ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1112.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1112/2021-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. S. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 1 167 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 155/2018-107, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, č. j. 29 Co 89/2020-126 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020, č. j. 29 Co 89/2020-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 155/2018 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v pozdním vyrozumění žalobce o možnosti vyzvednout si zajištěné věci důležité pro trestní řízení, a to v souvislosti s trestním řízením vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 77/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 28 C 155/2018-107, rozhodl tak, že se žaloba s návrhem, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku ve výši 1 167 250 Kč, zamítá (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup spočívá v pozdním vyrozumění žalobce o možnosti vyzvednout si zajištěné věci důležité pro trestní řízení, konkrétně soubor 406 ks knih specifikovaných v protokolu o odnětí věci ze dne 8. 9. 2010, k němuž došlo po 19 měsících poté, co nabylo právní moci rozhodnutí o vrácení věci (dne 11. 11. 2014). Z důvodu prodlení žalované za dobu od 11. 11. 2014 do 6. 6. 2016 s vrácením knih žalobci představuje žalovaná částka náhradu škody ve výši tzv. zpozdného, tj. částek, které si za pozdní vrácení knih účtuje Moravská zemská knihovna v Brně, a to ve výši 5 Kč za jednu knihu za jeden den prodlení. Půjčování knih není předmětem podnikání žalobce, žalobce v souvislosti s půjčováním knih nikdy žádný zisk negeneroval.
Po právní stránce odvolací soud potvrdil závěr soudu I. stupně, že nárok žalobce není opodstatněný z důvodu nesplnění jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a to předpoklad vzniku škody. Již z tvrzení žalobce, že mu v důsledku jednání orgánu státu mohla vzniknout jak škoda skutečná (nemusel utrácet za půjčení shodných knih, případně mohl knihy směnit za jiné), tak ušlý zisk (knihy mohl prodat, půjčit za úplatu), dle názoru odvolacího soudu vyplývá, že v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhodoval, na straně žalobce škoda ve smyslu skutečné škody v podobě zmenšení majetkového stavu vyčíslitelného v penězích, ani ve smyslu ušlého zisku v podobě ztráty očekávaného výnosu, resp. nenavýšení majetkového stavu, ač by se tak, nebýt škodné události, při pravidelném běhu okolností, stalo, nevznikla. Žalobce vymezuje jemu způsobenou škodu jako ušlý zisk odpovídající výši zpozdného, které si nárokují knihovny v případě, že kniha není vrácena včas, ačkoliv předmětem podnikání žalobce půjčování knih není a žalobce v souvislosti s půjčováním knih nikdy žádný zisk negeneroval, proto mu škoda v podobě ušlého zisku v příčinné souvislosti s pozdním vrácením knih nevznikla.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda za škodu způsobenou státem ve smyslu OdpŠk lze považovat i újmu spočívající v nemožnosti vlastníka věci využívat hodnotu této věci po dobu, kdy mu tato věc byla ze strany státu neoprávněně odňata, resp. kdy mu tato věc nebyla ze strany státu vrácena, ač se tak po právu stát mělo, která dle názoru dovolatele doposud v praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že knihy mohl v rozhodném období prodlení žalované jako jejich vlastník (hypoteticky) prodat, půjčit i za úplatu, číst, vyměnit za jiné, či použít k podnikání v oboru půjčování knih za úplatu, což mu v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované nebylo umožněno. Dovolatel dále namítá, že vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo k porušení ústavního pořádku ČR.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání z části nepřípustným, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř., když dovolatelem předestřená otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a z části obsahující vady, které nebyly dovolatelem odstraněny a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se otázkou náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánem státu dle OdpŠk opakovaně zabýval. Vždy přitom uzavřel, že se škodou míní újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje škoda skutečná a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). K možnosti odškodnění hypotetické, nikoliv skutečné, škody (k čemuž směřuje námitka dovolatele) v důsledku nemožnosti užívat protiprávně zadrženou věc se Nejvyšší soud výslovně vyjádřil např. v usnesení ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2176/2006; i zde uzavřel, že v teoretické rovině, za splnění ostatních předpokladů, je možné, aby vlastníku věci, která byla protiprávně zadržována, vzniklo právo na náhradu škody, jestliže v důsledku nemožnosti věc užívat dojde ke snížení jeho majetkového stavu; o škodu jde ovšem jen tehdy, jestliže takový vlastník v souvislosti s nemožností věc užívat vynaložil peněžní prostředky (jinak se snížil jeho majetkový stav), aby účelu, k němuž obvykle věc užíval, dosáhl jinak, tj. hradí se pouze škoda skutečná, nikoli hypotetická. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu hospodaření, je dána tehdy, pokud by žalobci v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu nebylo po určitou dobu umožněno disponovat se svým majetkem a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s tímto majetkem za normálního běhu okolností dosáhl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aby mohl být poškozený s takto uplatněným nárokem úspěšný, musel by v řízení prokázat, že by určitý prospěch získal. Nepostačuje přitom jen tvrzené zmaření hypotetického podnikatelského či jiného výdělečného záměru v případě, kdy není plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí pod C 4027; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, publikované tamtéž pod C 5499; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 1577/2020).
Konečně namítá-li dovolatel zásah do jeho ústavně zaručených práv, aniž by vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.), vykazuje dovolání v této části vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.). Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že i k tomuto dovolacímu důvodu, spočívajícím v tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, stejně jako ke každému jinému, je třeba uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., z části jako nepřípustné, z části pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelem odstraněny.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 11. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu