ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1146.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1146/2020-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce J. K, narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2 256 241 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 285/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 53 Co 281/2019-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 1 050 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 1 206 241 Kč jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu orgánů Policie České republiky, ÚOOZ Praha a Vojenské policie, které provedly na základě příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 Nt 609/2014, v bytě u žalobce domovní prohlídku, při níž byl žalobce zadržen a spoután. Po provedení všech úkonů a výslechu byl žalobce dne 1. 12. 2014, propuštěn bez sdělení obvinění. Vyšetřování pokračovalo až do ledna 2017, kdy mu byly vráceny poslední věci, které zadržovala Vojenská policie. Žalobce měl za to, že nejen celá domovní prohlídka, ale zejména použití donucovacích prostředků bylo zcela bezdůvodné. V průběhu zadržení a provádění úkonů šetření došlo, dle názoru žalobce, k velkému množství nestandardních a mnohdy i zcela protizákonných úkonů. V důsledku těchto skutečností byl žalobce nucen pro rodinu i sebe postupně pořídit nové počítače a mobilní telefon a rovněž úklid domácnosti, přičemž jeho léčení, spočívající v zánětu šlach obou zápěstí v důsledku spoutání, si vyžádalo rovněž nemalé finanční prostředky. Činností Policie České republiky mělo dle žalobce dojít rovněž ke ztrátě na jeho platu, výsluze a odchodném. Policejní zásah v místě bydliště žalobce nezůstal v okolí bez povšimnutí, což dle žalobce vedlo k rozvratu celé jeho rodiny.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 14 C 285/2017-153, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 2 256 241 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 1 050 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle úvodní části dovolání (čl. I.) má žalobce za to, že při posuzování otázek hmotného a procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, otázky hmotného a procesního práva, které byly tímto soudem posuzovány, doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebyly, případně, pokud by se dovolací soud neztotožnil s argumentací dovolatele, že při posuzování otázek hmotného a procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pro tento případ navrhuje, aby dovolacím soudem byla vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z dalšího textu však nevyplývá, o jaké konkrétní otázky se má jednat.
Ačkoliv podle žalobce není hodnocení odvolacího soudu po právní stránce správné, ve svém dovolání rekapituluje skutkový stav včetně jeho právního posouzení oběma nižšími soudy, aniž by vymezil jak dovolací důvod, tak předpoklady přípustnosti dovolání na základě některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant předvídaných v §237 o. s. ř. Dovolání je tak spíše dalším vedením skutkové a právní polemiky žalobce s názorem nižších soudů.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu