ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1164.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1164/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. listopadu 2013 o dovolání obviněných N. D. a J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 8 To 132/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 300/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obou obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 5 T 300/2012, byli obvinění N. D. a J. V. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
v přesně nezjištěné době od roku 2007 do roku 2009 zneužili víry poškozeného J. J., v Boha a v léčitelské schopnosti obviněného, když při modlitbách prováděných v bytě obviněných, na ulici L. v B., na základě tzv. automatického psaní a údajného přijímání informací z jiných sfér, což provozovala N. D. (v té době V.), poškozeného úmyslně mylně přesvědčili o tom, že tento je energetický upír a vysává z obviněného J. V. jeho vesmírnou energii, a proto mu musí za to platit, dále že v minulých životech byl poškozený J. J. manželkou J. V., vůči kterému a jeho rodině má dluhy, které musí odpracovat a být pro obviněného J. V. a jeho kruh modlících se lidí užitečný, a také že si rodiče J. J. vůbec nesplnili svou povinnost a v životě ho naučili pouze zbavovat se tělesné špíny, přičemž na základě tohoto přesvědčení od J. J. postupně vylákali peníze v celkové výši 3.685.000,- Kč, které J. J. předával oběma obviněným, tehdy manželům V., v hotovosti v jejich tehdejším bytě na ulici L. v B. a v jednom případě obviněné N. D. (v té době V.) před pobočkou Č. s. na ulici K. v B., poškozenému J. J. tak způsobili celkem škodu ve výši 3.685.000,- Kč.
Za uvedené jednání byli oba obvinění podle §250 odst. 3 tr. zákona odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, podle §60a odst. 1, 2 tr. zákona byl každému z nich výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a současně byl nad oběma obviněnými stanoven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zákona byla dále obviněným uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení poškozenému uhradili způsobenou škodu a pravidelně jedenkrát měsíčně předkládali Probační a mediační službě doklady stran hrazení způsobené škody. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byli obvinění společně a nerozdílně zavázáni k povinnosti nahradit poškozenému J. J. škodu ve výši 3.685.500,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 5 T 300/2012, podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 8 To 132/2013, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 8 To 132/2013, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, v nichž shodně uplatnili dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Obviněná N. D. v rámci své dovolací argumentace namítla, že v průběhu řízení nebyl prokázán její úmysl uvést poškozeného v omyl, nebyla ani prokázána žádná podvodná legenda, kterou by na poškozeného působila v úmyslu vylákat z něj peníze a nebylo zaznamenáno ani žádné ovlivňování poškozeného k předávání peněz. Dle jejího názoru se soudy nezabývaly její účastí na indoktrinaci poškozeného smyšlenou pověrou s tím, že její účast na náboženských úkonech skupiny sama o sobě nezakládá podvodný úmysl. Výpovědi poškozeného a svědka L. označila za výsledek vyřizování jejich osobních účtů a současně se pozastavila nad tím, že přes uváděný rozsah a dobu trvání údajné majetkové trestné činnosti poškozený neinformoval jmenovaného svědka již dříve. I za předpokladu právní relevance svědecké výpovědi poškozeného lze z jejího obsahu pouze dovodit, že od poškozeného požadoval peníze zřejmě jen obviněný J. V., aniž by se na tom podílela ona a aniž by o tom vůbec věděla. V další části dovolání dovolatelka zpochybnila i správnost adhezního výroku, neboť nárok poškozeného na náhradu škody maří časová prodleva, když poškozený se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody připojil až po více než pěti letech.
Z výše uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aby obviněnou předmětné obžaloby zprostil a poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný J. V. ve svém dovolání rovněž namítl, že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl uvést poškozeného v omyl prostřednictvím indoktrinace jeho osoby vírou a že provedené dokazování ukazuje spíš na to, že on sám takovou falešnou a pověrečnou víru s poškozeným (na rozdíl od obviněné N. D.) hluboce sdílel, což nebylo nikým zpochybněno. Domnívá se proto, že pokud se mýlil poškozený, musel se mýlit i on a nemohl tak poškozeného uvést v omyl. Dále dle dovolatele nebyla soudem doložena podvodná manipulace s poškozeným formou tzv. automatického psaní a o vylákání většího obnosu peněz se zmínil prakticky jen poškozený. Nikdo ze svědků dle dovolatele nepotvrdil žádné předávání peněz a jestliže se svědku L. s tím měl svěřit sám dovolatel, není to pravda a jde tak o tvrzení proti tvrzení. Obviněný zpochybňuje jak výpověď svědka L., tak i věrohodnost poškozeného, kteří jsou vůči němu nepřátelsky naladěni a tím je dána i jejich podjatost vůči němu, když za důvod jejich postoje v předmětném trestním řízení označil typickou formu likvidace členů sekty. Stejně tak jako obviněná N. D. i obviněný J. V. v dovolání uplatnil námitku promlčení nároku poškozeného na náhradu škody s tím, že v řízení před soudy obou stupňů nebyly získány žádné standardní podklady a důkazy pro závěr o jeho odpovědnosti za údajnou škodu na majetku poškozeného právě ve výši 3.685.000,- Kč. Rozhodující soudy opřely svůj závěr o této odpovědnosti výhradně o výpověď poškozeného, která však z hlediska standardů občanského soudního řádu nemá povahu řádného důkazního prostředku, ale jde pouze o skutkové tvrzení (navíc velmi vágní) účastníka řízení. Obviněný je přesvědčen, že bez doložení přesnějších dat vzniku škody nelze ani posoudit, zda nárok na náhradu škody byl uplatněn včas a vzhledem k tomu, že škoda měla podle údajů ve spisu nastat v roce 2007 a poškozený se k trestnímu řízení připojil až po více než pěti letech (16. 10. 2012), je velmi pravděpodobné, že nárok poškozeného je již zcela nebo zčásti promlčen.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 8 To 132/2013, i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aby ho předmětné obžaloby zprostil a poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněných se písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitka nedostatku podvodného záměru na straně obou dovolatelů je založena pouze na jejich vlastním způsobu vyhodnocení provedených důkazů, kterým směřují k vyvolání zásahu do rozhodného skutkového stavu věci, o který se opírá právní závěr o naplnění subjektivní stránky jim přisouzeného podvodného jednání, což však deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá. K výtkám týkajícím se adhezního výroku podle §228 odst. 1 tr. řádu pak státní zástupkyně uvedla, že kvalifikovaným způsobem obvinění argumentovali pouze tehdy, když vznesli námitku promlčení nároku poškozeného s tím, že tento se k trestnímu řízení připojil až po více než pěti letech od údajného vzniku škody. Zdůraznila však, že při uplatnění této námitky dovolatelé přehlédli, že v případě projednávané věci se promlčecí lhůta k uplatnění adhezního nároku odvíjí od ustanovení §106 odst. 2, věta druhá, občanského zákoníku a je desetiletá. Ani tato námitka obviněných proto podle ní nemůže obstát.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila současně souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že podaná dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Předně je třeba zdůraznit, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obvinění uplatnili již ve svých odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Pokud se týká námitek směřujících vůči skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně (tj. námitky ohledně okolností vzniku škodlivého následku a jeho výše), jedná se o námitky čistě skutkové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadají.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze formálně podřadit pouze ty námitky, které zpochybňují existenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, jakož i námitka promlčení nároku poškozeného na náhradu škody. Nejvyšší soud však dospěl po prostudování předloženého trestního spisu k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Oba obvinění byli z předmětné trestné činnosti usvědčeni zejména na základě svědecké výpovědi poškozeného J. J., která však nestojí osamoceně, ale koresponduje i s ostatními v řízení provedenými důkazy, tj. s dalšími svědeckými výpověďmi (matky poškozeného, manželů L., atd.), doklady o majetkových poměrech poškozeného i závěry ve věci vypracovaných znaleckých posudků. Provedeným dokazováním bylo bez pochybností prokázáno, že obvinění úmyslně zneužili víry poškozeného J. J. v Boha a v jejich nadpřirozené schopnosti léčitelské, schopnost komunikace se silami mimo reálný svět a dlouhodobě na něm kořistili a připravovali ho o peníze. V řízení vyšlo najevo, a mimo pochybnost bylo provedenými důkazy prokázáno, že poškozený disponoval značnými finančními prostředky, jak prokazuje výpověď svědkyně K. J., matky poškozeného, výpisy z jejího účtu vedeného u finančního ústavu VOLKSBANK, a.s., a dalších listinných důkazů, zejména nalézacím soudem podrobně specifikovaných a hodnocených (viz str. 9 rozsudku). Věrohodnost poškozeného nebyla zpochybněna, když v tomto ohledu je třeba odkázat na výsledky znaleckého zkoumání jeho osoby znalkyní z oboru klinické psychologie a psychiatrie PhDr. Blankou Špíškovou, závěry jejího znaleckého posudku, jakož i výpověď, kterou jako znalkyně učinila v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Obdobné závěry učinila i konzultantka MUDr. Zuzana Švehláková, která u poškozeného vyloučila existenci duševní poruchy či choroby, přičemž obě znalkyně se shodly na závěru, že poškozený vypovídal logicky o prožitých událostech, popsal opakovaně množství detailů jednání obviněných vůči němu, jeho projev byl přirozený, pravdivý. Z těchto znaleckých závěrů poté soudy obou stupňů shodně řešily otázku právní, tj. věrohodnost výpovědi tohoto svědka, přičemž vzhledem k výše řečenému ji pak důvodně nezpochybnily. Z učiněných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obvinění poškozeného toliko využívali a dopouštěli se na něm úmyslného podvodného jednání za účelem získání finančního zisku ve svůj prospěch. Způsoby zneužívání a „ohlupování“ poškozeného podrobně specifikovaly již nalézací a odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno odkázat, zejména pak na pregnantní závěry odvolacího soudu v jeho usnesení na čl. 479 spisu.
Je proto zřejmé, že dovolací námitka obviněných, že nebyl prokázán jejich podvodný úmysl, nemůže obstát. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že v řízení provedenými důkazy byla vina obviněných v plném rozsahu prokázána. Obvinění jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu záměrně zneužili ovlivnitelnost poškozeného a jeho víry a pod nepravdivými záminkami od něj vylákali postupně celkem 3.685.000,- Kč, čímž naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Pokud jde o výši způsobené škody ani v tomto směru nevznikly žádné pochybnosti a je třeba plně odkázat na listinné důkazy, které měly soudy obou stupňů k dispozici a s nimiž se plně vypořádaly.
Pokud jde o námitku promlčení nároku poškozeného na náhradu škody, kdy dle obviněných nebyl uplatněn včas, neboť poškozený se k trestnímu řízení připojil až po více než pěti letech od údajného vzniku škody, Nejvyšší soud konstatuje ve shodě s výše citovaným právním názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že oba obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (tj. úmyslným trestným činem). To je rozhodnou okolností pro aplikaci ustanovení §106 odst. 2, věta druhá, občanského zákoníku, který v takovýchto případech stanoví nikoli obecnou, ale specielní lhůtu pro uplatnění nároku, která činí deset let.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že podle §106 odst. 1 občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Počátek
běhu subjektivní promlčecí doby tedy podle §106 odst. 1 občanského zákoníku zásadně určuje ta skutečnost, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 občanského zákoníku se právo na náhradu škody nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (tzv. objektivní promlčecí doba). Subjektivní a objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba.
V projednávané věci je nesporné, že objektivní desetiletá promlčecí doba podle §106 odst. 2 občanského zákoníku počala běžet od spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (roku 2007 až 2009), když se jedná o trestný čin úmyslný a jedním z jeho zákonných znaků je způsobení škody. Za počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 občanského zákoníku, tj. odkdy se poškozený J. J. mohl prokazatelně dozvědět o vzniklé škodě, nutno dle názoru Nejvyššího soudu označit datum podání trestního oznámení dne 29. 2. 2012. Jestliže pak poškozený dne 16. 10. 2012 uplatnil v adhezním řízení nárok na náhradu škody v konkrétní výši, z výše uvedených důvodů k promlčení jeho práva na náhradu škody nedošlo.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím rozhodným pro stanovení jejich druhu a výměry právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněných N. D. a J. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. listopadu 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná