ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.111.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 111/2021-3536
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný Č. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 2 To 5/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 29 T 2/2018, byl obviněný Č. H. uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se spolu s druhým obviněným R. B., který byl uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 2 tr. zákoníku, dopustil tím, že
dne 2. 2. 2015 v době mezi 21:00 a 22:00 hodin v Olomouci, v místní části XY na ulici XY, u mostu přes XY potok, obžalovaného Č. H., sedícího v osobním motorovém vozidle, napadlo, že nejlepším způsobem pro řešení osobních a pracovních problémů M. M., příslušníka Policie ČR služebně zařazeného na funkci vrchního asistenta Krajského ředitelství policie XY, Odboru služby pořádkové policie, Oddělení XY, skupiny XY (dále i „poškozený“), bude provést předstíranou sebevraždu oběšením, čímž se vyřeší všechny problémy M. M., což sdělil zde přítomným M. M., obžalovanému R. B. a J. Č., následně Č. H. s poškozeným vystoupili z vozidla a odebrali se na most, kde byl obžalovaný Č. H. přítomen tomu, jak M. M. uvázal žluté tažné lano na zábradlí mostu, následně kolem svého krku a seskočil ze zábradlí mostu, kde visel a bylo pro obžalovaného Č. H. zjevné, že je poškozený v ohrožení života, obžalovaný Č. H. však běžel k zaparkovanému motorovému vozidlu a křičel na obžalovaného R. B. a J. Č., že „se to posralo a že si to M. hodil“, když následně R. B. běžel na most k místu úvazu lana k zábradlí, odkud viděl, jak M. M. na laně visí a lano se houpe, v té chvíli na něj Č. H. zakřičel, ať jedou všichni pryč, načež R. B., byť nebyl ve výkonu služby, bez toho, aniž by se snažil nějakým způsobem M. M. zachránit před smrtí udušením, ačkoliv věděl, že je v ohrožení života, nasedl do auta a všichni odjeli do místa bydliště M. M. v XY, v důsledku výše popsaného jednání přitom M. M. kolem 22.00 hodiny zemřel, když bezprostřední příčinou jeho smrti bylo udušení z oběšení, přičemž oba obžalovaní se z místa vzdálili, ačkoliv věděli, že poškozený M. M. je v ohrožení života, avšak nijak se nesnažili o záchranu jeho života, přestože v případě obžalovaného R. B. takové počínání od příslušníka Policie ČR i v době mimo službu předpokládají mj. ust. §2 a §10 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky .
2. Za tento trestný čin a za sbíhající se v rozsudku podrobně uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudků blíže uvedených ve výroku citovaného rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto zrušením došlo, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o trestu pro obviněného R. B. a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy, a tito byli se zbytky svých nároků na náhradu újmy podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 29 T 2/2018, podal odvolání obviněný Č. H., obviněný R. B. a poškození.
4. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 2 To 5/2020 , tak, že z podnětu odvolání obviněného R. B. podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 tr. ř. v tomto rozsahu znovu sám rozhodl, přičemž v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného nezměněn. Odvolání obviněného Č. H. a poškozených pak podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, když napoprvé usnesením ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 2 To 34/2019, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných a jedné z poškozených zrušil první rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 29 T 2/2018, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil k novému projednání.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 2 To 5/2020, podal obviněný Č. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že posouzení věci soudy nižších stupňů neobsahuje jasnou logickou návaznost s provedenými důkazy a lze připustit i jinou verzi událostí. Jedná se tedy podle něj o situaci, kdy oba nižší soudy učinily závěr o vině v rozporu se zásadou in dubio pro reo a jejich rozhodnutí jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tento rozpor shledává obviněný v tom, že závěr o jeho vině je podložen pouze výpovědí druhého obviněného B., kterému soud uvěřil, ačkoliv byl již trestán za křivou výpověď, několikrát měnil verzi své výpovědi a mohl mít motivaci se vyvinit z vlastního jednání. Nelze navíc právně hodnotit něco, co ani nebylo prokazováno, tedy že obviněný vůbec na mostě byl, když B. uvedl, že pouze odešel směrem k mostu. Pro závěr o vině obviněného podle něj nesvědčí ani řetězec nepřímých důkazů či jediný důkaz přímý, který by vypovídal o tom, co se skutečně odehrálo v okamžiku, kdy mělo dojít k samotnému oběšení poškozeného. Soud opět vyšel pouze ze svědectví druhého obviněného B. Rozhodnutí soudů byla založena pouze na několika neprokázaných hypotézách, o nichž existují přinejmenším důvodné rozumné pochybnosti. Ke skutečnosti, co se odehrálo na mostě, resp. zda obviněný vůbec na mostě byl a co tam dělal, nebyl v trestním řízení proveden žádný důkaz. O dalších zjištěných skutečnostech nelze podle obviněného hovořit ani jako o důkazech nepřímých, jelikož jsou svou příčinnou souvislostí natolik vzdáleny popsanému ději, že z nich nelze vycházet. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů, že spoluobviněný B. byl dobrý kamarád poškozeného. Proti tomuto závěru totiž podle něj hovoří nestandardní chování B. po úmrtí poškozeného, když například podle svědectví P. si B. odstranil poškozeného z přátel na Facebooku a pět dnů po smrti poškozeného měl na Facebooku příspěvky, jak se usmívá z posilovny. Rovněž předstíraná reakce spoluobviněného B. na zprávu o smrti poškozeného podle obviněného zpochybňuje závěr o tom, že byl B. dobrý kamarád poškozeného a že jedinou chladnokrevnou osobou, která dokázala předstírat a manipulovat, byl pouze obviněný H.
8. Obviněný má tedy za to, že o pravdivosti výpovědi spoluobviněného B. existují přinejmenším důvodné pochybnosti, přičemž je také třeba vzít v úvahu, že by jeho výpověď mohla směřovat k přenesení vlastní viny na obviněného H. Ačkoliv soud prvního stupně uvádí, že nahlížel na výpověď B. kriticky, ve skutečnosti se tak nestalo a nalézací soud tuto výpověď zcela převzal, ačkoliv řada skutečností nebyla potvrzena jakýmkoliv jiným důkazem (přesvědčování poškozeného k sebevraždě, použití lana, odchod poškozeného a obviněného na most, související debata o tomto v XY, atd.).
9. O nedůvěryhodnosti spoluobviněného B. dále podle obviněného svědčí to, že to byl on, kdo se v následujících dnech po úmrtí poškozeného účastnil na jeho pátrání (ačkoliv věděl, kde se nachází) a odůvodňoval jeho možnou sebevraždu před nadřízenými, což potvrdil ve své výpovědi z přípravného řízení svědek V. Podle obviněného takové jednání B. svědčí o maskování stop vlastního jednání. Spoluobviněný B. tak vědomě zamlčoval jakoukoliv svoji účast na sebevraždě.
10. Pokud spoluobviněný B. tvrdil, že byl při své účasti na smrti poškozeného manipulován obviněným H., nelze podle obviněného takovému tvrzení uvěřit, jelikož při svém následném chování nemohl být před nadřízenými jakkoliv manipulován. I s ohledem na znalost místa úmrtí poškozeného má tedy obviněný za to, že to byl B., kdo toto místo vybral.
11. Obviněný tedy uzavírá, že nebyla respektována zásada materiální pravdy, zásada volného hodnocení důkazů a princip presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.
12. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvádí, že je v rozporu se zákonem, že má nadále uloženy dva samostatné souhrnné tresty, když mu správně měl být uložen pouze souhrnný trest jeden. Má za to, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, měl vedle zrušených trestů zrušit rovněž jeho souhrnný trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 2 T 102/2017, stejně jako rozsudky na něj navazující. Soudy tak pochybily, pokud mu tyto dva samostatné souhrnné tresty ponechaly v platnosti. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 4 Tz 114/2008, podle kterého nelze uložit vedle sebe dva samostatné souhrnné tresty. Obviněný má za to, že součet obou nesprávně uložených souhrnných trestů odnětí svobody co do výměry přesahuje horní hranici trestní sazby u nejpřísnějšího trestného činu, která měla být pro uložení jediného souhrnného trestu použita. K tomu obviněný předložil přehled svých aktuálních a plánovaných věznění.
13. Obviněný má dále za to, že rozhodnutí o trestu, které odvolací soud potvrdil, je nepřezkoumatelné, jelikož na konci bodu 507. rozsudku soud prvního stupně uvádí, že trestný čin, pro který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 157/2015 byl spáchán 27. 6. 2014. V bodě 459. rozsudku je však v popisu skutkové podstaty dané věci uvedena řada dat a období, kdy se měl obviněný dopouštět různých skutků, a nikoliv pouze jeden skutek, který by byl spáchán 27. 6. 2014. V citované trestní věci tak byla řada skutků, které byly spáchány ještě před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 5 T 57/2014, přičemž obviněný namítá, že skutky projednávané pod sp. zn. 5 T 157/2015 by měly být posuzovány jako jeden s počátkem před 23. 6. 2014, z čehož dovozuje, že se nejednalo o nový souběh, a tudíž mu měl soud prvního stupně, případně i soudy předešlé, udělit pouze jeden souhrnný trest, a nikoliv dva samostatné souhrnné tresty. Odvolací soud se k této otázce, tedy zda je možné posuzovat dílčí útoky pro účely uložení souhrnného trestu zvlášť nebo zda je třeba je vnímat pro účely posuzování souhrnného trestu jako jeden trestný čin, nijak nevyjádřil.
14. Jelikož v řízení před soudem prvního stupně byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a soud druhého stupně přesto odvolání zamítl, je podle obviněného rovněž naplněn i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
15. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
16. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
17. Státní zástupce hned úvodem zdůrazňuje, že námitky obviněného směřované proti výroku o vině pod jím vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť obviněný, pokud jde o výrok o vině, sice formálně prohlašuje naplnění citovaného dovolacího důvodu, ve skutečnosti však nesprávnost právního posouzení skutku (ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení) nenamítá. Podle státního zástupce tedy obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by právě skutková zjištění nalézacího soudu precizovaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a rozvedená v jeho odůvodnění nenaplnila zákonné znaky přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku, a pouze s akcentem na údajné nedostatky v procesu dokazování a porušení zásad trestního řízení vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. zpochybňuje hodnocení provedených důkazů soudy, jejich závěry shledává vadnými, a v návaznosti na to popírá jimi učiněná skutková zjištění. Dovozuje přitom, že jeho přítomnost na místě, kde poškozený spáchal sebevraždu, prokázána nebyla, a shora zmíněný přečin tudíž spáchat nemohl. Jak ale bylo naznačeno výše, takto koncipované námitky založené výlučně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, se s vytýkaným dovolacím důvodem zcela míjí.
18. Státní zástupce rovněž zdůrazňuje, že dokazování nezůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté. Naopak, krajský soud podle něj realizoval precizní a úplné dokazování, v jehož rámci provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, které také řádným způsobem – nejen jednotlivě, jak to činí dovolatel, ale zejména ve vzájemných souvislostech – vyhodnotil. Dospěl přitom k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky dovodit lze, a tyto v odsuzujícím rozsudku přehledně a srozumitelně rozvedl. Své povinnosti se přitom nezpronevěřil ani soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho výhradami se, shodně jako soud nalézací, bezezbytku a správně vypořádal. Státní zástupce uznává, že stěžejním důkazem prokazujícím pohyb dovolatele na místě činu v přítomnosti poškozeného byla právě výpověď spoluobviněného R. B. Jak je ale patrno z obsáhlých úvah na stranách 72–77 odsuzujícího rozsudku, soud prvního stupně si byl velmi dobře vědom důkazní situace a výpověď tohoto spoluobviněného, včetně jeho věrohodnosti, podrobil velmi důkladné kontrole. Ve vazbě na vyhodnocení všech provedených důkazů, mj. znaleckých posudků vypracovaných na oba pachatele, pak dospěl k opodstatněnému závěru, že pravdivým je právě popis událostí prezentovaný spoluobviněným B., a nikoli účelová a lživá výpověď dovolatele, vedena jeho očividnou snahou zbavit se trestní odpovědnosti a negativních důsledků s ní spojených. Výpověď spoluobviněného R. B. je navíc potvrzována rovněž výpověďmi svědků R., M. a K. Obecné soudy proto podle mínění státního zástupce důvodně uzavřely, že dovolatel na místě činu přítomen byl, sledoval také jednání poškozeného M. M., který si sáhl na život a spáchal sebevraždu, a přesto mu odmítl poskytnout jakoukoli pomoc a z místa činu spolu s B. odjel. Takto zjištěné jednání dovolatele podle něj bezesporu naplnilo zákonné znaky přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku. Doplňuje, že sama nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním uplatněným odvolacím námitkám, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
19. Pokud jde o námitky, jimiž obviněný vytýká údajné vady uloženého souhrnného trestu, ty sice podle státního zástupce pod vytýkaný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Dodává, že krajský soud se problematikou uložení souhrnného trestu velmi důkladně zabýval, přičemž na stranách 57 až 69 tedy podrobně shrnul všechna podstatná rozhodnutí vztahující se k osobě dovolatele, strany 79 až 82 pak věnoval úvahám o souhrnném trestu, jeho výši, jakož i rozhodnutím resp. výrokům o trestech, jež bylo potřeba zrušit. Státní zástupce proto na tyto úvahy soudu prvního stupně odkazuje a dodává, že v nyní posuzované trestní věci nemohl být ukládán souhrnný trest i ve vztahu k trestné činnosti, za kterou byl ukládán souhrnný trest rozsudkem Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 102/2017, neboť trestná činnost z tohoto rozsudku a trestná činnost, za kterou byl ukládán trest v aktuálně posuzované trestní věci, nebyla ve vícečinném souběhu. Významným v tomto ohledu je datum 23. 6. 2014, kdy byl vyhlášen první odsuzující rozsudek ve věci Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 57/2014. Trestná činnost spáchaná před tímto datem – mj. ta, za kterou byl ukládán trest ve věci Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 102/2017 – tak podle státního zástupce tvoří jeden vícečinný souběh, za který byl ukládán souhrnný trest. Trestná činnost spáchaná po tomto datu pak tvoří nový souběh dalších trestných činů, mj. i přečinu neposkytnutí pomoci spáchaného dne 2. 2. 2015, za které byl nyní ukládán další souhrnný trest. Pokud pak obviněný namítá, že část skutků z rozsudku Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 157/2015 byla spáchána ještě před oním klíčovým datem 23. 6. 2014, pak podle názoru státního zástupce nesprávně pomíjí, že jednotlivé skutky tvořily jeden pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, který byl dokonán (dokončen) právě až po datu 23. 6. 2014. Podle názoru státního zástupce tedy krajský soud všechna zákonná ustanovení související s ukládáním souhrnného trestu za sbíhající se trestnou činnost respektoval.
20. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
29. Konečně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
32. Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž tyto dovolací důvody uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací námitky obviněného pak směřují jak proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku, tak i proti uloženému souhrnnému trestu, který mu byl za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestnou činnost uložen v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.
33. S určitou mírou zjednodušení lze dovolací námitky obviněného směřující proti výroku o vině sumarizovat tak, že obviněný v souladu se svojí dosavadní obhajobou zpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi spoluobviněného R. B. a na tomto základě tvrdí, že výpovědí tohoto svědka nebylo prokázáno jeho jednání či dokonce přítomnost na místě činu a s ohledem na tuto důkazní nouzi jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a to pro nerespektování zásady in dubio pro reo.
34. Pokud jde o tuto zásadní námitku obviněného, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že tuto námitku obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž oba nižší soudy se s otázkou věrohodnosti svědecké výpovědi spoluobviněného R. B. komplexně zabývaly, jak to vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména bod 489. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci).
35. Současně je nutné konstatovat, pokud je na tomto místě uvedená námitka z hlediska svého obsahového vymezení či zdůvodnění konfrontována s uplatněným dovolacím důvodem, že se jedná o námitku skutkové, respektive procesní povahy, nikoli o námitku hmotněprávní povahy v duchu uplatněného dovolacího důvodu. Uvedený závěr platí bez ohledu na to, že obviněný sice ve vztahu k výroku o vině formálně prohlašuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však nesprávnost právního posouzení skutku (ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení) nenamítá, neboť v podaném dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by právě skutková zjištění nalézacího soudu precizovaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a rozvedená v jeho odůvodnění nenaplnila zákonné znaky přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku. Z obsahu dovolání je naopak zjevné, že obviněný zpochybňuje hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a v návaznosti na to popírá soudy učiněná skutková zjištění, neboť popírá svoji přítomnost na místě , kde poškozený spáchal sebevraždu, v důsledku čehož nemohl spáchat zmíněný přečin. Námitky v takto uplatněné podobě založené výlučně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se proto zcela míjí s vytýkaným dovolacím důvodem.
36. Jestliže tedy obviněný uplatňuje takovéto námitky (skutkové a procesní povahy) zjevně se vztahující k procesu dokazování, pak k tomuto zjištění musí Nejvyšší soud, jakkoliv nejprve v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 25. až 27. tohoto usnesení), dále uvést a znovu zdůraznit, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se obviněný nyní v rámci dovolacího řízení snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
37. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci dovolacího přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásah do skutkových zjištění možný v případě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
38. Obviněný v této trestní věci námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními sice formálně učinil předmětem své dovolací argumentace tak, jak je to současně judikaturou vyžadováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), zároveň je však možné uvést, že z uvedeného pohledu napadená rozhodnutí v nyní projednávané věci takovouto vadou netrpí, a to z následujících důvodů.
39. Předně lze po přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí a jejich vazbě na učiněná skutková zjištění konstatovat, že v dané věci byl skutkový stav věci vyjádřený ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Současně pak byly provedené důkazy hodnoceny jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů pak jsou současně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
40. Zásadní námitka obviněného zpochybňující věrohodnost spoluobviněného B. přitom není důvodná ani po věcné stránce. Je skutečností, že v této trestní věci je výpověď spoluobviněného R. B. zásadním usvědčujícím důkazem, a to nejen v otázce vztahující se k prokázání pohybu obviněného na místě činu v přítomnosti poškozeného. Této skutečnosti si byl vědom již nalézací soud, což je zřejmé již z rozsahu odůvodnění skutkových závěrů (body 485. až 500). Z tohoto odůvodnění vyplývá, že krajský soud si byl vědom důkazní situace a stěžejní výpovědi tohoto spoluobviněného a jeho věrohodnost konfrontoval nejen s obhajobou obviněného, ale se všemi dalšími důkazy, včetně znaleckých posudků vypracovaných na oba pachatele. Za této situace, kdy nalézací soud plně vyhověl hodnocení důkazů z pohledu §2 odst. 6 tr. ř., pak při konstrukci skutkového stavu věci důvodně vycházel z popisu událostí prezentovaných spoluobviněným B., kdy při stejné kvalitě hodnocení důkazů naopak nemohla obstát obhajoba obviněného. Navíc je třeba poukázat na to, že výpověď spoluobviněného R. B. nestojí nikterak osamoceně a tato trestní věc není v poloze tzv. „tvrzení proti tvrzení“. Jeho výpověď je totiž potvrzována rovněž výpověďmi svědků R., M. a K., jakkoliv se zpravidla jednalo o zprostředkovaná svědectví a již z tohoto důvodu nelze přisvědčit obviněnému, že bylo na místě použít ve prospěch obviněného pravidlo in dubio pro reo.
41. Lze tedy uzavřít, že skutkové závěry obou nižších soudů, že se obviněný nacházel na místě činu a byl svědkem jednání poškozeného M. M., který před ním spáchal sebevraždu, a obviněný, ač mu v tom nic nebránilo, mu neposkytnul jakoukoli pomoc a následně z místa činu spolu se spoluobviněným B. odjel, jsou úplné a správné. Současně pak mohou být tyto skutkové závěry podkladem pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že obviněný ve vztahu k jednotlivým znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu žádné relevantní námitky neuplatňuje, již byla Nejvyšším soudem konstatována.
42. Pokud jde o výrok o trestu, je z obsahu dovolání obviněného zřejmé, že obviněný uplatňuje své námitky ve vztahu k tomuto výroku jednak v rámci dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
43. Námitky obviněného založené na přesvědčení, že mu byl nesprávným způsobem uložen souhrnný trest sice lze (na rozdíl od námitek obviněného vztahujících se k výroku o vině) podřadit pod vytýkaný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , nejedná se však o námitky opodstatněné (viz dále).
44. Tyto námitky obviněného však nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , neboť v rámci tohoto dovolacího důvodu má být reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. V tomto směru jednak dovolání obviněného žádnou dovolací argumentaci nenabízí, jednak takováto situace v této trestní věci nestala, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody, tedy druh trestu, který zákon připouští, přičemž tento trest uložený ve výměře sedm let a šest měsíců byl uložen v rámci trestní sazby podle §175 odst. 2 tr. zákoníku (s ohledem na to, že obviněnému byl ukládán trest podle nejpřísnějšího ze sbíhajících se trestných činů), která umožňuje uložit trest v sazbě od dvou do osmi let. Takový trest lze přitom s ohledem na povahu a závažnost trestné činnosti obviněného (určovanou zejména délkou páchání a množství spáchaných skutků) považovat za zcela přiměřený. Současně lze konstatovat, že v dané věci se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.), jehož uložení by jako jediné odůvodňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu do trestů uložených ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně. Nelze hovořit ani o tom, že by odůvodnění výroku o trestu v rozsudku krajského soudu bylo nepřezkoumatelné, neboť tento soud velmi pečlivým a přesvědčivým způsobem vyložil, jakými úvahami byl veden při uložení trestu z hlediska jeho druhu a výměry.
45. Pokud jde o výhrady obviněného k uloženému souhrnnému trestu , pak je předně nutno uvést, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se problematikou uložení souhrnného trestu velmi důkladně zabýval, když nejprve podrobně zrekapituloval všechna podstatná rozhodnutí vztahující se k osobě obviněného, následně se pak pod body 507. až 513. vyčerpávajícím způsobem věnoval odůvodnění uloženého souhrnného trestu za souběh nyní posuzované a další sbíhající se trestné činnosti. Nejvyšší soud se se závěry i důvody, které vedly nalézací soud k uložení souhrnného trestu ve zvolené podobě, zcela ztotožňuje, a proto jen ve stručnosti uvádí následující.
46. V obecné rovině lze k ukládání souhrnného trestu uvést, že souhrnný trest je ukládán v situaci, kdy má být uložen trest za dva a více trestných činů, o kterých se rozhoduje v samostatných řízeních, za předpokladu, že se jedná o sbíhající se trestnou činnost. Souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, který je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění několika podmínek, a to že se jedná o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu (stejnorodém nebo různorodém), přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek (resp. doručen trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se přitom ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Jestliže přitom obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 598 a násl.).
47. Obviněný své přesvědčení a vadnosti výroku o uloženém (souhrnném) trestu zakládá na přesvědčení, že souhrnný trest mu měl být ukládán i za trestnou činnost, za kterou byl ukládán souhrnný trest rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 102/2017, respektive namítá, že část skutků z rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 157/2015 byla spáchána ještě před dnem 23. 6. 2014, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 57/2014.
48. Pokud jde o první námitku, pak je nutno v souladu se závěry obou nižších soudů konstatovat, že v nyní posuzované trestní věci nemohl být obviněnému ukládán souhrnný trest
i ve vztahu k trestné činnosti, za kterou byl ukládán souhrnný trest rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 102/2017, neboť trestná činnost, za kterou byl obviněný odsouzen tímto rozsudkem a trestná činnost, za kterou byl ukládán trest v nyní posuzované trestní věci, není ve vícečinném souběhu. Tento souběh je vyloučen s ohledem na datum, kdy byl vyhlášen první odsuzující rozsudek ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 57/2014, tedy datum 23. 6. 2014. Zjištění, že tento první rozsudek byl posléze zrušen, je z pohledu obviněným dovozovaného souběhu bezvýznamné, neboť i následně byl obviněný v uvedené trestní věci pravomocně odsouzen. Je tedy zřejmé a již nalézací soud v tomto ohledu učinil správné závěry, tedy že trestná činnost spáchaná obviněným před tímto datem tvoří jeden vícečinný souběh, za který byl ukládán souhrnný trest, a že trestná činnost spáchaná po tomto datu tvoří nový souběh dalších trestných činů, a to včetně přečinu neposkytnutí pomoci spáchaného dne 2. 2. 2015, za které byl nyní ukládán další souhrnný trest.
49. Důvodná není ani druhá námitka obviněného ve vztahu k uloženému souhrnnému trestu. V tomto případě pak obviněný nesprávně vyhodnocuje důsledky pokračující trestné činnosti ve smyslu §116 tr. zákoníku. Jestliže obviněný namítá, že část skutků z rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 157/2015 byla spáchána ještě před datem
23. 6. 2014, pak přehlíží, že jednotlivé skutky tvořily jeden pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, který byl dokonán dokončením posledního dílčího útoku až po vyhlášení rozsudku dne 23. 6. 2014.
50. Lze tedy uzavřít, že již Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci při ukládání trestu obviněnému respektoval všechna zákonná ustanovení rozhodná pro uložení zákonného a přiměřeného trestu, a to včetně dovoláním dotčeného ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku.
51. Jestliže tedy nebylo možné část námitek obviněného (vztahujících se proti výroku o vině) podřadit pod žádný dovolací důvod, jsou jeho ostatní námitky vztahující se k výroku o trestu zjevně neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
52. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť pokud obviněný jako dovolatel neuplatnil důvodně žádné formálně relevantní námitky v rámci uvedených dovolacích důvodů, pak není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
53. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24 2. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář