ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.137.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 137/2021-267
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně FICOM, v. o. s., IČ 00202002, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3156/65, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 96/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, č. j. 30 Co 173/2020-165, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, č. j. 30 Co 173/2020-165, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 375/2010.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 23 C 96/2019-121, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 30 Co 173/2020-165, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 228 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 200 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobou podanou k soudu 19. 8. 2010 se žalobkyně domáhala po žalovaném Společenství vlastníků jednotek domu XY zaplacení 43 410,80 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. K návrhu žalobkyně bylo řízení přerušeno usnesením ze dne 16. 10. 2012 za účelem vyčkání pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 189/2001. Usnesením ze dne 23. 11. 2016 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. K další žádosti žalobkyně bylo řízení opětovně přerušeno do skončení dovolacího řízení ve věci sp. zn. 0 Cdo 242/2017 (správně 26 Cdo 242/2017, pozn. Nejvyššího soudu), a to usnesením ze dne 18. 1. 2017. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2017 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Ve věci bylo rozhodnuto 20. 9. 2017 rozsudkem, kterým byla žaloba zamítnuta, a to z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Dne 16. 10. 2017 podala žalobkyně proti zamítavému rozsudku odvolání, spis byl předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 9. 11. 2017, ten pak rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 17 Co 457/2017-233, který nabyl právní moci dne 14. 8. 2018, rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem potvrdil.
5. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Nejprve vymezil délku namítaného řízení, které trvalo od 19. 8. 2010 do 14. 8. 2018, tedy celkem 8 let. Řízení s ohledem na jeho předmět a dokazování považoval soud prvního stupně za skutkově složité, zohlednil i procesní složitost věci včetně dvojnásobného přerušení řízení k návrhu žalobkyně. Význam řízení pro žalobkyni hodnotil soud prvního stupně jako standardní, činnost soudu nebyla zatížena obdobími bezdůvodné nečinnosti. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou, neboť celková délka řízení byla přiměřená okolnostem případu. Odpovědnostní titul nebyl dán, a proto soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska právního posouzení však uvedl, že celkovou dobu posuzovaného řízení v trvání 8 let je nutno hodnotit jako nepřiměřenou. Odvolací soud pak poukázal na skutečnost, že žalobkyně vedla souběžně s posuzovaným sporem dalších nejméně 21 sporů vycházejících z identického skutkového a právního základu ve věci vydání bezdůvodného obohacení na základě plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o dílo, uzavřené s městem Ústí nad Labem ohledně instalace a provozu zařízení na odečet nákladů na vytápění Grad 2000. Spory se sice týkaly různých žalovaných (jednalo se o různá společenství vlastníků jednotek), nicméně jejich základ byl totožný a rozhodnutí vydaná ve sporech dříve skončených měla zásadní význam pro rozhodnutí v ostatních řízení, včetně řízení posuzovaného. Bylo pouze na vůli žalobkyně, že nepodala jednu žalobu proti všem žalovaným, ale vedla na základě shodného skutkového děje množství identických sporů s jednotlivými společenstvími vlastníků jednotek. Odvolací soud dále poukázal na to, že pravomocnými rozsudky již bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 372 000 Kč za nepřiměřenou délku souběžně s posuzovaným řízením vedenými řízeními u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 358/2010, sp. zn. 13 C 361/2010, sp. zn. 13 C 365/2010, sp. zn. 13 C 371/2010 a sp. zn. 13 C 373/2010. Uvedená řízení probíhala v zásadě ve stejném časovém horizontu, ze stejného důvodu a ve stejném období byla i přerušena a skončila pravomocným zamítnutím žalob z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované. S ohledem na identický předmět řízení odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vznikla po dobu trvání těchto řízení jediná nemajetková újma a tato újma již byla plně kompenzována částkou zadostiučinění přiznaného za ostatní souběžně vedená řízení. Další finanční zadostiučinění proto žalobkyni z hlediska spravedlivého poměru mezi vzniklou újmu a jejím odškodněním nenáleží. Odvolací soud proto napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda při vyšším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015.
9. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud rozhodl o výši finančního zadostiučinění jinak, než bylo pravomocně rozhodnuto Městským soudem v Praze v ostatních skutkově a právně shodných případech a odchýlil se tak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání žalobkyně nedůvodné. Žalovaná uznává, že žalobkyni bylo v pěti kompenzačních řízení vycházejících z identického skutkového a právního základu přiznáno dohromady celkem 372 000 Kč s příslušenstvím (částka 93 750 Kč rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2019, č. j. 29 Co 67/2019-66, částka 57 000 Kč rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 11 Co 383/2019-87, částka 75 000 Kč rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 1. 2020, č. j. 25 Co 1/2020-119, částka 93 750 Kč rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. 17 Co 34/2020-77 a částka 52 500 Kč rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 2. 2020, č. j. 62 Co 4/2020-141), nicméně žalovaná eviduje pět rozsudků odvolacího soudu, které naopak potvrdily zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2020, č. j. 20 Co 30/2020-145, ze dne 26. 5. 2020, č. j. 30 Co 121/2020-145, ze dne 27. 5. 2020, č. j. 13 Co 45/2020-147, ze dne 1. 7. 2020, č. j. 91 Co 71/2020-134 a ze dne 28. 7. 2020, č. j. 30 Co 173/2020-165). Žalovaná se ztotožňuje s názorem senátů, které uzavřely, že na straně žalobkyně vznikla ze všech souběžných jednání pouze jediná újma a zadostiučinění, které bylo poskytnuto, považuje plně dostačující, neboť se jednalo o jeden komplexní spor plynoucí z jedné neplatné smlouvy, který byť byl rozdělen mezi mnoho řízení, tato řízení byla obsahově totožná a žalobkyni z nich vznikla jedna újma, která by měla být odškodněna jednou částkou.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Žalobkyní namítané nedostatečné odůvodnění toho, proč odvolací soud rozhodl o výši finančního zadostiučinění jinak, než bylo pravomocně rozhodnuto Městským soudem v Praze v ostatních skutkově a právně shodných případech, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), pokud odvolací soud odkázal na jiná skutkově a právně obdobná řízení téže žalobkyně, která skončila u Městského soudu v Praze zamítnutím žaloby.
16. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda při vyšším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť, neboť výše uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
19. Podle §31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
20. K vytyčené právní otázce Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které je účelem náhrady nemajetkové újmy kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V Stanoviska). Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení §31a OdpŠk je poškozené takto vzniklou újmu kompenzovat.
21. Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí. Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně kvalifikovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).
22. Lze tedy shrnout, že ačkoliv těchto více než 20 sporů vycházelo z identického skutkového a právního základu věci a mají totožnou žalobkyni, jedná se o zcela samostatné nároky. Je tedy namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně. Závěr odvolacího soudu, že v tomto případě šlo o souběžná řízení a žalované vznikla jediná nemajetková újma, která již byla plně kompenzována, proto není správný. Hodlal-li odvolací soud zohlednit skutečnost, že žalobkyně vedla větší množství sporů, a že na základě rozhodnutí v dříve skončených sporech mohla žalobkyně předvídat výsledek posuzovaného řízení, měl tak učinit prostřednictvím kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3583/2013, a v něm citovanou judikaturu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Rovněž tak je jistě možné zohlednit individuální okolnosti, za kterých nemajetková újma žalobkyně vznikla, jak to učinil Městský soud v Praze např. v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. 13 Co 45/2020-147, na který odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně odkázal, a proti němuž podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 8. 4. 2021 sp. zn. 30 Cdo 3707/2020. Postup zvolený odvolacím soudem v napadeném rozsudku však správný není.
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
24. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu