ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.657.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 657/2021-581
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. V., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2020, č. j. 4 To 134/2020-373, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 49/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 8. 2020, č. j. 3 T 49/2020-348, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
- dne 18. 12. 2019 kolem 17:00 hodin v obci XY, okres Znojmo, v místě před obecním úřadem starostce obce XY paní P. J. nejdříve řekl, že si ty hodiny musí odpracovat, a poté jí řekl, že nesnáší politiky, a že jim všem patří uříznout hlavu, a že by se taky mohlo stát, že ta uřízlá hlava bude její, což znázorňoval pohyby těla,
- dne 21. 12. 2019 v přesně nezjištěné době v místě před domem čp. XY v osadě XY obce XY, který obývá, křičel na starostku obce XY paní P. J. zase o těch svých hodinách, že se mu to krátí, že ty hodiny potřebuje mít odpracovaný, a že kvůli ní vypálí celou vesnici XY, a že kvůli ní sedět nepůjde,
kdy vzhledem k tomu, že obžalovaný se starostkou na podzim 2019 ve dvou případech jednal o výkonu trestu obecně prospěšných prací pro obec, kdy ji považoval za osobu, která tuto věc má v kompetenci, písemnou žádost si však přes její poučení nepodal, věděl však, že se mu blíží konec lhůty k dovykonání trestu obecně prospěšných prací a za situace, kdy starostka obce v období kolem vánočních svátků telefonicky či osobně slyšela od občanů stížnosti na chování obžalovaného, že vykřikuje, že všechny pozabíjí, starostce uřízne hlavu, a že to všechno zapálí, vzbudila výše uvedená osobní setkání poškozené s obžalovaným postupně v ní důvodnou obavu o její zdraví, bezpečnost občanů obce i obavu o majetek.
2. Za to byl obviněný J. V. odsouzen podle §326 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu nalézací soud podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil ochranné léčení protitoxikomanické a protialkoholní, obojí ve formě ústavní.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 4 To 134/2020-373 , tak, že podle §256 tr. řádu odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání do všech výroků napadených rozhodnutí, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.
5. Obviněný namítá, že soudy v průběhu dosavadního řízení neprovedly všechny ve věci relevantní důkazy, na které v průběhu řízení poukazoval – zejména důkazy, které navrhoval k prokázání svých tvrzení, že v době, kdy se měl dopustit jednotlivých skutků, se nenacházel v XY, nýbrž v XY, resp. XY. Obviněný poukazuje také na rozpory ve výpovědích svědků, zejména na výpověď poškozené, která uvedla, že dne 18. 12. 2019 jí vyhrožoval za denního světla, když jiný svědci potvrdili, že za denního světla byl ještě v XY.
6. Ve vztahu k situaci ze dne 21. 12. 2019 obviněný namítá, že poškozená jednoznačně neidentifikovala osobu, která vůči ní měla vyslovit výhružky. Dále obviněný pokládá Nejvyššímu soudu řečnickou otázku, jaký by měl motiv ke spáchání přečinu, když 16. 12. 2019 měl nastoupit na soudem uložené obecně prospěšné práce v XY.
7. Ve vztahu k uloženým ochranným léčením obviněný zpochybňuje skutečnost, že by byl nebezpečný sobě a svému okolí. Poukazuje na to, že byl při svém zadržení testován na alkohol a drogy s negativním výsledkem. Obviněný polemizuje se závěry znalce z oboru psychiatrie MUDr. Šnelera a namítá, že závěry jeho dlouholetého ošetřujícího lékaře stran nebezpečnosti obviněného jsou opačné. Obviněný tvrdí, že znalec vycházel z trestního spisu v době, kdy obsahoval pouze protokoly o podaných vysvětleních svědků, nikoliv následné svědecké výpovědi provedené v hlavním líčení, které se v řadě aspektů od původně podaných vysvětlení lišily.
8. Obviněný uzavírá, že nebyly splněny podmínky pro uložení protitoxikologické a protialkoholní léčby v ústavní podobě. Stran výroku o trestu konstatuje, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu přečinu vyhrožování s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dále tvrdí, že i kdyby se skutek stal tak, jak ho vzaly za prokázaný soudy, nešlo by o trestný čin, ale maximálně o přestupek úmyslného narušení občanského soužití ve smyslu §7 odst. 1 písm. c) bod. 1 zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc postoupil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
10. Státní zástupce konstatuje, že nalézací soud provedl všechny do úvahy přicházející důkazy a řádně je vyhodnotil. Neprovedení důkazů, které považoval za nadbytečné, řádně odůvodnil. Nedostatky neshledal ani v rozhodnutí odvolacího soudu.
11. Naprostá většina dovolacích námitek obviněného se podle státního zástupce míjí s dovolacími důvody. Obviněný podle něj rozporuje skutková zjištění, k nimž došel nalézací a odvolací soud, přičemž takové námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod. Obdobně i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle písm. j) citovaného ustanovení podle něj obviněný toliko polemizuje se skutkovými zjištěními, která učinil nalézací, resp. odvolací soud (konkrétně se závěrem znalce, že je obviněný nebezpečný pro sebe i společnost). I zde se jeho námitky míjí s dovolacím důvodem. Státní zástupce zdůrazňuje, že právě uložení ochranného léčení odůvodnilo vcelku mírný trest odnětí svobody, k němuž byl obviněný odsouzen.
12. S opravdu velkou dávkou tolerance by snad bylo podle státního zástupce možno pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit podrobněji nerozvedenou námitku v bodě IV. dovolání, podle níž je projednávaný skutek pouze přestupkem proti občanskému soužití. I tato námitka je však podle státního zástupce zjevně neopodstatněná. Existence normy z jiného právního odvětví (zde správního práva) totiž ještě nezakládá nutnost postupovat jen podle ní, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. V opačném případě by došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou. Vzhledem k trestní minulosti obviněného není aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku (ultima ratio) v projednávané věci na místě.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
15. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. j) tr. ř.
18. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Nesplnění podmínek může spočívat např. v tom, že pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přestože vzhledem k jeho osobě je zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze dosáhnout, nebo pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle §99 odst. 1 nebo 2 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli pobyt pachatele není na svobodě nebezpečný, anebo bylo pachateli uloženo ochranné léčení zcela jiného zaměření, než jaké odpovídá jeho zjištěné nemoci. [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. §265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173.]
22. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy nižších stupňů, a nemůže přihlížet k námitkám směřujícím proti správnosti skutkových zjištění soudů nebo jimi provedeného dokazování. (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1567/2010.)
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný tímto dovoláním brojí proti všem výrokům, tedy proti výroku o vině, pokud byl uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, proti výroku o trestu (vůči kterému však žádné konkrétní námitky neuplatnil) a naposledy proti výroku podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kdy nalézací soud obviněnému uložil ochranné léčení protitoxikomanické a protialkoholní v ústavní formě.
26. Z hlediska výroku o vině lze konstatovat, že ačkoliv obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky (s výhradou, že jeho jednání by mělo být posouzeno jako přestupek, k níž se Nejvyšší soud vyjádří dále v tomto usnesení) nevycházejí ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, nýbrž jsou založeny na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění odlišná. To je zjevné již z dovolací argumentace obviněného uvedené pod bodem II. jeho dovolání, v rámci které zpochybňováním věrohodnosti poškozené P. J. rozporuje dílčí skutkové okolnosti svého protiprávního jednání, zejména pak jeho časové vymezení.
27. Je tedy zjevné, že z hlediska tohoto výroku (o vině) obviněný zpochybňuje vady dokazování, a to jak z hlediska úplnosti a správnosti dokazovaní (§2 odst. 5 tr. ř.), tak i z hlediska hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Obviněný tedy sice formálně prohlašuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však nesprávnost právního posouzení skutku (ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení) nenamítá, neboť v podaném dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by právě skutková zjištění nalézacího soudu precizovaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a rozvedená v jeho odůvodnění nenaplnila zákonné znaky posuzovaného přečinu. Pak je ale nutno námitky v takto uplatněné podobě založené výlučně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu označit za námitky, které se míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
28. Jestliže tedy obviněný uplatňuje takovéto námitky (skutkové a procesní povahy vztahující se k procesu dokazování), pak k tomuto zjištění musí dále Nejvyšší soud, jakkoliv nejprve v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 18. až 20. tohoto usnesení), uvést a znovu zdůraznit, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se obviněný nyní v rámci dovolacího řízení snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
29. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci tohoto přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásah do skutkových zjištění možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum. Takovéto vady dokazování však Nejvyšší soud v této trestní věci neshledává.
30. Předně nelze v rámci procesu dokazování realizovaného nalézacím soudem shledat vadu tzv. opomenutých důkazů. Okresní soud ve Znojmě provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, které také následně zákonným způsobem zhodnotil. Pokud zmíněný soud některým z návrhů obviněného na doplnění dokazování pro nadbytečnost nevyhověl, svůj postup také řádně odůvodnil. S ohledem na ustálenou rozhodovací praxi přitom neprovedení nadbytečného důkazu nezakládá vadu tzv. opomenutých důkazů.
31. Současně pak Nejvyšší soud v této trestní věci neshledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy. Obviněný přitom ani tuto námitku nečiní předmětem své dovolací argumentace po formální stránce tak, jak je to judikaturou vyžadováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Po přezkoumání napadených rozhodnutí lze současně konstatovat, že z uvedeného pohledu tato rozhodnutí uvedenou vadou netrpí.
32. V obecné rovině lze předně po přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí a jejich vazbě na učiněná skutková zjištění konstatovat, že v dané věci byl skutkový stav věci vyjádřený již ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Současně pak byly provedené důkazy hodnoceny jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud pak řádně přezkoumal odvolání obviněného a vypořádal se všemi jeho námitkami. Odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů tak jsou v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
33. S ohledem na výše uvedené, jakkoliv je právem obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný, musí Nejvyšší soud k podobě zvolené dovolací argumentace obviněného konstatovat, že sama nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními a s nevyhověním jeho odvolacím námitkám, neznamená, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Současně lze konstatovat, při závěru o tom, že naprostá většina dovolacích námitek obviněného ve zvolené podobě se s vytýkanými dovolacími důvody zcela míjí, že výše uvedené námitky obviněného přitom nejsou důvodné ani po věcné stránce.
34. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry obou nižších soudů, že výpověď poškozené P. J. je a může být jednoznačným podkladem pro skutkové závěry soudů v tom, jak popsala chování obviněného, jeho výhrůžky směřované k její osobě (ale i dalším osobám), jakož i důvody, pro které z nich měla strach. Výpověď poškozené je v tomto směru zcela věrohodná, bez ohledu na to, že čas spáchání protiprávního jednáním obviněného poškozená určila pouze přibližně. Tato její dílčí nejistota právě její hodnověrnosti svědčí, neboť poškozená nechtěla podat takové informace, jimiž si nebyla stoprocentně jistá .
35. Navíc není výpověď poškozené v této trestí věci osamoceným důkazem a tato trestní věc se tak nenachází v rovině „tvrzení proti tvrzení“. Stupňující se agresivní chování obviněného a jeho výhrůžky (adresované nejen vůči poškozené, ale i dalším osobám) totiž popisovali i další svědci (M. M. a S. Š.). Soudy tak konfrontovaly výpověď poškozené a obviněného nejen navzájem, ale zabývaly se i věrohodností výpovědi poškozené (a obhajoby obviněného) s přihlédnutím k těmto dalším důkazům. S ohledem na toto zjištění pak došly ke správnému a odůvodněnému závěru o její věrohodnosti a současně o pravdivosti popisu událostí, jak je poškozená popisovala.
36. Závěrem lze uvést, že tvrzení obviněného, podle kterého měl být v době spáchání skutku dne 18. 12. 2019 v hospodě v XY, nepotvrdili ani svědci H. a M. Pokud pak obviněný namítal, že jej poškozená nedokázala stoprocentně identifikovat ani jako osobu vykřikující výhrůžky dne 21. 12. 2019, pak je nutno tuto jeho obhajobu konfrontovat s jejím vyjádřením u hlavního líčení, kde uvedla, že neví, který z bratrů V. na ni křičel, avšak s ohledem na charakter výhrůžek a skutečnosti, že bratr obviněného byl v té době hospitalizován, muselo jít o obviněného.
37. Obdobný typ námitek pak obviněný uplatňuje i v rámci dalšího uplatněného dovolacího důvodu, a to důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. (který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení). I v tomto případě obviněný uplatňuje skutkové námitky, a to proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, konkrétně znalecký posudek znalce MUDr. Jana Šnelera. Obviněný touto argumentací zpochybňuje jemu uložené ochranného léčení, a to s odůvodněním, že není nebezpečným pro společnost.
38. K této námitce obviněného je nutno především konstatovat, že oba soudy se odůvodnění uvedeného výroku o uložení ochranného léčení (a to i z pohledu nebezpečnosti obviněného pro společnost) věnovaly, a to nalézací soud zejména pod body 34. až 36. odůvodnění rozsudku, odvolací soud pod bodem 14. svého usnesení. Nejvyšší soud se ze závěry obou soudu zcela ztotožňuje, neboť tyto mají odůvodněný a přezkoumatelný podklad v uvedeném znaleckém posudku. Z tohoto pak vyplývá jak to, že obviněný je nebezpečný pro sebe i pro okolí, tak i to, že jeho výhrůžky ublížením na zdraví, resp. usmrcením se stupňují, to vše ve vazbě na to, že obviněný v minulosti užíval drogy a alkohol, což ovlivňovalo jeho psychické funkce i v době, kdy zrovna pod jejich vlivem být nemusel. Pak je ale nerozhodné, že nebylo jednoznačně prokázáno (jak obviněný namítá), že v momentě výhrůžek směřovaných vůči poškozené byl či nebyl pod vlivem návykových látek, neboť je zcela nepochybné, že čin spáchal v souvislosti se zneužíváním takových látek.
39. Jakkoliv tedy obviněný zpochybněním toho, zda je či není nebezpečným pro společnost, rozporuje naplnění jedné z podmínek nezbytných pro uložení ochranného léčení, činí tak způsobem, který se s rámcem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., stejně jako jakéhokoli jiného dovolacího důvodu, míjí.
40. V bodě IV. svého dovolaní (označeného jako právní závěry) uplatňuje obviněný námitku, že jeho zjišťované protiprávní jednání by nemělo být posouzeno jako trestný čin, ale jako přestupek proti občanskému soužití. Předně je nutno konstatovat, že tato námitka je obviněným do značné míry uplatněna paušálně, neboť není nikterak [a v konečném důsledku v rozporu s ustanovením §265 odst. 1 písm. f) tr. ř.] odůvodněna, a to zejména zpochybněním konkrétních formálních znaků posuzovaného přečinu, či poukazem na malou společenskou škodlivost posuzovaného jednání. I pokud by bylo možné takto nedostatečně odůvodněnou námitku obviněného pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
41. Z hlediska aplikace zásady subsidiarity trestní represe (kam pravděpodobně obviněný touto částí dovolání míří) Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
42. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s nimi spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
43. I v této trestní věci se tedy posouzení opodstatněnosti uvedené otázky odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jednání obviněného vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné trestné činnosti, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
44. Za takový případ však trestní věc obviněného rozhodně považovat nelze, a to zejména s přihlédnutím k jeho trestní minulosti. Z provedeného dokazování k osobě obviněného vyplývá, že se v minulosti opakovaně dopouštěl různorodého protiprávního jednání, za které byl odsuzován a trestán. Přestože obviněný vykonal řadu nepodmíněných trestů odnětí svobody, trestnou činnost opakoval, a to včetně obdobného jednání jako v nyní posuzované věci. Nelze tak přehlédnout jeho odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 55/2019 pro zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (spočívající ve fyzickém útoku rovněž na úřední osobu) za který byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, což také znamená, že nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Nelze proto dojít k jinému závěru, než že i v tomto případě je uplatnění trestní odpovědnosti nutnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na toto protiprávní jednání obviněného, které svou povahou nijak nevybočovalo z jiných obdobných jednání kvalifikovaných posléze jako trestný čin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu spáchaný v jeho základní skutkové podstatě.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
45. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
46. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář