ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1165.2021.2
sp. zn. 30 Cdo 1165/2021-248
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně FICOM, v.o.s. , IČO 00202002, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3156/65, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 89/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020, č. j. 51 Co 315/2020-150, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020, č. j. 51 Co 315/2020-150, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá částky 180 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 363/2010 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 23 C 89/2019-121, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 148 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalobou podanou dne 19. 8. 2010 domáhala v posuzovaném řízení po Společenství vlastníků XY vydání bezdůvodného obohacení ve výši 102 293,60 Kč s příslušenstvím. Řízení pravomocně skončilo dne 7. 8. 2018, trvalo tedy 8 let. Tuto dobu soud prvního stupně považoval za nepřiměřeně dlouhou, v důsledku čehož přiznal žalobkyni zadostiučinění v relutární formě. Po zvážení jednotlivých kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), modifikoval základní částku zadostiučinění ve výši 105 000 Kč tak, že ji ponížil o 20 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení a o 50 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni. Dospěl tak k částce 31 500 Kč, kterou žalobkyni přiznal.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 31 500 Kč s příslušenstvím; ve výroku II jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 14 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná.
6. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně hodnotil posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé a částečně se i ztotožnil s posouzením kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, který považoval za snížený. Odvolací soud však oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení je tzv. „souběžným řízením“, kdy žalobkyně souběžně vedla dalších nejméně 21 sporů vycházejícím z identického skutkového a právního základu ve věci vydání bezdůvodného obohacení na základě plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o dílo. Spory se sice týkaly různých žalovaných (jednalo se o různá SVJ), nicméně jejich základ byl totožný a rozhodnutí vydaná ve sporech dříve skončených měla zásadní význam pro rozhodnutí v ostatních řízeních, včetně řízení posuzovaného. Bylo pouze na vůli žalobkyně, že nepodala jednu žalobu proti všem žalovaným, ale vedla na základě shodného skutkového děje množství identických sporů s jednotlivými SVJ. Na podkladě výsledků řízení v dříve skončených sporech mohla přitom spolehlivě předvídat i výsledek sporů ostatních. Z toho důvodu odvolací soud uvedl, že žalobkyni po dobu trvání souběžných řízení vznikla újma jediná, která již byla v ostatních kompenzačních řízeních vedených u téhož soudu kompenzována částkou zadostiučinění přesahující 440 000 Kč, a to navíc vedle poskytnutého konstatování porušení práva, které se žalobkyni dostalo od žalované v jejím stanovisku k uplatnění nároku na poskytnutí zadostiučinění ze dne 26. 6. 2019 a které by samo o sobě vzhledem k okolnostem projednávané věci mohlo být plnohodnotnou satisfakcí. Další finanční zadostiučinění proto z hlediska spravedlivého poměru mezi vzniklou újmou a jejím odškodněním žalobkyni dle odvolacího soudu nenáleží. Své závěry pak podpořil i odkazy na jiná rozhodnutí téhož soudu, která se týkala skutkově obdobných věci mezi žalobkyní a žalovanou, a v nichž dopěly jiné senáty k témuž závěru.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, v němž uvedla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda při vyšším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015. Žalobkyně současně upozornila na nejednotnou rozhodovací praxi odvolacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání žalobkyně za nedůvodné. Uvedla, že z vlastní činnosti je jí známo 5 rozhodnutí odvolacího soudu, kterými bylo v pěti kompenzačních řízeních vycházejících z identického skutkového a právního základu přiznáno peněžité zadostiučinění, nicméně zároveň eviduje devět rozsudků odvolacího soudu, kterými odvolací soud změnil vyhovující rozsudky soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, případně potvrdil zamítavá rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaná se ztotožňuje s názorem senátů, které uzavřely, že na straně žalobkyně vznikla ze všech souběžných jednání pouze jediná újma a zadostiučinění, které bylo poskytnuto, považuje za plně dostačující, neboť se jednalo o jeden komplexní spor plynoucí z jedné neplatné smlouvy, který byť byl rozdělen mezi mnoho řízení, tato řízení byla obsahově totožná a žalobkyni z nich vznikla jedna újma, která již byla dostatečně kompenzována v jiných odškodňovacích řízeních. Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně odmítnout, případně zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda při vyšším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť, neboť výše uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
16. Podle §31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
17. K vytyčené právní otázce Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které je účelem náhrady nemajetkové újmy kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. Stanoviska). Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení §31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat.
18. Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí. Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně kvalifikovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).
19. Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že i když nejméně dalších 20 řízení vedených před Okresním soudem v Ústí nad Labem probíhalo zčásti současně a spojovala je osoba žalobkyně, která v nich uplatňovala nároky vycházející ze shodného skutkového a právního základu, v intencích shora citované judikatury nejde o řízení souběžná, nýbrž o řízení o samostatných nárocích. Je namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp zn. 30 Cdo 2751/2020). Skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta obdobně jako věci předchozí a že případná odchylka bude přesvědčivě odůvodněna (srov. §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
20. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že po dobu trvání těchto řízení vznikla žalobkyni jediná nemajetková újma, není jeho právní posouzení správné. Hodlal-li odvolací soud zohlednit skutečnost, že žalobkyně vedla větší množství sporů a že na základě rozhodnutí v dříve skončených sporech mohla předvídat výsledek posuzovaného řízení, mohl tak učinit právě prostřednictvím kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3583/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Rovněž tak je jistě možné zohlednit individuální okolnosti, za kterých nemajetková újma žalobkyně vznikla, jak to učinil např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. 13 Co 45/2020-147 (proti němuž podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne8. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3707/2020). Postup zvolený odvolacím soudem v napadeném rozsudku však správný není.
21. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujících výroků o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
22. V dalším řízení odvolací soud po zhodnocení všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk znovu posoudí, jaké zadostiučinění odpovídá závažnosti újmy vzniklé žalobkyni v posuzovaném řízení.
23. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu