ECLI:CZ:NS:2021:3.TZ.1.2021.1
sp. zn. 3 Tz 1/2021-70
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2021 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Aleše Koláře a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. J. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I. Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného R. J .
II. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, bylo rozhodnuto, že obviněný R. J. je podle §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), účasten soudní rehabilitace a že se podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci ruší rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 12. 1986, sp. zn. 2 T 201/86, a to v celém výroku o trestu.
2. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen „trestní zákon“), kterého se podle citovaného rozsudku dopustil tím, že dne 3. října 1986 do 12:00 hod., v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, nenastoupil k výkonu základní vojenské služby, k v. ú. XY, jak mu ukládal povolávací rozkaz OVS Karviná, řady C., č. 052803, a neučinil tak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze , a za který byl odsouzen podle §269 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody na 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona zařazen do první nápravné výchovné skupiny.
3. Současně byla citovaným rehabilitačním usnesením zrušena všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
4. Usnesení nabylo právní moci dne 5. 12. 1991.
5. V následném hlavním líčení konaném dne 19. 12. 1991 bylo bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci rozhodnuto rozsudkem pod sp. zn. 4 Rtv 120/91 tak, že se při nezměněném výroku o vině z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 12. 1986, sp. zn. 2 T 201/86, podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 12. 1991.
6. Podle §266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), podala ministryně spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného R. J. stížnost pro porušení zákona proti výše citovanému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91.
7. Stěžovatelka má za to, že v předmětné věci je namístě přihlížet k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se staly v době od roku 1948 do roku 1989 v justičním rozhodování. Poukázala v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu, podle které výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na v současné době platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. V nyní projednávané věci obviněný R. J. podle stěžovatelky svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jak má na mysli ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948 a rovněž čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který zaručuje právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Vzhledem k tomu, že až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě, neměl občan, kterému jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, legální možnost výkon této služby odmítnout a zvolit si alternativní službu beze zbraně, neměl obviněný R. J. podle stěžovatelky možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Předmětné jednání tak, jak je popsáno v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, z tohoto důvodu podle stěžovatelky není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci tak obviněného uznal vinným nedůvodně a toto porušení zákona nenapravil soud v rámci rehabilitačního řízení, když v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 12. 1986, sp. zn. 2 T 201/86, zrušil pouze ve výroku o trestu a ponechal v platnosti výrok o vině.
8. Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného R. J. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona, aby napadené usnesení zrušil a aby dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
9. Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že tuto pokládá za důvodnou, neboť napadené usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, je v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách (rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02, II. ÚS 674/01) a i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003. Obhájce souhlasí i s navrhovaným způsobem rozhodnutí, přičemž doplňuje, že Vojenský obvodový soud v Olomouci byl ke dni 31. 12. 1993 zrušen, a proto by věc měla být přikázána k novému projednání Okresnímu soudu v Olomouci.
10. V rámci veřejného zasedání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přednesla stížnost pro porušení zákona a s jejím obsahem, jakož i s navrhovaným způsobem rozhodnutí, se ztotožnila.
11. Obhájce obviněného ve veřejném zasedání uvedl, že se ke stížnosti pro porušení zákona připojuje, a připomněl nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. II. ÚS 188/2000, který stěžovatelka necituje, ale který je podle něj pro tuto konkrétní věc velmi významný. Je podle něj na místě, že stěžovatelka stížnost podala a chce tuto věc vyřešit. Navíc je podle obhájce celou záležitost nutno vidět v mezinárodním kontextu.
12. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen . Při formulaci tohoto závěru přitom vycházel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o soudní rehabilitaci, jakož i z relevantní judikatury.
13. Podle §1 zákona o soudní rehabilitaci je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly (odst. 1) a činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání (odst. 2).
14. Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné. Podle §14 odst. 3 téhož zákona zruší-li soud původní rozhodnutí podle odstavce 1, zruší zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
15. Nejvyšší soud dále zjistil, že skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona jsou v souladu s obsahem spisového materiálu. Z trestního spisu vedeného u Vojenského obvodového soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 201/86, zjistil, že obviněný byl shledán vinným, že dne 3. října 1986 do 12:00 hod., v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, nenastoupil k výkonu základní vojenské služby, k v. ú. XY, jak mu ukládal povolávací rozkaz OVS Karviná, řady C., č. 052803, a neučinil tak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze . V tomto skutku byl bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 28. 12. 1986 dále Nejvyšší soud zjistil, že obviněný k věci uvedl, že to, co je mu kladeno za vinu, je pravda, že je Svědkem Jehovovým a že ve výkonu vojenské služby mu brání jeho přesvědčení. Proto k výkonu základní vojenské služby nenastoupil a avizoval, že tak neučiní ani v budoucnu. Obdobně se obviněný podle zjištění vojenského soudu vyjádřil i poté, co byl předvolán k převzetí povolávacího příkazu, kdy prohlásil, že převzetí tohoto příkazu mu nedovoluje jeho svědomí.
16. Z konfrontace napadeného rehabilitačního usnesení s výše uvedenými východisky je tak zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci zákonnou úpravu soudní rehabilitace nerespektoval, pokud usnesením ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, poté, co konstatoval, že obviněný je účasten soudní rehabilitace, uznal správnost původního odsuzujícího výroku o vině obviněného trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, a předmětný rozsudek zrušil pouze ve výroku o uloženém trestu, který shledal nepřiměřeným.
17. Shora popsané jednání obviněného totiž vzhledem k motivaci obviněného, který svým jednáním sledoval pouze realizaci svého základního práva, nebylo vůbec trestným činem, neboť nebylo protiprávní. Ze skutkových okolností je zjevné, že obviněný setrval na svém neměnném stanovisku spočívajícím v odmítnutí nastoupit k výkonu základní vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení jako Svědka Jehovova. Toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím a obviněný svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, které mu bylo zaručeno již tehdy platnými předpisy [čl. 32 odst. 1 Ústavy Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb․), čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.)].
18. Z judikatury Ústavního soudu (např. nálezy vydané pod sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02) a rovněž Nejvyššího soudu (např. rozsudky vydané pod sp. zn. 6 Tz 144/98, sp. zn. 7 Tz 17/99, sp. zn. 15 Tz 67/2003, sp. zn. 4 Tz 143/2005, sp. zn. 3 Tz 12/2011), navíc vyplývá, že výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na v současné době platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR .
19. Je rovněž na místě odkázat na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, ve kterém bylo uvedeno, že „ pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1952 za trestný čin “.
20. Je proto nesprávným závěr bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, že posuzované jednání i v době jeho rozhodování o rehabilitaci vykazovalo znaky trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, neboť se o trestný čin nejednalo ani v původním řízení v roce 1986, ani v řízení o soudní rehabilitaci v roce 1991.
21. Z těchto důvodů měl bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v rámci rehabilitačního řízení zrušit nejen výrok o trestu z původního odsuzujícího rozsudku z roku 1986, ale především i výrok o vině posuzovaným skutkem. Pokud tak neučinil a rozhodl toliko o zrušení výroku o trestu, jež shledal nepřiměřeným, došlo k porušení zákona v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona.
22. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nejprve podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona. Následně podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a současně vyslovil, že se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takovým navazujícím rozhodnutím je zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 120/91, kterým bylo rozhodnuto tak, že se při nezměněném výroku o vině z rozsudku stejného soudu ze dne 28. 12. 1986, sp. zn. 2 T 201/86, podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upouští od potrestání.
23. Nejvyšší soud nakonec podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Sám totiž ve věci meritorně rozhodnout nemohl, neboť rehabilitační řízení je řízením sui generis, které bylo původně vedeno speciálními senáty vojenských soudů. Činnost takto určeného speciálního orgánu Nejvyšší soud není oprávněn nahrazovat. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že vojenské soudy byly zákonem zrušeny, neboť v jejich činnosti pokračují soudy téhož stupně místně příslušné podle obvodu působnosti bývalého vojenského soudu (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 Tz 42/2016, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016, či ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 7 Tz 69/2017).
24. Okresní soud v Olomouci proto návrh obviněného na rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci znovu projedná a rozhodne o něm.
25. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář