ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1194.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1194/2021-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovolání, které podala obviněná A. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 8 To 269/2020, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 Nt 1001/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné A. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči ze dne 2. 5. 2016, č. j. ZT 357/2015-47, bylo podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné A. J. pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, neboť jmenovaná nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná.
Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 12. 2017, č. j. 3 Nt 1001/2016-155, bylo podle §99 odst. 1 tr. zákoníku A. J. uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
Obviněná A. J. podala proti tomuto usnesení stížnost , o níž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, a to tak, že stížnost A. J. zamítl jako nedůvodnou.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, podala obviněná prostřednictvím svého právního zástupce dovolání , o němž dne 21. 11. 2018 rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1244/2018, a to tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 12. 2017, č. j. 3 Nt 1001/2016-155, zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v rozhodnutích obecných soudů nebyla vyjádřena jednoznačná a určitá skutková zjištění vymezující skutek, jehož se měla dovolatelka dopustit, poté nemohla být zdůvodněna ani v úvahu přicházející právní kvalifikace posuzovaného jednání. Dovolatelka tak důvodně uplatnila námitku zpochybňující, zda se dopustila činu jinak trestného. Za předčasný proto označil Nejvyšší soud i závěr o uložení ochranného psychiatrického léčení. Upozornil rovněž, že jelikož byla napadená rozhodnutí zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou A. J., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch.
V rámci nového projednání věci bylo usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 3 Nt 1001/2016 , obviněné A. J. podle §99 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné opatření psychiatrické ve formě ambulantní. Nalézací soud uvedl, že s ohledem na respektování zásady zákazu reformace in peius zakotvené v §265s odst. 2 tr. ř. nelze jmenované uložit znaleckým posudkem doporučenou ústavní formu ochranného léčení, neboť je evidentní, že by tím došlo ke zhoršení jejího postavení.
Proti usnesení Okresního soudu v Třebíči podali včas stížnost jak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči, tak i obviněná A. J.
O podaných stížnostech rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, a to tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. z podnětu stížnosti státního zástupce napadené usnesení zrušil, a podle §99 odst. 1 tr. zákoníku obviněné A. J., uložil ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní. Odvolací soud dospěl k závěru, že aplikace zásady reformace in peius není přiléhavá, a ze strany soudu se jedná o extenzivní výklad ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., nepřiměřeně formalistický a odporující zásadám logiky. Měl za to, že soud musí přihlédnout k dynamice vývoje duševní poruchy na straně obviněné a při svém rozhodování důsledně vycházet z nejnovějších závěrů kompetentních lékařů tak, aby nedošlo k ohrožení života a zdraví obětí atakovaných obviněnou.
Stížnost A. J. pak soud zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť ji shledal nedůvodnou.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, podala obviněná A. J. prostřednictvím své advokátky dovolání , o němž dne 27. 1. 2021 rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1383/2020, a to tak, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení, a to ve formě ambulantní, současně však shledal v postupu odvolacího soudu porušení zásady reformationis in peius , kdy došlo uložením ochranného léčení ve formě ústavní k podstatnému zhoršení postavení dovolatelky, pokud jí bylo stížnostním soudem uloženo ochranné léčení ve formě ústavní spojené s nuceným pobytem v léčebném zařízení, oproti ochrannému léčení ve formě ambulantní.
V rámci nového projednání věci, tj. v nyní posuzované věci, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 4. 2021, č. j. 8 To 269/2020-413 , tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči a obviněné A. J. proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2020, č. j. 3 Nt 1001/2016-319, zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2021, č. j. 8 To 269/2020-413, podala obviněná A. J. prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 421–423), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j), k), l ) tr. ř. , kdy v podstatě kopíruje obsah jí podaného předchozího dovolání.
Obviněná namítá, že i přes předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu soudy zopakovaly dříve vytčené vady a nerespektovaly pokyny Nejvyššího soudu, čímž i nadále porušují její procesní práva. Odvolací soud se jejími tvrzeními vůbec nezabýval, vůbec neprojednal jí předloženou argumentaci a pouze uvedl, že důkazy bylo zjištěno, že se dopustila přečinu nebezpečného pronásledování. Odůvodnění napadeného usnesení je zcela nedostatečné, nepřezkoumatelné a již proto protiústavní. Domnívá se, že v podané stížnosti bylo uvedeno několik zásadních relevantních důvodů pro její vyhovění, kdy tyto následně rozepisuje.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že zásadně nesouhlasí s tím, že se dopustila přečinu nebezpečného pronásledování a má za to, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení. Je přesvědčena, že ani po provedeném dokazování svědeckými výpověďmi údajných poškozených D. B., M. B., J. M. a P. B. nebylo spolehlivě mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že by se dopustila jednání způsobilého vzbudit u poškozených důvodnou obavu o život a zdraví. Dále obviněná rozebírá důkazní situaci a zní se podávající skutková zjištění, vymezuje se zejména proti závěrům znaleckých posudků znalce MUDr. Hosáka a Psychiatrické nemocnice Bohnice (včetně jejich dodatků). Uvádí, že její přesvědčení o nároku na kompenzace z převzatých restitucí není bludné, neboť se opírá o prokázané skutečnosti, kdy tyto následně detailněji rozebírá. Znalecké posudky tak jsou podle jejího názoru nesprávné, nepravdivé a zcela chybné a v rozporu s obsahem dalších důkazů. Zároveň má za to, že její jednání nebylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozených, přičemž nepostačuje, pokud bylo její jednání toliko nežádoucí či obtěžující. Soudům pak vytýká, že pochybily i při hodnocení obecné zásady přiměřenosti ochranných opatření ve smyslu §96 tr. zákoníku a nezabývaly se její osobou a osobními poměry, kdy poukazuje zejména na svůj zdravotní stav.
Na podkladě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2021, č. j. 8 To 269/2020-413, a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2020, č. j. 3 Nt 1001/2016-319, a podle §265k odst. 2 tr. ř. rovněž další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 10. 2021, sp. zn. 1 NZO 850/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že rozhodnutí soudů za současného stavu z hlediska věcného již zcela obstojí. Dovolatelka ostatně ani neformuluje konkrétní relevantní výhradu proti aktuálně napadenému rozhodnutí krajského soudu s výjimkou námitky jeho nedostatečného odůvodnění. Taková námitka však zřetelně naráží na věcné limity dovolacích námitek podle §265a odst. 4 tr. ř., neboť směřuje proti kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoli do jeho věcné správnosti. Nadto nelze přehlédnout, že právě s odkazem na závěry výše citovaného posledního kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo úkolem krajského soudu toliko odstranit vadu spočívající v nerespektování principu zákazu reformationis in peius , zatímco ostatní výhrady dovolatelky již byly fakticky vypořádány v předchozích fázích řízení. Státní zástupce následně s odkazem na své předchozí vyjádření ze dne 19. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 988/2020, ve stručnosti shrnul, resp. zopakoval své závěry stran toho, proč se věcně s námitkami dovolatelky stran jí uloženého ochranného léčení neztotožnil. Napadené rozhodnutí tedy nevykazuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rovněž nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., přičemž dovolatelka jí namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepodložila jakoukoli relevantní argumentací, k níž by bylo možno zaujmout jakékoli stanovisko.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 8 To 269/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení, jímž bylo obviněné uloženo ochranné opatření. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. J. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j), k), l ) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí stížnostního soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně stížnost obviněné projednal a z podnětu této rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), j), k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je naplněn, pokud soud rozhodl o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takový postup. Ty jsou zakotveny v ustanovení §99 odst. 1 tr. zákoníku. Podle nich musí být zjištěno, že se stal skutek, který má jinak znaky trestného činu, osoba, jíž má být uloženo ochranné léčení, je pachatelem tohoto skutku, ovšem není pro nepříčetnost trestně odpovědná a její pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle §99 odst. 4 tr. zákoníku podle povahy nemoci a vhodnosti léčby soud uloží ochranné léčení v ústavní nebo ambulantní formě.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pak v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněné směřují proti skutkovým závěrům obecných soudů, kdy namítá, že stížnostní soud se jejími námitkami a tvrzeními nezabýval a nesprávně posoudil podmínky pro uložení ochranného opatření, a to na podkladě nesprávného závěru, že se dopustila činu jinak trestného.
Předně je třeba uvést, že námitky obviněné jsou totožné s těmi, které byly předmětem dovolacího řízení u Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1383/2020, přičemž lze zcela na závěry usnesení Nejvyššího soudu vydaného v této věci odkázat.
Nejvyšší soud v rámci předcházejícího usnesení ze dne 27. 1. 2021 dospěl k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zákazu reformationis in peius ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., neboť nové rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané po zrušení dřívějších rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo pro obviněnou nepříznivější, než bylo původní zrušené rozhodnutí, tj. významně zhoršilo její situaci, když jí bylo namísto ochranného léčení v ambulantní formě nařízeno ochranné léčení ve formě ústavní spojené s přímým pobytem dovolatelky ve zdravotnickém zařízení. V rámci projednávané věci bylo toto pochybení napraveno, neboť Krajský soud v Brně v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1383/2020, zamítl jako nedůvodnou stížnost státního zástupce, jíž byla požadována změna ochranné opatření z ambulantního na ústavní. Stížnostní soud v bodě 13. napadeného usnesení přímo uvedl, že „ uložení ochranného opatření psychiatrického léčení ve formě ústavní brání řádná aplikace procesní zásady reformationis in peius. Proto musela být jako nedůvodná zamítnuta i stížnost státního zástupce “.
Stran námitek, v rámci nichž obviněná napadá závěry soudů týkající se právní kvalifikace jejího jednání jako činu jinak trestného, a z toho důvodu i nesprávný závěr stran uložení ochranného opatření, Nejvyšší soud uvádí, že uvedené námitky byly rovněž předmětem přezkumu v rámci přecházejícího dovolacího řízení. Nejvyšší soud v tomto směru zcela odkazuje na závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1383/2020. Ve stručnosti lze uvést, že obviněná částečně zaměřila své námitky do oblasti procesu dokazování, hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, přičemž je třeba mít na zřeteli, že tímto způsobem nevytýkala právní nedostatky, ale zaměřila své námitky výhradně proti postupům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a jde tedy o výhrady skutkové, tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné. Nejvyšší soud pak jako neopodstatněné vyhodnotil námitky, že její jednání nebylo sto vyvolat u poškozených důvodnou obavu o život a zdraví jejich či osob blízkých, a že nebyla naplněna skutková podstata přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné kardinální nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností. Závěr o nutnosti působit na dovolatelku uložením ochranného opatření měl podle závěru Nejvyššího soudu náležitý důkazní podklad.
Pokud jde o další obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten je naplněn tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněná však uplatnění toho důvodu nijak blíže neodůvodnila, resp. v rámci dovolání nevznesla žádné námitky, které by i s nutnou mírou benevolence mohly být pod uvedený dovolací důvod podřazeny. Nejvyšší soud se proto tímto dovolacím důvodem nezabýval. Je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněná přímo a konkrétně uvedla, jaké vady v tomto směru rozhodnutí vytýká. V dovolacím řízení může totiž ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu sám dovolatel.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné (přičemž hmotněprávní podmínky pro uložení ochranného opatření byly již pravomocně vyřešeny v předcházejícím dovolacím řízení), dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné A. J. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu