ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1850.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1850/2021-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A. K. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 3161, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 161/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2021, č. j. 22 Co 1490/2020-370, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 27 C 161/2019-291, zamítl žalobu o zaplacení částky 317 807,77 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1 500 Kč (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 10 091,50 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 23 354,56 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž ve zbytku zamítavého výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí v celkové částce 317 807,77 Kč. Tato částka je tvořena náklady vynaloženými v období let 1999 – 2016 v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 837/99 ve výši 154 844,62 Kč, dále částkou 50 000 Kč představující ohodnocení výše investic soudním znalcem v rámci shora specifikovaného soudního řízení, dále částkou 30 678,03 Kč představující úrok z prodlení požadovaný žalobkyní v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 197/2014 proti R. K. a náklady v tomto řízení žalobkyni vzniklé, dále částkou 22 575,53 Kč představující úrok z prodlení požadovaný žalobkyní v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 58/2014 proti M. F. a náklady v tomto řízení žalobkyni vzniklé, a dále částkou 40 697,09 Kč představující úrok z prodlení požadovaný žalobkyní v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 197/2014 proti H. K. a náklady v tomto řízení žalobkyni vzniklé, a dále vypořádací podíl v souvislosti se stavební parcelou č. st XY ve výši 19 012,50 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a dále co do výroku o změně výroku I rozsudku soudu prvního stupně, žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl k odvolání žalobkyně částečně změněn zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bylo zčásti vyhověno, není subjektivně přípustné.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Podala-li tak žalovaná dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu i v části, jímž byl částečně změněn zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bylo zčásti vyhověno, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadená část výroku rozsudku odvolacího soudu vyzněla pro žalobkyni příznivě. Podané dovolání tak není subjektivně přípustné.
Dovolání ovšem není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částečného zamítnutí žalobkyní požadovaných nároků na náhradu škody: ve výši 19 012,50 Kč představující vypořádací podíl v souvislosti se st. parcelou č. XY, dále ve výši 50 000 Kč představující ohodnocení výše investic, ve výši 30 678,03 Kč představující úrok z prodlení požadovaný žalobkyní v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 197/2014 a nákladů řízení, dále ve výši 22 575,53 Kč představující úrok z prodlení požadovaný žalobkyní v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 58/2014 a nákladů řízení, částkou 40 697,09 Kč představující úrok z prodlení požadovaný žalobkyní v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 197/2014 a nákladů řízení.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o shora specifikovaných nárocích žalobkyně na náhradu škody ve výši 50 000 Kč a nižší a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná. Není-li dána přípustnost dovolání proti shora popsaným nárokům žalobkyně, nemohl dovolací soud učinit předmětem svého přezkumu ani otázku aplikace zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ohledně snížení náhrady škody zahrnující náklady žalobkyně na právní zastoupení při podání ústavní stížnosti proti pravomocným rozsudkům v řízeních vedených u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 197/2014 a pod sp. zn. 13 C 197/2014.
Námitka žalobkyně mířící proti posouzení otázky nedostatku příčinné souvislosti mezi škodou v podobě nákladů řízení ve výši 154 844,62 Kč vynaložených v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou od sp. zn. 14 C 837/99 a tvrzeným nezákonným rozhodnutím na straně druhé nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Zamítavé rozhodnutí týkající se tohoto nároku spočívá na závěru, že pro náhradu nákladů řízení není splněna podmínka podle §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž tímto řešením se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006), dospěl-li k závěru, že náhradu nákladů řízení může žalobkyně důvodně uplatnit jen tehdy, jestliže neměla možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů. V posuzovaném řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví procesní předpis umožňoval přiznání náhrady nákladů řízení, včetně nákladů vynaložených žalobkyní na zrušení nezákonného rozhodnutí.
Odkazovala-li žalobkyně na nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, v němž se Ústavní soud zabýval ustanovením §31 OdpŠk, je třeba zdůraznit, že i v tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že škodou mohou být také účastníky řízení skutečně vynaložené náklady na to které řízení, a že stát nese odpovědnost i za takto vzniklou škodu, samozřejmě za splnění dalších podmínek vzniku tohoto odpovědnostního vztahu, totiž existence příčinné souvislosti vzniku této škody se zákonem předpokládanou škodnou událostí, tedy s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalobkyní požadované náklady řízení jí nebyly odvolacím soudem přiznány z důvodu nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, její poukaz na závěry citovaného rozhodnutí proto na posuzované řízení aplikovatelné nejsou. Odkaz žalobkyně na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3005/14, považuje dovolací soud rovněž za nepřiléhavý, neboť jeho předmětem byla otázka samotné existence odpovědnostního titulu, která však v posuzovaném řízení není sporná.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřovala také ve skutečnosti, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Žalobce nevymezil, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jeho práva na spravedlivý proces a od jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu se tímto porušením měl odvolací soud odchýlit. V této části je proto dovolání žalobkyně vadné, a v tomto rozsahu nelze dovolání přezkoumat.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu