ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3521.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3521/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně DT COMPACT s.r.o. , identifikační číslo osoby 26970333, se sídlem v Praze 10, Počernická 3225/2c, zastoupené Mgr. Miladou König, advokátkou se sídlem v Praze 10, Ke Kablu 289/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 112/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 28 Co 367/2014-111, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích žalobkyně plynoucích z celkem 1 318 řízení vedených před Městským soudem v Brně, jejichž délka činila čtyři, resp. pět let, zamítá ; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 132 677 100 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou celkem 2 101 řízení vedených u Městského soudu v Brně v obsahově obdobných věcech (zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému ve výši á 1 015 Kč). Tvrdila, že v celkem 18 řízeních činila jejich délka pět let, a nárokovala proto zadostiučinění v základní částce 60 000 Kč za každé z nich (celkem 1 080 000 Kč), v celkem 1 300 řízeních činila jejich délka čtyři roky, přičemž za každé nárokovala zadostiučinění v základní částce 45 000 Kč (celkem 58 500 000 Kč) a konečně v celkem 783 řízeních činila jejich délka tři roky, a žalobkyně proto nárokovala zadostiučinění v základní částce 30 000 Kč za každé z nich (celkem 23 490 000 Kč). Dále měla za to, že takto vypočtené základní částky je třeba v jednotlivých případech zvýšit o 20 % z důvodu hmotněprávní „banálnosti“ věci, o 20 % z důvodu chování poškozeného, a konečně o 20 % z důvodu procesní jednoduchosti věci. Za každé z 18 řízení, jejichž délka dosáhla pět let, požadovala proto zadostiučinění ve výši 96 000 Kč (celkem 1 728 000 Kč), za každé z 1 300 řízení trvajících čtyři roky požadovala zadostiučinění ve výši 72 000 Kč (celkem 93 600 000 Kč) a za každé ze 783 řízení, jejichž délka dosáhla tří let, požadovala zadostiučinění ve výši 48 000 Kč (celkem 37 584 000 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobkyni přiznala z požadovaných celkem 132 912 000 Kč pouze částku 234 900 K č , domáhala se žalobkyně žalobou zaplacení částky shora uvedené.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. března 2014, č. j. 23 C 112/2013-89, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, podle nichž žalobkyně byla a „z menší části“ v době vyhlášení rozsudku stále je účastníkem 2 101 řízení vedených před Městským soudem v Brně, jejichž předmětem jsou pohledávky z jízdného a přirážky k jízdnému, jež byly na žalobkyni postoupeny Dopravním podnikem města Brna, a. s. Uvedená nalézací řízení byla zahájena v letech 2007 až 2009. Dne 27. září 2012 se žalobkyně obrátila na žalovanou s žádostí o odškodnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 132 912 000 Kč, přičemž této žádosti bylo vyhověno pouze zčásti, a to co do částky 234 900 Kč, jež byla žalobkyni vyplacena ještě před podáním žaloby na základě stanoviska žalované ze dne 25. března 2013.
Na uvedeném skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že „jistě minimálně převážná většina namítaných řízení“ byla zatížena nesprávným úředním postupem představovaným jejich nepřiměřenou délkou, neboť průběh řízení o bagatelní žalobě týkající se dluhu z osobní přepravy může délku řízení „dosáhnuvší či přesáhnuvší tří let zdůvodnit jen stěží“. Podle soudu prvního stupně však bez ohledu na skutečný průběh každého jednotlivého řízení je bez dalšího zřejmé, že výše žalovanou poskytnutého zadostiučinění je adekvátní všem okolnostem věci. Z uvedeného důvodu nebylo podle soudu prvního stupně zapotřebí provádět další dokazování a bylo na místě žalobu pro „zjevnou nedůvodnost (dalšího) požadovaného odškodnění zamítnout“.
V podrobnostech soud prvního stupně odůvodnil svůj právní závěr tím, že smyslem a účelem ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, není v případě osob účastnivších se v téže době více řízení předpokládat existenci více újem, a míru újmy tak multiplikovat, nýbrž podobně jako v případě tzv. řízení hlavního a vedlejšího, resp. souběžného, vycházet ze vzniku újmy jediné. Jakkoliv podle soudu prvního stupně „tisíce řízení o žalobkyní podaných žalobách“ nesplňují parametry řízení hlavního a vedlejšího, resp. souběžného, jak jsou chápány judikaturou, závěr o „nenásobení újmy“ je „z povahy věci“ zcela namístě. Podle soudu prvního stupně je tak újma žalobkyně „generální, zobecnitelná, ‚ jedna‘“, a nelze ji „dělit do tisíců samostatných újem ve vztahu k tisícům řízení“, o nichž žalobkyně ani nemůže vědět, kdo je v nich vlastně žalovaným. Již poskytnuté peněžité zadostiučinění tak dle soudu prvního stupně plně odpovídá judikaturním kritériím jako by bylo odškodňováno celkem 2 101 souběžných řízení. Soud prvního stupně rovněž zohlednil, že výše žalovanou poskytnutého odškodnění „odpovídá i významu celého komplexu 2 101 řízení“ pro poškozeného, přičemž měl za to, že „míra frustrace z nepřiměřené délky řízení musí nutně být v případech právnických osob již s ohledem na jejich právní podstatu uvažována v omezené míře než v případě osob fyzických“. S ohledem na kompletní výměnu „personálního substrátu“ společnosti žalobkyně ke dni 18. 9. 2012 nelze uvažovat ani o eventuálním rozkolu ve vedení společnosti žalobkyně či o úzkosti a potížích způsobených členům jejího vedení, což musí najít výraz ve výši přiměřeného zadostiučinění. Soud prvního stupně tak uzavřel, že „presumování a (následné) odškodnění tisíců (souběžných) újem by nebylo ničím jiným než ryze mechanickým nakládáním s právem abstrahujícím smysl a účel právní normy, činícím z práva nástroj odcizení a absurdity“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 28 Co 367/2014-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud doplnil dokazování dopisy žalobkyně vedení Městského soudu v Brně ze dne 25. března 2010, ze dne 17. května 2010 a ze dne 30. května 2010, jakož i odpověďmi soudu ze dne 23. dubna 2010 a ze dne 25. června 2010, žádná pro řízení podstatná skutková zjištění z nich však neučinil, a vyšel tak zcela ze skutkového základu sporu, jak k němu dospěl soud prvního stupně. Ve shodě se soudem prvního stupně měl soud odvolací za to, že „nebylo nutné zjišťovat průběh každého jednotlivého řízení“, a to s přihlédnutím k tomu, že „soudu je průběh obdobných řízení z úřední činnosti dobře znám“ a i s ohledem na „ekonomiku řízení“ lze takový postup akceptovat.
Z hlediska právního hodnocení věci dospěl odvolací soud k závěru, že posuzovaná řízení nebyla nijak skutkově či právně složitá a že u žalobkyně mohlo dojít pouze „k presumované morální újmě“ v důsledku porušení jejího práva na projednání a rozhodnutí předmětných věcí přiměřené lhůtě. Jiné právně významné okolnosti, jež by nemajetkovou újmu žalobkyně „zakládaly či umocňovaly“, nebyly v řízení zjištěny. Odvolací soud naopak zdůraznil, že žalobkyně je postupníkem pohledávek za dlužníky, kteří dobrovolně nezaplatili jízdné v městské přepravě osob a příslušnou přirážku k němu; z tohoto faktu lze podle odvolacího soudu usuzovat na to, že „šlo o problematické pohledávky, u nichž si žalobkyně musela být vědoma jejich obtížné vymahatelnosti“, což objektivně snižuje význam předmětu řízení pro žalobkyni. Žalobkyně nadto svým chováním sama „výrazně přispěla k potížím s vyřizováním soudních sporů“, když v průběhu více než dvou let zahájila u Městského soudu v Brně celkem 14 000 řízení. Stížnosti žalobkyně týkající se postupu soudu v uvedených řízení měl odvolací soud za nevýznamné, neboť tyto stížnosti nemohly „konstruktivně a věcně urychlit předmětná řízení“. Tvrzení žalobkyně o jejích existenčních a jiných potížích vzniklých v důsledku nepřiměřené délky celkem 2 101 řízení měl odvolací soud za nedůvodná, když se jednalo pouze o cca 15 % z celkového počtu 14 000 žalobkyní zahájených řízení; podnikaní žalobkyně tak nemohlo být významně zasaženo. Nesprávným úředním postupem nemohlo být podle odvolacího soudu zasaženo ani dobré jméno a pověst žalobkyně.
Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně rovněž správně, jestliže posuzoval nemajetkovou újmu žalobkyně jako jeden celek, přičemž interpretace žalobkyně, že jí vznikla nemajetková újma v každém jednotlivém řízení, je třeba považovat za zavádějící a ve svém výsledku odporující smyslu OdpŠk. V této otázce tak odvolací soud sdílel právní úvahy soudu prvního stupně. Poukázal přitom rovněž na výši pohledávek, kterých se žalobkyně v jednotlivých řízeních domáhala (1 015 Kč); nelze mít podle něj za to, že by za každé takové řízení mohla žalobkyně požadovat zadostiučinění „v řádech desítek tisíc korun“.
Co do formy zadostiučinění považoval odvolací soud za „přiměřené a spravedlivé“ konstatování porušení práva žalobkyně. Jestliže žalovaná před zahájením řízení odškodnila žalobkyni peněžitým plněním ve výši 234 900 Kč, pak nárok na další plnění ve výši 132 677 100 Kč nemůže být důvodný. Proto odvolací soud zamítající rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm uváděla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobkyně se odvolací soud předně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), v otázce vyčíslení výše přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací soud podle žalobkyně rovněž nesprávně posoudil otázku, jež dosud nebyla v rozhodování odvolacího soudu vyřešena, zda v případě, kdy žalobce požaduje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou ve větším počtu řízení, je třeba takovou újmu posuzovat jako újmu jedinou, nebo jako újmu vzniklou v každém z namítaných řízení zvlášť. V podrobnostech měla žalobkyně za to, že pokud v namítaných řízeních došlo k porušení práv žalobkyně, vznikla jí újma v každém z těchto řízení a za každé z těchto řízení jí má být přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích. Právní závěr soudu prvního i druhého stupně vycházející ze vzniku jediné nemajetkové újmy považuje žalobkyně za povrchní, nemající oporu v rozhodovací praxi soudů a vedoucí navíc „ke zcela zřetelným absurditám“. Podle uvedeného názoru totiž nebylo rozhodující, kolik řízení, jejichž účastníkem je poškozený, je ve skutečnosti vedeno, když ve výsledku vzniká poškozenému nemajetková újma jako celek. Opačně však podle žalobkyně těžko může platit, že kdyby se zadostiučinění domáhali žalovaní z jednotlivých posuzovaných řízení, těžko by jim mohla vzniknout jen jediná nemajetková újma. Žalobkyně má zároveň za to, že kdyby postupovala nehospodárně a domáhala se přiznání zadostiučinění za každé z nepřiměřeně dlouhých řízení zvlášť, měla by vyšší šance na přiznání adekvátního zadostiučinění. Pokud jde o způsob výpočtu výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění, z něhož vycházela žalobkyně, odpovídá zcela Stanovisku, jakož i rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Navzdory této skutečnosti vyšly soudy obou stupňů z částky mnohonásobně nižší; nikterak přitom neodůvodnily, za použití jakých kritérií byla výše odškodnění u každého z posuzovaných řízení ponížena o více než 99 %, a to za situace, kdy jsou naopak dány předpoklady pro navýšení základní částky zadostiučinění. Na základě výše uvedeného žalobkyně navrhovala, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že podané žalobě zcela vyhoví, případně aby jej, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících z celkem 2 101 soudních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároků plynoucích z celkem 783 jednotlivých řízení, jejichž délka činila tři roky (požadované zadostiučinění ve výši 48 000 Kč za každé jednotlivé řízení), není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí o nárocích žalobkyně ve výši 48 000 Kč na zadostiučinění za nepřiměřenou délku každého z celkem 783 řízení vedených před Městským soudem v Brně, jejichž délka činila tři roky, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V rozsahu týkajícím se nároků žalobkyně plynoucích z celkem 1 318 řízení vedených před Městským soudem v Brně, jejichž délka činila čtyři, resp. pět let, je však dovolání přípustné pro posouzení otázky, zda při větším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť.
Dovolání není důvodné.
K vytyčené právní otázce Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které je účelem náhrady nemajetkové újmy kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. Stanoviska). Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a že účelem ustanovení §31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat.
Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí. Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně kvalifikovány.
Obdobným (rozšiřujícím) způsobem nelze přistupovat ani k judikatuře dovolacího soudu, která se týká tzv. hlavního a vedlejšího řízení a podle které dojde-li k přerušení původního řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu (vedlejší řízení), započítává se doba, po kterou je původní řízení přerušeno, do celkové doby jeho trvání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Ve věcech projednávaných před Městským soudem v Brně nešlo o vztah řízení hlavního a řízení vedlejších, nýbrž o řízení o zcela samostatných nárocích, za jejichž společné prvky lze, jak již uvedeno, považovat pouze osobu žalobkyně a právní povahu nároků jí uplatňovaných. I zde je tedy namístě držet se osvědčeného výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně (lat. „ singularia non sunt extenda “), a nerozšiřovat předestřené závěry na jiný skutkový stav.
Závěr odvolacího soudu, vycházející z toho, že žalobkyni „v převážné většině posuzovaných řízení“ vznikla „generální“ nemajetková újma, tedy není správný. S ohledem na další okolnosti projednávané věci, které odvolací soud v napadeném rozhodnutí zohlednil, se však nesprávnost uvedeného závěru odvolacího soudu v poměrech žalobkyně nemohla nijak projevit.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném pod č. 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že poškozený může být se svým nárokem u soudu úspěšný pouze v případě, že jeho důvodný nárok nebyl již v rámci předběžného projednání uspokojen, tedy jen když mu nebylo již v rámci předběžného projednání poskytnuto přiměřené zadostiučinění (nebylo mu poskytnuto vůbec anebo poskytnuté zadostiučinění nelze považovat za přiměřené). V případě naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, soud rozhodující o žalobním nároku na přiměřené zadostiučinění musí v prvé řadě posoudit, zda zadostiučinění, kterého se žalobci (poškozenému) dostalo již od příslušného úřadu v rámci předběžného projednání nároku (příp. i ve spojení s jinak poskytnutým zadostiučiněním), je možno považovat za přiměřené. Teprve dojde-li k závěru, že nikoliv, může se zabývat úvahou, jaké zadostiučinění je třeba žalobci poskytnout, aby požadavek přiměřenosti byl naplněn.
V souladu s uvedeným názorem postupoval i odvolací soud, když vyšel ze zjištění, že žalovaná před zahájením řízení odškodnila žalobkyni peněžitým plněním ve výši 234 900 Kč, a dále se zabýval otázkou, zda je takové zadostiučinění možno považovat v dané věci za přiměřené.
Z hlediska stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění zohlednil odvolací soud jednak skutečnosti, jež jsou mu ve sporech obdobného typu (spory o jízdné a přirážka k jízdnému v městské hromadné dopravě) známy z jeho úřední činnosti ve smyslu §121 o. s. ř. Na uvedeném základě pak dospěl k závěru, že posuzovaná řízení nebyla nijak skutkově ani právně složitá. Dále pak odvolací soud hodnotil skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním. Na jejich základě měl za to, že jsou zde okolnosti snižující význam předmětu řízení pro žalobkyni (nabytí obtížně vymahatelných pohledávek postoupením; nízká výše pohledávek, jichž se žalobkyně v posuzovaných řízeních domáhala) a že žalobkyně svým chováním (zahájení celkem 14 000 řízení před Městským soudem v Brně v průběhu dvou let) výrazně přispěla k potížím při vyřizování soudních sporů. Konečně odvolací soud uzavřel, že podnikání žalobkyně nemohlo být významně zasaženo, jestliže k nepřiměřené délce řízení došlo (podle tvrzení žalobkyně) pouze v cca 15 % z celkového počtu žalobkyní zahájených řízení.
Dospěl-li odvolací soud na základě uvedeného zkoumání k závěru, že za přiměřené zadostiučinění v uvedeném případě považuje konstatování porušení práva žalobkyně, jež však bylo konzumováno peněžitým plněním poskytnutím žalobkyni žalovanou ještě před zahájením řízení, nemůže dovolací soud jeho úvahám nic vytknout.
Nejvyšší soud v této souvislosti mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje skutečnost, podle které základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění představují důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění (srov. část VI. Stanoviska). Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že právě individuální okolnosti projednávané věci (zejména skutečnost, že žalobkyně v rámci svého podnikatelského záměru nabývá drobné pohledávky a následně ohledně nich iniciuje mimořádně velké množství soudních sporů) jednoznačně svědčí pro závěr, že prožívání intenzity újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou každého jednotlivého řízení je jiné (výrazně nižší), než by tomu bylo u osoby účastné na jediném či několika málo řízeních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 3583/2013, a tam citovaná judikatura). V takovém případě je ale zcela namístě přistoupit k silné, resp. razantní modifikaci výše přiměřeného zadostiučinění, k níž by se jinak dospělo za použití judikaturou nastavených základních pravidel, resp. poskytnout poškozenému jinou formu morální satisfakce.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů proto dovolání žalobce v rozsahu, v němž směřovalo proti té části napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žaloba zamítnuta, podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, neboť se v posuzovaném případě jednalo o spor, který se svou složitostí nijak výrazně nevymykal (ohledně intelektuální náročnosti) požadavkům kladeným na profesní erudovanost praktikujícího právníka (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 167/2008, a ze dne 14. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 194/2010).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu