ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.594.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 594/2021-850
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání obviněné K. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a obviněného P. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 5 To 346/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 81/2017, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. S. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 66 T 81/2017, byl obviněný P. S. a K. S. spolu s dalšími obviněnými J. K., J. R. a R. J., kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno dovolání v jejich prospěch či neprospěch, uznáni vinnými přečinem pytláctví podle §304 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a obviněný J. K. navíc podle odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili skutkem popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Naproti tomu byl podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), další obviněný M. D., který dovolání nepodal ani nebylo podáno dovolání v jeho prospěch či neprospěch, zproštěn obžaloby pro skutek rovněž blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně.
2. Obviněný P. S. byl za uvedený přečin odsouzen podle §304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Obviněná K. S. byla za uvedený přečin odsouzena podle §304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o trestech pro ostatní obviněné J. K., J. R. a R. J.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 66 T 81/2017, podali odvolání obvinění P. S., K. S., J. K., J. R., R. J. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch všech obviněných proti výroku o trestu a proti zprošťujícímu výroku týkajícího se obviněného M. D.
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných K. S., P. S., J. K., J. R., R. J. a státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. S. uznal vinným přečinem pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustil skutkem popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Dále rozhodl o trestu pro obviněného P. S. Ve vztahu k obviněné K. S. pak odvolací soud dále podle §222 odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že se věc této obviněné postupuje Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství, kterým by tento skutek mohl být posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. Ve vztahu k obviněným J. K., J. R., R. J. a M. D. dále odvolací soud rozhodl tak, že tyto obviněné podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Bruntále pro skutek blíže popsaný v rozsudku soudu druhého stupně.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019, podal dovolání obviněný P. S. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné K. S. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 340/2020 , z podnětu dovolání obviněného P. S. napadený rozsudek zrušil ve výroku I., tedy v části týkající se tohoto obviněného, a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce pak Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku II., tedy v části týkající se obviněné K. S., a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Poté, co mu byla věc Nejvyšším soudem vrácena, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 5 To 346/2019 , rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného P. S. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. S. uznal vinným přečinem pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se tento obviněný dopustil tím, že
dne 9. 1. 2016 v honitbě č. XY, okres Bruntál, pronajaté Mysliveckým spolkem XY – les, IČ: XY, jako aktivní myslivec a člen Mysliveckého spolku XY – les, ačkoli si byl vědom faktického rozdělení účastníků na lovce a honce, kdy lovci byli rozmístěni na hranicích leče a honci s loveckými psy procházeli v pravidelných rozestupech lečí, zatímco vyháněli zvěř vstříc lovcům, což je charakteristické pro společný lov, přičemž J. K. v pozici hospodáře Mysliveckého spolku XY – les před zahájením společného lovu vysvětlil všem účastníkům, že lov bude probíhat právě výše uvedeným způsobem, po skončení společného lovu, kterého se zúčastnil jako vedoucí honců, vyvrhnul na svážnici samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák v hodnotě nejméně 29.300 Kč, kterého neoprávněně ulovila blíže nezjištěná osoba, a naložil jej spolu s dalšími osobami do vozidla B. K., a po té, co hospodář Mysliveckého spolku XY – les J. K. vyhověl žádosti P. S. na odkoupení samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, kterého ulovila K. S. v průběhu společného lovu, tak během převážení obou ulovených samců jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák a osmerák vozidlem B. K., ve svém bydlišti P. S. nechal složit samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák, ačkoliv věděl, že byl uloven neoprávněně .
7. Za uvedený přečin odvolací soud obviněného P. S. odsoudil podle §304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 měsíce, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku.
8. Krajský soud v Ostravě dále podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné K. S. a státního zástupce ve vztahu k obviněným K. S. a P. S.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 5 To 346/2019, podal dovolání obviněný P. S. a obviněná K. S.
10. Obviněná K. S. své dovolání opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že skutek, pro který je stíhána, není trestným činem a mohl by být, při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, posouzen toliko jako přestupek.
11. Odvolací soud podle názoru obviněné nedodržel závazný právní názor Nejvyššího soudu uvedený v bodě 93. jeho usnesení ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 340/2020, že při rozhodování o vině je i v jejím případě nutné zabývat se zásadou subsidiarity trestní represe, což odvolací soud neučinil, resp. o tom není ani žádná zmínka v odůvodnění napadeného rozsudku. Její případ je podle názoru obviněné méně závažným trestným činem a lze jej označit za tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti, na který bylo možné aplikovat zmíněný korektiv subsidiarity trestní represe.
12. V rámci těchto konkrétních souvislostí je podle obviněné nezbytné vzít při hodnocení věci v úvahu špatnou organizaci společného lovu, kdy vedoucí společného lovu nedal zcela jasné pokyny obsahující informace, o jaký druh společného lovu půjde, jak budou v průběhu společného lovu prováděny výlože s ulovenou zvěří, kdo bude před vyvržením ulovené zvěře na ni připevňovat nesnímatelné povinné plomby, jak bude řešeno ohledání více vstřelových ran do těla ulovené zvěře, a tím i jednoznačná identifikace lovců ulovené zvěře i z hlediska bezpečnosti, nebyly uděleny pokyny ohledně svozu ulovené zvěře na výřad, jímž končí společný lov s podáním hlášení mysliveckého hospodáře jako vedoucího společného lovu předsedovi mysliveckého spolku o počtu kusů ulovené zvěře a lovcích, kteří ji ulovili, a informace o nakládání s ulovenou zvěří aj. Tyto nedostatky v organizaci společného lovu byly jednoznačně zjištěny již před soudem prvního stupně.
13. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu obviněná spatřuje též v tom, že i přes její námitky nebyla objektivně zjištěna hodnota jelena šesteráka, když od samého počátku namítala, že sazebník minimálních hodnot upytlačené zvěře podle druhu, pohlaví a věku Ministerstva zemědělství z roku 2010, podle kterého byla stanovena hodnota uloveného jelena evropského ve vývojovém stadiu šesterák na nejméně 29.300, Kč, není závaznou právní normou, nýbrž že se jedná pouze o orientační pomůcku. V jejím případě tak měl být zjišťován zákonný znak hodnoty nikoli nepatrné např. znaleckým posudkem či jiným odborným způsobem pro stanovení hodnoty ulovené zvěře. Otázka použitelnosti sazebníku pro posouzení naplnění znaku skutkové podstaty hodnoty nikoli nepatrné přečinu pytláctví nebyla dosud podle obviněné na úrovni Nejvyššího soudu řešena. Aplikace sazebníku v trestním řízení je podle obviněné nesprávná. Hodnota trofeje jelena ve vývojovém stadiu šesteráka je podle obviněné zcela zanedbatelná a tuto hodnotu představuje pouze hodnota zvěřiny, za kterou zaplatila mysliveckému spolku jím požadovanou kupní cenu 4.000 Kč, tedy částku nižší než kolik činí hodnota nikoli nepatrná.
14. Obviněná dále poukazuje na to, že žádný soukromoprávní předpis nedefinuje pojem zvíře, že ve veřejném právu tak činí zákon č. 246/1992 Sb., a že od 1. 1. 2020 vstoupila v účinnost vyhláška č. 323/2019 Sb., kterou se mění vyhláška č. 245/2002 Sb., o době lovu jednotlivých druhů zvěře ke změně lovu prakticky u veškeré spárkaté zvěře, kdy veškerá mladá zvěř do dvou let věku jelena evropského, daňka skvrnitého, muflona, jelena siky japonského a srnce obecného je zcela nehájená a lze jí lovit celoročně. V této zákonné úpravě je promítnut veřejný zájem razantním způsobem snížit stavy jelení a další druhy spárkaté zvěře bez ohledu na jejich genetickou a chovnou hodnotu. Aplikovat proto v trestní praxi sazebník, který byl konstruován, tak že vyčísluje náklady, za které je možné navrátit zvěř zpět do přírody (uvedení v předešlý stav), je nesprávné, protože tato konstrukce sazebníku je překonána. Veřejným zájmem totiž již není navrácení zvěře do přírody, nýbrž razantní snížení stavu jelení a další spárkaté zvěře v přírodě. V České republice na rozdíl od např. Slovenska neexistuje obecně závazný právní předpis, který by jednoznačně pro úřední potřeby stanovil cenu volně žijících zvířat a postup při jejich oceňování. Zmíněný sazebník byl vytvořen především pro útvary služby kriminální policie a vyšetřování a útvary služby pořádkové policie. Obviněná tedy namítá, že byla odsouzena na základě orientačního sazebníku, který není obecně závazným právním předpisem, a jiný způsob zjištění hodnoty ulovené zvěře nebyl soudy obou stupňů proveden.
15. Obviněná konečně namítá, že kromě jejího euforického doznání, že možná zasáhla probíhajícího poraněného jelena, nebyl v trestním řízení proveden žádný jiný věrohodný důkaz o tom, že jelena skutečně ulovila.
16. Z těchto důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a aby tomuto soudu věc přikázal znovu projednat a rozhodnout s pokynem obviněnou zprostit obžaloby, popř. její věc postoupit jinému orgánu k posouzení jako přestupek.
17. Obviněný P. S. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
18. Obviněný namítá extrémní nesoulad mezi právním posouzením skutku a vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě s ohledem na zjištěný skutkový stav. Domnívá se, že se soudy nižších stupňů nedostatečně zabývaly jeho zaviněním a tím, zda se skutečně jednalo o zakázaný druh lovu (hlášenému sanitárnímu odlovu nevěnovaly žádnou pozornost a ani se s tímto faktem dostatečně nevypořádaly). Je podle něj nejisté, kdo byl lovcem které zvěře, kolik zvěře bylo skutečně uloveno, který odlov byl sanitární, jak probíhala následná manipulace s odlovenou zvěří apod. Skutkovou větu napadeného rozhodnutí považuje obviněný za neúplnou, resp. výrok za nepřezkoumatelný a neurčitý. Není zde vůbec uvedeno, v čem je spatřována neoprávněnost odlovu (v jakém ohledu se jednalo o zakázaný způsob lovu). Rovněž ze skutkové věty není patrno naplnění subjektivní stránky u jeho osoby. Samotné odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje pouze konstatování dosavadního průběhu řízení, absentuje zde jakékoliv smysluplné vysvětlení, proč bylo rozhodnuto bez ohledu na závěry a doporučení dovolacího soudu.
19. Podotýká, že pro spáchání trestného činu pytláctví je třeba zavinění ve formě úmyslu, a to ve vztahu k neoprávněnosti lovu. Prokázáno bylo pouze to, že se lovu účastnil jako vedoucí honců a že uloveného jelena šesteráka, který byl na výřadu, od mysliveckého hospodáře zakoupil. S ohledem na jeho osobu se pak předpokládá vědomost o skutečnostech, které definují společný lov. Tvrdí, že J. K., jako myslivecký hospodář, lov nazval společnou čekanou a účastníky vyzval k lovu zvěře černé, jelení a škodné. Výslovně zmínil, že má být v revíru poraněný jelen, který kulhá, a má se jednat o sanitární odlov. V takovém případě se nejedná o porušení zákona o myslivosti, a proto ani o zakázaný a neoprávněný odlov, čili nelze věc kvalifikovat jako trestný čin pytláctví. Pokud tedy obviněný pomohl odvézt ulovený kus jelena, který byl na výřadu a který zakoupil, neměl nejmenší důvod pochybovat o oprávněnosti jeho odlovu a o tom, že se jedná právě o onen sanitární odlov. Zcela popírá úmysl (přímý i nepřímý) spáchat trestný čin pytláctví.
20. Obviněný rovněž popírá, že by vyvrhl jelena osmeráka. Nebyl zjištěn střelec, tento jelen nebyl ani na výřadu, pravděpodobně žádný takový jelen ani střelen nebyl, když jediným důkazem je výpověď svědka K. a tato sama jako jediný důkaz neobstojí. Dále pokud soud došel k závěru, že onen osmerák byl uloven neznámou osobou, avšak je pravděpodobné, že tato osoba jednala v rozporu s výslovným zákazem a šlo tedy o neoprávněný lov, považuje obviněný toto tvrzení za spekulativní a pro závěr o vině nedostatečné.
21. Obviněný se dále odvolal na zásadu subsidiarity trestné represe. Je podle něj na místě aplikovat tuto zásadu a celou věc postoupit k přestupkovému řízení, a to zejména při poměření se společenskou škodlivostí jednání obviněné S. (obviněný S. zvěř nelovil, ale pouze převezl a řádně zakoupil), jejíž věc byla v rámci prvního rozhodování krajského soudu již tehdy postupována k přestupkovému řízení. Jeho věc je rovněž nutno porovnat s různými způsoby zakázaného lovu a jejich závažností, s mírou zátěže lovu na předmětné zvíře a při zvážení předešlé beztrestnosti. Nedomnívá se, že by měl být za dané situace trestně stíhán a že tento postup je adekvátní. Považuje za zarážející, že J. K. (a potažmo také zbylí obvinění) byli za totožné důkazní situace obžaloby zproštěni, zatímco obviněný S. byl nucen ve věci podávat již druhé dovolání, aby se domohl svých práv. Myslivecký hospodář nazval prokazatelně (a pravděpodobně účelově) lov společnou čekanou, avizoval sanitární odlov, na výřad dal vystavit uloveného jelena, jehož odlov je obecně za daných podmínek zakázán, sjednal s obviněným jeho zakoupení a k odlovu šesteráka obviněné S. veřejně gratuloval. Obviněný zde tedy vnímá značnou nespravedlnost, a to jak s ohledem na role jednotlivých osob při společném lovu, tak také s ohledem na jejich pozice v mysliveckém spolku, odpovědnost, informovanost i rozdílné důsledky pro každého z nich.
22. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto přikázal obviněného zprostit obžaloby, popř. věc postoupit správnímu orgánu k projednání jako přestupku. V této souvislosti uvádí, že kvůli odsouzení mu byl odňat zbrojní průkaz.
23. Dovolání obou obviněných bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněných a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
24. K dovolání obviněné K. S. státní zástupce uvedl, že námitky, kterými se obviněná domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, zpravidla lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Dovolatelka však v této souvislosti zpochybňuje především skutkové zjištění, že to byla ona, kdo předmětného jelena ulovil. Takovýmito námitkami se ovšem obviněná domáhá naprosto zásadní změny skutkových zjištění a jde tedy o námitky nacházející se zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Z hlediska zásady subsidiarity trestní represe i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou irelevantní i tvrzení dovolatelky o údajné špatné organizaci lovu, které se nijak netýkají otázky míry společenské škodlivosti jednání spočívajícího v ulovení zvířete způsobem zakázaným v §45 zákona o myslivosti.
25. Státní zástupce uznává, že Nejvyšší soud v bodě 93. odůvodnění svého rozhodnutí uložil zabývat se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k oběma obviněným, tj. i obviněné K. S., přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí žádné úvahy týkající se důvodů užití, resp. neužití této zásady ve vztahu k obviněné S. neobsahuje. Nedůslednost při plnění pokynů dovolacího soudu však podle něj sama o sobě není dovolacím důvodem. Konstatuje, že dovolání obviněné S. žádné relevantní právní námitky ve vztahu k aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku neobsahuje, přičemž dovolacímu soudu nepřísluší, aby z vlastní iniciativy ze všech možných hledisek zkoumal možnost aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. S jistou dávkou tolerance, když ani v tomto směru dovolání neobsahuje nějakou kvalifikovanou argumentaci vycházející z §137 a §138 tr. zákoníku a námitky jsou formulovány spíše jako námitky skutkové, lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se hodnoty uloveného zvířete. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné. Otázku hodnoty neoprávněně ulovené zvěře nelze směšovat s otázkou dovolatelkou rozebíraného veřejného zájmu na zvýšení nebo naopak snížení stavu jelení zvěře (zajisté by nebylo možné např. v případě trestné činnosti spáchané zničením skladiště tabákových výrobků přihlížet při stanovení výše škody k tomu, že není veřejným zájmem podporovat rozvoj trhu se zdraví škodlivými tabákovými výrobky). Z dovolatelkou citovaného sazebníku minimálních hodnot upytlačené zvěře tedy bylo možno i v současné době vycházet, když byl zpracován ústředním orgánem státní správy, u kterého lze předpokládat znalost předmětné problematiky. Vzhledem ke všeobecnému nárůstu cenové hladiny lze dokonce předpokládat, že i dovolatelkou uváděné náklady na vrácení zvěře do přírody budou v současné době vyšší a že použití této pomůcky pro ohodnocení zvěře bylo postupem učiněným ve prospěch dovolatelky. Státní zástupce dodává, že živý jelen zřejmě není věcí, která by se v době a místě činu běžně prodávala, a použití hlediska nákladů na uvedení v předešlý stav odpovídá principům §137 tr. zákoníku. Zásadu zákonnosti trestního řízení vyplývající z §2 odst. 1 tr. ř. a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zajisté nelze chápat tak, že u trestných činů, jejichž znakem je určitá výše škody, hodnoty věci apod. by bylo nutno při posuzování existence tohoto znaku vycházet z nějakého zákonného předpisu, když pro řadu věcí nějaký obecně závazný oceňovací předpis ani neexistuje.
27. Státní zástupce proto uzavírá, že dovolací námitky obviněné K. S., pokud je vůbec lze alespoň zčásti podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné.
28. K námitkám obviněného P. S. státní zástupce předně uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dovolatelem uplatněn zcela nepřiléhavě. Uvedený dovolací důvod je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Půjde o případy, kdy rozhodnutí vůbec neobsahuje některý obligatorní výrok (např. odsuzující rozsudek neobsahuje výrok o trestu) nebo o případy, kdy výrok v rozhodnutí sice učiněn byl, postrádá však některou zákonnou náležitost (např. výrok o vině neobsahuje zákonné pojmenování trestného činu a uvedení příslušného zákonného ustanovení). Takové vady však dovolatel nevytýká. Námitky, podle kterých v popisu skutku ve výroku o vině nejsou uvedeny skutkové okolnosti odpovídající některému zákonnému znaku trestného činu, lze namítat nikoli v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ale v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., velká část uplatněných námitek podle státního zástupce formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to všechny námitky, kterými dovolatel, ať už v obecné rovině nebo ve vztahu k jednotlivým skutkovým zjištěním (ulovení a vyvržení jelena osmeráka) na základě vlastního hodnocení důkazů zpochybňuje skutkové okolnosti uvedené ve výroku o vině. Primárně skutkového charakteru jsou i námitky týkající se úmyslného zavinění, které vycházejí z vlastní skutkové verze dovolatele, podle které byli účastníci lovu instruováni mysliveckým hospodářem K. k lovu jelení zvěře a dokonce k sanitárnímu odlovu kulhajícího jelena v rámci „společné čekané“. Dovolatel ostatně v souvislosti s těmito námitkami odkazuje na zásadu in dubio pro reo, která je procesní zásadou pro zjišťování skutkového stavu, nikoli zásadou hmotněprávní. Skutkový charakter těchto námitek již konstatoval i Nejvyšší soud (body 54. a 55. odůvodnění kasačního rozhodnutí). V bodě 57. odůvodnění svého rozhodnutí pak dovolací soud vyloučil existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, na který dovolatel nyní formálně poukazuje.
30. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitky týkající se tvrzené neúplnosti skutkové věty. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné. Pokud se týká vymezení zakázaného způsobu lovu, pak ze skutkových okolností ve výroku o vině uvedených vyplývá, že zakázaný způsob lovu spočíval v ulovení jelena ve vývojovém stadiu osmerák v průběhu společného lovu. Ustanovení §304 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu pytláctví není tzv. blanketní normou a není nutné, aby byl ve výroku o vině uveden zákonný odkaz na §45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti, který omezuje možnost lovu jelení zvěře při společném lovu. Subjektivní stránka trestného činu pak vyplývá ze zjištění, že dovolatel věděl o provádění lovu způsobem odpovídajícím společnému lovu a o tom, že předmětní jeleni byli uloveni právě při tomto společném lovu.
31. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit též námitky, kterými se dovolatel domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí poukázal na některé okolnosti snižující škodlivost činu obviněného S. (šlo o způsob lovu sice zakázaný, avšak nezpůsobující trýznění zvěře) a uložil zabývat se ve vztahu k dovolateli zásadou subsidiarity trestní represe. Nevyslovil však závazný právní názor v tom směru, že i při naplnění formálních znaků trestného činu pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku by stíhaný skutek nebyl trestným činem, resp. mohl by být posouzen pouze jako přestupek. V obecné rovině je nutno vycházet z toho, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. Státní zástupce má za to, že vzhledem k hodnotě zvěře neoprávněně přechovávané a vzhledem k okolnostem rozvedeným na straně 6. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze učinit závěr, že by šlo o případ natolik výjimečný, aby škodlivost činu neodpovídala škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících trestných činů pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku. Dodává, že za situace, kdy i jednání obviněné S. je posuzováno jako přečin pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku, odpadla určitá disproporce spočívající v tom, že dovolatel byl trestně postihován za přechovávání neoprávněně ulovené zvěře, kdežto závažnější jednání obviněné S. (spočívající v neoprávněném ulovení zvěře) bylo hodnoceno jako přestupek. Za situace, kdy dovolatel trestnou činnost i v současné době v podstatě popírá, lze navíc podle státního zástupce stěží učinit závěr, že k jeho nápravě by postačovalo uplatnění mimotrestní odpovědnosti. Lze tedy akceptovat závěr odvolacího soudu, který k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podmínky neshledal.
32. Státní zástupce proto uzavírá, že dovolací námitky obviněného P. S. zčásti neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné.
33. Pro úplnost státní zástupce dodává, že existuje určitý rozpor mezi skutkovými zjištěními vyjádřenými ve výroku o vině odvolacího a nalézacího soudu ve vztahu okolnosti, jakého jelena ulovila obviněná S. Podle výroku o vině odvolacího soudu šlo o jelena – šesteráka, podle výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, který ve vztahu k S. ponechal odvolací soud nedotčen, šlo o osmeráka. Na tuto okolnost, která ostatně nemá na právní posouzení skutku žádný vliv, však žádný z dovolatelů nepoukazuje.
34. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil rovněž pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
36. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
37. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
38. Oba obvinění v podaném dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný P. S. pak navíc uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
39. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
40. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
41. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
42. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
43. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
44. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
45. Z výše uvedeného vyplývá, že obvinění ve svém dovolání v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (oba obvinění), respektive dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (obviněný S.) uplatnili námitky směřující proti výroku o vině, tedy pokud byli uznáni vinnými přečinem pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku.
46. S ohledem na obsah dovolání obviněných musí Nejvyšší soud již na tomto místě konstatovat, že obvinění ve svých dovoláních uplatňují námitky, které lze jen částečně podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Takovými jsou námitky obviněných týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe, ke kterým se Nejvyšší soud vyjádří níže v tomto usnesení. Obvinění však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňují také námitky skutkové, resp. procesní povahy, tedy námitky které pod tento dovolací důvod podřaditelné nejsou. Ve své podstatě pak stejnými námitkami (skutkové, resp. procesní povahy) argumentuje obviněný S. i v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K námitkám této povahy pak Nejvyšší soud uvádí následující.
47. Dovolací argumentace obviněného S. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není z jeho strany příliš srozumitelná již proto, že uvedený dovolací důvod je naplněn v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (viz bod 42. tohoto usnesení).
48. Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách: aa) nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení – poškozený ovšem není oprávněn podat dovolání; učinit tak může v jeho zájmu nejvyšší státní zástupce). Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. R 34/2000 a NS 17/2002-T 421). Za chybějící výrok však nelze považovat neexistenci výroku o uložení dalšího druhu trestu, který soud neuložil vedle již uloženého druhu trestu, např. neuložení trestu zákazu činnosti vedle vysloveného trestu odnětí svobody; nepřípustný druh uloženého trestu nebo jeho výměra však může být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bb) určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu [viz §120 odst. 1 písm. c)]. V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle §56 tr. zákoníku . Ohledně peněžitého trestu pak neúplnost výroku může zakládat skutečnost, že soud neuložil náhradní trest odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku (ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. §265b. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3152.).
49. Lze tedy shrnout, že se jedná o případy, kdy rozhodnutí vůbec neobsahuje některý obligatorní výrok nebo o případy, kdy výrok v rozhodnutí sice učiněn byl, postrádá však některou zákonnou náležitost.
50. Z obsahu dovolání obviněného však poukaz na takovéto vady nevyplývá, neboť obviněný tento dovolací důvod odůvodňuje tím, že v popisu skutku ve výroku o vině nejsou uvedeny (chybí) skutkové okolnosti odpovídající konkrétnímu zákonnému znaku trestného činu. Takovéto námitky by při jejich spojení s námitkou tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy bylo možno namítat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jak to činí obviněný.
51. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci dovolacího přezkumu podle dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásah do skutkových zjištění možný v případě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
52. Obviněný S. přitom námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy v této trestní věci formálně uplatnil a činí tuto námitku předmětem své dovolací argumentace (jakkoli částečně v rámci nesprávného dovolacího důvodu) i po formální stránce tak, jak je to současně judikaturou vyžadováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Po přezkoumání napadených rozhodnutí a jejich konfrontace s takto koncipovanou dovolací argumentací zejména tohoto obviněného však lze zároveň uvést, že z uvedeného pohledu v nyní projednávané věci napadená rozhodnutí takovouto vadou netrpí.
53. K námitce obviněného lze uvést tolik, že pokud se týká vymezení zakázaného způsobu lovu, pak ze skutkových okolností ve výroku o vině uvedených vyplývá, že zakázaný způsob lovu spočíval v ulovení jelena ve vývojovém stadiu osmerák v průběhu společného lovu. Ustanovení §304 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu pytláctví není tzv. blanketní normou a není nutné, aby byl ve výroku o vině uveden zákonný odkaz na §45 odst. 1 písm. u) zákona č. 449/2001 o myslivosti, který omezuje možnost lovu jelení zvěře při společném lovu. Subjektivní stránka trestného činu pak vyplývá ze zjištění, že obviněný ze své konkrétní pozice v čase a místě a svého postavení věděl o provádění lovu způsobem odpovídajícím společnému lovu a o tom, že předmětní jeleni byli uloveni právě při tomto společném lovu.
54. Pokud jde o další námitky obviněného S. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak z výše popsané dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že ani tyto další námitky formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Je tomu tak proto, že obviněný zpochybňuje jednotlivé skutkové okolnosti tím, že je hodnotí vlastním způsobem. Takto vlastním způsobem v rozporu s ustálenými skutkovými zjištěními hodnotí ulovení a následné vyvržení jelena osmeráka, otázku instruování k lovu jelení zvěře mysliveckým hospodářem K., instruování k lovu k sanitárnímu odlovu kulhajícího jelena v rámci „společné čekané“, z čehož činí nedůvodný závěr o absenci subjektivní stránky trestného činu. Na skutkový charakter těchto námitek lze usuzovat i s ohledem na to, že obviněný odkazuje na zásadu in dubio pro reo , tedy na procesní zásadu pro zjišťování skutkového stavu, nikoli na (porušení) hmotněprávní zásady.
55. K těmto námitkám lze nakonec uvést, že s převážnou částí těchto (skutkových) námitek se vypořádal Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí, kdy současně vyloučil existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, na který obviněný nyní opakovaně poukazuje.
56. Pokud lze shledat určitý rozpor mezi skutkovými zjištěními vyjádřenými ve výroku o vině v rozsudcích odvolacího a nalézacího soudu z hlediska (skutkové) okolnosti, jakého jelena ulovila obviněná S. (podle výroku o vině odvolacího soudu šlo o jelena – šesteráka, podle výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, který ve vztahu k obviněné S. ponechal odvolací soud nedotčen, šlo o osmeráka), pak tato okolnost jednak nemá žádný význam pro právní posouzení předmětného skutku, jednak na tento rozpor a jinak nepochybně vadu žádný z obviněných v dovoláních nepoukazuje (k tomu viz bod 43. tohoto usnesení).
57. Pod deklarovaný dovolací důvod lze s jistou dávkou tolerance podřadit námitky obviněné S. týkající se hodnoty uloveného zvířete, respektive výhrady obviněných domáhajících se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Nelze však nezmínit, že i v případě těchto, jinak nepochybně po formální stránce pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelných námitek, argumentují obvinění dílem námitkami skutkového charakteru, dílem opět v rozporu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. nepřichází s kvalifikovanou argumentací ve vztahu k rozhodným ustanovením, tedy v prvém případě k ustanovení §137 a §138 tr. zákoníku, ve druhém případě §12 odst. 2 tr. zákoníku.
58. Pokud jde o výhrady obviněné k hodnotě neoprávněně ulovené zvěře, pak lze předně uvést, že na hodnotu takto neoprávněně ulovené zvěře z hlediska ustanovení nemůže mít vliv obviněnou zmíněný veřejný zájmu na zvýšení nebo naopak snížení stavu jelení zvěře. Z citovaného sazebníku minimálních hodnot upytlačené zvěře pak lze nepochybně vycházet i v současné době. Nejvyšší soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje s vyjádřením nejvyššího státního zástupce, že vzhledem k všeobecnému nárůstu cenové hladiny lze dokonce předpokládat, že i obviněnou uváděné náklady na vrácení zvěře do přírody budou v současné době vyšší a že použití této pomůcky pro ohodnocení zvěře bylo postupem učiněným v její prospěch. Lze souhlasit i s tím, že živý jelen není věcí, která by se v době a místě činu běžně prodávala, a použití hlediska nákladů na uvedení v předešlý stav odpovídá principům §137 tr. zákoníku. Zásadu zákonnosti trestního řízení vyplývající z §2 odst. 1 tr. ř. a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zajisté nelze chápat tak, že u trestných činů, jejichž znakem je určitá výše škody, hodnoty věci apod., by bylo nutno při posuzování existence tohoto znaku vycházet z nějakého zákonného předpisu, když pro řadu věcí nějaký obecně závazný oceňovací předpis ani neexistuje.
59. K námitkám obviněných domáhajících se aplikace zásady subsidiarity trestní represe lze nejprve v obecné rovině uvést že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
60. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s nimi spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
61. I v této trestní věci se tedy posouzení opodstatněnosti uvedených námitek obviněných odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jejich jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné trestné činnosti, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
62. K uvedené námitce je třeba dále uvést, že Nejvyšší soud se k otázce zásady subsidiarity trestní represe vyjádřil již ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí ze dne 24. 9. 2020, sp zn. 3 Tdo 340/2020, pod body 81. a násl. a že v bodě 93. odůvodnění tohoto rozhodnutí uložil zabývat se znovu touto otázkou ve vztahu k oběma obviněným.
63. Lze připustit, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu žádné zásadní úvahy týkající se důvodů užití, resp. neužití této zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu k obviněným neobsahuje (kdy úvahu odvolacího soudu, že s ohledem na míru společenské škodlivosti není zapotřebí, aby byla obviněným dalším trestem zamezena činnost, či úvahy soudu na str. 6 jeho odůvodnění, za takovéto zdůvodněné považovat nelze). Ani absence náležitého odůvodnění posuzované otázky však sama o sobě opodstatněnosti této námitky svědčit nemůže, neboť ani obviněná S. (opět viz bod 43. tohoto usnesení) žádné relevantní právní námitky ve vztahu k aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřináší a Nejvyššímu soudu jako dovolacímu soudu nepřísluší, aby z vlastní iniciativy ze všech možných hledisek zkoumal možnost aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku.
64. Za relevantní z hlediska užití, resp. neužití zásady subsidiarity trestní represe nelze mít ve své podstatě skutkové námitky obviněné, kterými zpochybňuje některé skutkové zjištění, (že to byla ona, kdo předmětného jelena ulovil), kterými se de facto domáhá změny ve skutkových zjištěních a dostává se tak zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Z hlediska zásady subsidiarity trestní represe i dovolacího důvodu jsou §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou bezpředmětné a námitky obviněné o údajné špatné organizaci lovu.
65. Z hlediska dovolací argumentace obviněného S. lze předně uvést, že tato námitka je obviněným činěna v situaci, kdy se v zásadě k trestné činnosti nedoznává. V obecné rovině k tomuto zjištění Nejvyšší soud uvádí, že to, zda byla tato zásada respektována správně, lze zvažovat a posoudit až poté, kdy je postaveno najisto, že stíhaný skutek se stal a že vykazuje všechny formální znaky trestného činu. To však obviněný polemikou se skutkovým základem napadených rozhodnutí a existencí formálních znaků přečinu pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku zpochybňuje.
66. Pokud Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí poukázal na některé okolnosti snižující škodlivost činu (šlo o způsob lovu sice zakázaný, avšak nezpůsobující trýznění zvěře) a uložil zabývat se ve vztahu k obviněnému S. zásadou subsidiarity trestní represe, pak skutečně nevyslovil závazný právní názor v tom směru, že i při naplnění formálních znaků trestného činu pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku by stíhaný skutek nebyl trestným činem, resp. mohl by být posouzen pouze jako přestupek. Současně pak v situaci, kdy i jednání obviněné S. bylo posouzeno jako přečin pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku, odpadla i určitá Nejvyšším soudem zdůrazňovaná disproporce spočívající v tom, že obviněný S. byl odsuzován soudem za přechovávání neoprávněně ulovené zvěře, zatímco jednání obviněné S. (spočívající v podstatně závažnějším jednání v podobě neoprávněně ulovené zvěře) bylo hodnoceno jako přestupek.
67. Za zásadní ve vztahu k oběma obviněným z hlediska užití, resp. neužití zásady subsidiarity trestní represe je nutno mít zejména otázku výše způsobené škody odvíjející se od hodnoty neoprávněně ulovené a neoprávněně přechovávané zvěře, či okolnosti posuzovaného činu, kdy společenskou škodlivost jednání obou obviněných zvyšuje skutečnost, že se trestné činnosti dopustili jako aktivní myslivci.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
68. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
69. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání.
70. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář