ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.177.2020.2
sp. zn. 30 Cdo 177/2020- 279
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 48/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 17 Co 356/2018-196, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 17 Co 356/2018-196, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně jakožto rejstříkového soudu. Nesprávného úředního postupu se měl uvedený soud dopustit tím, že zveřejnil v neanonymizované podobě a v plném znění ve sbírce listin obchodního rejstříku rozsudek, kterým byl žalobce spolu se společností XY., jejíž byl jednatelem, odsouzen za trestný čin.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 11 C 48/2016-126, uložil žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), v částce 950 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 54 693,09 Kč (výrok III rozsudku).
3. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci na základě jím provedeného dokazování z následujícího závěru o skutkovém stavu. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015, č. j. 12 T 219/2014-267, byli žalobce a společnost XY uznáni vinnými ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby. Žalobci byl uložen trest obecně prospěšných prací a trest zákazu činnosti (výkonu funkce statutárního orgánu či prokuristy právnických osob), společnosti XY byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti a trest uveřejnění rozsudku. Jelikož opatrovník společnosti XY i státní zástupce prohlásili, že na vyhotovení odůvodnění netrvají, rozsudek obsahoval pouze odůvodnění ve vztahu k žalobci, ve kterém byla popisována i žalobcova dřívější trestná činnost. Rozsudek byl poté mimo jiné předložen Krajskému soudu v Brně k pokynu ohledně dalšího postupu směřujícímu k výkonu trestu uveřejnění rozsudku. Na základě pokynu ze dne 19. 5. 2015 byla společnosti XY zaslána výzva se specifikací způsobu a rozsahu uveřejnění rozsudku, na základě které následně probíhala komunikace mezi Krajským soudem v Brně a likvidátorem společnosti XY. Ještě v říjnu 2016 nebyl uvedený trest vykonán. Trestní rozsudek byl také zaslán i rejstříkovému soudu (Krajskému soudu v Brně), který jej použil jako podklad k zápisu skutečnosti o odsouzení společnosti XY a zároveň jej uveřejnil ve sbírce listin, ve které byl dostupný v neanonymizované podobě a v plném rozsahu od 5. 8. 2015. Na základě výzvy žalobce byl rozsudek následně pozměněn do anonymizované podoby, která byla dostupná od 5. 11. 2015 a nadále je přesto způsobilá žalobce ztotožnit. Informace z neanonymizované verze rozsudku v mezidobí převzaly i jiné komerční webové stránky, které automaticky přejímají obsah z obchodního rejstříku, byly také zmíněny v internetové diskuzi vedené o jiných aktivitách žalobce a měly za následek ztrátu obchodního partnera žalobce. Žalobce následně uplatnil svůj nárok u žalované, která jej odmítla pro nedoložení požadovaných důkazů.
4. Soud prvního stupně v rovině právního posouzení uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Krajského soudu v Brně ve smyslu §13 zákona č. 82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), který spatřoval ve skutečnosti, že uvedený soud zveřejnil údaje o vydání rozsudku a založil rozsudek do sbírky listin v rozporu s §16 odst. 2 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob a o evidenci svěřenských fondů ve spojení s §99 odst. 1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, neboť se jedná o takové údaje a listiny, které je rejstříkový soud povinen pouze evidovat, nikoliv zveřejňovat. V projednávané věci tak nešlo o výkon trestu uveřejnění rozsudku, neboť ten je stále vyžadován po likvidátorovi společnosti XY, ale o pochybení při zápisu skutečností do obchodního rejstříku a při jejich zveřejňování. Soud prvního stupně dále uzavřel, že kvůli tomuto pochybení jsou nadále veřejnosti přístupné údaje o žalobcově trestní minulosti, které lze dohledat i na jiných webových stránkách než jen v obchodním rejstříku, a toto pochybení představuje zásah, kterým by se cítila dotčena a poškozena každá osoba v obdobném postavení jako žalobce. Soud prvního stupně nakonec dospěl k závěru, že k odčinění újmy je namístě přisoudit zadostiučinění v penězích, které žalobci přiznal ve výši 50 000 Kč, a to po porovnání s obdobnými případy.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací na základě odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobce do výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu ve výroku I tak, že žalobu zamítl, a potvrdil jej v zamítavém výroku II (výrok II odvolacího soudu), a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná pro meritorní rozhodnutí ve věci.
7. Odvolací soud se nicméně neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a uzavřel, že nebyly splněny základní předpoklady vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu v tom smyslu, že se žalobci nepodařilo prokázat její vznik. Jelikož se ve věci nejedná o nepřiměřenou délku soudního řízení, pak vznik nemajetkové újmy se nepresumuje a musí se tvrdit a prokázat. Odvolací soud uzavřel, že poškození dobrého jména a pověsti si přivodil žalobce sám již dříve svou trestnou činností, internetová diskuze nebyla vyvolána uveřejněným rozsudkem, nýbrž jiným jednáním žalobce, a pro svého obchodního partnera byl již před zveřejněním rozsudku žalobce nespolehlivým, neboť mu žalobce dlužil značnou finanční částku ze smlouvy o zápůjčce. Jedná se – v případě zveřejnění odsuzujícího trestního rozsudku ve sbírce listin veřejného rejstříku – o skutečnosti, které nejsou způsobilé poškodit žalobcovo dobré jméno v příčinné souvislosti s oním zveřejněním.
II. Dovolání
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, v němž namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku nemajetkové újmy žalobce. V dovolání žalobce formuluje dovolací důvod jako „otázku, zda skutečnost, že fyzická osoba je subjektem povinným v rámci exekučního řízení, danou osobu staví do pozice, kdy již nemůže její pověst požívat ochrany, eventuálně, jaký vliv má tato skutečnost pro posouzení dopadu jiného zásahu do své pověsti“. Dále se domáhal přezkoumání závěru odvolacího soudu, „zda je přípustné provádět srovnávání jednotlivých vlivů působících na pověst osoby poškozeného a v případě, že ano, jaký vliv má skutečnost, že poškozený je osobou, proti níž je vedeno exekuční řízení a jakým způsobem by v takovém případě měl soud zohlednit formu, kterou bylo do pověsti poškozené osoby zasaženo“. Žalobce spatřuje splnění podmínky přípustnosti dovolání ve skutečnosti, že uvedená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Ačkoliv měl odvolací soud podmínku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně za splněnou, uzavřel, že žalobce již v rozhodné době neměl dobrou pověst, a nebyl tak prokázán vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s uveřejněním rozsudku. Dovolatel uváděl, že není možné zaměňovat charakter poškození pověsti osoby v důsledku existence dluhů a v důsledku zveřejnění pravomocného odsuzujícího rozsudku, neboť informace o trestní minulosti a o ekonomické situaci jsou pojmově naprosto odlišné, a i osoba, která je zadlužena a stižena exekucemi, nesmí být krácena na svém právu na ochranu osobnosti.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené však nevylučuje, aby byl tento výrok zrušen jako výrok závislý.
15. Uplatněný dovolací důvod posoudil Nejvyšší soud nejen podle toho, jak byl označen, ale především podle jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.). V té souvislosti připomíná (i s ohledem na ne zcela precizní formulaci otázek, které žalobce k dovolacímu přezkumu předestřel), že k projednání dovolání postačí, je-li vedle některého z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) specifikováno právní posouzení, které dovolatel považuje za nesprávné, přičemž takové zpochybnění může (jak vyplývá kupř. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20) vyplývat i z odůvodnění dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
16. Z obsahového hlediska je zřejmé, že dovolatelem uplatněná dovolací otázka – posuzována, jak shora uvedeno, v kontextu s jejím konkrétním popisem, jíž se týká, a výkladem, v čem dovolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu při jejím řešení – nelze chápat jinak, než že ji dovolatel vymezil tak, že jde o právní otázku, zda uveřejnění neanonymizovaného odsuzujícího rozsudku ve sbírce listin veřejného (obchodního) rejstříku bylo přes jeho dřívější odsouzení a jeho podnikatelskou minulost způsobilé přispět ke vzniku nemajetkové újmy na jeho straně.
17. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení otázky posouzení právně relevantní příčinné souvislosti za situace, kdy se na vzniku škody podílí více příčin, a otázky, zda dřívější (zahlazené) trestní odsouzení poškozeného a způsob jeho podnikání může být (výlučnou) příčinou zásahu do jeho osobnostních práv a zda uvedené skutečnosti mohou současně zcela vyloučit odpovědnost státu za navazující nesprávný přední postup, což představuje těžiště dovolatelem položené otázky.
18. Dovolání je pro vyřešení této otázky rovněž přípustné, neboť ji odvolací soud vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §5 písm. b) a §13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
21. Odpovědnost státu je založena za současného splnění tří předpokladů, a sice že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, že poškozenému byla způsobena škoda, a že vznik této škody je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Není-li splněna byť jen jedna z uvedených tří podmínek, nelze žalobě vyhovět bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky ostatní.
22. Dle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
23. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že otázka existence příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní; právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro rozhodnutí o projednávané věci je přitom určující, zda existence dřívějšího odsouzení žalobce a způsob jeho dosavadního podnikání (coby odvolacím soudem dovozované příčiny zásahu do osobnostních práv žalobce) jsou v rovině právního posouzení způsobilé zcela vyloučit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup při zveřejňování odsuzujícího trestního rozsudku, jako další možnou příčinu vzniku nemajetkové újmy.
24. Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že §31a odst. 2 OdpŠk představuje normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Zvažovány proto budou muset být zejména dopady nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Posouzení okolností, za nichž k újmě došlo, zahrnuje jak zhodnocení počínání samotného poškozeného, tak i případných dalších skutečností, které mohly nezávisle na zásahu samotném jeho účinek zvýšit či snížit (např. medializace případu). Stejně jako u vzniku škody je poškozený povinen tvrdit a prokazovat i vznik nemajetkové újmy, resp. uvádět skutečnosti, na jejichž základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
25. Nejvyšší soud se ve své judikatuře rovněž opakovaně zabýval otázkou, ve kterých případech a jakým způsobem se nemajetková újma prokazuje, a kdy ji naopak prokazovat není třeba a její vznik se předpokládá.
26. Nejvyšší soud přijal závěr, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V).
27. Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené pravidlo se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla.
28. Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně.
29. Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., v níž se nemajetková újma jinak nazývá též újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.). Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011). Jinými slovy, neprokazuje se, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným (srov. Kolba, J., In: Kolba, J., Šuláková, M.: Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci , 1. vyd. Praha: Leges, s. 55).
30. Ochrana osobnosti člověka včetně jeho přirozených práv vyplývá z §81 a násl. o. z. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (§81 odst. 2 o. z.). Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§82 odst. 1 o. z.). Neoprávněný zásah je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s právním řádem a který je objektivně způsobilý vyvolat v příčinné souvislosti nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby. O takový zásah se nejedná, pokud je možnost zásahu předpokládána zákonem v případech, kdy nad individuálními zájmy ochrany osobnosti jednotlivých fyzických osob převládá významnější zvláštní veřejný zájem, (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007).
31. V rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, a ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
32. V posuzované věci mělo být z pohledu úpravy provedené v zákoně č. 82/1998 Sb. proto náležitě zkoumáno, zda by jakákoliv osoba v postavení žalobce mohla ve srovnatelné situaci důvodně pociťovat vznik újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014). Podstatné je přitom sousloví postavení žalobce , tj. osoby, jejíž citlivé údaje o trestní minulosti (kdy dřívější odsouzení bylo již zahlazeno) byly v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci zveřejněny v odsuzujícím rozsudku v obchodním rejstříku, aniž by zveřejnění právě a jen takovým způsobem (ve sbírce listin) zákon, případně sám rozsudek, ukládal nebo předpokládal. Odvolací soud nicméně zamítl nárok žalobce, v kontrastu se závěry soudu prvního stupně, s poukazem na to, že dobré jméno žalobce bylo již dříve poškozeno jednáním samotného žalobce, a žalobce nenavrhl důkazy způsobilé prokázat, že i za takové situace došlo k zásahu do jeho nemajetkové sféry. Odvolací soud tak pominul skutečnost, že pro úspěšné uplatnění ochrany osobnostních práv není ani v režimu zákona č. 82/1998 Sb. vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti chráněným statkům, ale postačí (a to i z hlediska odvolacím soudem zpochybňované příčinné souvislosti), že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná zákonem. Proto také skutečnost, zda bylo dobré jméno a pověst žalobce narušeno, bude zpravidla představovat okolnost mající vliv na posouzení formy, případně výše zadostiučinění. Odpovědnost státu v takovém případě bude možno vyloučit jen zcela výjimečně, a to za podmínek vyložených v odstavcích 29 až 31 tohoto rozsudku.
33. Nejvyšší soud závěrem podotýká, že ve své judikatuře nevyloučil možnost zásahu do nemajetkové sféry obviněného dokonce ani v případě tzv. vícenásobných trestních stíhání (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016), neboť každé jednotlivé trestní stíhání je individualizovaným jevem, který sám o sobě může přispět k narůstání prožívaných útrap a je tudíž nutné zvažovat působení jednotlivých újem vedle sebe. Uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc, kdy na nemajetkovou sféru žalobce na jedné straně působí žalobcova dluhová minulost a jednání, za nějž byl shora označeným rozsudkem odsouzen, a na straně druhé pak nesprávný úřední postup soudu při publikaci odsuzujícího rozsudku, který zapříčinil šíření informací o jeho odsouzení, včetně těch, které již byly zahlazeny.
34. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud z hlediska závažnosti nemajetkové újmy, způsobené žalobci nesprávným úředním postupem, a vzhledem k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, na uvedeném porovnání nemajetkové újmy s ohledem na postavení žalobce své rozhodnutí nezaložil. Proto je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné, v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
35. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
36. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí právní otázku vzniku nemajetkové újmy v příčinné souvislosti se zveřejněním neanonymizovaného trestního rozsudku, a to objektivizovaným posouzením postavení žalobce jako poškozené osoby. Neopomene také (a to i případně za postupu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) přihlédnout k okolnostem, které by mohly mít vliv na formu, případně výši, přiznaného zadostiučinění, a to jak těm, které umocňují odpovědnost státu (např. skutečnost, že údaje ze sbírky listin měly převzít a zveřejnit jiné webové aplikace, délka zásahu), tak i k těm, jež naopak mohou vést k závěru o nižší míře žalobcovy újmy. I v případě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem platí, že forma (a případně i výše) soudem přiznaného zadostiučinění má odpovídat formě a výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích projednávanou věcí shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Není-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé.
37. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř., závazný.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu