ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.76.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 76/2021-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání, které podala obviněná M. Ž. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 5 To 99/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 147/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 5 To 99/2020, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 2 T 147/2019, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 2 T 147/2019, byla obviněná M. Ž. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Za to byla podle §143 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněné výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněné současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 48 měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněné uložena povinnost uhradit náhradu nemajetkové újmy a náhradu majetkové škody poškozeným. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytky svých uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy a náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená LB 2000, s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 5 To 99/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu pak nově rozhodl tak, že obviněné podle §143 odst. 2 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku obviněné výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku obviněné současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 24 měsíců.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že dopravní nehoda nevznikla jejím zaviněním, ale hlavním viníkem byl poškozený V. F., který se dopustil celé řady pochybení a porušení zákonných povinností. Na jeho straně je třeba spatřovat podstatně větší podíl viny, neboť svou hrubou neukázněností a nezodpovědným chováním nehodu větším podílem zavinil. Obviněná ve svém dovolání označila znalecký posudek Ing. Roberta Sedláka za chybný. Z tohoto důvodu předložila vlastní znalecký posudek Ing. Jaroslava Hartmana, který dospěl k opačným závěrům. Obviněná se domnívá, že skutkové závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v konečném důsledku i s právními závěry. Podle nově předkládaného znaleckého posudku absentují ve znaleckém posudku Ing. Sedláka některé důležité skutečnosti, např. informace o výhledových poměrech obviněné do směru přijíždějícího motocyklu, vzdálenost ujetá obviněnou z místa zastavení v křižovatce do místa pravděpodobného střetu. Nový znalecký posudek konstatuje, že metodika zpracování znaleckého posudku Ing. Sedláka neodpovídá znaleckým standardům. Proto jsou závěry ze znaleckého posudku Ing. Sedláka nepřezkoumatelné. Obviněná dále konstatovala, že předmětná komunikace je z technického hlediska nevhodná k předjíždění. Namítla, že znalec Ing. Hartman došel k závěru, že nefunkční kapalinová brzda zadního kola měla zásadní vliv na způsobilost motocyklu k jízdě. Z nového znaleckého posudku vyplynulo, že poškozený jel cca 61 km/h, čímž porušil nejvyšší povolenou rychlost v obci a navíc tato rychlost byla nepřiměřená technickému stavu motocyklu. Z provedené analýzy dále vyplynulo, že poškozený začal předjíždět ze vzdálenosti cca 40 m od místa střetu, z čehož plyne, že předjížděl před křižovatkou, což je v rozporu s §17 odst. 5 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Dále obviněná namítla, že poškozený měl dobu 3–3,5 sec, kdy mohl zareagovat na zapnutý ukazatel směru jízdy obviněné. Poškozený jej však podle jejího tvrzení přehlédl. Znalecký posudek Ing. Sedláka rovněž neobsahuje údaj, v jaké vzdálenosti se nacházel motocykl v okamžiku rozjezdu automobilu obviněné. Podle nového znaleckého posudku průběh nehodového děje a vznik předmětné dopravní nehody byl negativně ovlivněn zejména snížením způsobilosti k řízení motocyklu a hrubou neukázněností poškozeného, dále technickou nezpůsobilostí motocyklu, nedodržení pravidel silničního provozu, nepřiměřenou rychlostí při reakci na odbočující automobil s předností v jízdě. Dále obviněná odkázala na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Následně shrnula v několika bodech porušení pravidel silničního provozu, kterých se poškozený V. F. dopustil, a označila jej za hlavního viníka. Dodala také, že si musel být svého protiprávního jednání spočívajícího v porušení řady povinností vědom a dopustil se jich úmyslně. Soudy podle jejího mínění nerespektovaly zásadu principu omezené důvěry v dopravě. Rovněž se soudy nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu ve formě nedbalostního zavinění. Způsobení škodlivého následku totiž automaticky neznamená existenci nedbalostního zavinění. Soudy v tomto ohledu nezohlednily, zda byla obviněné dána objektivní možnost předpokládat, že je předjížděna. V závěru obviněná konstatovala, že na její straně absentuje zavinění a nejedná se tak o trestný čin. Z tohoto důvodu by měla být obžaloby zproštěna.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 2 T 147/2019, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 5 To 99/2020, a případně podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně k níž došlo tímto zrušením pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce, tam činný, nejprve poukázal na fakt, že dovolání se opírá o nový důkaz (znalecký posudek Ing. Hartmana), který ve věci činné soudy neměly doposud k dispozici. K tomu uvedl, že argumentace, která se k tomuto důkazu vztahuje, není z hlediska dovolacího řízení relevantní. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Následně konstatoval, že dovolání obviněné není důvodné. Klíčová výhrada obviněné, že dopravní nehodu zavinil především poškozený, nemá oporu ve výsledcích trestního řízení. Poškozenému sice bylo možné vytknout ovlivnění návykovou látkou, nicméně se nejednalo o takové množství, které by zcela vyloučilo jeho způsobilost motocykl řídit. Navíc manévr obviněné byl takového rázu, že poškozený by střetu v zásadě nezabránil, ani kdyby návykovou látku před jízdou nepožil. Tato okolnost v konečném důsledku nemůže vyloučit zavinění obviněné. Souhlasil také se soudy, že spoluzavinění poškozeného je v rozsahu zhruba 30 %. Dále státní zástupce uvedl, že pokud poškozený porušil i jiné povinnosti, tak krajský soud správně poukázal na to, že jejich eventuální nedodržení nemělo přímou souvislost s předmětným nehodovým dějem. K námitkám obviněné, kterými polemizovala se závěry znaleckého posudku Ing. Sedláka, uvedl, že se jedná o výtky mířící mimo uplatněný dovolací důvod a navíc jsou postaveny na novém důkazu. Dále konstatoval, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, naopak z nich plyne, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu a odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního řádu. Odůvodnění rozhodnutí označil za logická, přesvědčivá a vypořádávající se s obhajobou obviněné. Vyjádřil se také, že obviněnou zmíněná judikatura k naplnění subjektivní stránky nedopadá na řešený případ. Jedná se totiž z hlediska nedbalosti obviněné především o to, že způsob provedení odbočovacího manévru byl po dle učiněných skutkových zjištění ledabylý. Obviněná jednak přehlédla poškozeného, jednak začala odbočovat ve chvíli, kdy ji poškozený již předjížděl, aniž by dala s dostatečným předstihem najevo svoji vůli vlevo odbočit. Tak vytvořila poškozenému náhlou překážku, na kterou již nešlo bezpečně reagovat. To vše za situace, kdy výhledové poměry obviněné nebyly žádným způsobem ztíženy. Obviněná objektivně porušila povinnosti ve smyslu §21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Současně si počínala z hlediska usmrcení poškozeného nedbale, a to minimálně ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněná M. Ž. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou, a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Nejvyšší soud v nyní posuzované věci shledal, že některé námitky obsažené v dovolání byly z hlediska výše vymezeného dovolacího důvodu uplatněny relevantně. Jelikož charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem podle §265i odst. 1 trestního řádu, tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející, a poté seznal, že dovolání je důvodné.
Obviněná ve svém dovolání jednotlivé námitky směřovala k tvrzení, že dopravní nehoda nevznikla jejím zaviněním, ale hlavní viník byl poškozený V. F. Ten se měl podle jejího mínění dopustit řady pochybení a porušení zákonných povinností, které detailně ve svém dovolání popsala, a rovněž se k nim vyslovil znalec Ing. Hartman v nově předloženém znaleckém posudku. Obviněná má za to, že na straně poškozeného F. je nutné spatřovat podstatně větší podíl viny, neboť svou hrubou neukázněností a nezodpovědným chováním nehodu větším podílem zavinil.
K tomu je třeba uvést, že většina těchto dovolacích námitek je založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů a napadání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Prostřednictvím těchto námitek se obviněná snažila prosadit svůj vlastní pohled na hodnocení důkazů, přičemž výsledkem byly odlišné skutkové závěry. Konkrétně šlo o námitky, že předmětná pozemní komunikace, na které se nehoda stala, je z technického hlediska nevhodná k předjíždění, že poškozený měl 3–3,5 sekundy na to, aby zaregistroval zapnutý ukazatel směru jízdy, ale zřejmě jej přehlédl, že byl pod vlivem metanfetaminu a amfetaminu, což mohlo mít vliv na vznik dopravní nehody, že nedal znamení o změně směru jízdy při předjíždění, že jeho počáteční rychlost před dopravní nehodou byla cca 61 km/h, což znamená, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci, že poškozený měl terénní motocykl, který nebyl homologován pro provoz na pozemních komunikacích, že tento motocykl neměl platné zákonné pojištění a byl bez registrační značky, že rovněž neměl funkční kapalinovou brzdu zadního kola, což jej činilo absolutně nezpůsobilým provozu na pozemních komunikacích, nebo že měl poškozený v době nehody uložený zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a navíc v době nehody na sobě neměl přilbu, že si musel být svého protiprávního jednání vědom a dopustil se ho úmyslně. Všechny tyto námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.
Za relevantní však lze považovat námitky, že soudy nezohlednily, zda byla obviněné dána objektivní možnost předpokládat, že je předjížděna a že soudy zcela nesprávně vyhodnotily protiprávní jednání poškozeného, který obviněnou začal předjíždět ve vzdálenosti cca 40 m od místa střetu, tedy předjížděl před křižovatkou, což bylo v rozporu s §17 odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu. Tyto námitky prvotně souvisí s otázkou příčinného vztahu (jeho gradací) ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Při zvažování aplikace kvalifikované skutkové podstaty trestného činu v daném případě je třeba důsledně posoudit míru spoluzavinění následku poškozeným. Tedy zohlednit skutečnosti související s problematikou příčinné souvislosti (potažmo zavinění pachatele) vztahující se ke znaku kvalifikované skutkové podstaty.
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud již zabýval v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015. Závěry z jeho odůvodnění jsou plně aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc.
Nejprve je třeba připomenout, že příčinný vztah musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem. Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky conditio sine qua non , podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času, apod.). Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti.
Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Pokud tedy trestní zákoník v ustanovení §143 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněné a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněné nastal. Jednání obviněné, i když je jen jedním článkem řetězce příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Podstata problému v nyní posuzované věci spočívá v otázce, zda soudy zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody umožňují učinění závěru, že obviněná svým činem naplnila znak objektivní stránky trestného činu spočívající v tom, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona, která je v případě trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 trestního zákoníku znakem kvalifikované skutkové podstaty označeného trestného činu. V tomto smyslu je třeba hodnotit právě z pohledu teorie příčinné souvislosti, resp. její gradace, všechny určující okolnosti konkrétního případu. Pro danou věc to znamená hodnotit celkovou dopravní situaci, charakter komunikace, rozhlednost, denní (resp. noční dobu), spoluzavinění poškozeného a míru (stupeň) porušení povinnosti(-í) obviněné. Správné právní posouzení věci je odvislé od důsledného vyhodnocení všech skutkových okolností, které ji vymezují z hlediska své jedinečnosti, tj. při náležitém posouzení jednání řidičů havarovaných vozidel z hlediska jejich kauzálního významu pro vzniklý následek.
Závěr o porušení důležité povinnosti uložené obviněné podle trestního zákoníku při vymezení 70% míry významu jejího jednání pro vznik následku (úmrtí poškozeného), míněno z hlediska kauzálního vztahu mezi jejím jednáním a nastalým následkem, vyvolává, při nedostatečném zohlednění faktu soudy, že poškozený začal obviněnou předjíždět zřejmě ze vzdálenosti cca 40 m od místa střetu, tedy předjížděl v křižovatce a v těsné blízkosti před ní, čímž jednal v rozporu s §17 odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, zásadní pochybnosti o řádném posouzení míry spoluzavinění poškozeného. V souvislosti s tím je vhodné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005, ve kterém se uvádí „jelikož důležitost každého jednání působícího na vznik následku může být různá (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou“. Vždy je třeba hodnotit konkrétní okolnosti individualizující ten který konkrétní případ mj. z pohledu teoretických základů příčinného vztahu (především zásady gradace příčinné souvislosti).
Rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. navíc počítá, vyjma výlučné (trestní) odpovědnosti řidiče, jakožto hlavního viníka dopravní nehody a tím následku z ní vzniklého, i s možností jeho spoluodpovědnosti za případnou kolizi vozidel, jejímž právním vyjádřením by mělo být se zřetelem k teoretickým závěrům stran posuzování naplněnosti znaku porušení důležité povinnosti kvalifikace jeho činu „pouze“ podle základní skutkové podstaty. V nyní posuzované věci lze tento judikatorní závěr vztáhnout k právní kvalifikaci jednání obviněné, která se podle rozhodnutí nižších soudů dopustila přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. V řešeném případě bylo shledáno spoluzavinění poškozeného v rozsahu zhruba 30 %. Tento závěr je, co do míry spoluzavinění, předčasný. Nalézací soud vzal v úvahu všechna dosud shledaná řidičská pochybení poškozeného, přiléhavě zhodnotil jejich příčinnou souvislost s nehodovým dějem. Z dosud provedených důkazů se jeví, že poškozený zahájil předjížděcí manévr v těsné blízkosti křižovatky. V zájmu odstranění všech pochybností bude vhodné v doplňujícím výslechu znalce objasnit, v jaké vzdálenosti od ní. Ustanovení §17 odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu totiž zakazuje řidiči předjíždět na křižovatce a v těsné blízkosti před ní. Tento zákaz neplatí … 3. na hlavní pozemní komunikaci, 4. na křižovatce s řízeným provozem. Z provedených důkazů vyplývá, že v tomto případě šlo o křižovatku dvou rovnocenných komunikací, s neřízeným provozem, s právem přednosti v jízdě zprava. Poškozený tedy i vzhledem ke znalosti místních poměrů zřejmě porušil započetím předjížděcího manévru shora uvedené zakazující ustanovení zákona o silničním provozu, což by ovšem bylo nutno hodnotit již jako jednu z bazálních příčin kolizní situace. Vznikly tak závažné pochybnosti o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu porušením důležité povinnosti obviněnou ve smyslu §143 odst. 2 trestního zákoníku, což bylo podmíněno zejména tím, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s otázkou míry zavinění (podílu) obviněné i poškozeného na posuzované dopravní nehodě a jeho kauzálním významu pro vzniklý následek.
Tato problematika je řešena např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1476/2015 ze dne 30. 3. 2016 s tím, jestliže soud v trestním řízení dospěl k závěru, že pachatel přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku zavinil vznik protiprávního následku (resp. účinku) jen z padesáti procent, není zpravidla možné použít též odst. 2 citovaného ustanovení o porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Podle §21 odst. 1 zákona o silničním provozu při odbočování na křižovatce nebo na místo mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že při odbočování má řidič dva základní okruhy povinností. Jednak dávat znamení o změně směru jízdy, dále pak nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. První okruh obsahuje povinnost dávat znamení o změně směru jízdy, čímž řidič dává ostatním účastníkům silničního provozu jasně předem najevo svůj úmysl odbočit s vozidlem daným směrem. Druhý okruh obsahuje povinnosti neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti, které musí řidič dodržet již přímo při provádění odbočování, tj. při změně směru jízdy. Výše citované ustanovení §21 odst. 1 zákona o silničním provozu tedy obsahuje více povinností řidiče při odbočování, které na sebe časově navazují. I když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho povinnosti nevyčerpávají, protože má další významné povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Dodržení všech těchto povinností je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, které pak odůvodňují závěr, zda střet předjíždějícího vozidla s vozidlem odbočujícím vlevo zcela zavinil jen jeden z řidičů nebo tento střet v různé míře oba řidiči spoluzavinili.
V této trestní věci soudy učinily na základě provedených důkazů závěr, že to byla obviněná, kdo poškozenému vytvořil náhlou a neočekávanou překážku, jež byla příčinou vzniku dopravní nehody, neboť odbočování zahájila v době, kdy již byla předjížděna motocyklistou jedoucím dovolenou rychlostí. V té době tak poškozený neměl možnost nehodě jakkoli zabránit. Charakter vozovky ani výhledové poměry přitom obviněné ve výhledu nebránily a umožňovaly jí poškozeného za sebou vidět. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem, i přes možné spoluzavinění poškozeného, nepochybně zachována byla. Nezřídka právě u dopravních nehod je totiž následek zpravidla výsledkem několika příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou, dostatečně významnou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele.
Vzhledem k těmto skutečnostem soudy dospěly k správnému závěru, že obviněná, sice se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo, nedbala zvýšené opatrnosti a ohrozila řidiče motocyklu jedoucího za ní, neboť zahájila odbočování v době, kdy již byla uvedeným motocyklem předjížděna, vjela mu do jeho jízdní dráhy a došlo ke střetu obou vozidel. Vedle jednání obviněné však mohlo být významnou příčinou střetu také jednání poškozeného (viz výše).
Nejvyšší soud konstatuje, že při svém rozhodování vycházel rovněž z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, v jehož právní větě je uvedeno, že „zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tr. zákoník), neumožňuje obdobný postup, jaký přicházel v úvahu podle §88 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. To ovšem neznamená, že u trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku, který měl být spáchán proto, že pachatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, je vždy nutné vyjádřit tuto okolnost v právní kvalifikaci. K naplnění uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je totiž nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě (např. z důvodu významného spoluzavinění poškozeného) nelze naplnění uvedeného zákonného znaku dovodit“.
K naplnění označeného zákonného znaku obviněným dochází zpravidla tehdy, pokud porušení dané povinnosti je rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně, či v rozhodující části (když se jednání poškozeného na jeho vzniku podílí měrou nepodstatnou) přičítat jednání obviněného. V této souvislosti je třeba podotknout, že význam spoluzavinění poškozeného při právním posouzení skutku se z pohledu zásady gradace příčinné souvislosti uplatňoval již při aplikaci trestního zákona, a to v souvislosti s posuzováním činů vykazujících znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. Kauzální význam jednání toho či onoho účastníka dopravní nehody z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti připomenulo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005, kde je uvedeno, že „jelikož důležitost každého jednání působícího na vznik následku může být různá (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou“.
Dovolání obviněné, pokud jde o námitku nesprávné právní kvalifikace zjištěného skutku ve smyslu naplnění znaku porušení důležité povinnosti, tak bylo důvodné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byl v tomto směru naplněn.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 5 To 99/2020, rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 2 T 147/2019, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to podle §265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení bude Okresní soud v Prostějově povinen danou věc znovu projednat. Přitom se bude muset důsledně vypořádat s otázkou spoluzavinění (podílu) obviněné a poškozeného na dané dopravní nehodě. V této souvislosti je třeba upozornit, že obhajoba předložila s dovoláním i další znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Jaroslavem Hartmanem. Nejvyšší soud se k tomuto novému důkaznímu návrhu a k námitkám směřujícím a opírajícím se o něj nemohl blíže vyjadřovat. Bude proto na jmenovaném soudu, aby se tímto posudkem zabýval, posoudil, zda je nebo není pro případ nadbytečný a zda přináší nové skutečnosti, a případně jím provedl důkaz. Dospěje-li soud prvního stupně po zhodnocení nově předloženého znaleckého posudku a již v řízení existujícího znaleckého posudku Ing. Roberta Sedláka k pochybnostem o správnosti jejich závěrů, a to i přes případný výslech znalců u hlavního líčení, bylo by pak případně potřebné opatření revizního znaleckého posudku. To však teprve po důsledném vyhodnocení doplněného dokazování jak shora naznačeno. Teprve na základě úplného důkazního řízení a patřičného zhodnocení provedených důkazů může nalézací soud učinit skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Přijaté skutkové závěry pak musí náležitě právně kvalifikovat, samozřejmě při náležité pozornosti k tomu, zda bude moci opětovně shledat trestní odpovědnost obviněné i podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 trestního zákoníku, přičemž bude vázán právními názory, které v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 trestního řádu).
Protože zjištěné vady napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu