ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.673.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 673/2021-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 55 To 220/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 68/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 8 T 68/2018 , byl obviněný D. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
v Liberci, ul. XY, na odstavné ploše před domem č.p. XY, dne 23. 11. 2017 kolem 17. 30 hod., požadoval po L. S., nar. XY, který stál u zaparkovaného vozidla zn. Peugeot Boxer, r.z. XY, společnosti PPL, pro kterou pracoval jako externí řidič, finanční hotovost ve výši 5.000 Kč s tím, že pokud mu požadovanou částku nevydá, tak ho zmlátí; a když mu poškozený odmítl požadovanou hotovost vydat, požadoval po poškozeném alespoň polovinu, tj. částku ve výši 2.500 Kč, přitom poškozenému i nadále hrozil tím, že jinak ho zmlátí a nasedne do služebního vozidla, rozjede se s ním proti zdi; L. S., z obavy, že bude skutečně napaden, mu finanční hotovost ve výši 2.500 Kč vydal .
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozenému L. S. na náhradě škody částku ve výši 2.500 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání . Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 55 To 220/2019, bylo odvolání obviněného zamítnuto . Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, když napoprvé usnesením ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 55 To 506/2018, byl první odsuzující rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že nebylo přihlédnuto k jeho obhajobě, že soud z provedených důkazů zaujal nesprávný závěr a porušil zásadu in dubio pro reo. Poukazuje na to, že svědci nevypovídali jednoznačně a rozpory v jejich výpovědích nebyly odstraněny ani opakováním výslechů. Obviněný dále uvádí, že odvolací soud v průběhu řízení změnil názor, aniž se vypořádal s tím, že pochybnosti byly tak závažného charakteru, že nebylo možné rozhodnout v neprospěch obviněného.
5. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný dále navrhuje, aby soud rozhodl o odkladu výkonu trestu.
6. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání vyjadřovat nebude.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
8. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž s určitou mírou benevolence splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.) – obviněný své dovolání odůvodnil jen velmi vágně tak, že je na hranici přezkoumatelnosti.
9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí proti výrokům o vině a trestu (vůči kterému ale žádné konkrétní námitky neuplatnil). Ačkoliv obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky nevycházejí ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, nýbrž jsou založeny na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění odlišná. Jinými slovy, námitky obviněného jsou čistě skutkové povahy a netýkají se deklarovaného právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení.
16. V obecné rovině lze uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. To platí i pro závěr o zavinění, který, ačkoliv je závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu bezpochyby závěrem právním, se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).
17. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
18. Obviněný však ve svém dovolání námitku extrémního rozporu neuplatnil, když namísto toho Nejvyššímu soudu pouze předkládá jinou, pro něj příznivější verzi skutkového děje, která je však v otázce vědomosti o obsahu zásilky značně odlišná od soudy zjištěného a v trestním řízení ustáleného skutkového stavu.
19. Obviněný namítá, že svědci nevypovídali jednoznačně a rozpory těchto výpovědí nebyly odstraněny ani opakováním výslechů. Nejvyšší soud konstatuje, že rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků jsou v trestním řízení zcela běžné. Může se jednat o záměrné zkreslení reality, stejně jako o nevědomé zkreslení způsobené např. delším časovým odstupem od popisované události nebo rozdílnými životními zkušenostmi jednotlivých svědků. Je přitom úlohou nalézacího a případně odvolacího soudu, aby se s rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud došel k závěru, že ve věci obviněného oba soudy této povinnosti dostály, jak bude podrobněji rozebráno níže.
20. Námitka obviněného, že odvolací soud změnil názor, aniž se vypořádal s rozpory ve svědeckých výpovědích, nemá oporu ve spise. Odvolací soud poprvé zrušil rozsudek nalézacího soudu proto, že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu. Nalézací soud následně provedl při opakovaném hlavním líčení všechny úkony, k jejichž provedení ho odvolací soud svým závazným právním názorem zavázal (tedy výslech svědka T., opakovaný výslech poškozeného, svědkyně F. a konfrontaci s výpovědí svědka T.). V odůvodnění nového odsuzujícího rozsudku se s dílčími rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích vypořádal a vysvětlil, proč některým svědeckým výpovědím uvěřil a některým nikoliv. Zdůraznil zejména, že věta „ať drží hubu, nebo to schytá taky“ pronesená obviněným směrem ke svědkyni F. „zcela jasně vymezuje záměry obžalovaného a nulové zábrany pro případ použití násilí. Kromě toho i ze samotné výpovědi obžalovaného bylo zřejmé, že pro peníze šel s vědomím dostatečnosti svého fyzického působení (neboť podle něj peníze spíše získá muž než žena a spíše darebák než slušný člověk).“
21. Odvolací soud následně rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, když konstatoval, že „v procesním postupu soudu prvního stupně nebyly shledány žádné takové vady, které by mohly mít vliv na správnost skutkových zjištění, nebo na možnost obžalovaného uplatnit svá práva, (…) byly zákonným způsobem provedeny všechny potřebné dostupné důkazy a tyto zhodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná a správná a krajský soud se s nimi plně ztotožňuje.“
22. Jestliže nalézací soud napravil nedostatky v řízení, které mu odvolací soud vytknul, bylo zcela na místě, aby odvolací soud odvolání obviněného zamítl, tak jako to správně učinil odvolací soud v projednávané věci. Takový postup nelze interpretovat jako „změnu názoru“ , jak postup odvolacího soudu označuje obviněný, neboť přezkum odvolacího soudu vycházel z nově zjištěného a nově právně posouzeného skutkového stavu po doplnění dokazování. Nejvyšší soud se nicméně zabýval otázkou, zda odvolací soud své potvrzující rozhodnutí dostatečně přesvědčivě odůvodnil. Nejvyšší soud konstatuje, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je stručné, nicméně přesvědčivé.
23. Obviněný ve svém dovolání výslovně neuvedl, v čem konkrétně mají rozpory ve svědeckých výpovědích spočívat, ani jak konkrétně měly ovlivnit rozhodnutí soudů o jeho vině. Nejvyšší soud není povinen si dovolací argumentaci domýšlet (viz bod 13. tohoto usnesení), má však za to, že obviněný se snažil stejně jako ve svém odvolání poukázat na to, že hlavním důkazem o pohrůžce bezprostředního násilí je svědecká výpověď poškozeného, přičemž ani svědek T. ani svědkyně F. výslovně nepotvrdili, že by takovou pohrůžku slyšeli.
24. Jak správně uvedl odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí, kterým zrušil původní odsuzující rozsudek, v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud (…) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01). Důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu musí být věnována mimořádná pozornost a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen a pokud možno doplněn i jinými nepřímými důkazy. Takováto povinnost vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávácí (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03).
25. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že nalézací soud napodruhé výše popsaným povinnostem dostál. Okresní soud přesvědčivě odůvodnil, proč výpovědi poškozeného, která je navíc podporována i ostatními zjištěními, uvěřil a proč naopak neuvěřil verzi obviněného (popis situace svědkyní F., která v době opakovaného hlavního líčení již nebyla přítelkyní poškozeného a její motivace vypovídat v jeho prospěch byla o to slabší, výslech svědků T. a P.). Do úvah nalézacího soudu není Nejvyšší soud zásadně (až na případy extrémního rozporu, který však v této věci přítomen není) oprávněn v rámci řízení o dovolání zasahovat. S úvahami soudů nižších stupňů stran užití pohrůžky bezprostředního násilí se navíc Nejvyšší soud ztotožňuje i věcně a konstatuje, že soudy učiněná skutková zjištění nevykazují žádný, natož extrémní rozpor s provedenými důkazy (který obviněný ve svém dovolání ani nenamítá).
26. Pokud jde o otázku, zda obviněný peníze přijal jako prostředník na dluh poškozeného vůči paní P., nebo tento dluh pouze využil jako záminku k vlastnímu obohacení, i zde se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem nalézacího soudu, že tato otázka není pro právní kvalifikaci činu obviněného jakožto trestného činu loupeže vůbec podstatná.
27. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nejenže byly námitky obviněného uplatněny zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, ale nejedná se o námitky důvodné ani po věcné stránce. Nebyl zjištěn žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Stejně tak Nejvyšší soud nezjistil porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
28. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
29. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
30. S ohledem na odmítnutí dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář