ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1297.2020.2
sp. zn. 30 Cdo 1297/2020-254
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované 1) Městské části Praze 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601, a žalované 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za vedlejšího účastenství na straně první žalované Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, o zaplacení částky 499 936 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 359/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 54 Co 397/2019-196, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 54 Co 397/2019-196, v části výroku I, jíž byly potvrzeny výroky IV, V, VI a závislé výroky VIII, IX a X rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 8. 2019, č. j. 10 C 359/2016-166, a v závislém výroku II a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 8. 2019, č. j. 10 C 359/2016, ve výrocích IV, V, VI a závislých výrocích VIII, IX a X se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 10 C 359/2016-166, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal ze strany obou žalovaných konstatování porušení práv žalobce (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po první žalované domáhal zaplacení částky 49 968 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po druhé žalované domáhal zaplacení částky 49 968 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po první žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (výrok IV), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po druhé žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (výrok V), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po první žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené neposkytnutím informace (výrok VI), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po druhé žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené neposkytnutím informace (výrok VII), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VIII, IX a X).
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce podal dne 28. 7. 2013 prvé žalované žádost o informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen InfZ). Prvá žalovaná po třech dnech (31. 7. 2013) vydala rozhodnutí a poskytla žalobci informace tak, že v části žádosti žalobci vyhověla a informace poskytla a v části žádosti poskytnout informace odmítla rozhodnutím ze dne 31. 7. 2013, č. j. MCP6 058749/2013. Dne 15. 8. 2013 prvá žalovaná obdržela odvolání a stížnost žalobce, což prvá žalovaná po jednom dni (16. 8. 2013) postoupila vedlejší účastnici na straně prvé žalované. Vedlejší účastnice jako odvolací orgán dne 2. 9. 2013 rozhodla tak, že rozhodnutí prvé žalované potvrdila a odvolání zamítla. Dne 31. 10. 2013 podal žalobce Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí vedlejší účastnice, dne 12. 11. 2015 Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem č. j. 11 A 165/2013-43 tak, že rozhodnutí vedlejší účastnice a rozhodnutí prvé žalované zrušil a věc vrátil prvému žalovanému k dalšímu řízení. Prvý žalovaný obdržel pravomocný a vykonatelný rozsudek dne 10. 12. 2015 dopisem vedlejší účastnice č. j. MHMP 2097964/2015, sp. zn. S-MHMP 918054/201 a po čtyřech dnech (14. 12. 2015) informace žalobci poskytl.
4. Žalobce po dvojí výzvě ze strany soudu prvního stupně specifikoval, že se v řízení domáhá po prvé žalované zaplacení částky 49 968 Kč za vydání nezákonného rozhodnutí, po druhé žalované úhradu částky 49 968 Kč za vydání nezákonného rozhodnutí druhou žalovanou. Za nepřiměřenou délku řízení požaduje po prvé žalované částku 100 000 Kč a rovněž po druhé žalované za nepřiměřenou délku řízení částku 100 000 Kč. Vedle náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup požaduje i odčinění nemajetkové újmy z titulu neposkytnutí informace, a to ve výši 100 000 Kč po každé ze žalovaných. Ke vzniku nemajetkové újmy žalobce tvrdil, že odepírání práva na informace mělo na něho značný dopad, neboť musel čelit značné administrativní zátěži a studovat rozsáhlou legislativu a judikaturu a musel vynaložit extrémní úsilí proto, aby se k informacím dostal.
5. Po právní stránce se soud nejprve zabýval otázkou pasivní věcné legitimace druhé žalované. Uvedl, že v posuzované věci není poskytování informací žalobci v jím požadovaném vymezení v působnosti druhé žalované ani v přenesené působnosti prvé žalované, ale v samostatné působnosti prvé žalované. Druhá žalovaná zde není povinným subjektem. Námitku druhé žalované, že není ve sporu pasivně legitimována, shledal tedy důvodnou. Proto soud žalobu ve vztahu k druhé žalované pro nedostatek její pasivní věcné legitimace ve výrocích I., III., V. a VII. zamítl.
6. Ve vztahu k nároku na odčinění újmy způsobené nezákonným rozhodnutím prvé žalované soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že vše, co žalobce ke vzniku újmy uvedl, bylo, že odepírání práva na informace mělo na něho značný dopad, neboť musel čelit značné administrativní zátěži a studovat rozsáhlou legislativu a judikaturu a musel vynaložit extrémní úsilí proto, aby se k informacím dostal. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce v řízení neusnesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní v otázce tvrzení a prokázaní vzniku nemajetkové újmy z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí.
7. Ve vztahu k nároku na odčinění újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení soud prvního stupně uvedl, že na správní řízení ve věci žádosti žalobce o poskytnutí informací vymezených v žádosti, které nemají civilní povahu, nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva) ani čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto se ve vztahu k tomuto správnímu řízení nelze otázkou přiměřenosti (celkové) délky řízení zabývat, a nelze na ně tudíž ani bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), včetně tam na podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dovozené vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy. V řízení bylo prokázáno, že prvá žalovaná vydala rozhodnutí k žádosti žalobce po třech dnech, po doručení odvolání a stížnosti žalobce prvá žalovaná odvolání a stížnost postoupila vedlejšímu účastníku po jednom dni, rozsudek Městského soudu v Praze zaslala prvá žalovaná žalobci po čtyřech dnech od jeho obdržení od vedlejšího účastníka. Prvá žalovaná tedy jednak konala, ale i rozhodnutí vydala, ve lhůtách podle §14 odst. 5 písm. d) InfZ a §15 odst. 1 InfZ a nesprávného úředního postupu se nedopustila.
8. Ve vztahu k nároku na odčinění újmy způsobené neposkytnutím informace soud prvního stupně uvedl, že z hlediska předpokladů pro vznik odpovědnosti prvé žalované prvá žalovaná sice informace v požadovaném rozsahu nejdříve neposkytla, i zde však nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti prvé žalované, a to vznik nemajetkové újmy žalobce, který, společně (pro všechny nároky uplatněné žalobou, tedy pro nároky z nezákonného rozhodnutí, z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřeně dlouhé době trvání správního řízení, a z nesprávného úředního postupu, spočívajícího v neposkytnutí informací v požadovaném rozsahu), uvedl toliko to, že odepírání práva na informace mělo na něho značný dopad, neboť musel čelit značné administrativní zátěži a studovat rozsáhlou legislativu a judikaturu a musel vynaložit extrémní úsilí proto, aby se k informacím dostal. Soud tedy i v otázce odpovědnosti prvé žalované za nemajetkovou újmu, která měla být způsobena prvotním neposkytnutím požadovaných informací v rozsahu požadovaném žalobcem, dospěl stejně jako v případě otázky splnění předpokladů odpovědnosti prvé žalované za nemajetkovou újmu, která měla být způsobena vydáním nezákonného rozhodnutí, k závěru, že žalobce i zde neusnesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní v otázce tvrzení a prokázaní vzniku nemajetkové újmy z důvodu neposkytnutí informací v rozhodnutí prvé žalované.
9. Odvolací soud se s výše uvedenými skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž poukázal na další řízení, která žalobce vede ohledně obdobných nároků a v nichž žalobce nebyl úspěšný. Ohledně tvrzení, že žalobce pociťoval frustrující pocity, ztrácel důvěru v právní stát, neboť nedošlo k naplnění legitimního očekávání žadatele o informace a nedošlo k naplnění principů dobré správy, uvedl, že s těmito tvrzeními přišel žalobce až v odvolacím řízení, aniž by v tomto směru navrhl jakýkoliv důkaz.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně je zde dle dovolatele situace, v níž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, neboť soud v napadeném rozhodnutí rozhodl zcela odlišně od jiného svého rozhodnutí v obdobné věci. Dále došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť žalobce nebyl řádně poučen soudem, aby doplnil chybějící skutková tvrzení a důkazy a nebyl soudem veden k tomu, aby žaloba byla řádně doplněna a jednotlivé nároky vyspecifikovány, pakliže soud neměl v této otázce jistotu. Dovolatel vymezuje následující otázky, které dosud neměly být dovolacím soudem vyřešeny:
a. V případě, že Magistrát hlavního města Prahy v řízení o poskytnutí informací dle InfZ vystupuje jako orgán nadřízený, koná takto v samostatné či přenesené působnosti?
b. Odvíjí se hodnocení působnosti Magistrátu hlavního města Prahy jako nadřízeného orgánu od toho, zda informace byly poskytovány povinným orgánem – tedy orgány městských částí hlavního města Prahy – v samostatné či přenesené působnosti?
c. Je v případě, že Magistrát hlavního města Prahy v řízení o poskytnutí informací dle InfZ vystupuje jako nadřízený orgán povinného orgánu, za škodu vzniklou činností Magistrátu hlavního města Prahy odpovědný stát? A je tedy stát v řízeních o náhradu takto způsobené škody pasivně legitimován?
11. V otázce absence poučení žalobce o doplnění potřebných skutkových tvrzení a označení důkazů ke vzniku újmy dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu.
12. Ve vztahu k nároku na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení dovolatel namítá, že požadoval odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, přičemž o poskytnutí informace o konkrétní výši odměn vedoucích pracovníků požádal první žalovanou již dne 28. 3. 2013 a tuto informaci obdržel až dne 14. 12. 2015 a až poté, kdy úspěšně brojil proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy žalobou u správního soudu. Soud prvého stupně však rozhodoval pouze ve vztahu k první žalované a Magistrátu hlavního města Prahy, přičemž dospěl k závěru, že nedošlo k průtahům, které jedině by mohly být postižitelné, a pominul, že řízení probíhalo také před správním soudem.
13. Dále dovolatel namítá, že nebylo rozhodnuto o celém meritu věci, neboť nesprávný úřední postup spatřoval též v nečinnosti v kontrolním systému a metodickém vedení druhé žalované.
14. Dovolatel též namítá, že v řízení za druhou žalovanou vystupovala nesprávná organizační složka, neboť ve vztahu k nároku na odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení mělo za druhou žalovanou jednat Ministerstvo spravedlnosti. Dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu.
15. Ve vztahu k prokázání vzniku nemajetkové újmy dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015.
16. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily otázku pasivní věcné legitimace druhé žalované a otázku vzniku, resp. prokázání vzniku újmy na straně dovolatele. Dále namítá, že za druhou žalovanou mělo v řízení jednat Ministerstvo financí, neboť v řízení uplatnil různé nároky, a to:
a. nárok za nezákonné rozhodnutí vedlejšího účastníka – zde má být dle žalobce odpovědný stát a za něj má jednat Ministerstvo vnitra,
b. nárok za nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka – zde má být dle žalobce odpovědný stát a za něj má jednat Ministerstvo vnitra,
c. nárok za nepřiměřenou délku řízení před správním soudem – zde stát nese odpovědnost a za něj má jednat Ministerstvo spravedlnosti,
d. nárok za pochybení přímo Ministerstva vnitra, resp. jeho nečinnost v kontrolním systému a metodickém vedení – zde je odpovědný stát a má za něj jednat Ministerstvo spravedlnosti.
17. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. První žalovaná ve svém vyjádření k dovolání k otázce pasivní věcné legitimace uvedla, že daná otázka již byla posouzena též Ústavním soudem v usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1395/19. K otázce absence poučení žalobce odkázala na usnesení, jimiž byl žalobce v řízení opakovaně poučován. K otázce, která organizační složka státu měla v řízení jednat, žalovaná odkázala na závěr soudu (i na výše uvedený závěr Ústavního soudu), že odpovědným subjektem jsou samosprávné celky, přičemž je odpovědností žalobce, aby správně určil žalovaného. K prokázání vzniku nemajetkové újmy žalovaná uvedla, že soud se tvrzením žalobce věnoval. Tvrzení žalobce o frustraci, ztrátě důvěry v právní stát, obnažených zubních krčcích etc., jsou duševní útrapy, které se běžně prokazují. Žalobce vede s účastníky desítky prakticky identických soudních řízení, přičemž nikdy nepředložil ani nenavrhl k prokázání svých tvrzení důkaz. Žalobce je sám zaměstnancem veřejného sektoru. Na dotaz soudu při soudním jednání na výši příjmu žalobce odmítl odpovědět, přičemž se nyní dovolává tzv. cítění obdobnosti újmy jiné osoby. Nikdo v soudní síni se necítil dotčen tím, že žalobce nesdělil, jaký má příjem, což o legitimnosti nároku žalobce značně vypovídá. Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
21. Ohledně práva na odčinění újmy způsobené vydáním nezákonných rozhodnutí první žalovanou a vedlejší účastníci, za něž žalobce požadoval částku 49 968 Kč za každé rozhodnutí, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadenými výroky bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží).
22. Otázkou pasivní věcné legitimace druhé žalované v obdobném řízení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1646/2019, přičemž dospěl k následujícímu závěru: „Jsou-li předmětem žádosti v režimu zákona č. 106/1999 Sb. informace týkající se samostatné působnosti městské části, spadá přezkum rozhodnutí městské části o jejich neposkytnutí Magistrátem hlavního města Prahy rovněž do výkonu samostatné působnosti.“ Ve vztahu k právu na odčinění nemajetkové újmy způsobené neposkytnutím informace vedlejší účastnicí, za kteroužto újmu měla být dle žalobce odpovědná druhá žalovaná, je závěr soudu nižších stupňů v souladu s výše uvedeným závěrem. Otázka pasivní věcné legitimace druhé žalované tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
23. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným ohledně práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, neboť soudy nižších stupňů při posuzování tohoto nároku vycházely z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dle níž nebylo možné újmu spatřovat v nepřiměřené délce řízení, pokud posuzované správní řízení nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato judikatura však byla níže citovaným nálezem Ústavního soudu a na něj navazujícím rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu částečně překonána.
24. Dále shledal dovolací soud dovoláním přípustným pro řešení otázky prokazování vzniku nemajetkové újmy způsobené neposkytnutím informace, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení (až na níže uvedené) žádné vady neshledal, a to ani dovolatelem tvrzenou vadu řízení spočívající v nevyčerpání meritu věci, pokud soudy nerozhodly též o právu na zadostiučinění za pochybení druhé žalované spočívající v nečinnosti v kontrolním systému a metodickém vedení. Žalobce k výzvě soudu identifikoval nároky, jichž se v řízení domáhá, v doplnění žaloby ze dne 29. 9. 2017, přičemž se všemi zde uvedenými nároky se soudy vypořádaly.
27. Nejvyšší soud v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uvedl: „Ústavní soud se především neztotožnil se závěrem obecných soudů v jím posuzované věci, že stěžovatelé, kteří v předmětném řízení uplatňovali své základní právo, neměli ve správním řízení právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto právo totiž podle Ústavního soudu stěžovatelům vyplývá z práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny (bod 34 nálezu), které lze vyjádřit i jako právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Otázku, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, přitom nelze zodpovědět pouhým posouzením toho, zda v daném řízení byly dodrženy zákonné lhůty. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny nepatří mezi ta ustanovení o základních právech, jichž se lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) (bod 38 nálezu).
28. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které považuje za obsahově shodné s právem na projednání věci v přiměřené době, i ve vztahu ke správním řízením, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (bod 44 nálezu), avšak záměrně se nevyjádřil k otázce, zda se toto právo vztahuje i na ta správní řízení, jejichž předmětem základní právo či svoboda není (bod 47 nálezu) a zdůraznil, že těmito závěry nijak nepřekonává svou judikaturu vztahující se nikoli k nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale k nárokům na náhradu škody, tvořenou nálezem sp. zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2. 2017 (N 30/84 SbNU 363), bod 30 a násl., v němž rozlišování podmínek náhrady nemajetkové a majetkové újmy Ústavní soud aproboval, včetně závěru, že pro náhradu škody je možné vycházet z určení délky řízení ‚bez průtahů‘ (bod 59 nálezu).
29. Velký senát proto nevidí jinou možnost, než se odchýlit i od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a v judikatuře Nejvyššího soudu vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk a posuzovat tak přiměřenost jejich délky. Pod prizmatem citovaného nálezu Ústavního soudu tak již nadále nebude při posuzovávání nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, které do ní nespadají. Bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z §38 odst. 2 Listiny.“
30. Výše uvedený závěr Ústavní soud dovodil právě na podkladě řízení o poskytnutí informace. V bodě 60 citovaného nálezu uvedl: „Předmětem správních řízení zahájeným žádostmi stěžovatelů bylo jejich základní právo na informace dle čl. 17 Listiny. V tomto správním řízení, jakož i v navazujících řízeních před správními soudy, měli stěžovatelé právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny. Na tato řízení je přitom třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na jediné řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace.“
31. Vzhledem k výše uvedeným závěrům tak soudy nižších stupňů pochybily, pokud se zabývaly toliko existencí průtahů v řízení a neposoudily celkovou délku řízení, včetně řízení soudního, z hlediska její přiměřenosti.
32. Jelikož za délku řízení před soudními orgány je odpovědná druhá žalovaná, je ve vztahu k tomuto nároku též nesprávný závěr soudů nižších stupňů o nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované.
33. Přisvědčit je třeba též námitce žalobce, že ve vztahu k tomuto nároku za druhou žalovanou v řízení jednala nesprávná organizační složka.
34. Otázkou, která organizační složka má jednat za stát za situace, kdy řízení probíhalo částečně před správními orgány a částečně před soudy se Nejvyšší soud zabýval například v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016: „Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením §6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).“
35. Byť v nyní posuzované věci řízení rovněž probíhalo částečně před správními orgány a částečně před soudy, nenastává výše popsaná situace, v níž by za žalovanou mělo jednat více organizačních složek. Je tomu tak proto, že řízení před správními orgány spadalo do samostatné působnosti územních samosprávných celků, jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1646/2019. Odpovědnost za délku této části řízení tudíž v souladu s dovozeným závěrem nesou územní samosprávné celky. Naopak za délku řízení probíhající před soudy odpovídá Česká republika, za níž je ohledně tohoto nároku příslušné jednat Ministerstvo spravedlnosti.
36. Jelikož je i v tomto případě nutné vyhovět závěru Ústavního soudu, že daná řízení mají být z hlediska posouzení jejich délky posuzovaná jako celek, nelze než dospět k závěru, že v případě nepřiměřené délky řízení, které částečně probíhalo před správními orgány v jejich samostatné působnosti a částečně před soudy, vznikla s tím související újma v důsledku působení několika škůdců (územních samosprávných celků a státu). Jelikož zákon č. 82/1998 Sb. pro případ plurality škůdců nenabízí zvláštní řešení, je třeba odpovědnost územních samosprávných celků a státu v tomto případě posoudit dle obecných pravidel (§2915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
37. Ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění způsobené neposkytnutím informace, u nějž soudy nižších stupňů postavily svá rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene, je třeba uvést, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, konstatoval, že v případě nemajetkové újmy, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v jiné skutečnosti než v nepřiměřené délce řízení, se plně uplatní procesní povinnosti tvrzení a důkazní a jim odpovídající procesní břemena.
38. Poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je upraveno v ustanoveních §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem citovaných ustanovení je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží. Poučovací povinnost podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle §114c o. s. ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017).
39. V posuzované věci soud prvního stupně založil svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za neposkytnutí informace na tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní v otázce tvrzení a prokázání vzniku nemajetkové újmy z důvodu neposkytnutí informací. Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi ovšem zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytly poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Z protokolu o jednání ze dne 25. 6. 2019 vyplývá, že soud měl ohledně tohoto nároku nejprve za to, že se žalobce domáhá náhrady škody (majetkový újmy). Žalobce odkazem na doplnění žaloby ze dne 29. 9. 2017 upřesnil, že jde o nemajetkovou újmu. Soud po tomto upřesnění již dále v dotazování nepokračoval a žalobci poučení ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neposkytl. Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Jestliže soudy nižších stupňů žalobci řádná poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neposkytly, a svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobce přesto založily na neunesení břemene tvrzení a důkazního z jeho strany, je jimi provedené posouzení věci nesprávné. Jelikož závěr o tvrzeném nároku byl postaven pouze na tomto závěru, nemohl se dovolací soud zabývat dalšími podmínkami vzniku nároku.
40. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve vymezeném rozsahu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
41. Bude tak na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení posoudil celkovou délku řízení včetně řízení soudního z hlediska její přiměřenosti. Ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou neposkytnutím informace bude na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení žalobce podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. řádně poučil o povinnosti tvrzení a důkazní ve vztahu k existenci nemajetkové újmy, jakož i ve vztahu k dalším předpokladům odpovědnosti veřejné moci za nesprávný úřední postup, a aby jej zároveň upozornil na následky vyplývající z nesplnění těchto povinností, resp. z neunesení jim odpovídajících procesních břemen.
42. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu