ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.503.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 503/2021-2111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný T. J. O. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 7 To 322/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu V Brně pod sp. zn. 12 T 111/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. J. O. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 12 T 111/2017 , byl obviněný T. J. O. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil skutkem popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku. Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byl poškozený G. B. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 12 T 111/2017, podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch proti výroku o trestu i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně.
3. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 7 To 322/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil tím, že
ačkoliv při jednáních s poškozeným v roce 2014 obžalovaný poškozenému emailovou zprávou z 25. 7. 2014 sdělil, že dle předběžného odhadu má pozemek p. č. XY, k. ú. XY o výměře 630 m² hodnotu cca 800 000 Kč a vzhledem k problémům s umístěním a dostupností pozemku je ochoten při eventuální koupi či darování uhradit částku ve výši 300 000 – 325 000 Kč, přestože již 20. 7. 2014 byl na základě jeho zadání zpracován znalecký posudek Ing. Zory Jarolímové, který určoval cenu tohoto pozemku částkou nejméně 1 218 690 Kč,
obžalovaný s výsledkem znaleckého posouzení poškozeného neseznámil, a nepravdivě mu tvrdil, že by musel pro přístup k pozemku koupit pozemek vedlejší, což by bylo velmi komplikované, následně dne 9. 2. 2015 požádal Magistrát města Brna o prodej nebo zřízení práva průchodu přes pozemek parc. č. XY k. ú. XY v části 140 m², a tento návrh pak omezil dne 6. 4. 2015 jen na zřízení věcného břemene,
poté dne 31. 1. 2015 v Brně bez vědomí poškozeného jménem G. B., nar. XY, podepsal v jeho zastoupení a jeho jménem darovací smlouvu, která měla deklarovat, že mu poškozený G. B. daroval pozemek p. č. XY, k. ú. XY o výměře 630 m² v hodnotě nejméně 1 218 690 Kč, smlouvu podepsal jménem a v zastoupení poškozeného na základě plné moci ze dne 5. 11. 2014, která však jej opravňovala činit pouze procesní úkony a nikoli i hmotněprávní úkony,
načež dne 4. 2. 2015 v Brně na ulici XY nám. XY, na Katastru nemovitostí pro XY, Katastrální pracoviště XY podal návrh na vklad do katastru nemovitostí na převod vlastnických práv k výše uvedené nemovitosti a jako nabývací dokument předložil předmětnou darovací smlouvu ze dne 31. 1. 2015 a předmětnou plnou moc ze dne 5. 11. 2014, na základě čehož došlo k převodu vlastnických práv k výše uvedené nemovitosti na obžalovaného,
přičemž poškozený teprve dne 17. 6. 2015 podepsal dodatek č. 1 k předběžné dohodě o úhradě částky 12 000 Eur, který celkovou platbu snižoval na částku 10 000 Euro splatnou ve dvou termínech, čímž zhojil nedostatek svého povědomí o podpisu darovací smlouvy obžalovaným v jeho zastoupení, a současně přijal od obžalovaného částku 5 000 Euro jako první splátku,
a svým jednáním tak způsobil poškozenému jménem G. B., nar. XY škodu ve výši nejméně 1 082 365 Kč .
4. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, kdy výše denní sazby byla stanovena na částku 500 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený G. B. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, když napoprvé usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 7 To 371/2018, zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 12 T 111/2017, a věc vrátil soudu prvního stupně.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 7 To 322/2020, podal obviněný T. J. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř .
7. Obviněný namítl, že odvolací soud přišel s novými, ale chybnými skutkovými zjištěními, která netvrdil nalézací soud ani státní zástupce v obžalobě a ze kterých vyvodil nové právní závěry. Tímto postupem nastal podle obviněného extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný se proti těmto nesprávným právním závěrům týkajícím se pronájmu pozemku sousedícího s předmětným pozemkem na adrese XY ani vyčíslení celkově způsobené škody tzv. zjišťovací metodou podle cenového předpisu nemohl bránit.
8. Podle obviněného byl dále naplněn dovolací důvod §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť se hlavní líčení dne 13. 7. 2020 konalo v jeho nepřítomnosti. Nalézací soud i přes důvody nutné obhajoby ignoroval omluvenou nepřítomnost obhájce a obviněného a napadený rozsudek i přesto v jejich nepřítomnosti vyhlásil. V souvislosti s tím se obviněný odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. „Tpjn 200/2018“ (správně Tpjn 300/2018).
9. Nesprávné právní posouzení skutku má podle obviněného svůj původ v porušení zásady presumpce neviny a v porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Extrémní nesoulad skutkových zjištění spočívá zejména v dosavadních skutkových zjištěních a také v tom, že odvolací soud vypustil nová skutková tvrzení, která jsou v rozporu s objektivní pravdou. Odvolací soud nově přišel s tvrzením, že Magistrát – Statutární město Brno schválil obviněnému pronájem sousedícího pozemku a že obviněný schválený pronájem sousedícího pozemku poškozenému záměrně zamlčel. Tento závěr ale obviněný označil za nepravdivý a navrhl listinné důkazy, kterými to vyvracel. Rovněž navrhl odvolacímu soudu doplnění dokazování o dva magistrátní spisy. Závěry obou soudů o tom, že poškozený nebyl seznámen se skutečnostmi okolo nabytí předmětného pozemku, jeho darování na obviněného a zavkladování do katastru nemovitostí, jsou podle obviněného chybné, neboť je zjevné, že tyto magistrátní listiny získal poškozený od obviněného. Vlastníkem sousedního pozemku je Magistrát města Brna, který pronájem ani jiné zatížení nemovitosti nikdy neschválil. Obviněný v přípise ze dne 25. 7. 2015 poškozeného neuváděl v omyl, protože pronájem ani jiné zatížení sousedícího pozemku schválen nebyl. Obviněný tedy mluvil pravdu, pokud počítal s variantou, že sousedící pozemek bude třeba do budoucna např. odkoupit. Byl to pouze předběžný odhad na základě různých možností. Zásadní skutková zjištění ohledně údajně schváleného pronájmu pozemku nemají podle obviněného žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. Jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
10. Dále obviněný odmítl právní konstrukci o tom, že by poškozenému záměrně zatajil skutečnou hodnotu pozemku ve výši 1 218 000 Kč, neboť znalecký posudek znalkyně Jarolímové byl vyhotoven již dne 20. 7. 2020. Tuto úvahu soudu označil za tendenční a nepřiléhavou, neboť datum vyhotovení znaleckého posudku neznamená, že obviněný jej v tento den či den následující do dne 25. 7. 2014 převzal. V trestním spise není založen žádný takový důkaz, který by prokazoval datum předání obviněnému.
11. Obviněný se rovněž ohradil proti závěru odvolacího soudu o tom, že nízká věrohodnost poškozeného není podstatná pro posouzení celé věci. Uvádění nepravdivých, zkreslených a protichůdných tvrzení poškozeného je zcela zásadní faktor pro posouzení věrohodnosti poškozeného. Nesouhlasil ani se závěry odvolacího soudu, který konstatoval, že výpovědi poškozeného sice problematické z hlediska věrohodností jsou, ale přitom tyto skutečnosti přehlížel v rozporu s uplatněním zásady in dubio pro reo a související zásady presumpce neviny. V případě, že usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloba byla podána na základě trestního oznámení poškozeného, jehož tvrzení se postupem času ukázala jako proměnlivá, protikladná, je třeba obviněného zprostit obžaloby. Obviněný se rovněž domnívá, že poškozený nebyl v celém řízení vyslechnut procesně použitelným způsobem. První výslech byl učiněn v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání a v nepřítomnosti obviněného či jeho obhájce. Druhý výslech byl proveden prostřednictvím videokonference, přičemž úplný zvukový záznam o průběhu hlavního líčení se ztratil, byl poškozen nebo se nenahrál. Nelze tedy ověřit ani přezkoumat pravost a správnost přepsaného protokolu zvukovým záznamem. Tento důkaz je zatížen procesní vadou a je tak nepoužitelný. Sám poškozený uvedl, že se se svědkem S. radil, jak postupovat v situaci, kdy první splátka odstupného byla již B. vyplacena. Tento svědek však před soudem opakovaně tvrdil, že ukončil právní zastoupení poškozeného B. v říjnu 2014, dále tento svědek s vysokou pravděpodobností upravoval a dotvářel společně se zmocněncem advokátní spis. Tento svědek údajně poškozeného B. před obviněným varoval, sdělil mu orientační cenu pozemku a odrazoval jej od formy převodu darováním. Přesto poškozený obviněnému podepsal generální plnou moc a trval na darování pozemku. S těmito skutečnostmi a nelogickým jednáním poškozeného se soudy vůbec nevypořádaly.
12. Extrémní nesoulad mezi hodnocením důkazů a zjištěným skutkovým stavem obviněný shledal také v otázce nesprávného právního posouzení Benešových dekretů a jisté konfiskace předmětného pozemku. K tomu se odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 59/93. Podle této judikatury, byl-li vydán konfiskační výměr, popadly konfiskované nemovitosti státu ex lege, bez ohledu na pozdější dědická rozhodnutí. Soudy mylně zaměňovaly a nerozlišovaly základní pojmy a instituty znárodnění, nucená správa a konfiskace, proto nerozlišovaly ani jednotlivé dekrety prezidenta republiky, z nichž každý upravoval úplně jiný režim (právní titul) zbavení majetku.
13. Obviněný dále namítl nezákonné provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu. Obviněný se cítí poškozen, protože jako jediný nemohl poškozeného při výslechu konfrontovat a klást mu otázky. Skutečnost, že je nutno v přípravném řízení provést úkon, který nebude možno znovu provést před soudem, neznamená, že je tento důkaz možné provést před zahájením trestního stíhání, jestliže je osoba, která má být obviněna, známa a je možné zahájit její trestní stíhání. Poškozený byl bezdůvodně vyslechnut před zahájením trestního stíhání a v hlavním líčení pak byl čten protokol o jeho výslechu. Obviněný tento důkaz označil za vadný. V protokole není uvedeno, z jakého důvodu byl výslech považován za neodkladný. Obecná fráze, že je to s ohledem na věk poškozeného a riziko zachování paměťové stopy, nejsou důvodem podle §164 odst. 4 tr. ř. Navíc v době výslechu není ve spise založena jakákoliv lékařská zpráva. Státní zástupkyně měla výslech ve lhůtě 16 měsíců zopakovat. V tomto ohledu pochybil i soud prvního stupně, který výslechu obviněného dlouho bránil a nakonec jej vyslechl až po roce od zahájení řízení před soudem, navíc se již nepodařilo jej vyslechnout procesně použitelným způsobem.
14. V souvislosti s tím obviněný poukázal na účelové chování státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 708/2018. Výpověď poškozeného v hlavním líčení dne 2. 7. 2018 je podle něj postižena neodstranitelnou vadou, když chybí část zvukového záznamu. Zničeny navíc byly pasáže, ve kterých byly poškozenému kladeny důležité dotazy ze strany obviněného a jeho obhájce. Pokud by se tyto pasáže dochovaly, tak by obviněného vyvinily. V situaci, kdy nelze ověřit správnost protokolace, je řízení nepřezkoumatelné a zatíženo neodstranitelnou procesní vadou. Vzhledem k tomu, že protokol není vyhotoven na základě zvukového záznamu, chybí podklad pro spravedlivý proces a jde o nezákonně pořízený důkaz.
15. Obviněný také namítl nesprávné hmotněprávní posouzení plné moci ze dne 5. 11. 2014. Odmítl tvrzení soudu, že by jej tato plná moc opravňovala činit pouze procesní úkony v rámci probíhajícího dědického řízení a nikoli hmotněprávní úkony. Plná moc explicitně obsahovala i zmocnění k uzavírání smíru, narovnání, uznávání uplatněných nároků, vymáhání nároků a plnění nároku přijímat a potvrzovat, které jsou úkony ryze hmotněprávními. Hodnocení plné moci je ze strany soudů zjednodušené a nesprávné. Navíc tuto plnou moc vyhodnotil právník na katastru nemovitostí jako hmotněprávní a platnou.
16. Obviněný se také ohradil proti tomu, že neexistuje žádný přímý usvědčující důkaz o tom, že by poškozenému zamlčel rozhodné skutečnosti o ceně znaleckého posudku a že by realizoval podvodný úmysl se na úkor poškozeného obohatit a způsobit poškozenému škodu. Předložený řetězec nepřímých důkazů nepovažuje obviněný za dostatečný pro jeho usvědčení z předmětného trestného činu a odmítá, že by ho k závadovému jednání mohla vést zištná motivace. Právní závěr soudů o tom, že ze strany obviněného byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Soudy podle obviněného nedostály požadavkům, jež v rovině práva pro ně vyplývají ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo .
17. Dále namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Podle mínění obviněného se jedná o typický soukromoprávní spor, kterým by se měly zabývat soudy v občanskoprávním řízení. Trestní stíhání nebylo namístě, jestliže se jednání obviněného pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních.
18. V doplnění dovolání obviněný Nejvyššímu soudu zaslal přípis Magistrátu města Brna ze dne 21. 6. 2021, který dříve nemohl připojit k dovolání. Dodal, že skutková zjištění odvolacího soudu, proti kterým se nemohl obviněný bránit, jsou v rozporu s objektivní pravdou a zakládají extrémní nesoulad skutkových zjištění odvolacího soudu. Nabídka ceny (odstupného) za předmětný pozemek podle něj zohledňovala ještě případný budoucí vícenáklad na zajištění přístupu k předmětnému pozemku přes sousedící pozemek.
19. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněný také navrhl odklad výkonu rozhodnutí, neboť je podle něj dán důvodný předpoklad, že bude dovolání úspěšné, a vzhledem k tomu, že odsouzení má pro obviněného nedozírné a těžko odstranitelné následky.
20. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
21. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že dovolací argumentace obviněného spadá pod zvolený dovolací důvod. Konstatovala, že uvedenou výhradu obviněný vznesl již ve svém odvolání, avšak odvolací soud se s jeho názorem neztotožnil. Rovněž poukázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018, podle kterého nepřítomnost obhájce obviněného, ačkoli šlo o případ nutné obhajoby podle §36 tr. ř., v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku podle §128 odst. 3 tr. ř. je podstatnou procesní vadou vyplývající z ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. Taková vada však sama o sobě zásadně není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť nemá vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Pokud ve věci obviněného bylo hlavní líčení odročeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku, šlo o takovou fázi hlavního líčení, ve které strany, tedy ani obviněný a jeho obhájce, již nemají reálnou možnost ovlivnit obsah rozsudku výkonem svých procesních práv, která jim v hlavním líčení jinak náleží. Uvedla, že nelze říci, že by nešlo o vadu řízení, neboť jde o nedodržení zákonem předepsaného postupu v tak zásadním ohledu, jakým je přítomnost obviněného u hlavního líčení a nutná obhajoba, avšak v posuzované trestní věci soud v mezidobí při závěrečné poradě nedospěl k závěru, že je třeba objasnit ještě nějakou okolnost s tím, že by se usnesl, že dokazování bude doplněno, v hlavním líčení by pokračoval a následně by znovu dal slovo k závěrečným řečem. Uvedená procesní vada tedy podle státní zástupkyně neměla vliv na správnost a zákonnost rozsudku a samotného řízení. Obviněný využil všech svých procesních práv a proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, takže došlo k přezkoumání výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dodala, že možnost vlivu určité procesní vady na spravedlivý proces nelze hodnotit abstraktně, ale vždy v podmínkách konkrétního případu a podle jeho okolností.
22. K námitkám uplatněným s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že většinu námitek nebylo možné pod tento dovolací důvod subsumovat, neboť se týkaly výlučně samotného skutkového stavu věci, který obviněný zpochybňoval.
23. K námitce, že v průběhu trestního řízení docházelo k razantním změnám skutkových zjištění, uvedla, že obviněný byl vždy stíhán pro totožný skutek a že skutek samotný nelze ztotožňovat s jeho popisem. Nelze totiž vyloučit možnost následné změny nebo upřesnění skutkových okolností v průběhu dalších fází trestního stíhání. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována tehdy, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, přičemž jednání nebo následek nemusí být popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Ve vztahu k osobě obviněného se jedná o identickou událost uskutečněnou ve vnějším světě, která je vymezena jednáním obviněného. Totožnost skutku bez jakýchkoliv pochybností poutá totožnost následku a částečně i jednání, kdy poškozený byl ze strany obviněného připraven o majetek na základě lživých informací. Pokud odvolací soud upravil skutkovou větu výroku rozsudku, v tomto postupu mu nic nebránilo, neboť doplnění popisu skutku se neprojevilo zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu, závažnosti následku apod. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný způsobil poškozenému menší škodu než tu, která byla definována v rozsudku nalézacího soudu.
24. Dále státní zástupkyně uvedla, že byť by byla informace uváděná obviněným v dovolání týkající se nevědomosti zamítnutí prodeje vedlejšího pozemku pravdivá, tak uvedená skutečnost nemůže nic změnit na tom, že v celkovém komplexu jeho jednání vůči poškozenému šlo o jednání podvodné. Uvedená okolnost byla odvolacím soudem zmíněna nikoliv jako samotné jednání, jímž by došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, ale pouze jako okolnost případu, z níž je seznatelná subjektivní stránka jednání obviněného. Bylo důkazně podloženo, že obviněný vůči poškozenému demonstroval jako jedinou možnost přístupu k pozemku poškozeného zakoupení vedlejšího pozemku. Na druhou stranu však činil kroky k tomu, aby sousední pozemek odkupovat nemusel a zřídil si k darovanému pozemku přístup jiným méně nákladným způsobem. Uvedenou okolnost o nutnosti odkupu sousedního pozemku použil směrem k poškozenému ve snaze snížit cenu pozemku, přestože přístupnost pozemku již byla zohledněna v rámci ocenění pozemku, přičemž ani tuto cenu obviněný poškozenému neuvolnil.
25. Stran námitky, že obviněný poškozenému nezatajil skutečnou hodnotu pozemku a že ani sám není schopen přesně stanovit datum, kdy znalecký posudek od znalkyně převzal, státní zástupkyně uvedla, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že se závěry znaleckého posudku poškozený nebyl seznámen vůbec, a právě uvedená skutečnost jasně dokládá podvodné jednání obviněného.
26. K námitce týkající se nevěrohodnosti poškozeného státní zástupkyně poukázala na závěr odvolacího soudu, že poškozený se snažil vyhovět návrhům právě těch osob, se kterými aktuálně jednal, byť jejich zájmy byly naprosto protikladné. Poškozenému bylo v době jednání o možnosti získat dědictví pozemku v XY a následném nakládání s pozemkem 90 a více let a již v té době byl odkázán na invalidní vozík. Byť se tedy bezpochyby dokázal sám orientovat v uspořádání svých běžných záležitostí, tuto schopnost již neměl, pokud šlo o složitější právní záležitosti, kdy pouze v konkrétním momentu, kdy jednal s nějakou osobou, která jej přesvědčovala o výhodnosti nějakého postupu, tento postup akceptoval. Byl tudíž odkázán na informace ze strany osob, které rovněž reprezentovaly různé zájmy. Právě i této skutečnosti využil obviněný v komunikaci s poškozeným, kterého motivoval k jednání, které bylo hlavně v jeho vlastním zájmu. Nejednalo se o žádné altruistické odstranění křivd, které se měly poškozenému dít po druhé světové válce. Z vyjádření poškozeného, avšak i z celé situace kolem prodeje a nakládání s pozemkem, je zřejmé, že počítal po celou dobu s peněžitým plněním ze strany obviněného, tedy de facto s prodejem pozemku, nikoliv s darováním. Tento zásadní projev vůle je patrný ze všech vyjádření poškozeného a konečně i z toho, že obviněný se zavázal poškozenému za darování pozemku poskytnout finanční úplatu, což de facto popírá samotný institut darování. Je zjevné, že darovací smlouvou, kterou poškozený neměl v úmyslu podepsat, byl poškozen, neboť tak fakticky přišel o soudně nárokovatelný příjem z prodeje nemovitosti. K tomu státní zástupkyně dodala, že pro trestní odpovědnost obviněného není nijak určující ani skutečnost, zda pozemek mohl vůbec být vlastnictvím poškozeného. Pro případ toho, že by šlo o majetek státu, by se obviněný mýlil v totožnosti předmětu útoku, resp. ve vlastnostech předmětu útoku. I pro tento případ by ale jeho jednání bylo trestné. Rovněž je nutné zohlednit zejména skutečnost, že prvním, kdo se zajímal o uvedený pozemek a navštívil kvůli tomu poškozeného a inicioval celé dědické řízení, byl právě obviněný.
27. K námitkám týkajícím se úkonů před zahájením trestního stíhání státní zástupkyně konstatovala, že zcela zjevně existovaly věcné důvody pro provedení výslechu poškozeného minimálně jako neopakovatelného úkonu, neboť věk poškozeného byl právě tou okolností, pro kterou hrozilo, že nebude moci být vyslechnut v dalších fázích trestního řízení. Povahu neodkladného, případně neopakovatelného, úkonu je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu a záleží na posouzení soudu, zda provedení úkonu jako neodkladného, případně neopakovatelného, bude akceptovat. Z výpovědi poškozeného před zahájením trestního stíhání nevyplynuly žádné relevantní informace a z této výpovědi následně vycházeno nebylo, a to ani, pokud byl v hlavním líčení čten protokol. Důležité je, že poškozený byl vyslechnut v hlavním líčení prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Připustila, že v protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 7. 2018 chybí zvukový záznam, který se týká výslechu svědka G. B., a to v části, kde následovaly dotazy státního zástupce a obhajoby. Podle ní je však třeba přihlédnout k tomu, že soud vyhodnotil výpověď svědka G. B. jako nespolehlivou, a proto z jeho výpovědi vycházel pouze potud, pokud korespondovala s dalšími ve věci pořízenými důkazy. Žádné vady řízení a porušení práv obviněného v uvedeném ohledu státní zástupkyně neshledala. K posouzení charakteru plné moci pak uvedla, že se nejedná o stěžejní otázku v rámci posouzení trestnosti jednání obviněného. Těžiště trestného jednání obviněného totiž spočívá v tom, že poškozeného neseznámil s reálnou cenou pozemku a ten v návaznosti na jeho informace o nižší ceně pozemku a o nutnosti dalších investic v souvislosti s jeho zakoupením přizpůsoboval uvedené situaci své právní kroky. Na základě provedených důkazů soudy shledaly, že se obviněný podvodného jednání vůči poškozenému dopustil, přičemž ve skutkové větě jsou popsány rozhodné okolnosti, ze kterých úmysl obviněného jednoznačně vyplývá. I v případě absence jednoznačného vyjádření poškozeného k celé záležitosti bylo možné shrnout, že soudy se mohly v rámci výroku o vině opřít o nepřímé důkazy, neboť ty tvoří ve svém souhrnu logickou ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno dovodit jen jediný závěr a současně je možné vyloučit možnost závěru jiného. Dodala, že v daném případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo , neboť soudy učiněné skutkové závěry byly dostatečně důkazně podložené. Neshledala ani porušení práva na spravedlivý proces, neboť toto právo si nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení nebo zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného.
28. Za jedinou právní námitku státní zástupkyně označila tu, ve které obviněný namítl, že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zároveň však uvedla, že této námitce není možno přisvědčit. Výrok, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, není v žádné kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které překročilo rámec běžného narušení občanskoprávních vztahů a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Existence občanskoprávního vztahu, do kterého pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Podstatné je totiž podle státní zástupkyně to, že pachatel v rámci uvedeného vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva.
29. Vzhledem k tomu, že nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
30. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou , ve které uvedl, že nesouhlasí s vyjádřením státní zástupkyně a považuje jej za zavádějící, argumentačně nesprávné až tendenční. Státní zástupkyně použila podle obviněného shodnou argumentaci jako soudy nižších stupňů, ignorovala, že skutkový stav byl po celou dobu trestního řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení uměle dotvářen, aby zapadl do mediálního skutkového obrazu zločince politika. Konstatoval, že obecné soudy se vůbec nezabývaly skutečností, že v počátcích jednání mezi obviněným a poškozeným obviněný zprostředkoval poškozenému dvojjazyčného advokáta S., nebo že obviněný činil všechny kroky s vědomím, že poškozený je právně zastoupen advokátem a všechny navazující kroky konzultuje s S. Ve zbytku své repliky obviněný polemizuje s jednotlivými tvrzeními státní zástupkyně, rozporuje jí uvedenou judikaturu a opakuje svá tvrzení uvedená v dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
32. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
33. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
34. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
35. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , ten je naplněn v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
36. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
37. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
38. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
39. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
40. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
41. Dovolání obviněného T. J. O. směřuje proti výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Dovolací námitky tohoto obviněného by bylo možno shrnout tak, že obviněný brojí jednak proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy namítá nezákonnost výslechu poškozeného před zahájením trestního stíhání jako neodkladného úkonu a dále poukazuje na to, že nalézací soud vyhlásil odsuzující rozsudek v hlavním líčení konaném v jeho nepřítomnosti. Obviněný dále nesouhlasí s některými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která jsou podle názoru obviněného v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, a konečně namítá i nesprávné právní posouzení některých otázek ze strany soudů (posouzení tzv. Benešových dekretů a plné moci, kterou mu poškozený udělil) a nesprávné vyhodnocení společenské škodlivosti jeho jednání a nezbytnosti jeho trestního postihu.
42. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
43. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , lze pod tento podřadit námitku týkající se nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení konaném dne 13. 7. 2020, na kterém byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek. Jak již bylo v předchozí části odůvodnění tohoto rozhodnutí naznačeno, tento dovolací důvod směřuje na situace, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
44. V obecné rovině lze k tomuto dovolacímu důvodu připomenout, že tento je naplněn v případech, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný (obžalovaný) zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. ŠÁMAL, P., PÚRY F. §365b. Důvody dovolání. In: ŠÁMAL, P. a kol. S. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3159-3160).
45. Podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného) jsou upraveny v §202 odst. 2 až 5 tr. ř. V nyní projednávané věci je s ohledem na skutečnost, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pro který byl ohrožen trestem odnětí svobody na dvě léta až osm let, stěžejním především odst. 4 citovaného ustanovení, podle jehož věty první nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. To podle odst. 5 citovaného ustanovení neplatí, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
46. Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že hlavní líčení bylo dne 13. 7. 2020 konáno v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce. Průběh tohoto hlavního líčení byl takový, že bezprostředně po jeho zahájení vyhlásil předseda senátu rozsudek, jímž obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Poté následovalo stručné ústní odůvodnění rozsudku a bylo dáno poučení o odvolání.
47. Na základě těchto zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Městský soud v Brně pochybil, pokud dne 13. 7. 2020 konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Konání tohoto hlavního líčení nebylo s ohledem na trestní sazbu, jíž byl obviněný ohrožen, a na to, že obviněný nepožádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, možné a bylo v rozporu s §202 odst. 4 tr. ř.
48. Při posuzování toho, zda tímto postupem nalézacího soudu došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jehož smyslem je zajistit obviněnému možnost realizovat své ústavně zaručené právo na obhajobu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je však nutné přihlédnout i k tomu, co bylo obsahem hlavního líčení, které bylo v rozporu s §202 tr. ř. konáno v nepřítomnosti obviněného.
49. V nyní projednávané věci byl na předmětném hlavním líčení toliko vyhlášen odsuzující rozsudek, bylo sděleno stručné ústní odůvodnění a strany byly poučeny o možnostech odvolání. Nic jiného obsahem daného hlavního líčení nebylo.
50. V této souvislosti je nutno zmínit stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018, na které odkazoval i obviněný (byť uvedl špatnou spisovou značku), publikované pod č. 1/2020 Sb. rozh. tr., podle jehož právní věty pod bodem I. nepřítomnost obhájce obviněného, ač šlo o případ nutné obhajoby podle §36 tr. ř., v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku podle §128 odst. 3 tr. ř. je podstatnou procesní vadou vyplývající z ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. Ani taková vada však sama o sobě zásadně není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť nemá vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku .
51. Závěry uvedené v právě citovaném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, které se týkají nepřítomnosti obhájce v hlavním líčení, na kterém dojde pouze k vyhlášení rozsudku, za situace, kdy jsou dány důvody nutné obhajoby, lze podle Nejvyššího soudu vztáhnout i na otázku přítomnosti obviněného v takovém hlavním líčení, za situace, kdy nelze hlavní líčení konat v jeho nepřítomnosti (v nyní projednávané věci z důvodu podle §202 odst. 4 tr. ř.). Ani v takovém případě totiž, vzhledem k tomu, že na odročeném hlavním líčení má dojít toliko k vyhlášení rozsudku, strany, tedy ani obviněný, stejně jako jeho obhájce, již nemají reálnou možnost ovlivnit obsah rozsudku výkonem svých procesních práv, která jim v hlavním líčení jinak náleží. Ačkoliv je tedy nepřítomnost obviněného v hlavním líčení odročeném pouze za účelem vyhlášení rozsudku vždy podstatnou procesní vadou, nejde zpravidla o tak zásadní vadu, která by měla vliv na celkovou spravedlnost procesu a znamenala by porušení práva obviněného na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, u nás vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. V důsledku toho nemůže tato vada řízení naplňovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
52. Nejvyšší soud tak námitce obviněného týkající se jeho přítomnosti u hlavního líčení konaného dne 13. 7. 2020 nemohl přisvědčit, neboť k vytýkanému pochybení soudu prvního stupně sice došlo, nicméně ze shora uvedených důvodů se nejedná o natolik závažné procesní pochybení, které by mohlo vést ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem.
53. Pokud jde o zbývající dovolací argumentaci, kterou obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že tato je z podstatné části toliko procesního nebo skutkového charakteru a jako takovou ji nelze podřadit pod uplatněný ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nevychází totiž ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, nýbrž je založena i na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění odlišná. Nelze tedy hovořit o tom, že obviněný v rámci těchto námitek brojí proti deklarovanému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení.
54. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 36. až 38. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
55. Z výše uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
56. O polemiku se skutkovými zjištěními soudů jde zejména tehdy, pokud obviněný v dovolání poukazuje na nízkou věrohodnost poškozeného, a pokud namítá, že poškozenému nezatajil skutečnou hodnotu předmětného pozemku a že Magistrát města XY obviněnému nikdy neschválil pronájem sousedícího pozemku, který měl obviněný poškozenému zamlčet. Procesní povahy pak jsou námitky týkající se provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu výslechem poškozeného a absence zvukového záznamu při výslechu poškozeného formou videokonference.
57. Nejvyšší soud však po prostudování spisového materiálu rozpor uvedených skutkových zjištění s provedenými důkazy neshledal.
58. Pro závěr o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je stěžejní především zjištění o tom, že obviněný poškozenému zamlčel skutečnou hodnotu předmětného pozemku, kterou zjistil ze znaleckého posudku, který za účelem ocenění tohoto pozemku zadal. Jedná se o znalecký posudek č. 1341-10/2014 zpracovaný Ing. Zorou Jarolímovou, soudní znalkyní v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, ze dne 20. 7. 2014, podle kterého činila obvyklá cena předmětného pozemku ke dni ocenění 1 218 690 Kč. Obviněný přitom v e-mailové zprávě ze dne 25. 7. 2014 poškozenému prostřednictvím svědkyně E. L. sdělil, že jej „právní znalec“ informoval, že odhadovaná cena pozemku se pohybuje okolo 800 000 Kč, přičemž s ohledem na to, že předmětný pozemek (zahrada) nemá vlastní přístup na ulici a že z tohoto důvodu bude nutné koupit vedlejší pozemek (což je podle obviněného obtížné, protože výsledek závisí na mnoha faktorech, včetně schválení prodeje městem), může obviněný nabídnout cenu mezi 300 000 Kč a 325 000 Kč, což odpovídá přibližně částce 12 000 euro.
59. Z provedeného dokazování (např. z výpovědi matky obviněného O.) přitom jednoznačně vyplynulo, že obviněný byl se znaleckým posudkem seznámen, byť se nepodařilo přesně určit, zda se tak stalo již ke dni 25. 7. 2014, kdy právě uvedenou e-mailovou zprávu odeslal, nebo později. Byl tedy rovněž seznámen s tím, že znalkyní Ing. Jarolímovou již byla problematická poloha pozemku zohledněna a že jí uváděná cena již byla snížena za použití stanoveného koeficientu.
60. Pokud obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že již dne 25. 7. 2014 byl se znaleckým posudkem seznámen, taková obhajoba jej nemůže zbavit viny. Stěžejní je totiž skutečnost, že obviněnému není kladeno za vinu, že by dne 25. 7. 2014 poškozeného uvedl v omyl ohledně ceny stanovené znalkyní Ing. Jarolímovou, resp. že by poškozenému tvrdil, že má již znalecký posudek jmenované znalkyně k dispozici a že tato dospěla k částce 800 000 Kč, nýbrž to, že poškozenému poté, co se o závěru jmenované znalkyně dozvěděl, tuto informaci zamlčel. Obviněnému přitom nic nebránilo, aby neprodleně poté, co posudek skutečně obdržel, poškozeného o v něm uváděné ceně informoval a své původní tvrzení o názoru „právního znalce“, na kterého se v e-mailu ze dne 25. 7. 2014 odvolával, revidoval. To však obviněný neučinil, ačkoliv byl s výsledkem jím zadaného znaleckého posudku Ing. Jarolímové prokazatelně dříve nebo později seznámen.
61. Pokud obviněný dále poukazuje na to, že mu Magistrát města XY nikdy neschválil pronájem sousedního pozemku, je nutno konstatovat, že taková námitka je z hlediska viny přisouzeným zločinem zcela bezpředmětná. Jak již bylo výše uvedeno, problematická poloha předmětného pozemku byla ve znaleckém posudku Ing. Jarolímové již zohledněna a o tuto byla obvyklá cena za použití koeficientu snížena. Obviněný přitom poškozenému tuto podstatnou informaci zamlčel a tvrdil mu, že částku 800 000 Kč (přičemž ani tato částka neodpovídala ceně obvyklé – viz výše) je z důvodu problémů s přístupem na pozemek nutno snížit a že je ochoten zaplatit pouze 300 000 Kč až 325 000 Kč. Případné schválení či neschválení pronájmu sousedního pozemku či jeho jiné zatížení je tak z hlediska viny obviněného projednávaným skutkem bez významu.
62. Nedůvodnou shledal Nejvyšší soud i námitku, v rámci které obviněný poukazoval na nevěrohodnost poškozeného. V této souvislosti je opět nutno připomenout, že obviněnému je kladeno za vinu, že poškozenému zamlčel podstatnou skutečnost – znalkyní Ing. Jarolímovou zjištěnou obvyklou cenu předmětného pozemku nacházejícího se v kat. ú. XY. Tato skutečnost přitom byla přesvědčivě prokázána prostřednictvím důkazních prostředků, ze kterých nalézací soud vycházel stran závěru, že obviněný poškozenému tuto podstatnou informaci zamlčel. Jde přitom o jiné důkazy než výslech poškozeného. Soud prvního stupně vyšel zejména z listinných důkazů (e-mailových zpráv, znaleckých posudků, plné moci), popř. z výslechů svědkyně L. (jejíž výpověď shledal soud věrohodnou) a svědků S. a C. K výpovědi poškozeného přistupoval nalézací soud naopak velmi obezřetně, a v zásadě k ní přihlížel jen tehdy, pokud tato korespondovala s jinými důkazy. Z výpovědi poškozeného ze dne 2. 7. 2018, která byla učiněna prostřednictvím videokonference a ke které chybí zvukový záznam (viz níže), pak nalézací soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť závěr o tom, že se obviněný dopustil jednání popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, bylo možno učinit i na podkladě jiných důkazů než je výpověď poškozeného. Otázka věrohodnosti poškozeného proto není pro závěr o vině podstatná, a to i při odhlédnutí od toho, že touto otázkou se oba nižší soudy poměrně podrobně zabývaly.
63. Lze tak konstatovat, že námitky obviněného, v rámci kterých poukazoval na extrémní rozpory příslušných skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy, nebylo možno vyhodnotit jako důvodné.
64. Zbývající část námitek obviněného, nespadajících pod rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak čistě procesní povahy . Obviněný v nich spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Jde o námitky týkající se neodkladného a neopakovatelného úkonu a chybějícího zvukového záznamu z výslechu poškozeného konaného prostřednictvím videokonference. Ani zde však Nejvyšší soud zásah do ústavně zaručených práv obviněného neshledal.
65. Pokud jde o otázku výslechu poškozeného jako neodkladného úkonu konaného dne 14. 4. 2016, z protokolu o tomto výslechu se podává, že poškozený byl vyslechnut prostřednictvím Okresního soudu v Břeclavi a že poškozený byl tímto procesním způsobem vyslechnut z důvodu svého vysokého věku a s ohledem na s tím spojenou schopnost správně a úplně vnímat a zapamatovat si.
66. Nejvyšší soud se ztotožňuje s odůvodněním nalézacího soudu uvedeným v bodě 4. jeho rozsudku, že u poškozeného existovalo nebezpečí, že pro svůj vysoký věk přesahující 90 let nebude, navíc s ohledem na jeho přítomnost v zahraničí, možno výslech realizovat v řízení před soudem. Navíc je nutno upozornit, že obviněný nakonec nebyl ve svém právu klást poškozenému otázky zkrácen, neboť poškozený byl později ještě dvakrát vyslechnut v hlavním líčení formou videokonference, byť druhý z těchto výslechů musel být z důvodu špatného zdravotního stavu poškozeného předčasně ukončen. I z této skutečnosti je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení nepochybily, pokud obviněného nejprve vyslechly v režimu neodkladného úkonu, když i později se skutečně ukázalo, že poškozený není řádného výslechu schopen (to se částečně týká i prvního výslechu v hlavním líčení). I sám obviněný ve svém dovolání ostatně upozorňuje na to, že chybí zvukový záznam o té části výslechu, kde on a jeho obhájce pokládali poškozenému otázky. Je tedy zřejmé, že kladení otázek poškozenému mu nakonec bylo umožněno. Nejvyšší soud proto k této otázce uzavírá, že soudy učinily potřebné kroky k tomu, aby byl poškozený v hlavním líčení řádně vyslechnut. Nelze jim klást za vinu, že k plnohodnotnému výslechu poškozeného nakonec z důvodu ještě špatného zdravotního stavu a obtížím při komunikaci na dálku (k tomu viz blíže bod 4. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) nedošlo. Jak již navíc bylo konstatováno výše, soudy z výpovědi poškozeného vycházely pouze okrajově, když spolehlivý závěr o skutkovém ději učinily na základě jiných, částečně objektivizovaných důkazů.
67. Pokud jde o absentující zvukový záznam z hlavního líčení, je nutné nejprve připomenout, že podle §55a tr. ř. lze k zachycení průběhu úkonu podle potřeby využít i těsnopisného zápisu, který se pak spolu s přepisem do obyčejného písma připojí k protokolu, případně zvukového nebo obrazového záznamu, anebo i jiného vhodného prostředku. Je-li při provádění úkonu využito videokonferenčního zařízení, pořizuje se zvukový a obrazový záznam vždy .
68. Je tedy nutno přisvědčit obviněnému, že chybějící zvukový záznam z hlavního líčení, při kterém byl prováděn výslech videokonferenčním zařízením, je procesní vadou. Tato vada však s ohledem na to, že, jak již bylo shora uvedeno, nalézací soud z této výpovědi nevycházel, není vadou podstatnou. Pokud obviněný uvádí, že byl-li by záznam pořízen, vedly by v něm zachycené skutečnosti k jeho vyvinění, je tuto námitku nutno odmítnout jako zcela spekulativní, když ani sám obviněný v dovolání neuvádí, co vlastně poškozený během té části výslechu, která nebyla zvukově zachycena, sdělil a v jakém směru mělo dojít k jeho vyvinění.
69. Mezi právní námitky , které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., patří námitka nesprávného vyhodnocení povahy plné moci, otázka tzv. Benešových dekretů ve vztahu k předmětnému pozemku a především námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe.
70. První dvě uvedené námitky je však i přes jejich nesporně hmotněprávní povahu nutno vyhodnotit jako částečně bezpředmětné, neboť ani jedna z nastíněných otázek nemůže ničeho změnit na správném závěru soudů, že obviněný poškozenému zamlčel podstatné skutečnosti ohledně obvyklé ceny předmětného pozemku. Otázka, jaká byla povaha plné moci, kterou poškozený obviněnému udělil, je proto z tohoto pohledu zcela irelevantní, a otázka Benešových dekretů může mít vliv toliko při posuzování případného omylu na straně obviněného.
71. Pokud navíc jde o plnou moc , je nutno zcela jednoznačně odmítnout argumentaci obviněného o tom, že odvolací soud tuto plnou moc vlastně považoval za generální. Soud druhého stupně totiž, na rozdíl od soudu nalézacího, toliko konstatoval, že plná moc byla koncipována široce v tom smyslu, že zmocňovala obviněného k zastupování v různých typech řízení, nikoliv pouze v řízení dědickém, s tím, že na základě ní mohl obviněný činit i některé hmotněprávní úkony s těmito řízeními souvisejícími. V žádném případě však nelze přijmout výklad obviněného, že se jednalo o plnou moc generální ve smyslu hmotněprávním a že jej zmocňovala k uzavření darovací smlouvy za poškozeného. Takový výklad je v přímém rozporu se zněním plné moci, podle které je obviněný oprávněn zastupovat poškozeného „ v řízení před veškerými správními úřady České republiky, aby vykonával veškeré úkony, přijímal doporučené písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával opravné prostředky, námitky a vzdával se jich, vymáhal nároky a plnění nároků přijímal a potvrzoval “. Pokud se tedy v plné moci hovoří o dispozici s nároky, jsou myšleny čistě nároky vyplývající z procesních vztahů a související s probíhajícími řízeními, nikoliv hmotněprávní vztahy s příslušnými řízeními nesouvisející. Je na pováženou, že katastrální úřad vůbec povolil vklad vlastnického práva ve prospěch obviněného, který za poškozeného na základě této moci daroval předmětný pozemek sám sobě. Tato otázka nicméně není s ohledem na zásadu obžalovací předmětem tohoto trestního řízení. Oprávnění obviněného k uzavření darovací smlouvy však v každém případě nevyplývá nejen z plné moci, ale ani z e-mailové korespondence mezi obviněným a poškozeným. Námitky obviněného stran této otázky jsou tedy ve vztahu k jeho vině bezpředmětné, ale zejména jsou zcela nesprávné.
72. Obviněný rovněž ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že předmětný pozemek podléhal konfiskacím na základě tzv. Benešových dekretů a že soudy se měly jako předběžnou otázkou ve smyslu §9 tr. ř. zabývat otázkou vlastnického práva poškozeného k němu. Obviněný však v dovolání neuvedl, v jakém směru by řešení této otázky mohlo ovlivnit závěr o jeho vině zločinem podvodu. Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že i pokud by daný pozemek tzv. Benešovým dekretům podléhal a měl být konfiskován, nemění to nic na závěru, že se obviněný vůči poškozenému dopustil podvodu tím, že mu zamlčel jeho skutečnou hodnotu. V takovém případě by totiž jednal v omylu v subjektu objektu trestněprávní ochrany (nikoliv v omylu v předmětu útoku, jak ve svém vyjádření uvedla státní zástupkyně). Tento omyl se netýká ani předmětu útoku bez dalšího, ani objektu trestného činu jako takového, nýbrž nositele vztahu, který trestní právo chrání jako svůj objekt. Typicky tomu tak je u majetkových trestných činů, které mají jednak svůj předmět útoku, tj. věci, jakož i objekt, tj. vztah vlastnictví, včetně jeho subjektu (vlastníka). Takový omyl je však pro pachatele bez právního významu, neboť skutečnost objektivně existující byla v představě pachatele nahrazena skutečností stejně právně významnou (KRATOCHVÍL, V.; ŠÁMAL, P. §18. Omyl skutkový. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 259). Pro zvolenou právní kvalifikaci je tedy otázka případného uplatnění Benešových dekretů rovněž bez významu.
73. Jedinou relevantní a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou námitkou je tak námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe , v rámci které obviněný poukazuje na to, že se jedná o typický soukromoprávní spor a že s ohledem na princip ultima ratio nemělo dojít k trestnímu postihu jeho jednání.
74. K této argumentaci však Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace – srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
75. V nyní projednávané věci vykazuje jednání obviněného T. J. O. všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se v obecné rovině dopustil tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil takovým činem značnou škodu. Vzhledem ke skutkovým okolnostem, za kterých ke spáchání nyní projednávaného trestného činu došlo, kdy obviněný poškozenému zamlčel skutečnou hodnotu předmětného pozemku, jakož i to, že do této ceny již byly zahrnuty problémy s jeho přístupností, ačkoliv se zavázal, že ke zjištění obvyklé ceny nechá zpracovat znalecký posudek a o jeho závěrech následně poškozeného informuje, nelze podle Nejvyššího soudu učinit závěr, že by se jednání obviněného nějak vymykalo běžně se vyskytujícím případům, při kterých došlo ke spáchání trestného činu podvodu. Jde naopak o zcela typický případ podvodného jednání, kdy je určitá osoba (často se jedná o osoby vyššího věku či osoby stižené duševní poruchou) uvedena v omyl či jí jsou zamlčeny podstatné skutečnosti týkající se hodnoty jejího vlastnictví, v důsledku čehož uzavře tato osoba pro ni značně nevýhodnou smlouvu a své vlastnické právo bez přiměřeného protiplnění převede na pachatele. Pokud toto jednání naplňuje i další znaky spočívající ve zneužití něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, bývá takové jednání rovněž kvalifikováno jako trestný čin lichvy podle §218 tr. zákoníku. V každém případě není trestní postih podobných jednání ničím výjimečným a výjimečným není v tomto ohledu ani jednání obviněného (obviněný ostatně ani žádnou takovou výjimečnou okolnost v dovolání neuvádí), jehož společenskou škodlivost zvyšuje skutečnost, že se jej dopustil vůči osobě velmi vysokého věku, která mu důvěřovala a která se i s ohledem na neznalost českého prostředí neorientovala v cenách nemovitostí, jejichž zjištění svěřila obviněnému. Společenskou škodlivost dále zvyšuje i nezanedbatelná hodnota pozemku, o který měl být poškozený připraven za cenu odpovídající pouze zlomku ceny obvyklé, o jejíž skutečné výši byl obviněný dobře informován. Sama skutečnost, že ke spáchání trestného činu podvodu došlo na pozadí soukromoprávního jednání, není rovněž ničím výjimečným a aplikaci zásady subsidiarity trestní represe sama o sobě v žádném případě nevylučuje. Jednání naplňující trestný čin podvodu či již zmiňovaný trestný čin lichvy mají zpravidla souvislost s nějakým soukromoprávním vztahem, při kterém je někdo uveden v omyl, je využito jeho omylu nebo jsou mu zamlčeny podstatné skutečnosti. Námitku chybějící společenské škodlivosti a nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.
76. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že podstatnou část dovolacích námitek obviněného nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Trestní řízení, které se obviněnému dostalo, přitom nebylo možno považovat za nespravedlivé. Nejvyšší soud dále na podkladě zbývajících relevantně uplatněných dovolacích námitek neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ani dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
77. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
78. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář