a tím i výše doplatku nepoměrně vyšší, nikoliv přímo na základě smluv, nýbrž na základě reálné situace na trhu. Je zcela zřejmé, že dovolatelé by „nezávislé třetí osobě jednající v dobré víře“ nemohli prodat akcie za pouhé 2 mil. USD, neboť by sami vůbec nic nevydělali (a zároveň by nemohli očekávat udržení si svých pozic ve spol. U. ani lákadlo mnohamilionových zisků z toho plynoucích). Poškozená tedy v příčinné souvislosti se svým omylem přijala plnění, které pro ni bylo výrazně nevýhodné, čímž se její majetek rozrostl o poznání méně, než za stavu, kdy by jí byly všechny rozhodné skutečnosti známy. Rovněž v příčinné souvislosti se svým omylem neučinila žádné kroky k ochraně svých práv, které jí smlouvy umožňovaly. Pokud by odmítla plnění přijmout, zjevně by nedošlo ani k ukončení smluv ve smyslu čl. VII (srov. odst. 106.), jež mohlo nastat až prodejem akcií v souladu s čl. 5.1 a úplným zaplacením kupní ceny (a zde by nebylo splněno ani jedno ani druhé). Poškozené by v takovém případě zůstávala veškerá práva a nároky, které jí smlouvy o koupi akcií poskytovaly. K tomu zbývá doplnit, že Nejvyšší soud ve stanovisku svého trestního kolegia ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010 (publikovaném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.), uznal za majetkovou dispozici též neuplatnění práva (v dědickém řízení), které poškozenému (jakožto oprávněnému dědici) náleželo, s právním názorem, že „ majetková dispozice, kterou účastník řízení o dědictví činí v omylu (nebo s neznalostí všech podstatných skutečností), spočívá v tom, zda a v jakém rozsahu uplatní své dědické právo právě v řízení o dědictví “.
128. Důvodnost nelze přiznat ani související námitce obviněných týkající se časové souslednosti jednání pachatele a omylu poškozeného. Výše bylo vysvětleno, že majetkovou dispozicí lze chápat i přijetí nevýhodného plnění poškozenou obchodní společností. Podvodné jednání obviněných, tj. zaslání dopisu dne 15. 4. 2005 a uzavření smluv o převodu cenných papírů se spol. A. dne 5. 5. 2005, dané akceptaci (majetkové dispozici) předcházelo, přičemž přijetí tohoto plnění se stalo příčinou vzniku škody na majetku společnosti B. Časová souslednost, resp. pořadí jednotlivých událostí, nutné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu tak zůstalo zachováno. Proto nebylo ani potřeba dokazovat podvodné jednání v době uzavírání smluv o koupi akcií v roce 2003 a za trestněprávně relevantní majetkovou dispozici považovat již převod akcií z vlastnictví poškozené do vlastnictví dovolatelů (a zmenšení jejího majetku), neboť další její majetková dispozice následovala po podvodné realizaci práva vyplývajícího z těchto smluv ze strany obviněných, která vedla k tomu, že majetek poškozené se rozrostl méně než, jak by tomu bylo při běžném chodu věcí.
129. Ztotožnit se nelze ani s výhradou obviněného P. K., že skutková věta výroku o vině neobsahuje skutkové okolnosti, jimiž byla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu. Dalo by se sice připustit, že mohla být formulována pregnantněji, každopádně veškeré rozhodné skutečnosti, kterými byly naplněny všechny zákonné znaky dané skutkové podstaty, zde uvedeny jsou. Popsáno je klamavé jednání obviněných ohledně osoby odděleně stíhaného J. M., který měl být „ údajně jedním z věřitelů společnosti U. “, i to, že své podíly prodali spol. A., „ jakožto v dobré víře jednajícímu kupci “, ačkoli „ oba obžalovaní věděli, že společnost A. C., je pouze jimi nastrčeným subjektem, který nedisponuje finančními prostředky “. V návaznosti na to jsou zmiňovány účelové transakce, jimiž byly na pokyn obviněných finanční prostředky v celkové výši 1,95 mil. USD „ převedeny za účelem pokrytí sjednané kupní ceny z bankovních účtů společnosti U., na účet společnosti A. C. “, buď přímo nebo přes bankovní účty společností A. a P.„ čímž oba obžalovaní vědomě porušili článek 5.3.b) smlouvy o prodeji akcií “. Tímto ve výsledku „ umožnili, aby se jimi nastrčená společnost A. C., ... zmocnila jejich obchodního podílu ve společnosti U. ... za minimální cenu ve výši 2 mil. USD “, ačkoli si museli být vědomi „ skutečné hodnoty jedné akcie a tedy záměrného podhodnocení této kupní ceny “, čímž způsobili společnosti B. škodu „ nejméně ve výši 70 841 423 Kč “.
130. Z citovaných pasáží skutkové věty je zřejmé, že nalézací soud přiléhavě vystihl podstatu věci, tedy podvodný převod akcií na dovolateli nastrčený subjekt za nejnižší možnou cenu. Je zde patrné klamání poškozené obchodní společnosti, stran osoby J. M. a zejména toho, že spol. A. nebyla kupujícím v dobré víře, je zde definováno i vyvádění finančních prostředků z účtů spol. U. v rozporu s čl. 5.3 písm. b) smluv. Přesně tyto skutkové okolnosti přitom byly samým jádrem posuzované trestné činnosti. Z formulace skutkové věty zcela logicky a nezaměnitelně vyplývá též majetková dispozice učiněná poškozenou, tedy přijetí podhodnocené kupní ceny, která byla v příčinné souvislosti jak s jejím omylem, tak s majetkovou škodou, přesahující 70 mil. Kč, kterou utrpěla.
131. Obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu je dále následek podvodného jednání pachatele , a to obohacení sebe nebo jiného a zároveň způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Znak obohacení dovolatelé nijak nesporovali, naproti tomu byly vzneseny námitky vůči způsobené škodě, zejména ze strany obviněného K. K. K tomu je na úvod možno v právně teoretické rovině předeslat, že škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen (k tomu srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 127 a násl.).
132. V tomto ohledu je ovšem nutno podotknout, že většina námitek obviněného K. K. vztahující se ke způsobené škodě se týkala hodnocení jednotlivých znaleckých posudků vypracovaných za účelem stanovení ceny akcií spol. U. v první polovině roku 2005. Obviněný nesouhlasil především s tím, že nalézací soud nevzal v potaz výsledky posudků znaleckého ústavu KPMG. Svou argumentací se tak snažit zpochybnit skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně hodnoty akcií v posuzovaném období, čímž se ale vychýlil ze zákonného rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněného prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Shora bylo přitom výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení není oprávněn znovu hodnotit provedené důkazy a přezkoumávat učiněná skutková zjištění (srov. odst. 79. až 81.), nadto za situace, kdy obviněný v daném směru nenamítl ani extrémní rozpor. Proto není povolán jakkoliv se věcně zabývat předmětnými výhradami. Nad rámec právě zmíněného Nejvyšší soud doplňuje, že v tomto trestním řízení bylo k určení hodnoty akcií provedeno velice rozsáhlé dokazování, čítající celou řadu odborných posudků vypracovaných několika renomovanými znaleckými ústavy. Jejich výsledky oba soudy hodnotily velmi pečlivě a důvěryhodně také vysvětlily, proč vyloučily posudky znaleckého ústavu KPMG. Zcela v souladu se základními zásadami trestního procesu pak k výpočtu částky způsobené škody použily výsledky posudku znaleckého ústavu BDO, jež byly pro obviněné nejpříznivější. V podrobnostech postačuje odkázat zejména na str. 16 až 21 usnesení odvolacího soudu.
133. Nejvyšší soud tedy nehodlá (a ani není oprávněn) jakkoliv zpochybňovat závěry nižších soudů ohledně hodnoty akcií v době spáchání posuzované trestné činnosti. V tomto světle pak nelze zpochybnit ani způsob, jakým soud prvního stupně určil konkrétní výši škody. Je namístě připomenout, že podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav . Specifikem tohoto konkrétního případu bylo, že akcie spol. U. nebyly veřejně obchodovatelné, proto nejpřiléhavějším možným způsobem, jak dostát požadavkům §137 tr. zákoníku bylo stanovit „obvyklou cenu“ akcií právě znaleckým posudkem. Nadto si nelze nepovšimnout, že výsledky posudku znaleckého ústavu BDO, z nichž nalézací soud při stanovení výše škody vycházel, tj. nejméně 378 Kč za jednu akcii, se blížily jediným dvěma praktickým údajům indikujícím jejich hodnotu v předmětném období. Jednalo se v prvé řadě o znalecký posudek Ing. Ivany Heřboltové – Prchalové, CSc., který byl vypracován za účelem veřejné dražby minoritních akcií dne 24. 5. 2005 (tedy bezprostředně před převodem akcií na spol. A. s tím, že obvinění jej měli již v době skutku k dispozici). Ten určil cenu za jeden kus majoritní akcie spol. U. na 397,18 Kč. Dále šlo o výslednou cenu dosaženou při zmíněném prodeji, a to 404,53 Kč za minoritní akcii, přičemž hodnota akcie majoritní by byla nepochybně vyšší. Nelze tudíž vytýkat soudu prvního stupně, že využil právě závěry znaleckého posudku BDO ke stanovení škody, zejména když tak učinil ve prospěch obviněných.
134. Správným shledal Nejvyšší soud také postup při vlastním výpočtu částky způsobené škody. Již bylo nastíněno, že škodou je v daném případě ušlý zisk. Tomu se ve svém podání věnoval především obviněný M. O., které Nejvyšší soud záměrně do tohoto usnesení reprodukoval, byť se jím přímo nezabýval. Zde je kromě podnětných odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu i teoretické vymezení ušlého zisku, kterým se rozumí „ nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku, které bylo možno důvodně očekávat, kdyby nedošlo k poškozujícímu jednání s ohledem na pravidelný běh věcí “ (srov. shora odst. 48.). Přesně tato kritéria se uplatní i v posuzované trestní věci.
135. Je více než logické, že pokud by obvinění podvodně nepřevedli své podíly na jimi nastrčenou, spolupracující společnost (a jejím prostřednictvím pak následující roky netěžili finanční výhody ze svých pevných pozic ve spol. U.), nutně by se museli snažit prodat akcie za co nejvyšší částku, aby sami dosáhli nějakého zisku (tj. polovinu z částky přesahující ony 2 mil. USD). Stejného výsledku by muselo být mimochodem docíleno i v případě znaleckého ohodnocení akcií podle čl. 1.4 smluv o koupi akcií (od druhého výročí jejich uzavření). Ekonomická situace spol. U. v rozhodném období to prokazatelně umožňovala. Jinými slovy, za běžného chodu věcí, nedošlo-li by k předmětné trestné činnosti, by doplatek kupní ceny musel nepochybně přesahovat sumu 2 mil. USD. Proto nalézací soud velmi správně postupoval na základě smluvní úpravy dovoleného prodeje v čl. 5.1, resp. způsobu platby doplatku kupní ceny zakotveném v jeho bodě (iv) – srov. shora odst. 99. Jeho výši dopočítal tak, aby odpovídala stavu, kdy by převod cenných papírů proběhl v souladu se smlouvami i se zákonem na nezávislého kupce jednajícího v dobré víře. Lze doplnit, že shodný postup by musel být aplikován i v případě následného ohodnocení akcií v režimu čl. 1.4. Jak bylo uvedeno shora, soud prvního stupně kalkuloval s cenou akcií určenou znaleckým posudkem BDO. V tomto ohledu je podstatné zmínit, že částka 378 Kč za jednu akcii byla pouhým minimálním odhadem, jenž soud využil v souladu se zásadou in dubio pro reo. Fakticky by se dalo operovat s hodnotou ještě vyšší (o čemž svědčí nejen další znalecké posudky, jež braly soudy obou instancí v potaz, ale též cena 404,53 Kč, kterou v dané době zaplatila spol. X. za minoritní akcie). Naproti tomu nižší částka není s přihlédnutím k obsahu provedených důkazů nikterak realistická. Soud prvního stupně se tak nepohyboval v rovině pouhých spekulací, naopak vycházel z dobře podloženého finančního stavu spol. U. a pouze těch možností určení doplatku kupní ceny, které z takového stavu zřetelně vyplývaly. Ve vztahu k matematickému výpočtu částky způsobené škody postačuje odkázat na str. 57 a 58 odůvodnění napadeného rozsudku.
K námitce absence subjektivní stránky trestného činu podvodu.
136. Oba dovolatelé v této souvislosti vytýkali, že jim nebyl prokázán podvodný úmysl již v okamžiku uzavření smlouvy o koupi akcií v roce 2003. Zejména obviněný P. K., se s na odkazy na judikaturu obecných soudů hájil tím, že v rámci závazkového právního vztahu musí být úmysl pachatele neplnit smluvní ujednání ke škodě druhé smluvní strany prokázán od již v době uzavření příslušného kontraktu. Toto obecné pravidlo zajisté platí, Nejvyšší soud jej nehodlá nikterak zpochybňovat, je ovšem nutno podotknout, že v posuzovaném případě byl skutkový stav poněkud odlišný. Úprava dovoleného prodeje v čl. 5.1 totiž předpokládala uzavření dalšího závazkového vztahu (kupní smlouvy) mezi kupujícími (obviněnými) a třetí osobou (kupcem v dobré víře). Uzavření tohoto závazkového právního vztahu mělo podstatný vliv i na strany původní smlouvy, neboť s příslušným aktem byl spojen mimo jiné nárok prodávajícího (poškozené obchodní společnosti) na doplatek kupní ceny s tím, že jeho přijetím byla provedena majetková dispozice (srov. odst. 126. a 127.). Úplným zaplacením doplatku navíc končila platnost smlouvy o koupi akcií a drtivé většiny práv a povinností obou stran z ní plynoucích (srov. odst. 107.). Stručně řečeno, uzavření další smlouvy s třetí osobou, předpokládané smlouvou původní, mělo zcela zásadní právní význam pro obě smluvní strany prvého kontraktu, obě činily majetkovou dispozici v souvislosti s ním, obě byly způsobilé utrpět majetkovou škodu.
137. Nejvyšší soud je ve shodě se soudy nižších instancí přesvědčen, že za daného stavu postačuje, aby byl prokázán podvodný úmysl při uzavírání této další smlouvy, a to bez ohledu na fakt, že poškozená osoba nebyla jeho smluvní stranou, neboť se přímo dotýkala jejích práv a povinností. Zde nastala poměrně zajímavá situace, kdy obě strany druhého kontraktu, tj. smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. 5. 2005 (tedy obvinění i J. M.) jednali v podvodném úmyslu, všichni ve snaze obohatit sebe, příp. jiného, ke škodě společnosti B. Ta se sice smlouvy přímo neúčastnila, což ale neznamená, že musela být jen pouhým pasivním pozorovatelem daného dění. Je opět namístě upozornit, že předmětná transakce se odehrála v rozporu se smlouvami o koupi akcií, což dávalo poškozené možnost aktivně jednat, nepřijmout nabízené plnění (učinit majetkovou dispozici), namítnout porušení smluv, žádat o zpětný odkup akcií podle čl. 6.2 písm. a) smluv atd. Jelikož ale byla dovolateli uvedena v omyl (ohledně splnění podmínek dovoleného prodeje i ekonomické situace spol. U.) žádnou z těchto možností, ke škodě na svém majetku, nevyužila. Lze tedy shrnout, že samotné jednání obviněných v roce 2005 vykazovalo veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a zahrnovalo též vylákání majetkové dispozice ze strany poškozené obchodní společnosti. Postačuje tedy, aby bylo pokryto podvodným úmyslem jen konání v tomto období, aniž by bylo nutné prokazovat podvodný úmysl již v roce 2003. Z téhož důvodu není na místě uvažovat ani o jiné právní kvalifikaci (např. jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona).
138. K tématu úmyslného zavinění lze ještě doplnit, že toto bylo zcela patrné ze samotného charakteru předmětné trestné činnosti - vysoce sofistikované, zahrnující celou řadu postupných kroků, jejíž dokonání vyžadovalo předem domluvené, koordinované jednání směřující k přesně definovanému cíli. Podvodný úmysl obou obviněných byl zcela evidentní a prokazatelný z účelového vyvádění majetku ze spol. U. ve prospěch spol. A. i z obsahu dopisu ze dne 15. 4. 2005. Není ani podstatné, který z obviněných splnil ten konkrétní dílčí úkol, např. kdo psal a odeslal zmíněný dopis atp., jelikož trestná činnost by bez plně vědomé spolupráce obou z nich byla jen stěží realizovatelná (naopak zde byla nutná úmyslná součinnost J. M. a zjevně i dalších osob). K problematice subjektivní stránky se vztahuje též otázka povědomí obviněných o skutečné hodnotě akcií spol. U. v rozhodném období, s níž se spolehlivě vypořádal soud prvního stupně na str. 48 až 51 svého rozhodnutí.
139. O motivaci dovolatelů k jejich činu se již Nejvyšší soud několikrát zmínil, a to ve shodě s názorem odvolacího soudu. Je možno zopakovat, že převedením akcií na osobu s nimi úzce spolupracující si upevnili své pozice ve spol. U., zajistili si nad ní takovou míru kontroly, se kterou by v případě převodu akcií na nezávislého kupce rozhodně nemohli počítat, to vše s vidinou vysokých finančních zisků (kterých v následujících letech také dosáhli). Zjevně se jim však nechtělo postupovat v souladu se zákonem i smlouvami a poškozené obchodní společnosti platit za akcie nemalé finanční prostředky ze svých zdrojů, když cena by se v takovém případě musela odvíjet od znaleckého ohodnocení akcií podle čl. 1.4. Proto vymysleli důmyslný plán, aby ke svému cíli dospěli skrytě a hlavně zadarmo (resp. za peníze spol. U.), který poté úspěšně zrealizovali. Lze opětovně zdůraznit, že těsná kooperace obviněných se spol. A. byla v tomto trestním řízení bez jakýchkoliv pochybností prokázána, proto ani názor soudu prvního stupně, že ji přímo neovládali, nemůže na závěru o motivaci ke spáchání skutku ničeho změnit (srov. odst. 88. až 94.).
K námitce kriminalizace obchodněprávního jednání a porušení zásady subsidiarity trestní represe.
140. Tato právní zásada je definovaná v §12 odst. 2 tr. zákoníku a stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
141. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
142. Na prvním místě je potřeba konstatovat, že obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Nelze přisvědčit obviněnému P. K. ohledně účelové interpretace smluv o koupi akcií ze strany nižších soudů, případně porušení pravidla in dubio pro reo. Naopak soudy zcela správně dospěly k závěru o vědomém porušení příslušných ustanovení smluv, k čemuž ani nebylo potřeba vyčkávat případného rozhodnutí civilního (obchodního) soudu. Též shledaly, že k porušení smluv došlo podvodným jednáním dovolatelů, nikoliv jen pouhým nesplněním smluvního závazku. Jejich samotná činnost tedy obchodněprávní rovinu věci dalece přesáhla.
143. Oba obvinění vznesli argument, že poškozená obchodní společnost měla dostatek možností věc řešit jinými prostředky. Je pravdou, že smlouva o koupi akcií jí nabízela určité možnosti, jak svá práva hájit, a to především žádat o zpětný odkup akcií nebo rozhodčí řízení (podle interpretace smluv obviněným K. K. měla mít i po prodeji akcií stále právo požádat o jejich znalecké ocenění). Nelze ovšem pominout, že poškozená nevyužila některého z uvedených prostředků právě v příčinné souvislosti s omylem, do kterého byla uvedena dovolateli. Závěr, že by dostatečně nedbala svých práv, tudíž není na místě. V obecné rovině je však zásadní poznamenat, že ani možnost řešit věc jinými právními prostředky, např. zahájením civilního sporu, ještě neznamená povinnost postupovat pouze a jedině tímto způsobem, je-li zároveň spáchán trestný čin. Státní zástupkyně přiléhavě poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, podle něhož „ sama existence právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla bezezbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Acentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. “
144. Výše bylo zdůrazněno, že obvinění naplnili všechny zákonné znaky trestného činu podvodu a uplatnění trestního postihu je zásadně přípustné. Posuzované jednání navíc nesplňuje ani jednu z podmínek pro aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. nedostatečnou společenskou škodlivost na straně jedné a naopak dostatečnou, účinnou možnost bránit se jinými právními prostředky na straně druhé. Je třeba připomenout, že v tomto trestním řízení bylo nezbytné provést velmi rozsáhlé a komplikované dokazování, včetně takových úkonů, jako např. zmapování účelových finančních toků a skryté spolupráce s dalšími fyzickými a právnickými osobami (navenek zcela autonomními), které byly nedílnou a velmi důležitou součástí příslušné trestné činnosti. Není dost dobře představitelné, že by k odhalení takových okolností mohlo dojít bez aktivní účasti orgánů činných v trestním řízení, proto řešení celého případu prostřednictvím civilního sporu nelze považovat za dostačující ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (a contrario).
145. V tomto světle je nepřípadná i námitka, že zástupce poškozené F. M. je zkušený finančník, který mohl svůj omyl jednoduše eliminovat. Za prvé, jak bylo právě řečeno, podvodné jednání obviněných nebylo lehce odhalitelné. Za druhé je dovolací soud přesvědčen, že v mezilidských vztazích obecně, ale i ve vztazích obchodních je nutno počítat alespoň s elementární mírou důvěry jedné strany v poctivé jednání strany druhé, a proto od ní nelze spravedlivě požadovat, aby ověřovala každé tvrzení či každý krok svého smluvního partnera a nutně počítala s tím, že se jí pokusí nějak oklamat. Prokazuje-li tedy jedna strana rozumnou míru důvěry vůči straně druhé, nelze ji sankcionovat tvrzením, že svůj omyl (podvodné jednání druhého) mohla sama eliminovat a neposkytnout (trestněprávní) obranu jejím oprávněným zájmům, které jsou předmětem ochrany trestního zákoníku.
146. Rovněž z hlediska společenské škodlivosti nelze o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe uvažovat. Dané otázce je věnováno stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého „ úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty “. V této trestní věci by toto kritérium nebylo použitelné ani ve vztahu k samotné kvalifikované skutkové podstatě §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť zde uvedená dolní hranice způsobené škody byla překročena 14x. K základní skutkové podstatě podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se snad ani není potřeba v tomto duchu vyjadřovat. Lze pouze znovu zdůraznit vysokou sofistikovanost, promyšlenost a ziskuchtivost jednání obviněných, zapojení dalších osob do jejich trestné činnosti, již zmíněnou škodu přesahující částku 70 mil. Kč, ale na okraj též poškození společnosti U. vyvedením jejího majetku (v řádech milionů Kč) za účelem nákupu jejích vlastních akcií.
147. Je tedy možno uzavřít, že podmínky využití §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. účelnost jiných nástrojů právní ochrany a velmi nízká společenská škodlivost, nebyly splněny a nutno dodat, že zcela jednoznačně ne. S trochou nadsázky by se dalo poznamenat, že pokud by i na jednání tohoto druhu bylo možno zásadu subsidiarity trestní represe aplikovat, musely by být majetkové trestné činy, jako jsou např. různé druhy podvodů (§209, §210, §211) nebo trestné činy daňové (§240) rovnou vyřazeny z trestního zákoníku s tím, že poškození by vymáhali své nároky vždy jen v řízení civilním nebo správním. K čemu by takový přístup vedl, lze ponechat jako řečnickou otázku.
K námitce časové působnosti trestních zákonů.
148. Obviněný K. K. vytkl soudu prvního stupně, že nevysvětlil, zda vůbec a jakým způsobem posuzoval trestnost činu z hlediska časové působnosti zákona. Nejvyšší soud ani v tomto směru neshledal zásadní pochybení. Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější . Odvolací soud napravil argumentační nedostatek nalézacího soudu a správně konstatoval, že kritériem v dané věci byla horní hranice trestní sazby, která u §250 odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, činila 12 let, zatímco v případě §209 odst. 5 současného trestního zákoníku dosahuje „pouhých“ 10 let. Jeho aplikace byla tedy pro obviněné příznivější. Z námitek dovolatele je zjevné, že odkazoval na §88 odst. 1 tr. zákona, kdy k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost , čímž se ve své podstatě domáhal mírnější právní kvalifikace jeho jednání podle nižších odstavců §250 tr. zákona. Je vhodné zmínit, že pojem „nebezpečnosti činu pro společnost“ (podle §3 odst. 2 tr. zákona) se svým obsahem velice blíží pojmu „společenské škodlivosti činu“ ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Shora již Nejvyšší soud konstatoval, že společenská škodlivost jednání obou obviněných byla vysoká (srov. odst. 146.). Neméně vysoká by byla také nebezpečnost činu pro společnost podle staré právní úpravy s tím, že naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 4 tr. zákona by bylo zcela na místě (po stránce formální i materiální). Proto postup podle zákona účinného v době spáchání skutku by nebyl pro obviněné příznivější.
K námitce do výroku o trestu.
149. Obviněný K. K. požadoval mimořádné snížení trestu odnětí svobody na základě §58 odst. 1 tr. zákoníku zejména s přihlédnutím ke své rodinné situaci. Taková námitka ovšem nenaplňuje nejen žádný z dovolacích důvodů, který tento obviněný uplatnil, ale ani jakýkoliv jiný. V rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je sice přípustné vznášet námitky „ ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu “, nikoliv však napadat samotnou výměru (anebo druh) uloženého trestu. To by bylo možno učinit na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Nicméně z této citace je patrné, že takto je možno brojit pouze proti takové výměře trestu, která se pohybuje mimo příslušnou trestní sazbu, buď tedy nedosahuje ani její dolní hranice nebo naopak přesahuje hranici horní.
150. V konkrétním případě trestní sazby §209 odst. 5 tr. zákoníku (5 až 10 let) by tak trest musel být kratší než oněch 5 let anebo delší než 10 let. To ovšem v posuzované trestní věci nenastalo, soud prvního stupně uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Proto platí že, „ nelze prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejm. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák.) “ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Jinak řečeno v dovolacím řízení nelze rozporovat hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. Nejinak tomu je stran požadavku na snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, neboť sám název tohoto ustanovení indikuje, že jde o postup mimořádný, na který není právní nárok a záleží jen na soudu, zda k takovému (výjimečnému) kroku přistoupí či nikoliv. Daná otázka tak zásadně není způsobilá být předmětem dovolacího přezkumu, je-li trest jinak uložen v rámci trestní sazby, a nikoliv mimo ni.
151. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 aj.). V takovém případě by ovšem musely být kumulativně splněny tři podmínky: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. O takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná. Okolnosti vyhodnocené oběma nižšími soudy nejsou natolik výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že by bylo možno dosáhnout jeho nápravy trestem kratšího trvání. Proti mimořádnému snížení délky uloženého trestu hovoří především vysoká společenská škodlivost činu, promyšlený a sofistikovaný způsob jeho spáchání, způsobení škody ve výši několika desítek milionů, ale též absence jakékoliv lítosti a sebereflexe ze strany dovolatele. Doba, která od spáchání trestné činnosti uplynula, vedla soudy k rozhodnutí snížit ukládaný trest odnětí svobody až na samou dolní hranici trestní sazby, což by za jiných okolností (rozhodoval-li by soud dříve po spáchání činu) bylo nepochybně velmi mírné potrestání za tak závažné jednání. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze ospravedlnit ani rodinnými poměry obviněného, neboť nároky na výživu jeho sedmi dcer lze bezpochyby dostatečně uspokojit z jeho rozsáhlého majetku, jehož zajištění bude patrně v blízké době zrušeno. Nadto tři z těchto dcer jsou v současné době již zletilé (18 až 21 let), jedna dcera je dospívající (14 let), mohou tedy být svým matkám nápomocny při výchově mladších sester.
K námitkám do výroku o náhradě škody.
152. Oba dovolatelé namítali zejména promlčení nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody. Právní úpravu, jež je pro posouzení nadnesené otázky klíčová, obsahoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v ustanovení §106. Podle něho:
§(1) Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
§(2) Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
153. V tomto případě byla škoda způsobena úmyslným trestným činem, proto je nutno uvažovat s desetiletou objektivní promlčecí lhůtou. Škodnou událostí bylo dokonání posuzované trestné činnosti, datované dnem 5. 5. 2005. Od tohoto okamžiku počala běžet promlčecí lhůta, jejíž konec připadal na den 5. 5. 2015. Ze spisového materiálu vyplývá, že poškozená uplatnila nárok na náhradu škody krátce po zahájení trestního stíhání obviněných dne 16. 11. 2012. Předmětný nárok proto nemohl být v danou dobu promlčen, přičemž ani není třeba zabývat se otázkou stavení promlčení.
154. K poznámce obviněného P. K. , (potažmo námitkám obviněného M. O. ), že spol. B. nebyla osobou poškozenou a tudíž způsobilou k uplatnění nároku na náhradu škody, je možno stručně poznamenat, že to byla právě poškozená obchodní společnost (a nikdo jiný), která byla původním vlastníkem akcií spol. U. a jen ona vstoupila s dovolateli do smluvního vztahu. To mimochodem nebylo z jejich strany nijak nezpochybněno. Především to ale byla poškozená, které svědčil nárok na doplatek kupní ceny vyplývající ze smluv o koupi akcií. Vznikla-li škoda právě v této oblasti, byla z titulu tohoto jejího právního postavení oprávněna k uplatnění nároku na její náhradu pouze spol. B. C. R. a žádná jiná obchodní společnost. Argument, že se jednalo o „ holdingový vehikl, který ... formálně vystupoval svým jménem, avšak na cizí účet, tj. na účet a z peněz investorů “ byl v tomto směru bez významu.
155. Nejvyšší soud v dovolacím řízení posuzuje napadená rozhodnutí z hlediska skutkového a právního stavu, jenž panoval v okamžiku, kdy byla přijata (tj. ex tunc). Do výroku o náhradě škody tudíž nezasahoval ani z důvodu, že obviněný P. K., částku 70 841 423 Kč v plné výši uhradil, jelikož se tak stalo až dne 11. 12. 2018, tedy více než dva měsíce po rozhodnutí odvolacího soudu.
Závěr a návrh na přerušení (odložení) výkonu rozhodnutí.
156. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných P. K. , a K. K. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Své rozhodnutí učinil na základě §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S ohledem na výsledek dovolacího řízení neshledal důvodu rozhodovat o návrhu obou zmíněných dovolatelů, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil, resp. (vzhledem k faktickému stavu ke dni konání neveřejného zasedání) přerušil výkon napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 3. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu