ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1657.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1657/2020-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. V., nar. dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Ing. Janem Boučkem, advokátem se v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 213/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 51 Co 297/2019-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 29 C 213/2017-48, zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 250 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 9. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci, aby žalované zaplatil na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným napadeným rozsudkem v rozsahu podaného žalobcova odvolání rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatil 300 Kč (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhal po žalované odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém konkurzním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 K 51/2005, které ve vztahu k žalobci trvalo od 7. 2. 2006, kdy přihlásil svoji pohledávku v celkové výši 1 718 104,22 Kč (částka 747 158,47 Kč byla konkurzním správcem popřena, zjištěnou byla částka 970 945,75 Kč), do 7. 6. 2017, kdy nabylo právní moci usnesení ze dne 18. 5. 2017, kterým byl konkurz zrušen pro nedostatek majetku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (I) co do částky 100 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že (1) napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2518/2017, podle kterého i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. V této souvislosti žalobce přípustnost dovolání také odvozoval od vyřešení hmotněprávní otázky, která nebyla doposud v judikatuře dovolacího soudu řešena, a to (2) „zda má nulový význam konkurzní řízení pro věřitele, který uplatnil řádně svou pohledávku, ale konkurz byl v nepřiměřeně dlouhé době od jeho prohlášení zrušen z důvodu nedostatku majetku.“ K tomu namítl, že závěr odvolacího soudu, že se jedná o nulový význam věci pro něj, staví ho do „role iracionáleně uvažující osobnosti“, neboť mu prizmatem výsledku řízení bere jeho racionalitu při uplatnění pohledávky na počátku konkurzního řízení, přičemž odvolací soud se tak odchýlil od závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009. Žalobce přípustnost dovolání dále spatřoval v tom, že se (3) odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky přiměřenosti délky posuzovaného řízení, pokud uzavřel že délka řízení trvající 11 let a 4 měsíce byla přiměřená, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014. Současně namítl (4), že se odvolací soud odmítl zabývat délkou incidenčních sporů, jejichž délka podle zjištění soudu prvního stupně trvala asi 8 let, čímž se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3512/2011.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka (2) týkající se nulového význam konkurzní řízení pro žalobce nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“) a navazující judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že si žalobce musel být vědom, že uspokojení pohledávky, jež na sebe převedl, v konkurzním řízení bude mizivé, což se nakonec stalo, neboť měl povědomí o nedobrém hospodaření úpadce a toku jeho financí, na jehož chodu se po určitou dobu sám podílel.
Při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce [viz Stanovisko část IV písm. d)]. Spory o peněžité plnění nepředstavují typově řízení, která by měla pro jeho účastníky zvýšený význam, přičemž lze zohlednit to, o jak vysokou částku se řízení vede, ale i okolnost, že se žalobce domáhá plnění z problematické pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 679/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4748/2018, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ), popřípadě je možné přihlédnout k dalším okolnostem posuzované věci, např. zda se jednalo o pohledávky postoupené, a za jakých okolností se žalobce snažil svoji pohledávku uspokojit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3028/2011).
V poměrech projednávané věci dále nelze odhlédnout od povahy konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, si těmito nároky též vzájemně konkurují, rozhodujícím způsobem snižuje význam tohoto kriteria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (i výše případného přiměřeného zadostiučinění) a jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4353/2011). V nyní posuzované věci však, dle zjištění odvolacího soudu, byla žalobcova šance na uspokojení jeho pohledávky mizivá.
Dovolatelova námitka (1), že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo, pakliže odvolací soud učinil závěr o nulovém významu předmětu řízení.
Námitky dovolatele ohledně (3) přiměřenosti délky posuzovaného konkurzního řízení a (4) započítání délky incidenčních sporů, se týká otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí rovněž nezávisí, protože odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu