ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.27.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 27/2021-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. S. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 7 To 314/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 55/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 7 To 314/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 6 T 55/2020, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 6 T 55/2020, byl obviněný R. S. uznán vinným jednak zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §80 odst. 1 trestního zákoníku za použití §80 odst. 2 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu 5 let.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 7 To 314/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §205 odst. 4 a §80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest vyhoštění na dobu 5 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, který byl subsumován pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, protože se obviněný dopustil činu podle §205 odst. 1 trestního zákoníku za stavu ohrožujícího zdraví v souvislosti s pandemií coronaviru a vyhlášením nouzového stavu usnesením vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 č. 194, č. 69/2020 Sb. Podle jeho mínění nelze bez dalšího uzavřít, že vyhlášením nouzového stavu citovaným usnesením vlády je naplněn stav předvídaný §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Pro naplnění této kvalifikované skutkové podstaty by muselo být postaveno na jisto, zda skutečně nastala a trvala „jiná událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“. Přitom by taková „jiná událost“ musela být svým významem na úrovni válečného stavu či živelní pohromy. K tomu se odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 9 To 208/2020, z něhož vyvodil, že nelze postavit na roveň ohrožení zdraví lidí v souvislosti s nemocí Covid 19 se situací, kdy v důsledku živelní pohromy či válečného stavu již byly způsobeny škody a celá infrastruktura státu se soustředí na jejich odstranění. V případě nákazy nemocí Covid 19 nejde o odstraňování následků, nýbrž o prevenci před vznikem následků. Míra užití záchranných složek státu při boji s pandemií není tak vysoká, jako při záchraně životů a odklízení škod při rozsáhlých povodních či při válce. Z tohoto důvodu virová epidemie nákazy Covid 19 znaky kvalifikované skutkové podstaty bez dalšího nenaplňuje, resp. v době spáchání činu nenaplňovala. Dále se obviněný ohradil, že došlo k porušení principů nullum crimen sine lege skripta a nullum crimen sine lege certa , neboť byla právní kvalifikace trestného činu založena na podzákonném právním předpisu. V daném případě šlo o užití usnesení vlády jako pramene trestního práva, což je v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu PI. ÚS 13/12 ze dne 23. 7. 2013. Namítl, že soud rezignoval na vlastní hodnocení, zda došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty, a pouze přejal kvalifikaci státního zástupce, která byla ovlivněna stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 13. 3. 2020. Soudy nehodnotily, jaký měl vyhlášený nouzový stav vztah ke spáchanému činu. Vyhlášení nouzového stavu lze podle něj posuzovat nanejvýš jako krizovou situace ve smyslu §42 písm. j) trestního zákoníku, přičemž spáchání trestného činu za krizové situace je posuzováno jako obecně přitěžující okolnost. Soudy k tomu měly přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu §39 odst. 3 trestního zákoníku. Obviněný shrnul, že se musí jednat o spáchání trestného činu za určité situace nebo na určitém území a k tomu musí přistoupit druhá a nutná podmínka, že pachatel zneužil situace vzniklé v jejím důsledku ke spáchání trestného činu. V jeho případě tato druhá podmínka nebyla splněna. Obchod, jehož výloha byla při spáchání činu poškozena, a z níž obviněný v zoufalé životní situaci odcizil opakovaně láhev s alkoholem, nebyl v důsledku coronavirové pandemie zavřený a neměl personální podstav. Vztah mezi jeho jednáním a „krizovou situací“ nebyl vůbec podroben přezkumu. V takovém případě nelze dovodit žádnou příčinnou souvislost. Soudy rezignovaly na hodnocení vztahu nemoci Covid 19 a spácháním trestného činu, zejm. jeho společenské závažnosti, která podle trestního zákoníku musí dosahovat úrovně válečného stavu. V závěru svého dovolání konstatoval, že nouzový stav v posuzovaném případě lze považovat toliko za okolnost přitěžující podle §42 alinea 1 písm. j) trestního zákoníku, nikoliv za okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, kterým rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 7 To 314/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 6 T 55/2020, zruší a Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikáže, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce nejprve konstatoval, že z obsahu dovolání je patrno, že obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu vztahoval k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, a že rozhodnutí odvolacího soudu chtěl patrně napadnout rovněž podle dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) citovaného ustanovení. Dále státní zástupce konstatoval, že obviněný opakoval obhajobu, kterou již uplatnil před nalézacím i odvolacím soudem. Odkázal na konkrétní shodné pasáže textu. K námitkám vyjadřujícím nesouhlas s posouzením daného jednání jako zločinu spáchaného za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku státní zástupce uvedl, že se s nimi vypořádal již odvolací soud a s jeho argumentací se ztotožnil. Popis skutku podle něj obsahuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu, pro který byl obviněný uznán vinným, a to včetně konkrétní události, která vedla k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty – „ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu coronaviru“. Připustil přitom, že určitá nepřesnost skutkové věty mohla vést obviněného k závěru, že soudy považovaly za rozhodnou skutečnost samotné vyhlášení nouzového stavu. Dále rozebral významy jednotlivých „mimořádných“ dob uvedených v §42 písm. j) trestního zákoníku a v §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Souhlasil s obviněným v tom, že samotné vyhlášení nouzového stavu nemohlo vést k vyšší trestnosti jeho jednání podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Nesouhlasil však s jeho výkladem poměru §42 písm. j) trestního zákoníku a §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Blíže popsal, že jedno se týká obecného ukládání trestu a druhé konkrétní viny za konkrétní trestný čin. Nalézací soud mohl podle jeho mínění lépe formulovat výrok o vině, mohl více rozlišovat mezi okolnostmi faktickými (epidemie) a formálními (vyhlášení nouzového stavu), nicméně i přesto vyslovil přesvědčení, že tento výrok popisuje zejména okolnosti faktické, které jsou pro přísnější kvalifikaci podstatné. Z hlediska uvedené právní kvalifikace státní zástupce označil vyhlášení nouzového stavu za pouhý důkazní prostředek, důkaz o tom, že taková „jiná událost“ v době činu existovala. Z toho dovodil, že existence nouzového stavu v době spáchání skutku má význam procesní (dokládá vážnost situace) a nikoliv hmotněprávní (není znakem skutkové podstaty). Na základě toho shledal námitky obviněného, že jeho trestnost byla založena nouzovým stavem jakožto podzákonnou normou, jako bezpředmětné. Dále označil argumentaci obviněného, že mezi spáchaným skutkem a coronavirovou pandemií neexistuje žádná příčinná souvislost, za nepřiléhavou. Ve svém vyjádření to demonstroval na příkladu, přičemž dovodil, že není nutné mezi spáchaným činem a předmětnou událostí dovozovat bezprostřední souvislost. Navíc by se podle něj jednalo o podmínku v konkrétním případě jen obtížně prokazatelnou. Obviněný se podle něj takové podmínky domáhal nad rámec platného zákona, který v obdobných situacích obecně ohrožujících celý stát položil zájem celku na potlačení co nejvíce vyrušujících jevů (včetně drobné kriminality) nad zájem jednotlivce. Dodal, že námitky obviněného spíše směřovaly proti samotné právní úpravě a jako takové nenaplňují žádný zákonný dovolací důvod. Veškeré okolnosti namítané obviněným zohlednil již odvolací soud uložením velmi mírného trestu nespojeného s omezením osobní svobody, který obviněného zatížil jen minimální měrou. V závěru státní zástupce shrnul, že přísnější právní kvalifikace z nouzového stavu dovozena nebyla a že zákon nepožaduje konkrétní vztah příčinné souvislosti mezi existující pandemií a spáchaným skutkem. Tím je bezpředmětné, že nouzový stav byl vyhlášen podzákonnou normou a že může být přitěžující okolností.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný R. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dovozoval ze skutečností, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť posuzovaný skutek byl nesprávně právně kvalifikován podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku pouze z důvodu vyhlášení nouzového stavu. Soudy nižších stupňů nezkoumaly, zda skutečně nastala a trvala událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, případně jaký vztah měl vyhlášený nouzový stav k jím spáchanému činu. K tomu konstatoval, že nouzový stav lze toliko považovat za okolnost přitěžující podle §42 alinea 1 písm. j) trestního zákoníku, nikoliv za okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Dále se obviněný ohradil, že došlo k porušení principů nullum crimen sine lege skripta a nullum rimen sine lege certa , neboť byla právní kvalifikace trestného činu založena na podzákonném právním předpisu.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky v rozhodující míře právně relevantním způsobem, podřaditelným pod zvolený dovolací důvod, když namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, kterým byl uznán vinným, konkrétně, že jeho jednání bylo kvalifikováno podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, čin spáchá vloupáním a současně spáchá takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Z hlediska zavinění postačuje podle §17 písm. b) trestního zákoníku k naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby nedbalost.
Stejnou problematikou se zabýval velký senát trestního kolegia ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021. V tomto rozsudku podrobně popsal znaky kvalifikované skutkové podstaty krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku i význam nouzového stavu. V právní větě k tomuto rozsudku pak shrnul, že „ Zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže spočívající v tom, že čin byl spáchán za ,jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí‘ [§205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], může být naplněn tím, že pachatel se dopustil krádeže v době výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího epidemii onemocnění COVID-19. Nestačí zde ovšem jen časová a místní souvislost spáchaného činu s takovou událostí, ale je nutná i určitá věcná souvislost s ní, tedy že se tato událost konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu krádeže. Uvedený vztah bude dán např. tehdy, jestliže zmíněná událost nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku a k jejímu řešení umožnily či usnadnily pachateli spáchání trestného činu, nebo pokud pachatel počítal s tím, že mu to umožní uniknout jeho odhalení a dopadení, anebo svůj čin zaměřil přímo proti těmto opatřením a omezením, aby je mařil či ztěžoval apod. Samotné vyhlášení nouzového stavu (čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.) a spáchání činu za tohoto stavu není znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Vyhlášení nouzového stavu, důvody, které k němu vedly, a veřejně dostupné informace o něm však mohou mít podpůrný význam pro závěr, že v dané době a na daném místě došlo k určité ,události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí‘ a že pachatel o tom alespoň měl a mohl vědět [§17 písm. b) tr. zákoníku]“.
Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že tyto dospěly k závěru, že obviněný spáchal takový čin za stavu jiné události vážně ohrožující život a zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. V dané věci jde tedy primárně o řešení otázky, co se rozumí jinou událostí vážně ohrožující život a zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek ve smyslu ustanovení §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Nejprve je vhodné konstatovat, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale i odůvodnění jejich rozhodnutí, je nepochybné, že obviněný se měl jednání dopustit za situace, kdy na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním koronaviru (označovaného jako SARS-CoV-2) byl na základě usnesením vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 č. 194, č. 69/2020 Sb. vyhlášen nouzový stav podle čl. 5 a čl. 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., v platném znění. Právě ze spáchání činů obviněným v době vyhlášeného nouzového stavu je dovozováno naplnění znaku, že obviněný spáchal takový čin za stavu jiné události vážně ohrožující život a zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.
S těmi závěry soudů nižších stupňů v nyní posuzované trestní věci, z nichž vyplývá, že k naplnění okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, postačí, jestliže byl čin spáchán v době, kdy zde byla určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, a na místě jejího výskytu, se však nelze ztotožnit. Přestože to z pouhé slovní formulace citovaného ustanovení není patrné, velký senát ve výše uvedeném rozsudku konstatoval, že k tomu, „ aby mohly být ty případy krádeží, které jsou jinak pouhými přečiny (§205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku) posouzeny jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a postiženy podstatně přísnějším trestem odnětí svobody (se sazbou od 2 roků do 8 let), musí zde být určitá věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“. Nutno zdůraznit, že potřebu věcné souvislosti (a nedostatečnost samotné časové a místní souvislosti) takové události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí se spáchaným trestným činem již vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 7 Tdo 10/2021 (viz zejména bod 20. jeho odůvodnění). Potřebná věcná souvislost pak může spočívat např. v tom, že pachatel přímo využije či zneužije ke spáchání trestného činu existující události, která vážně ohrožuje život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, anebo mu taková událost umožní či usnadní spáchání trestného činu. Nebo může pachatel počítat s tím, že v důsledku takové události či opatření vyvolaných k jejímu řešení nebo zvládání nebude odhalena jeho trestná činnost, resp. pachatel nebude zjištěn a dopaden apod. Uvedená souvislost je pak zřejmá zejména v případě, jestliže trestný čin pachatele bude zaměřen přímo proti opatřením či omezením učiněným k řešení zmíněné situace, anebo pachatel bude mařit či ztěžovat její zvládnutí nebo odvrácení atd.
V trestní věci obviněného ovšem soudy nižších stupňů nezjistily žádnou ze zmíněných věcných souvislostí jím spáchaného trestného činu krádeže s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí v podobě výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu a ani neuvedly, v čem se tato událost projevila na spáchání trestného činu krádeže. Obviněný se posuzovaných trestných činů dopustil tím, že z výlohy obchodu s potravinami, jejíž provoz nebyl nijak omezen, opakovaně (celkem 3x) odcizil běžně dostupné zboží v bagatelní hodnotě. Nejvyšší soud se proto neztotožňuje s argumentací soudu nalézacího a soudu odvolacího opírající se o pouhý odkaz na vyhlášený nouzový stav a šíření nemoci Covid-19. Dospěl tak k závěru, že soudy nižších stupňů učinily nesprávné právní posouzení skutku v případě trestného činu krádeže, pokud u obviněného dovodily naplnění znaku jeho kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku pouze z důvodu časové (a místní) souvislosti tohoto činu s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. Tím byl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zatížen vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v jeho první variantě, kterou v napadeném usnesení nenapravil ani odvolací soud.
K námitce porušení principů nullum crimen sine lege skripta a nullum crimen sine lege certa , je třeba uvést, že princip nullum crimen sine lege stricta znamená zákaz analogie v neprospěch pachatele, a princip nullum crimen sine lege certa značí požadavek na přesnou a určitou právní úpravu, tak aby jednotlivec věděl co je trestné a jaké tresty za dané jednání hrozí. Při posuzovaní jednání obviněného, jak již bylo výše uvedeno, je nutné zvažovat věcnou souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Nouzový stav není sám o sobě takovou událostí. Nelze se opřít pouze o formální vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády. Proto je námitka obviněného, že byla jeho trestnost založena podzákonnou právní normou v podobě usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu, zcela bezpředmětnou. Nemohlo tedy dojít k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak v souvislosti s tím namítal.
Pokud pak obviněný namítl, že vyhlášení nouzového stavu lze posuzovat nanejvýše jako krizovou situaci ve smyslu §42 písm. j) trestního zákoníku, tedy obecně přitěžující okolnost, a nikoli jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tak je třeba uvést, že s takovýmto výkladem poměru §42 písm. j) trestního zákoníku a §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku nelze souhlasit. Ustanovení §42 písm. j) trestního zákoníku se týká obecného ukládání trestu a ustanovení §205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku se týká viny za konkrétní trestný čin, přičemž tyto dvě hlediska nelze zaměňovat. K tomu, jak lze posuzovat vyhlášení nouzového stavu se, rovněž vyjádřil velký senát v již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Konstatoval, že „ nouzový stav může mít podle názoru velkého senátu trestního kolegia jen podpůrný význam pro závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže obsaženého v §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to ve dvou směrech. Jednak podle důvodu, který vedl vládu k vyhlášení nouzového stavu, bude možné dovodit, že v době, na kterou byl vyhlášen nouzový stav a v níž se pachatel dopustil trestného činu krádeže, a na daném místě, kde došlo k tomuto činu, existovala určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek ... Druhý význam vyhlášeného nouzového stavu a veřejně dostupných informací o něm spočívá v možnosti dovozovat i z toho potřebné zavinění pachatele též k této zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku, tj. že pachatel minimálně mohl a měl vědět o zmíněné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, která vedla k vyhlášení nouzového stavu. Nicméně ani zde se nelze omezit jen na vědomost pachatele o samotném vyhlášeném nouzovém stavu, ale jeho zavinění je třeba zjišťovat právě ve vztahu k té události, která vedla k jeho vyhlášení a která odpovídá jejímu charakteru podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku“. Nelze proto souhlasit s obviněným, že vyhlášení nouzového by bylo možné maximálně zohledňovat jako přitěžující okolnost ve smyslu §42 písm. j) trestního zákoníku.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodné ve vztahu k použité právní kvalifikaci, zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 7 To 314/2020, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 6 T 55/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení Obvodní soud pro Prahu 2 opětovně projedná obžalobu na obviněného a znovu o ní rozhodne. Je přitom vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu