ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1254.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1254/2020-605
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný F. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 10 To 31/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 1/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 9 T 1/2020, byl obviněný F. D. uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 trestního zákoníku za použití §40 odst. 1 trestního zákoníku k §43 odst. 1 trestního zákoníku a §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou. Podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 10 To 31/2020 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 5. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, skutková zjištění soudu postrádají obsahovou spojitost s důkazy a zejména skutková zjištění byla zjištěna způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu. Obviněný se domnívá, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ale skutková podstata trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku. V projednávané věci měl obviněný osahávat svojí dceru na genitáliích a dále ji měl navést, aby mu sáhla na penis a ochutnala jeho sperma. Toto jednání podle obviněného svou intenzitou nenaplňuje jednání, které lze označit a které odborná literatura a ustálená judikatura označuje jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, ale jednalo se o jednání označované za pohlavní zneužití provedené jiným způsobem. Obviněný dále namítl, že trest mu byl uložen v rozporu se zásadami o ukládání trestu. Obviněný totiž trpí duševní chorobou, v důsledku které byly jeho ovládací schopnosti podstatně sníženy. Ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie vyplývá, že k nápravě obviněného může dojít pouze absolvováním ochranné sexuologické léčby ústavní formou. Tato ochranná sexuologická léčba netrvá kratší dobu než dva roky, často trvá i déle. Fakticky bude tuto léčbu moci vykonat až po vykonání trestu odnětí svobody, na osobní svobodě tedy bude omezen nejméně pět let, spíše déle. Obviněný se současně domnívá, že v jeho případě byly splněny podmínky uvedené v §58 odst. 1 trestního zákoníku.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 10 To 31/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 9 T 1/2020, a rozhodl, že skutkem pod bodem 1) spáchal obviněný trest pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku a zrušil výrok o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří let.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že podle ustálené judikatury je jednání obviněného třeba jednoznačně považovat za zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, neboť bezbrannost poškozené dcery obviněného lze odvozovat nejen od jejího velmi nízkého biologického věku, ale i od vztahu obviněného, který ji nepochybně handicapoval ve schopnosti adekvátně reagovat na jeho jednání nebo se mu efektivně bránit i tehdy, pokud by byla schopna pochopit jeho nepatřičnost v rámci své věkem velmi zásadně omezené rozumové a osobní výbavy, neboť při absenci dostatečných zkušeností, nadto při mírně podprůměrném intelektu rozhodně nedisponovala skutečně účinnou obranou vůči útokům obviněného, kterého vnímala pozitivně jako rodičovskou autoritu. Ohledně duševního stavu obviněného byl vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie, sexuologie a psychologie, kdy znalkyně m. j. v tomto posudku uvedla, že schopnosti rozpoznávací byly u obviněného plně zachovány a jeho schopnosti ovládací byly sníženy podstatně v důsledku heterosexuální pedofilie. Proto uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a vedle toho ochranného sexuologického léčení formou ústavní je zcela přiléhavé.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný F. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Hradci Králové netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Proto nelze přisvědčit těm výhradám obviněného, kterými pouze v obecné rovině poukazoval na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěními soudů. Obviněný byl přesvědčivě usvědčen na základě řady nepřímých důkazů, zejména podrobné a věrohodné výpovědi matky nezletilé, audionahrávky, na které se poškozená svěřila své matce, a znaleckých posudků z oboru psychiatrie, sexuologie, psychologie a dětská psychologie. Ostatně samotný obviněný se k činu doznal v průběhu odvolacího řízení, což sám v dovolání zdůraznil.
14. Nedůvodná je námitka obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako pohlavní zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, když odpovídalo jinému způsobu pohlavního zneužití. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou považovány intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jež lze v širším pojetí pokládat za pohlavní styk ve smyslu §185 trestního zákoníku. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Obviněný zneužil bezbrannost poškozené dcery, což bylo správně odvozeno z jejího velmi nízkého biologického věku a ze vztahu k obviněnému, který ji nepochybně handicapoval ve schopnosti adekvátně reagovat na jeho jednání nebo se mu efektivně bránit i tehdy, pokud by byla schopna pochopit jeho nepatřičnost v rámci své věkem velmi zásadně omezené rozumové a osobní výbavy, neboť při absenci dostatečných zkušeností, nadto při mírně podprůměrném intelektu rozhodně nedisponovala skutečně účinnou obranou vůči útokům obviněného, kterého vnímala pozitivně jako rodičovskou autoritu. Právě s ohledem na uvedenou bezbrannost nezletilé poškozené zasáhl obviněný svým činem individuální objekt trestného činu znásilnění, jímž je svoboda rozhodování v sexuálních věcech, resp. právo na svobodné rozhodování o vlastním pohlavním životě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013). Za této situace je obviněným zmiňovaná kvalifikace podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku vyloučena (individuálním objektem pohlavního zneužití je sexuální a mravní integrita dětí mladších patnácti let – ochrana dětí mladších patnácti let před předčasnými zkušenostmi s různými formami pohlavního styku, které by mohly narušit jak jejich mravní, tak tělesný vývoj).
15. Pokud obviněný dále namítá, že uložený trest odnětí svobody spolu s uložením ochranného léčení sexuologického ústavní formou je nepřiměřeně dlouhý a že mělo být od uložení trestu odnětí svobody upuštěno, pak jeho výhrady neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006). Bezpředmětná je polemika obviněného se závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny podmínky uvedené v §58 odst. 1 trestního zákoníku, neboť odvolací soud do výroku nalézacího soudu o trestu, který byl uložen mj. s odkazem na §58 odst. 1 trestního zákoníku, nijak nezasáhl (v důsledku zásady zákazu reformationis in peius). Tyto úvahy odvolací soud uvedl pouze obiter dictum v odůvodnění svého rozhodnutí a obviněný je proto nemůže dovoláním napadat (srov. §265a odst. 4 trestního řádu).
16. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu