ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.345.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 345/2021-2444
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2021 o dovoláních, která podali obvinění V. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, P. I., nar. XY, trvale bytem XY, XY, D. A. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, M. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. I. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 To 135/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 3/2020 takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných V. H., P. I., D. A. T. a M. V. odmítají.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2020 sp. zn. 46 T 3/2020 byl obviněný V. H. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku, a obvinění P. I., D. A. T. a M. V. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl obviněný V. H. podle §173 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to dřevěné baseballové pálky. Obviněnému P. I. byl podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému D. A. T. byl podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to vozidla BMW X5, RZ XY, a tmavého šátku s motivy konopí. Obviněnému M. V. byl podle §140 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu újmy.
2. O odvolání obviněných, státního zástupce a poškozeného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 12. 2020 sp. zn. 1 To 135/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) trestního řádu z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného V. H. uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a obviněné P. I., D. A. T. a M. V. uznal vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to uložil V. H. podle §173 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to dřevěné baseballové pálky. Obviněnému P. I. podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému D. A. T. podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to vozidla BMW X5, RZ XY, a tmavého šátku s motivy konopí. Obviněnému M. V. podle §140 odst. 3 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil všem obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě majetkové škody částku 2 164 862 Kč a poškozenému P. L. D. na náhradě nemajetkové újmy částku 459 144 Kč a na náhradě majetkové újmy částku 31 087 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozeného P. L. D. se zbytkem nároku na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními všichni obvinění a také nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. I. Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
4. Obviněný V. H. namítl, že soudy učinily ve vztahu k němu skutkové závěry, které nevyplývají z provedeného dokazování. Extrémní nesoulad spatřuje obviněný u závěrů, že s obviněným M. V. nejpozději dne 20. 2. 2019 prvotně domluvil plán přepadení poškozeného D. s cílem jej oloupit, kdy tento plán měl zahrnovat i vytipování místa přepadení, zmocnění se peněz poškozeného, opatření vozidla, zbraní a maskovacích prostředků, přičemž měl společně s obviněným M. V. zasvětit spoluobviněné I. a T. do již vymyšleného plánu, a dále že se o zbylé peníze podělil s obviněným M. V. v místě jeho bydliště. Nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje obviněný ve výroku o náhradě škody, kdy odvolací soud zavázal k povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu společně a nerozdílně všechny obviněné, přestože se na místě činu nenacházel a nejzávažnější zranění na hlavě poškozeného byla způsobena v příčinné souvislosti s excesivním jednáním obviněného M. V. Obviněný dále namítl, že jeho jednání nenese po objektivní ani subjektivní stránce znaky skutkové podstaty organizátorství loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a §173 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku, neboť společná dohoda ohledně fyzické konfrontace s poškozeným je kryta jeho zaviněním pouze co do krátkodobého omezení poškozeného na svobodě s tím, že úmysl zbavit poškozeného jeho majetku vzešel ze strany odsouzeného M. V. teprve v době po napadení poškozeného.
5. Obviněný V. H. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 To 135/2020-2221, a přikázal mu jako soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Podle obviněného P. I. orgány činné v trestním řízení opatřily nezákonný důkaz, kterým jsou jeho vlastnoručně psané poznámky, které použil při své výpovědi v přípravném řízení a které soud v rozporu s §207 odst. 2 trestního řádu přečetl v hlavním líčení. Tento nezákonný důkaz byl použit k utváření nesprávných skutkových závěrů, které jsou v extrémním rozporu se skutkovými závěry, ke kterým by soud dospěl, pokud by vycházel pouze ze zákonně opatřených a provedených důkazů. Při hodnocení tohoto důkazu se soud dopustil libovůle, když použil pouze údaje v jeho neprospěch. Soudy rovněž pochybily, když ve skutkové větě vynechaly podstatné skutkové okolnosti, charakterizující zavinění obviněného. Ve skutkové větě měla být obsažena zjištění, že obvinění zanechali poškozenému na místě funkční telefon za účelem, aby si zavolal pomoc, a dále že se obviněný a spoluobviněný T. vrátili poškozenému na pomoc. Pokud by tyto okolnosti byly uvedeny ve skutkové větě, nemohlo by být jednání obviněného kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ale nejpřísněji jako zločin omezování osobní svobody podle §171 odst. 3 trestního zákoníku, popřípadě jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 trestního zákoníku. Obviněný dále namítl, že odvolací soud nesprávně hmotněprávně posoudil otázku společné a nerozdílné odpovědnosti za škodu způsobenou trestným činem, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému výroku o náhradě škody. Na projednávanou věc nelze podle obviněného aplikovat §2915 odst. 1 občanského zákoníku, jelikož jediným škůdcem, který způsobil škodu oběma poškozeným, je spoluobviněný M. V. Stejně tak nelze aplikovat §2915 odst. 2 občanského zákoníku, jelikož excesivní napadení poškozeného obviněným M. V. je důvod hodný zvláštního zřetele, na základě něhož je nutno rozhodnout, aby jednotliví obvinění uhradili poškozenému škodu podle své účasti na škodlivém následku.
7. Obviněný P. I. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 To 135/2020-2221, a to v rozsahu výroku o vině obviněného a na něj navazujícího výroku o trestu, včetně výroku o náhradě škody, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněný D. A. T. namítl, že na základě důkazní situace nelze jeho jednání podřadit pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy, jelikož soudy nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci. V jednání obviněného nejde najít znaky úmyslného jednání, kterým by bylo možné dovodit, že chtěl poškozenému způsobit smrtelné zranění. Oba soudy podle obviněného zcela pominuly zásadu in dubio pro reo. Odvolací soud se vůbec nevypořádal s námitkou, že obviněný neviděl samotné napadení poškozeného a nemohl si být vědom závažnosti jeho zranění. Jednání spoluobviněného V. bylo hodnoceno jako excesivní, proto nelze automaticky dávat k tíži obviněného T. Tento obviněný se navíc na schůzce v bytě spoluobviněného V. vůči užití nějakého hrubého fyzického násilí vůči poškozenému maximálně vymezoval. Jednání obviněného tak mělo být posouzeno jako trestný čin omezování osobní svobody podle §171 trestního zákoníku. Zcela nesprávné je podle obviněného i rozhodnutí odvolacího soudu týkající se náhrady škody, jelikož excesivní jednání obviněného V. nelze vázat k tíži zbylým obviněným a měl by tak být i v této části rozsudek soudu revidován tak, že k úhradě způsobené škody bude zavázán pouze obviněný V.
9. Obviněný D. A. T. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 To 135/2020-2221, zrušil podle §265k odst. 2 trestního řádu další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1 trestního řádu znovu a ve vztahu k obviněného D. A. T. rozhodl tak, že jej uzná vinným ze spáchání přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku a v části týkající se náhrady škody zaváže k její úhradě ve smyslu §228 odst. 1 trestního řádu pouze obviněného M. V., eventuálně aby zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 To 135/2020-2221, a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
10. Obviněný M. V. v dovolání uvedl, že právní kvalifikace skutku je chybná, a to pro absenci subjektivní stránky. Odvolací soud podle obviněného vyšel z chybného závěru, že ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku je možné naplnění subjektivní stránky formou tzv. nepřímého úmyslu. Obviněný je přesvědčen, že tuto konkrétní skutkovou podstatu je možno naplnit pouze formou úmyslu přímého. Dospěl-li soud k závěru, že pachatelům bylo lhostejné, jaký bude osud poškozeného pro jeho zanechání u XY, dává prostor pouze pro aplikaci §173 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, případně podle §173 odst. 4 trestního zákoníku nebo podle §140 odst. 2 trestního zákoníku. Aplikace §140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku není podle obviněného možná. Obviněný dále namítl, že při ukládání trestu nebyla respektována zásada in dubio pro reo, dále zásada podle §2 odst. 11 trestního řádu a zásada podle §39 odst. 7 písm. a) trestního zákoníku, když se odvolací soud postavil na stanovisko, že nejzávažnější poranění poškozenému způsobil dovolatel, aniž by tento závěr měl oporu v provedeném dokazování.
11. Obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu (nesprávně uvedeno „podle §260k odst. 1 trestního řádu“) ve vztahu k dovolateli zrušil výrok o vině a trestu tak, jak byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 To 135/2020-2221, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a dále postupem podle §265n odst. 1 trestního řádu ve vztahu k obviněnému rozhodl tak, že jej shledá vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, případně zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 2, 4 trestního zákoníku, eventuálně zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku, a za tento čin mu uloží trest odnětí svobody ve spodní třetině zákonné trestní sazby.
12. Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedla, že obvinění se domáhají pouze přehodnocení těch rozhodných skutkových zjištění, která se stala podkladem rozsudečného výroku o jejich vině. Takové námitky nemohou mít povahu právně relevantních námitek a tím ani charakter způsobilého předmětu dovolacího přezkumu. Jako na kvalifikovaný podnět dovolacího přezkumu lze podle státní zástupkyně nahlížet na námitku obviněného D. A. T. možnosti právního posouzení dovolatelova jednání v intencích jeho pouhé účasti na trestném činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku. Opatřená skutková zjištění, tak jak vyplývají z příslušných pasáží odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, se však nacházejí ve zcela zřetelné opozici s takto namítanou variantou posouzení dovolatelova jednání. Již odvolací soud v reakci na shodnou odvolací námitku naprosto přesvědčivě vyložil, proti jakému objektu trestného činu by musel útok na poškozeného v případě takové právní kvalifikace směřovat a proti kterému předmětu trestněprávní ochrany ve smyslu opatřených skutkových zjištění reálně směřoval za stavu, že uskutečnění společného loupežného záměru, plynoucího ze spolupachatelské dohody, bylo naplněno způsobem, který v sobě zahrnoval natolik výrazný modus brachiálního násilí na poškozeném a následný způsob naložení s jeho bezvládným tělem, kterým nebyl pouze paralyzován ve svobodě svého volného pohybu, ale kterým byl ve smyslu objektu trestného činu vraždy podle §140 trestního zákoníku přímo ohrožen na životě. Pokud další obvinění napadli kvalitu skutkového podkladu výroků o jejich vině ve spojení s poukazem na neprocesní způsob opatření stěžejních důkazů usvědčující povahy, pak je podle státní zástupkyně podstatné, že otázku procesních podmínek řízení na zcela shodném argumentačním podkladě řešil již soud odvolací, který se dostatečně a velmi podrobně vypořádal s otázkou použitelnosti označených důkazů, jakož i jejich důkazního přínosu z hlediska uplatněných obhajovacích tvrzení obviněných. K námitce obviněného M. V., že se na jeho straně nedostává předepsané formy a stupně zavinění jak v případě kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 2 trestního zákoníku, tak i jejího přísnějšího kvalifikačního momentu ve smyslu §140 odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že dovolatelův záměr usmrtit v trestné součinnosti s obviněnými T. a zejména I. poškozeného D. vychází především z mechanizmu opakovaně použitého násilí, a to zejména z jím akcelerované intenzity útoku baseballovou pálkou, ze způsobu jeho provedení nečekaně a zezadu, včetně způsobu, jakým bylo s tělem takto paralyzovaného poškozeného následně naloženo, konkrétně pak za takových objektivních podmínek na opuštěném místě jeho ponechání, za kterých bylo zcela reálné, že bez cizí pomoci může zemřít. K takovému možnému následku svého nakládání s poškozeným byli obvinění a tedy i dovolatel zcela lhostejní, a tedy srozuměni s tím, zda ke smrti poškozeného dojde či nikoliv. Jejich kladné stanovisko k oběma těmto možnostem tak, jak bylo ve smyslu komentářového výkladu právního pojmu tzv. nepravé lhostejnosti zcela správně dovozeno ze strany odvolacího soudu. K námitce obviněného P. I., že se po jisté době společně se spoluobviněným T. vrátili na místo opuštění poškozeného, státní zástupkyně uvedla, že tak neučinili ve snaze odvrátit reálnou možnost jeho úmrtí, ale stalo se tak pouze za účelem zjištění, zda k takovému následku již nedošlo. Ponechání mobilního telefonu na místě opuštění poškozeného rozhodně nebylo možno v namítaném směru posuzovat jako pomocné gesto za stavu, že se nacházel v bezvědomí, neschopen si pomoc sám přivolat. K námitkám obviněného M. V. pak státní zástupkyně zdůraznila, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. K námitce obviněných týkající se povinnosti všech čtyřech spoluobviněných k náhradě újmy, poukázala státní zástupkyně na to, že zavinění všech spoluobviněných na závažném poranění hlavy poškozeného D. bylo dáno jejich vzájemnou součinností, při které byli vedeni ve smyslu dohodnutého rozdělení jejich rolí při spáchání brachiálního útoku vůči poškozenému, aniž by tak bylo rozhodným, jakým způsobem k jeho uskutečnění přispěl ten který z nich. Nevyjímaje tak ani dovolatele V. H., který loupežný útok vůči poškozenému za pomoci baseballové pálky zosnoval způsobem předpokládaným v §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a ve vztahu k němuž byla způsobená těžká újma na zdraví poškozeného ve smyslu kvalifikačního momentu podle §173 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku za podmínek §17 písm. a) trestního zákoníku pokryta vědomou nedbalostí. Proto byly splněny podmínky aplikace §2915 odst. 1 občanského zákoníku o solidární odpovědnosti škůdců. Použití ustanovení o dělené odpovědnosti škůdců ve smyslu §2915 odst. 2 občanského zákoníku, by připadalo v úvahu jen při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Tyto však nemohou nastat, pokud škůdce věděl, že jeho konání, ať už samostatné, nebo společně s jinými, vede nebo může vést ke vzniku škody, anebo pokud v takovém jednání jiné podporoval nebo podněcoval, ať již psychicky či materiálně.
13. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání všech obviněných tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
14. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného P. I. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Nejvyšší státní zástupce namítl, že i při vědomí úzkého manipulačního prostoru zákonného rozmezí trestní sazby podle §140 odst. 3 trestního zákoníku od patnácti do dvaceti let je třeba trvat na tom, aby v každém konkrétním případě došlo k řádné individualizaci stanovených výměr trestu u jednotlivých pachatelů podle jejich účasti na trestném činu. Proto nemohou odvolacím soudem zdůrazňované okolnosti na straně obviněného P. I. představovat důvod pro mimořádné snížení trestu pod zákonnou hranici trestní sazby, zvlášť za stavu, že se obviněný v rámci skupiny pachatelů podílel na aktivním útoku na poškozeného významným způsobem, a to jednak údery baseballovou pálkou, bitím rukama po jeho pádu na zem, ale i mnohem dříve, na předchozím plánování tohoto útoku včetně kořistění z trestného činu. Ani věk obviněného nehraje takovou roli, stejně jako jeho dosavadní trestní bezúhonnost. Podle nejvyššího státního zástupce nebyly pro použití §58 odst. 1 trestního zákoníku v případě obviněného P. I. splněny zákonné podmínky, neboť soud posuzoval toliko běžné a z obvyklého rámce nevybočující okolnosti případu a poměry pachatele.
15. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 To 135/2020, ve výroku o trestu ohledně obviněného P. I., dále zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Obvinění V. H., P. I., D. A. T. a M. V. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
17. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že všechna dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
19. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
20. Všichni obvinění podali dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
21. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
22. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
23. Deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto neodpovídá ta část dovolací argumentace obviněných, která směřuje do oblasti zjišťování skutkového stavu věci. Tyto jejich námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažili jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval obviněný D. A. T., a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Tímto směrem přitom obvinění zaměřili podstatnou část svých výhrad. Navíc je třeba zdůraznit, že obvinění téměř veškeré námitky uvedené v dovoláních uplatnili již v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se s jejich obhajobou zevrubně a přesvědčivě vypořádal, na příslušné pasáže jeho rozhodnutí lze proto v podrobnostech odkázat.
24. Jednání obviněných spočívalo v tom, že po vzájemné domluvě s rozdělením rolí a úkolů a s prvotním záměrem zmocnit se finanční hotovosti nejdříve domluvili obvinění H. a V. plán přepadení poškozeného P. L. D. s cílem ho oloupit a do plánu postupně zasvětili obviněné I. a D. A. T. Plán zahrnoval vytipování místa, kam vylákají poškozeného pod záminkou prodeje tabáku v ceně okolo 100 000 Kč, opatření vozidla, zbraní a maskovacích prostředků, fyzický útok na poškozeného a zmocnění se peněz, následné naložení poškozeného do vozidla a odvezení na předem určené místo za Brno, kde jej po aplikaci drog zanechají. Plán zrealizovali tak, že obviněný V. domluvil schůzku s poškozeným a všichni obvinění se na místo dopravili vozidlem obviněného T. Obviněný V. odešel na místo schůzky s poškozeným, obviněný H. hlídal poblíž místa, kde mělo dojít k útoku, a obviněný I. vyzbrojený baseballovou pálkou čekal na lavičce v parku. Když kolem něj procházeli obviněný V. s poškozeným, obviněný I. udeřil silou nejméně jedenkrát poškozeného zezadu do zadní části hlavy a následně jej bil rukou, takže obviněný spadl na zem. V útoku pokračoval obviněný V., který poškozeného udeřil nejméně třikrát baseballovou pálkou do hlavy. Poté obvinění V. a I. odtáhli poškozeného do vozidla čekajícího obviněného T., který je následně odvezl na odlehlé místo v lese. Mezitím obviněný H. měl zahlazovat stopy na místě činu a poté odešel vyčkat na návrat obviněných do místa bydliště obviněného V. Během cesty obvinění V. a I. opakovaně žádali poškozeného o vydání peněz. Po vystoupení z vozidla v lese obvinění vytáhli poškozeného z vozidla, položili ho na travnatou plochu, kde mu aplikovali drogu extáze, prohledali jeho oděvní svršky a tašky a zmocnili se finanční hotovosti poškozeného přibližně 140 000 Kč. Následně obvinění z místa odjeli, přestože poškozený byl ve vážném zdravotním stavu, přičemž vzhledem k jeho zranění, noční době, odlehlosti místa a nízké venkovní teplotě si museli být vědomi, že poškozený může zemřít. Během zpáteční cesty předal obviněný V. obviněným I. a T. každému 7 000 Kč a o zbylé peníze se podělil v místě bydliště s obviněným H. Ze soudně lékařského hlediska těžké poranění poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě a k jeho smrti nedošlo z důvodu poskytnutí intenzivní resuscitační péče lékařem RZP, kterou přivolali kamarádi poškozeného, kteří poškozeného v lese našli díky sdílené poloze přes aplikaci v mobilním telefonu. Obvinění způsobili poškozenému vážné poškozené mozku a velkých nitrolebních cév, dlouhodobé či trvalé ochromení jeho rukou i nohou, umožňující jeho pohyb jen na invalidním vozíku, zásadní omezení jeho schopnosti řeči a komunikace s okolím a podstatné omezení jeho obvyklého způsobu života s plnou závislostí na pomoci druhé osoby.
25. Přestože obviněný V. H. v dovolání nesouhlasil se závěrem, že se podílel na vzniku popsaného plánu útoku na poškozeného, o jeho aktivní účasti svědčí řada důkazů. Usvědčují ho nejen výpovědi spoluobviněných, ale rovněž zjištěná komunikace s obviněným V. prostřednictvím telefonu obviněného T. ve večerních hodinách dne 20. 2. 2019, a také následná iniciativní komunikace s obviněným I. Byl to on, kdo znal poškozeného nejblíže, jelikož s ním obchodoval. Současně znal nejblíže i obviněného V., který mu dlužil peníze, a proto měl obviněný H. také osobní zájem, aby mu mohl být dluh uhrazen. Ze získaných peněz získal obviněný nezjištěnou částku a při následné společné návštěvě baru nadšeně navrhoval oslavu výsledku celé akce. Jednání obviněného H. proto odvolací soud přiléhavě kvalifikoval jakožto organizátorství zvlášť závažného zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k §173 odst. 1, 2 písm. a) b) trestního zákoníku, když zosnoval jednání ostatních obviněných, aby proti jinému užili násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobili jím těžkou újmu na zdraví, a tento čin spáchal jako člen organizované skupiny. Ve vztahu ke znakům základní skutkové podstaty trestného činu loupeže a kvalifikovanému znaku jeho spáchání ve formě organizované skupiny jednal obviněný v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ve vztahu k nastalému následku na zdraví poškozeného jednal obviněný nejméně ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Obviněnému nelze přisvědčit, že by jeho jednání bylo možno kvalifikovat jako účast na trestném činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku, jelikož podle skutkových zjištění omezení osobní svobody poškozeného, vykonané násilným útokem, směřovalo ke zmocnění se cizí věci (finanční hotovosti).
26. Obviněný P. I. zpochybnil především zákonnost důkazu, kterým jsou jeho vlastnoručně psané poznámky, jež soud přečetl v hlavním líčení v rozporu s §207 odst. 2 trestního řádu. Také s touto námitkou se zevrubně vypořádal již odvolací soud. Lze konstatovat, že se nejednalo o písemné poznámky ve smyslu §93 odst. 1 trestního řádu. Obviněnému bylo během jeho výslechu dne 5. 3. 2019 po náležitém poučení a za přítomnosti obhájce umožněno souvisle se vyjádřit k obvinění. Místo toho na vlastní žádost obviněný přečetl jím vlastnoručně sepsané písemné vyjádření v rozsahu šestnácti stran, které nechal založit do trestního spisu. Nebylo žádným způsobem zpochybněno, že předmětný text sepsal obviněný jako svůj osobní popis vnímaných událostí. Nalézacímu soudu proto nelze vytýkat, když toto písemné vyjádření obviněného použil při dokazování v hlavním líčení (srov. §89 odst. 2 trestního řádu). Navíc podstatnou část okolností obsažených v poznámkách, popsal tento obviněný i v dalších výpovědích učiněných v přípravném řízení. Obviněný I. dále namítl, že součástí skutkové věty mělo být i zjištění, že obvinění zanechali poškozenému na místě funkční telefon za účelem, aby si zavolal pomoc, a dále že se obvinění I. a T. vrátili poškozenému na pomoc. Pokud by tyto okolnosti byly uvedeny ve skutkové větě, nemohlo by být jednání obviněného kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ale nejpřísněji jako zločin omezování osobní svobody podle §171 odst. 3 trestního zákoníku, popřípadě jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 trestního zákoníku. Taková argumentace obviněného ovšem pomíjí další skutkové okolnosti, které jeho úvahu vylučují. Jde především o to, že se poškozený nacházel v takovém zdravotním stavu, kdy si nebyl schopen účinně zavolat pomoc. V důsledku krvácení do mozku, otoku mozku a dalším zraněním opakovaně kolaboval a upadal do bezvědomí. Současně nebyl schopen poskytnout informace o tom, kde se nachází. Poškozený byl nalezen jen díky výrazné pomoci jeho přátel, pomocí polohové aplikace v mobilním telefonu. Skutečnost, že se obviněný I. společně s obviněným T. na místo činu později vrátili, nemohla mít na posouzení viny žádný vliv, jelikož k tomu došlo až s odstupem více jak dvou hodin, tedy v době, kdy poškozený v důsledku objektivních podmínek mohl již velmi reálně zemřít. Naopak tuto okolnost soud náležitě hodnotil při ukládání trestů.
27. Pokud jde o obviněného D. A. T., ten vedle již zmíněného poukazu na pravidlo in dubio pro reo , namítl nesprávnost právního posouzení činu s ohledem na to, že vlastní útok na poškozeného neviděl, a nebyl si tudíž vědom závažnosti jeho zranění. Ani tato argumentace nerespektuje skutkové závěry soudů. Ve své vlastní výpovědi (z 6. 3. 2019 a 9. 7. 2019) popsal průběh útoku na poškozeného a to, jak pozoroval samotný fyzický útok pálkou, který zčásti na krátkou vzdálenost viděl, a popisoval i zvuky většího množství úderů, křik o pomoc a pád poškozeného na zem, kde byl dále bit. Současně vnímal projevy poškozeného při jeho naložení do auta a v průběhu jízdy, kdy poškozený naříkal a krvácel. Na odlehlém místě v lese s ostatními obviněnými vystoupil s vozidla a viděl ležet poškozeného přibližně ze vzdálenosti tři metry. Sám obviněný přiznal pochybnosti o zdravotním stavu poškozeného a strach o jeho život, což koresponduje se zjištěním, že se později s obviněným I. vydal na místo činu, aby zjistil, zdravotní stav poškozeného. Obviněný tak věděl o masivním útoku na poškozeného a závažném poranění hlavy a mozku poškozeného a že na zcela odlehlém místě, kam jej s ostatními vyvezl, může reálně zemřít. Obviněný proto i ve vztahu ke způsobení smrti poškozeného jednal zaviněně ve formě minimálně eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Právní kvalifikace činu podle §140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku se jeví jako přiléhavá.
28. Aniž by zpochybňoval skutkový základ napadeného rozsudku (z hlediska viny) uplatnil obviněný M. V. výhrady proti právnímu posouzení skutku. Podle přesvědčení obviněného je možné naplnit skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku z hlediska subjektivní stránky pouze formou úmyslu přímého. Jelikož soud dospěl k závěru, že pachatelům bylo lhostejné, jaký bude osud poškozeného pro jeho zanechání na opuštěném místě, mělo být jejich jednání posouzeno podle §173 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, případně podle §173 odst. 4 trestního zákoníku anebo podle §140 odst. 2 trestního zákoníku. Námitkám obviněného rozhodně nelze přisvědčit. Předně je dovolací argumentace obviněného poněkud mimoběžná, když tvrdí, že podle závěrů odvolacího soudu jednání obviněných nebylo vedeno přímým ani nepřímým úmyslem, tedy odvolací soud údajně sám připouští absenci subjektivní stránky. Tak tomu není, neboť obviněným citovaná část odůvodnění napadené rozhodnutí odvolacího soudu se vztahovala pouze k úvaze ohledně naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. j) trestního zákoníku spočívajícího ve spáchání činu „ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin“. Pouze v této souvislosti dospěl odvolací soud k závěru, že obvinění nejednali s přímým či nepřímým záměrem zbavit se poškozeného jako svědka ani zakrýt předchozí trestný čin. Naopak ve vztahu k dalšímu znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 písm. j) trestního zákoníku „v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch“ jednali obvinění (V., I. a T.) jednoznačně v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když skutkové okolnosti věci ani jiný záměr nepřipouštějí. Samotný úmysl obviněných směřující k usmrcení poškozeného (navíc doplněný o konkrétně obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu ve smyslu §140 odst. 2 trestního zákoníku – „s rozmyslem“) pak odvolací soud posoudil jako spáchaný ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku s odůvodněním, že tito obvinění věděli o masivním útoku s reálným závažným poškozením hlavy a mozku poškozeného a že na zcela odlehlém místě, kam jej vyvezli, může zemřít. K tomuto následku zůstali obvinění zpočátku zcela lhostejní. Obvinění nemohli důvodně spoléhat na jeho schopnost si sám záchranu zajistit, byť se mu to zcela náhodně podařilo. U obviněných se jednalo o tzv. nepravou lhostejnost, kdy svým jednáním vyjadřovali kladné stanovisko k oběma možnostem, zda poškozený zemře či nikoliv. Úvahy ohledně právního posouzení skutku odvolací soud popsal ve svém rozhodnutí zevrubně a srozumitelně, a proto lze na obsah napadeného rozhodnutí v podrobnostech odkázat. K otázce odlišení zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 nebo 2, 3 písm. j) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 4 trestního zákoníku odkazuje dovolací soud nad rámec uvedeného na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5 . 2019 sp. zn. 4 Tdo 556/2019.
29. Pokud obviněný M. V. v souvislosti s uloženým trestem dále namítal porušení pravidla in dubio pro reo a zásad uvedených v §2 odst. 11 trestního řádu a §39 odst. 7 písm. a) trestního zákoníku, pak jeho výhrady směřovaly do oblasti skutkových zjištění, nikoliv do oblasti právního posouzení skutku. Nosným argumentem obviněného je totiž tvrzení, podle kterého se v řízení nepodařilo prokázat, že by nejzávažnější zranění způsobil poškozenému právě on. Obviněný přitom přehlédl, že při ukládání trestu odvolací soud přihlédl především k tomu, že to byl právě on, kdo celou trestnou činnost inicioval, dlouhodobě připravoval, svedl k ní další osoby a tyto řídil jako člen organizované skupiny. Na zisku z trestné činnosti měl mít největší podíl a byl celkově vůdčí osobou. Samotné jeho jednání bylo vůči poškozenému velmi zákeřné, lstivé a zcela bezcitné. Byl to on, kdo nad rámec předchozího plánu eskaloval útok na poškozeného, kdy vzhledem k nedostatečnému úderu obviněného I., který nesplnil předpoklad, že poškozený bude moci být bezproblémově transportován, excesivně zaútočil na poškozeného, kterého s rozmachem a vysokou intenzitou opakovaně udeřil baseballovou pálkou zezadu a zboku do hlavy. Přestože ze soudně lékařského hlediska nebylo možné jednoznačně určit, kdo z obviněných I. a V. vedl ten který úder, soudy na základě dalších důkazů, zejména výpovědí jednotlivých obviněných, odůvodněně dospěly k závěru, že závažná zranění poškozeného jsou přičitatelná primárně obviněnému V. Výhrady tohoto obviněného proto představují pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy a ve své podstatě mají odůvodnit, proč je trest uložený obviněnému nepřiměřeně přísný. K tomu je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
30. Obvinění V. H., P. I. a D. A. T. ve vztahu k výroku o náhradě újmy shodně namítli, že vzhledem k excesivnímu napadení poškozeného obviněným M. V., měli být jednotliví obvinění zavázáni uhradit poškozenému újmu podle své účasti na škodlivém následku. Obviněným nelze přisvědčit. Odvolací soud se touto otázkou podrobně zabýval a své závěry opřel o odpovídající právní úpravu i přiléhavou soudní judikaturu. Závěr o solidární odpovědnosti všech obviněných za způsobenou újmu lze považovat za správný.
31. Podle §2915 odst. 1 občanského zákoníku je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.
32. Podle §2915 odst. 2 občanského zákoníku jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval, nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, anebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi.
33. Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, že i v nové úpravě, jež vychází i přes rozdíly ve formulaci §2915 občanského zákoníku a §438 starého občanského zákoníku z obdobných principů, lze nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. Platí, že společná odpovědnost vzniká jako výsledek spoluzavinění či souběžné (na sobě nezávislé) činnosti, případně nečinnosti nebo opomenutí, vedoucí ke vzniku jediného škodlivého následku. Pro spoluzavinění je typické, že každý škůdce má psychický vztah nejen k vlastnímu jednání (protiprávnímu jednání a škodě), nýbrž i k jednání ostatních osob účastnících se na vzniku škody. Tak tomu bývá zejména v případech předem vzájemně dohodnuté součinnosti směřující ke sjednanému či předpokládanému výsledku (škodě), kdy při rozdělení úkolů mezi jednotlivé škůdce je charakteristické, že někteří z nich svým jednáním přímo škodný následek nevyvolali. Jestliže výsledkem společně předem dohodnutého protiprávního jednání více škůdců je škoda, která bezprostředně vznikla působením jen některých z nich, je třeba dovodit, že škoda vznikla v příčinné souvislosti i s protiprávním jednáním těch, kteří svým počínáním bezprostředně škodný následek nevyvolali, jestliže přesto přispěli podstatným způsobem ke vzniku škody; společná odpovědnost není přitom vyloučena tím, že nelze jednoznačně určit podíl jednotlivých škůdců na dosažení celkového výsledku – na vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 25 Cdo 11/2004).
34. Platí i nadále, že solidární odpovědnost více škůdců za újmu je pravidlem a dělená odpovědnost ve smyslu §2915 odst. 2 občanského zákoníku je výjimkou z tohoto pravidla, která je v neprospěch poškozeného, a proto se uplatní jen ve výjimečných odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro takový výjimečný postup však není ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společného protiprávního jednání více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé újmy. Dělená odpovědnost více škůdců za újmu přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu újmy (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1571/2012, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1319/2013, nebo ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1258/2017).
35. Oproti předchozí úpravě nově občanský zákoník v §2915 odst. 2 větě druhé výslovně vylučuje dělenou odpovědnost v případě, že se škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo jej podněcoval či podporoval, nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, anebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi. V těchto případech připadá v úvahu pouze solidární odpovědnost.
36. Jak vyplývá z výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu, obvinění M. V., P. I. a D. A. T. spáchali čin jako spolupachatelé podle §23 trestního zákoníku, obviněný V. H. jako účastník v užším smyslu – organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Všichni obvinění jednali ve shodě při přípravě i počáteční realizaci loupežného přepadení, s výjimkou nepřítomného obviněného V. H. pak v jednání pokračovali i poté, kdy došlo k excesivnímu útoku na poškozeného, přičemž jednali takovým způsobem, aby od poškozeného získali finanční prostředky a současně s vědomím, že může v důsledku jimi vytvořených podmínek i zemřít. Jednání každého z obviněných bylo alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) působily současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k vykonání trestného činu a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu. Společný úmysl ve formě eventuální pokrýval u všech obviněných možnost vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného [u obviněného H. viz naplnění znaku podle §173 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku)], u obviněných M. V., P. I. a D. A. T. dokonce usmrcení poškozeného (kvalifikace podle §140 odst. 2 trestního zákoníku). Již tím je splněn předpoklad uvedený v §2915 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, že se škůdci (obvinění) vědomě účastnili na způsobení škody jiným škůdcem (ostatními obviněnými). Obvinění se navíc činu dopustili i jako členové organizované skupiny ve smyslu §42 písm. o) trestního zákoníku v tehdy účinném znění [viz naplnění znaku podle §173 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku u obviněného H.]. Jestliže se obvinění jako spolupachatelé a účastník dopustili úmyslné trestné činnosti (současně i jako členové organizované skupiny), tedy vědomě se účastnili na způsobení škody ostatními škůdci nebo jen některým z nich, je vyloučeno, aby soud uložil jednotlivým obviněným (škůdcům) povinnost nahradit škodu podle jejich účasti (§2915 odst. 2 věta prvá občanského zákoníku). Rozhodnutí o dělené odpovědnosti obviněných v daném případě brání §2915 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku.
37. Nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném v neprospěch obviněného P. I. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu . Ten spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložení trestu mimo zákonnou sazbu představuje jak nedůvodné překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonné prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). Podstata dovolací argumentace spočívala v tom, že obviněnému byl odvolacím soudem uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, neboť nebyly splněny podmínky aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku. Jeho výhrady tak lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit.
38. Podle §58 odst. 1 trestního zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
39. Citované ustanovení je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.). Ve spojitosti s rekodifikací trestního práva hmotného se též hovořilo o benevolentnějším uplatňování tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody oproti dřívější úpravě obsažené v §40 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, a to už jen proto, že došlo k úpravě (faktickému zmírnění) podmínek snížení trestu pod dolní hranici ve vyšších odstavcích §58 trestního zákoníku v porovnání s §40 trestního zákona. Hovořilo se též o tom, že jde o jakýsi korektiv a vyvážení absence §88 odst. 1 trestního zákona, podle něhož se k okolnosti, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby, přihlédlo jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Toto ustanovení bylo vypuštěno z důvodu změny koncepce pojetí trestného činu. Nadále se nemělo vycházet z materiálního pojetí trestného činu (srov. zejména §3 odst. 1, 2 a 4 trestního zákona, ale též řadu dalších ustanovení – např. §7 odst. 1, §8 odst. 1, §12, §41 odst. 1, §294 trestního zákona a mnohé další), ale z pojetí formálního (srov. zejména §13 odst. 1 trestního zákoníku) s důsledným uplatňování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).
40. Uplatnění §58 trestního zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Bude vždy velmi záležet na individuálním posouzení konkrétního případu soudem a řádném zdůvodnění jeho postupu.
41. V projednávané věci odvolací soud ve vztahu k podmínkám podle §58 odst. 1 trestního zákoníku v případě obviněného P. I. přihlédl k tomu, že spáchal čin jako osoba blízká věku mladistvých v necelých 19 letech, při nedostatku životních zkušeností, jež mohly mít vliv i na jeho psychický stav a obtížnější schopnost a odvahu adekvátně reagovat v průběhu vývoje trestného činu. Za zásadní ve prospěch obviněného považoval soud skutečnost, že alespoň dodatečně (společně s obviněným T.) v sobě našel natolik lidské a morální odpovědnosti, že se pokusil, byť vzhledem ke konkrétním podmínkám opožděně a nedostatečně, nějakým způsobem pomoci poškozenému. Obviněný podle svých sil také alespoň částečně svými finančními prostředky přispěl poškozenému ke zlepšení aktuálních podmínek jeho života a pokusil se poškozenému za své jednání omluvit. K trestnému jednání se doznal a projevil známky lítosti nad svou trestnou činností. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody vcelku přesvědčivě, přičemž proti jeho úvahám nelze mít žádných podstatných výhrad. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 21/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek totiž nelze vyloučit, že více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabudou v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako výjimečné okolnosti případu ve smyslu §58 trestního zákoníku.
42. Nelze proto souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že by v tomto konkrétním případě nebyly u obviněného P. I. splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu a že snaha o individualizaci uložených trestů s ohledem na podíl jednotlivých pachatelů na trestné činnosti byla pouze formální. Ostatně nejvyšší státní zástupce nijak nezpochybnil mimořádné snížení trestu u obviněného D. A. T., ačkoliv aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku byla v jeho případě odůvodněna srovnatelnými skutečnostmi. Rozdíl v podílu obou obviněných na spáchání trestného činu, kdy obviněný P. I. byl tím, kdo poškozeného fyzicky napadl (udeřil jej baseballovou pálkou v hlavy), kdežto obviněný T. vlastním vozidlem zajišťoval nezbytnou dopravu obviněných a poškozeného, našel svůj odraz v diferenciaci uložených trestů. Naopak uložení trestu obviněnému I. v (nesnížené) zákonné trestní sazbě, by vedlo k jistému nepoměru trestů mezi všemi obviněnými z hlediska k jejich účasti na trestném činu.
43. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných i nejvyššího státního zástupce nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu