ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1163.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1163/2021-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z jeho předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z. Č., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pražská 255/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 105 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 209/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2020, č. j. 14 Co 29/2020-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 5. 2019, č. j. 15 C 209/2018-48, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 5 200 Kč s příslušenstvím a částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a o nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 5 200 Kč.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci proto dovolání není přípustné co do náhrady škody ve výši 5 200 Kč, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Posuzované dovolání dále neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.). Ačkoliv žalobkyně uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také Ústavního soudu, žádnou takovou otázku v dovolání nijak nevymezila. Dovolací soud je přitom vázán tím, pro kterou právní otázku se dovolatel přezkumu napadeného rozhodnutí domáhá (§242 odst. 3 o. s. ř.) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2106/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 718/21).
Žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 215/12. Ačkoli Ústavní soud výkladem čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s §237 o. s. ř. rozšířil zákonem jinak výslovně pro civilní řízení postulované dovolací důvody o situaci, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce vztahující se k ochraně určitého základního práva či svobody, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Ústavního soudu [viz zejm. sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo též např. nález ze dne 29. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1113/16, nebo recentní nález ze dne 3. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2310/19], je dovolatel i v takovém případě povinen splnit povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., tj. je povinen dostatečně konkrétně vylíčit relevantní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a adresně uvést, v čem se odvolací soud od této relevantní rozhodovací praxe odchýlil. Pokud dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči dovolacímu soudu nesplní, dovolací soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (dovolací soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Pouhý odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, tento zákonný požadavek nenaplňuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 2898/20).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu