ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1881.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1881/2020-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce E. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 293, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o 5 597 161 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 86/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 72 Co 405/2019-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky ve výši 5 597 161 000 Kč s příslušenstvím představující škodu, která měla žalobci vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Pozemkového úřadu v souvislosti s privatizačním projektem ev. č. MSNPM ČR 1121, který zahrnoval pozemky, k nimž žalobce uplatnil svůj nárok.
Žalobce spatřoval nesprávný úřední postup žalované v privatizaci státního podniku Šroubárna Turnov, v rámci které byly zprivatizovány i pozemky, o nichž žalobce tvrdil, že mu měly být v rámci restitučních předpisů vydány. Žalobce spatřoval odpovědnostní titul žalované v nezákonném rozhodnutí, jímž byl schválen privatizační projekt státního podniku Šroubárna Turnov, v rámci kterého byly předmětné pozemky převedeny na akcionáře společnosti Šroubárna Turnov. Dále žalobce poukázal na podle jeho názoru nesprávné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu SPU 336520/2014, č. j. 1111/92, ze dne 17. 7. 2014 kterým bylo rozhodnuto, že není vlastníkem pozemku parc. č. XY v kat. území XY, a že nemá nárok žádat za uvedenou parcelu náhrady dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 14 C 86/2018-121, rozhodl, že žaloba s návrhem, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 597 161 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 865 732 000 Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 731 441 000 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení, se zamítá (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako dílem nepřípustné a dílem vadné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel, nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Dovolatel uvedl, že rozhodnutím soudu byl porušen zákaz diskriminace a došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, a to zejména práva na soudní a jinou právních ochranu a práva na vzniklý nárok na náhradu škody a ušlý zisk za nesprávný úřední postup tím, že pozemkový úřad byl v restitučním řízení nečinný a o restitučním nároku žalobce bylo pravomocně rozhodnuto pro 24 letech. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas se závěry soudů o příčinné souvislosti mezi domnělými odpovědnostními tituly a vznikem škody jako ušlého zisku a poukazuje na to, že žalovaná nesmí a priori odmítat dobrovolné plnění v případě zjištění pochybení. Argumentace žalobce se však míjí se soudy řešenou otázkou existence odpovědnostního titulu a tak není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Skutková polemika přípustnost dovolání založit nemůže (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu