ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1389.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1389/2021-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce I. J. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 176/68, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 720 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 41/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2020, č. j. 28 Co 126/2020-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 41/2017 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody a nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jež mu měla být způsobena v souvislosti s trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 17 C 41/2017-132, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2020, č. j. 17 C 41/2017-157, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 177 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 177 550 Kč od 1. 3. 2017 do zaplacení do 14 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále bylo rozhodnuto tak, že se žaloba o zaplacení částky 542 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 542 450 Kč od 15. 8. 2016 do zaplacení a zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 177 550 Kč za dobu od 15. 8. 2016 do 28. 2. 2017 zamítá (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I. rozsudku soudu I. stupně), ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2020, mění tak, že soud konstatuje, že postup orgánů činných v trestním řízení ve věci trestního stíhání žalobce vedeného Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, odborem závažné hospodářské trestní činnosti – 2. oddělení, pod sp. zn. ČTS: OKFK-9/8-C-2007, pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby, podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona, byl nezákonný; žaloba o zaplacení částky 177 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 3. 2017 do zaplacení se zamítá. V zamítavém výroku ohledně požadavku na zaplacení částky 542 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 8. 2016 do zaplacení a zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 177 550 Kč za dobu od 15. 8. 2016 do 28. 2. 2017 (výrok II. rozsudku soudu I. stupně) se potvrzuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Usnesením Policie České republiky ze dne 11. 10. 2004 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu dle §148 odst. 1, 4 trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona, které bylo zastaveno usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1KZV 138/2013, z důvodu amnestie prezidenta republiky dle rozhodnutí č. 1/2013, o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Usnesením Policie České republiky ze dne 4. 9. 2007 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu dle §148 odst. 1, 4 trestního zákona, které bylo zastaveno usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 1 KZV 218/2015, neboť uvedené skutky žalobce nespáchal (právní moc dne 15. 7. 2016). K žádosti žalobce o přezkum postupu policejního orgánu sdělilo Městské státní zastupitelství v Praze, že předmětné věci byla věnována zvýšená pozornost, průtahy byly způsobeny zpracováním znaleckých posudků a vyřízením žádostí o právní pomoc ze zahraničí, trestní stíhání bylo zahájeno postupně proti 37 osobám, šlo o rozsáhlou trestní věc. Bývalý zaměstnavatel žalobce potvrdil, že u něj žalobce pracoval ve funkci hlavního mechanika od 1. 4. 2001 do 1. 2. 2002, kdy skončil pracovní poměr dohodou. Poté žalobce pracoval jako servisní mechanik až do odchodu do starobního důchodu. V roce 2000 se žalobce rozvedl, jeho děti studovaly, po roce 2001 navázal žalobce vztah se ženou, se kterou nadále žije.
Po právní stránce odvolací soud předně potvrdil závěr soudu I. stupně, že se jedná o dva samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy ze dvou odpovědnostních titulů (s tím, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 10. 2004 je jednak promlčen, jednak by bylo přiznání náhrady vyloučeno dle §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk). Co do nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla být žalobci způsobena v souvislosti s trestním stíháním zahájeným usnesením ze dne 4. 9. 2007, odvolací soud potvrdil závěry soudu I. stupně, že žalobce neprokázal svá tvrzení ohledně zásahu trestního stíhání do jeho osobnostní, pracovní, rodinné a finanční sféry, neboť v souvislosti s trestním stíháním nevyhledal lékařskou pomoc, ke změně jeho zaměstnání došlo dohodou před zahájením trestního stíhání, stejně tak jako k rozvodu jeho manželství a zajištění jeho finančních prostředků dle exekučního příkazu, od roku 2001 má stálou partnerku. Povaha trestné činnosti nepůsobila vysoké společenské odsouzení, reálně byl ohrožen trestem odnětí svobody při spodní hranici, případ nebyl vůči jeho osobě medializován, nebyl omezen na osobní svobodě, netvrdil žádný zásah do cti a dobré pověsti. Odvolací soud proto k námitce žalované uzavřel, že dopad předmětného trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce byl nepatrný, proto přistoupil ke stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, kdo obecně nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní v řízení o nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku nezákonného rozhodnutí dle OdpŠk, která již v praxi dovolacího soudu vyřešena byla, ale dle názoru dovolatele by měla být vyřešena jinak. Dovolatel namítá, že samotné nezákonné trestní stíhání by mělo být důvodem pro stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu (dovolatel chybně uvádí náhradu škody) žalobci bez toho, aniž by žalobce musel prokazovat důvodnost svého nároku, skutečnosti s tím související a rozsah způsobené újmy, neboť stát by měl mít povinnost aktivně se podílet na nápravě svého nezákonného jednání či rozhodnutí. Dovolatel se domnívá, že postavení žalobce v řízení o nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy dle OdpŠk, který má povinnost tvrdit dopady do jednotlivých sfér v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí a za účelem prokázání těchto tvrzení navrhovat důkazy, je v rozporu se základními lidskými právy.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu nebo soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí z důvodu nepřípustnosti dle §237 o. s. ř., neboť neshledává důvod ke změně ustálené judikatury dovolacího soudu, dle které musí žalobce dopady nezákonného trestního stíhání do jednotlivých sfér tvrdit a až na některé výjimky i prokázat. Žalovaná dále zdůraznila, že žalobci bylo za nezákonné trestní stíhání zadostiučinění poskytnuto, i když ve formě konstatování.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I. dovoláním napadeného rozsudku, kterým soud konstatuje, že postup orgánů činných v trestním řízení ve věci trestního stíhání žalobce, vedené Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, odborem závažné hospodářské trestní činnosti – 2. oddělení, pod sp. zn. ČTS: OKFK-9/8-C-2007, pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby, podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona, byl nezákonný, není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud jej proto v uvedené části odmítl.
Nejvyšší soud dále nevyhověl požadavku dovolatele, aby vyřešil jinak otázku, kdo obecně nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní v řízení o nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku nezákonného rozhodnutí dle OdpŠk, která již v praxi dovolacího soudu vyřešena byla (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012), neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu