ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.288.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 288/2021-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání, které podala obviněná Z. D., nar. XY, okres Kroměříž, trvale bytem XY, XY, okres Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 To 152/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 33/2019 takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 To 152/2020, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1 T 33/2019, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Kroměříži přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1 T 33/2019, byla obviněná Z. D. uznána vinnou ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byla podle §184 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozenému částku 100.000 Kč jako nemajetkovou újmu.
2. O odvolání obviněné a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 To 152/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) trestního řádu z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 13. 11. 2018 v 19:59 hodin v místě svého trvalého bydliště uveřejnila prostřednictvím svého facebookového profilu příspěvek, z jehož celkového vyznění v rozporu se skutečností vyplývalo, že pes slyšící na jméno Rex, narozen dne XY je ze strany jeho majitele poškozeného F. P., narozeného dne XY, v areálu společnosti A. P. v XY na ulici XY dlouhodobě týrání, následkem čehož musel být pes téhož dne okolo 11:30 hodin utracen, když v příspěvku vědomě odkazovala na hrůzy páchané na týraných zvířatech ve spojitosti s falešností a bezcitností mimo jiné majitele psa a v závěru svého příspěvku vyzvala čtenáře k jeho sdílení a komentování, přičemž příspěvek doprovodila nejméně třemi fotografiemi, na kterých byl zachycen utracený pes, kotec, v němž pes pobýval, a v areálu společnosti odstavené nákladní motorové vozidlo, na jehož dveřích byly zachyceny kontaktní údaje na poškozeného a jeho společnost, přičemž uvedený příspěvek byl prostřednictvím sítě internet prostřednictvím Facebooku sdílen ve více než 30 tisíci případech, dále byl doprovázen více než 10 tisíci negativními komentáři, kdy negativní reakce spoluobčanů zaznamenali i ostatní rodinní příslušníci poškozeného, poškozený byl rovněž ve stovkách případů kontaktován na mobilní telefon hovory i formou SMS, a dále bylo poškozenému do místa jeho trvalého bydliště doručeno několik dopisů obviňujících jej z utýrání psa, ačkoliv postmortálním vyšetřením ze dne 22. 11. 2018 provedeným Státním veterinárním ústavem v Olomouci nebyly na těle psa zjištěny známky svědčící o jeho týrání, a rovněž odborné vyjádření vypracované dne 18. 1. 2019 Krajskou veterinární správou pro Zlínský kraj nepotvrdilo, že poškozený psa týral“,
a odsoudil ji podle §184 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněné uložil povinnost zaplatit poškozenému na náhradě nemajetkové újmy částku 50.000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozeného se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 trestního řádu zamítl odvolání státní zástupkyně.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav věci a z něj následně vyvodil nesprávné právní závěry o vině a vzniku újmy. Obviněná je přesvědčena, že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu přečinu pomluvy, ani žádného jiného trestného činu. Na sociální síti uvedla pouze pravdivé sdělení, jelikož o týrání psa se ve svém příspěvku nezmínila a z týrání nikoho neobvinila. To, že se pes nacházel ve skutečně špatném zdravotním stavu, bylo prokázáno výpovědí G. a odborným vyjádřením Krajské veterinární správy pro Zlínský kraj. Pokud v úvodu příspěvku hovořila o týraných zvířatech, nemělo to podle ní zásadní dopad na reakce všech čtenářů. Její příspěvek navíc obsahoval pouze hodnotící soud, nikoliv skutková tvrzení. Podle obviněné nebyla naplněna subjektivní stránky přečinu pomluvy, jelikož soudy dovozovaly zavinění pouze z jejího hovoru s Policií České republiky. Pouze z obsahu příspěvku na sociální síti nemohlo být zavinění dovozeno. Skutková tvrzení nalézacího soudu ve výroku o vině neobsahují žádné skutkové okolnosti charakterizující subjektivní stránku jednání a formu zavinění ve vztahu k hrozícímu následku. Podle obviněné soudy nesprávně vyhodnotily sdělení Státní veterinární správy ohledně zdravotního stavu psa. Soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo . Obviněná dále namítla, že nesouhlasí s výrokem o náhradě nemajetkové újmy a nárok poškozeného neuznává. Podle dovolatelky došlo rovněž k porušení principu ultima ratio , jelikož se jednalo především o občanskoprávní závazek a věc měla být řešena prostředky občanského práva.
4. Obviněná navrhla , aby Nejvyšší soud rozsudkem vyslovil, že obviněná svým jednáním nenaplnila ani po stránce objektivní ani po stránce subjektivní znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy ani jiného přečinu, a aby rozhodl tak, že obviněnou ve smyslu §226 trestního řádu zprostí obžaloby, neboť skutek není trestným činem, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
5. Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněná opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnila již před nalézacím soudem a kterou shrnula ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu – podstatná část textu dovolání je doslovně shodná s textem předchozího odvolání. Jelikož se v dovolání drtivou většinou opakují námitky uplatněné v dříve podaném odvolání, vypořádal se s nimi již odvolací soud. Právní úvaha odvolacího soudu ohledně nepravdivosti sdělení obviněné na sociální síti je podle státního zástupce správná a odpovídá závěrům Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 8 Tdo 681/2018, které bylo publikováno pod č. 18/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Státní zástupce dále uvedl, že obviněná ve své trestní věci vyslovila zjevné skutkové tvrzení, které lze dokazovat a které nakonec také v její trestní věci bylo dokazováno a vyvráceno, když předmětný pes trpěl a posléze musel být usmrcen, ovšem nikoliv z viny poškozeného. Nejednalo se tudíž o hodnotový soud. Státní zástupce naopak souhlasí s tvrzením obviněné, že výrok o vině neobsahuje žádné okolnosti charakterizující subjektivní stránku jednání a formu jejího zavinění ve vztahu k hrozícímu následku. V této části mohl být skutek popsán poněkud obratněji. Patrně právně nejčistším řešením by podle státního zástupce bylo zrušení rozsudku a doplnění výroku o stručné závěry ohledně zavinění dovolatelky. V této části považuje státní zástupce dovolání za důvodné. K námitce ohledně zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Z námitky obviněné proti výroku o náhradě nemajetkové újmy není podle státního zástupce zřejmé, v čem konkrétně má spočívat pochybení soudů. Pokud obviněná namítla porušení principu ultima ratio , pak podle státního zástupce čin dovolatelky, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, nemá žádné výjimečné znaky a užití zásady subsidiarity trestní represe nepřichází v úvahu.
6. Státní zástupce navrhl , aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, aby podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněná Z. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ani Okresního soudu v Kroměříži netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Proto nemohly uplatněnému důvodu dovolání odpovídat výhrady obviněné směřované do oblasti zjišťování skutkového stavu věci ani její poukaz na princip in dubio pro reo . Pravidlo in dubio pro reo plyne ze zásady presumpce neviny a má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Naproti tomu odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu námitky obviněné, podle kterých její sdělení nebylo nepravdivým údajem ve smyslu dané skutkové podstaty a nebylo způsobilé vyvolat následek předpokládaný trestním zákoníkem, soudy nesprávně posoudily otázku subjektivní stránky trestného činu a došlo k porušení principu ultima ratio .
14. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
15. Přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, spáchá-li čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
16. Pokud jde o výhrady, jimiž obviněná zpochybňovala závěry soudů ohledně naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu pomluvy, považuje dovolací soud za dostatečné odkázat na zevrubné a přiléhavé zdůvodnění napadených rozhodnutí. Dovolací námitky obviněné kopírují její výhrady prezentované již od počátku trestního řízení. Nalézací i odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádaly. Je zjevné, že celkový obsah příspěvku obviněné nepravdivě vyznívá vůči poškozenému v tom smyslu, že je spojován s hrůzným nakládáním s týranými zvířaty ve spojení s jeho osočením jako osoby bezcitné. Ve vztahu ke konkrétním sdělením obviněné je v kontextu právě majitel psa označen za osobu, která týráním ovlivnila zdravotní stav psa, kvůli čemuž muselo dojít k jeho utracení. Nelze odhlédnout od spojení textu příspěvku s připojenými fotografiemi, které uvedený kontext článku významně podtrhují, a to zejména fotografií utraceného psa a fotografií vozu poškozeného s jeho podnikatelskými a osobními údaji. O „nepravdivý údaj“ jako znak skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku jde i tehdy, pokud je složen z více informací, z nichž jen některé jsou účelově smyšlené a ostatní jsou pravdivé, avšak jeho celkové vyznění neodpovídá realitě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 8 Tdo 681/2018, uveřejněné pod č. 18/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Obviněná současně zveřejnila skutková tvrzení o týrání psa, nikoliv jen hodnotové soudy. Její tvrzení bylo v řízení vyvráceno, když předmětný pes trpěl a posléze musel být usmrcen nikoliv z viny poškozeného.
17. Nejvyšší soud nesdílí ani výhrady obviněné ohledně absence subjektivní stránky trestného činu. Z výroku rozsudku a z jeho odůvodnění lze vyčíst všechny ty skutkové okolnosti, které zavinění obviněné charakterizují. Obviněná musela mít pochybnosti o pravdivosti zveřejněných informací, tedy zda zdravotní stav psa byl vyvolán týráním poškozeného, a to již jen z informací sdělených na místě svědkem P. B. a rovněž z postupu městských strážníků, kteří se na místo dostavili. Obviněná si přesto neověřila pravdivost publikovaných údajů ani nevyčkala na jejich ověření, místo toho nepravdivé údaje zveřejnila a záměrně je doplnila i o personální údaje poškozeného včetně jeho telefonního čísla a přímo vyzývala ke zveřejnění, šíření a sdílení příspěvku, čímž musela být srozuměna i s předpokládanými dopady na osobu majitele psa, potažmo jeho podnikání a rodinu.
18. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o správnosti právního závěru obou soudů, že jednání obviněné naplnilo formální znaky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku.
19. Zásadní pochybení soudů však dovolací soud spatřuje v tom, jak soudy nahlížely na jednání obviněné z pohledu zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, zdůraznil, že právní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.
20. Normy trestního práva mají a musejí být užívány jen tehdy, pokud užití jiných norem právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Z principu ultima ratio vyplývá, že ochrana osobní cti a dobré pověsti má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (civilního) práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Právě tzv. verbální trestné činy jsou typickým příkladem jednání, jejichž postih by měl být v prvé řadě ponechán pořadu práva civilního (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2548/14). Při zvažování, zda aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, se soudy musí zaměřit na existenci a možnost efektivního použití jiných právních prostředků k dosažení sledovaného legitimního cíle. Pokud princip subsidiarity trestní represe neaplikují a shledají, že je již nutný trestní postih, musí konkrétně odůvodnit, proč podle jejich názoru takové prostředky k dispozici nebyly, a proč neexistovala jiná možnost než trestní postih (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16-1).
21. Trestný čin pomluvy by měl být vyhrazen pouze pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky, které zřetelně přesahují míru „běžných“ lží a nepravd, jež o sobě lidé šíří v běžném životě, a které nemají být sankcionovány trestním právem, neboť účelem trestního práva není sankcionovat běžné pomlouvačné jednání napříč populací. To ostatně naznačuje i samotné zákonné vymezení tohoto trestného činu, zahrnující požadavek „značné míry“ ohrožení vážnosti dotčené osoby u spoluobčanů, respektive hrozící „vážné újmy“ dotčené osoby, uvedený v §184 trestního zákoníku. Jako trestný čin pomluvy tak lze kvalifikovat a stíhat pouze takové protiprávní jednání, které nelze dostatečně narovnat prostředky soukromého práva, tj. zejména prostřednictvím přiměřeného zadostiučinění (vedle zadržovacího a odstraňovacího nároku); neboli takové protiprávní jednání, při němž došlo k tak závažnému porušení (ohrožení) chráněného zájmu, které se již vymyká možnosti řešení pouze v rámci pořadu práva civilního. Úvahy o nedostatečnosti uplatnění soukromoprávní odpovědnosti a neaplikovatelnosti zásady subsidiarity trestní represe budou namístě zejména v případě zásahů do nejintimnější osobní sféry jednotlivce či obdobně silně zraňujících zásahů (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19-1).
22. Shora uvedené se vztahuje i na projednávaný případ. Nalézací soud se přitom otázkou subsidiarity trestní represe vůbec nezabýval. Odvolací soud se této otázce věnoval pouze z toho pohledu, že jednání obviněné vážně zasáhlo do života a osobnostních práv poškozeného. Argumenty o nedostatečnosti či neúčinnosti uplatnění občanskoprávních norem k ochraně práv poškozeného však v napadeném rozhodnutí absentují. Jakkoliv jednání obviněné zasáhlo poškozeného, především co do jeho vážnosti (dobré pověsti) a cti, nejednalo se o výrazně dehonestující nebo zraňující osobní či intimní informace. Sdělování objektivně nepravdivých a poškozujících informací o jiné osobě samozřejmě zásadně nepodléhá právní ochraně. Na tyto situace pamatuje primárně občanský zákoník, který upravuje ochranu osobnosti, včetně různých prostředků nápravy, které lze využít, je-li dotčena osobnost člověka (§81 a násl., případně též §2894 a násl. občanského zákoníku). Z napadených rozhodnutí není zřejmé, proč by bylo nedostatečné, aby poškozený bránil svá práva vůči obviněné občanskoprávní žalobou s uplatněním odpovídajících soukromoprávních nároků – zejména nároku odstraňovacího, s tím souvisejícího požadavku na veřejnou omluvu a rovněž nároku na náhradu nemajetkové či majetkové újmy, vznikla-li mu nějaká. Tím spíše to platí s ohledem na adhezní výrok napadených rozhodnutí, kdy odvolací soud uložil obviněné povinnost zaplatit poškozenému na náhradě nemajetkové újmy částku 50.000 Kč a prvostupňový soud dokonce částku 100.000 Kč. Možnost uplatnění občanskoprávní odpovědnosti obviněné se v daném případě, s ohledem na všechny jeho okolnosti, jeví jako adekvátní, dostatečná a účinná; ne-li účinnější (z hlediska sankčního i prevenčního) než trestněprávní reakce.
23. To pochopitelně neznamená, že by jednání obviněné bylo možné schvalovat. Ani právo veřejně vyjadřovat své názory není neomezené a nepožívá právní ochrany v celém svém rozsahu bez jakýchkoli právních důsledků – soukromoprávních, správněprávních či v nejzávažnějších případech i trestněprávních. Soud prvního stupně k tomu příhodně poznamenal, že snaha pomáhat zvířatům a tyto chránit je odlišná od zveřejňování informací na sociálních sítích, které jsou zcela subjektivní, nezaložené na objektivních faktech, které tedy nemusí být pravdivé, a nad to označující konkrétní osoby identifikačními údaji.
24. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 To 152/2020, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1 T 33/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu pak Okresnímu soudu v Kroměříži přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
25. Věc se vrací do stadia, kdy Okresní soud v Kroměříži ji bude muset znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Musí věnovat odpovídající pozornost zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu