ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1730.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1730/2021-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z. T. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 125/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 68 Co 350/2019-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 28 C 125/2018-62, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč a (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 68 Co 350/2019-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 2863/2020-143, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2020, č. j. 30 Cdo 2863/2020-153, rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I v části, v níž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení II potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 139/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Ve vztahu k námitce, že bylo zasaženo do základních práv žalobkyně (bod II dovolání in fine) neobsahuje podané dovolání zákonem předpokládané vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. a pro tuto vadu se nemůže Nejvyšší soud předestřenou otázkou zabývat. Zákonné požadavky na obligatorní náležitosti dovolání (konkretizace dovolacího důvodu a vymezení důvodu přípustnosti dovolání) platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Nejvyššího nebo případně i Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání a ve vztahu k uvedené otázce neučinila.
Námitka žalobkyně, že odvolací soud nehodnotil správně kritérium postupu orgánu veřejné moci, když nezohlednil dvojí zrušení rozsudku v posuzovaném řízení z důvodu závažných pochybení soudu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, když odvolací soud v souladu se závazným názorem dovolacího soudu (viz jeho odstavec 24 a 25) vysvětlil, že ke druhé kasaci rozsudku okresního soudu v posuzovaném řízení došlo z důvodu souhrnného skutkového zjištění učiněného okresním soudem, tedy z důvodu pochybení přičitatelného státu. Tímto pochybením došlo k prodloužení řízení jen o cca 6 a půl měsíce tj. o dobu, která je z pohledu celkové délky posuzovaného řízení marginální. Ustálená judikatura přitom toleruje ojedinělé průtahy v řízení, pokud se neukáží jako dostatečně závažné, aby mohl být na jejich podkladě učiněn závěr o zjevně nepřiměřené celkové délce řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2010, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii, stížnost č. 7984/77, odst. 37). Pokud tedy odvolací soud na základě této skutečnosti v souvislosti se zhodnocením ostatních zákonných kritérií dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení je přiměřená, od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
Žalobkyní tvrzená skutečnost, že i první rozsudek okresního soudu v posuzovaném řízení byl zrušen z důvodu závažného pochybení soudu, ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Žalobkyně tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Obdobně ze skutkových zjištění soudů neplyne okolnost, že důvodem pro nepřiměřenou délku posuzovaného řízení byl především „justiční ping pong“.. Dovolatelka tak rovněž ohledně této námitky konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit.
Taktéž námitka žalobkyně, že odvolací soud dospěl ve svém rozsudku k jiným závěrům než ve svém předchozím (zrušeném) rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolatelka přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu. Za této procesní situace, s přihlédnutím k tomu, co dovolací soud vyložil v odůvodnění svého kasačního rozsudku, přirozeně nepřicházelo v úvahu, aby odvolací soud byl „vázán“ svým předchozím rozhodnutím (k tomu srov. tu část z odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1688/10 , v níž Ústavní soud uvádí: „Tato vázanost se, inter alia, projevuje též v tom, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru.“). Jelikož byl v posuzované věci předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen kasačním zásahem Nejvyššího soudu, nelze hovořit o vázanosti předchozím právním závěrem, který vyslovil odvolací soud. Tím, že v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byl odvolací soud znovu vystaven povinnosti, aby vyložil jak skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, tak i jím zaujaté právní posouzení, byla pochopitelně otevřena možnost odvolacího soudu buďto setrvat na dříve vyjádřených závěrech, anebo tyto závěry přehodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017 ).
Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Ze žádného z žalobkyní označených rozhodnutí Nejvyššího soudu (ani ze statistických dat Evropské komise, na která žalobkyně poukazovala) také neplyne, že by přiměřená délka soudního řízení měla činit vždy právě dva roky. Námitka, že odvolací soud nezohlednil vyšší věk žalobkyně při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného, nemůže opět přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí měl naopak význam posuzovaného řízení s ohledem na věk žalobkyně za zvýšený (srov. odstavec 28 rozsudku odvolacího soudu). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a žalobkyně se fakticky nedožaduje příznivějšího právního posouzení, než jaké již odvolací soud učinil.
Ani při řešení otázek, zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je možno využití řádného opravného prostředku považovat za skutečnost subsumovatelnou pod kritérium složitosti řízení, a dále zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je dvouinstanční rozhodování soudů ve věci možno hodnotit ve smyslu instančnosti řízení, se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu