ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1390.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1390/2021-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce L. N. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alešem Koubkem, advokátem se sídlem v Brně, Renneská třída 393/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/12, o zaplacení 1 027 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 47/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2021, č. j. 60 Co 254/2020-369, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 27 000 Kč, újmy na zdraví ve výši 500 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, které mu měly vzniknout v důsledku nedůvodného a nepřiměřeného použití donucovacích prostředků justiční stráží.
Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 36 C 47/2020-241, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 027 000 Kč (výrok I), a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 3 765 Kč (výrok II).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 723,40 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu majetkové škody ve výši 27 000 Kč, újmy na zdraví ve výši 500 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. V předmětné věci proto dovolání není přípustné v rozsahu škody ve výši 27 000 Kč, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Žalobcem předložené otázky č. 1 a č. 3 (zda je vadou řízení, pokud odvolací soud poruší ustanovení §15b odst. 1 o. s. ř., tj. nepředloží námitku podjatosti k rozhodnutí nadřízenému soudu i v případě, kdy nejsou splněny podmínky dle §15b odst. 2 o. s. ř.; a zda je pro nevyhovění žádosti žalobce o odročení jednání ve smyslu ustanovení §119 o. s. ř. dostačující odůvodnění tím, že je žalobce zastoupen) nejsou způsobilým dovolacím důvodem; k prověření jejich správnosti slouží jiný mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost [srov. ustanovení §229 odst. 1, písm. e) o. s. ř.]; přitom bylo jen na žalobci, zda tento opravný prostředek podá. Ke zmatečnostním vadám řízení vypočteným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (odůvodňujícím podání žaloby pro zmatečnost) Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka žalobce č. 4 (tedy že odvolací soud vycházel ze skutečností, které z provedených důkazů nebo přednesu účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo a pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo) je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud žalobce v otázce č. 2 namítá, že odvolací soud nesprávně považoval provedení důkazního prostředku přehráním audiovizuálního záznamu za zcela dostačující, namítá tím tvrzenou vadu řízení. Námitky vad řízení však nepředstavují způsobilý dovolací důvod a nemohou založit přípustnost dovolání, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné, což v předmětné věci není splněný předpoklad.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podáními ze dne 14. 7. 2021, 15. 7. 2021, a dalšími přiloženými podáními doručenými Nejvyššímu soudu dne 23. 7. 2021 žalobce vznesl námitky podjatosti vůči soudcům senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu, jež sám sepsal. Nejvyššímu soudu je však známo z jeho úřední činnosti, že žalobce opakovaně vznáší nezdůvodněné námitky podjatosti soudců senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu. Opakované nezdůvodněné námitky podjatosti soudců senátu 30 Cdo Nejvyšší soud považuje za zneužití procesních práv žalobce, které ve shodě s ustanovením §2 a §6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany. Podle odborné literatury zneužití procesního práva může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení. Má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k němu ve shodě s ustanovením §41 odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nebude přihlížet [k tomu srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 9-10., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3044/2019]. Nejvyšší soud proto k námitce podjatosti soudců senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu nepřihlížel.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu