ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1881.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1881/2021-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce P. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 126/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 72 Co 53/2020-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 14 C 126/2018-44, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žalobce zavázal zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal finanční kompenzace nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3650/14, jenž měl spočívat v tom, že uvedený soud se žalobcem nejednal jako s účastníkem dotčeného řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda nesprávný úřední postup, jakožto samostatný odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „OdpŠk“), může být aplikován v situaci, kdy Ústavní soud nejedná s konkrétní osobou jakožto s vedlejším účastníkem (kdy namísto vedlejšího účastníka jedná jakožto s vedlejším účastníkem s osobou zemřelou), a přitom ve věci vydá konečné rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolací soud ve své judikatuře týkající se vzájemného vztahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§7 a §8 OdpŠk) konstantně uvádí, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod označením SJ 5/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/2015).
Rovněž chybné posouzení účastenství se projevuje přímo v rozhodnutí samém. Okolnost, že byly chybně posouzeny podmínky účastenství a že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, je nesprávností samotného rozhodnutí ve věci samé a soud v odškodňovacím řízení takový postup v posuzovaném řízení nemůže posuzovat z hlediska jeho správnosti jako je tomu v případě nesprávného úředního postupu (§13 OdpŠk). I v takovém případě je podmínkou odpovědnosti státu za škodu, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004, a rozsudek ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5437/2016).
V poměrech projednávané věci uvedené znamená, že soud v odškodňovacím řízení nemůže posuzovat, zda žalobce, který tvrdí svoji újmu způsobenou vydaným rozhodnutím, měl či neměl být účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, nýbrž je důsledně vázán tím, zda rozhodnutí bylo k tomu příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno a zda s žalobcem jako s účastníkem řízení bylo jednáno (v případě nároku podle §7 odst. 1 OdpŠk), případně zda pro nezákonnost spočívající v tom, že s žalobcem jako účastníkem jednáno nebylo, bylo napadené rozhodnutí k tomu příslušným orgánem zrušeno (v případě nároku podle §7 odst. 2 OdpŠk). Takovým zrušovacím rozhodnutím je pak soud rozhodující v odškodňovacím řízení podle §8 odst. 1 OdpŠk vázán. V tomto smyslu je pak třeba vnímat i dovolatelem akcentované stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1977.
Domáhal-li se žalobce prostřednictvím podaného dovolání toho, aby Nejvyšší soud výše nastíněnou judikaturu přehodnotil v situaci, kdy k tvrzenému nesprávnému posouzení jeho účastenství došlo (až) v řízení před Ústavním soudem, proti jehož rozhodnutí nebyl přípustný opravný prostředek, pak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání nemá ve výsledku potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy aktivací velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.
Nejvyšší soud se ve své judikatuře rovněž zabýval žalobcem v dovolání přednesenou otázkou posuzování zákonnosti rozhodnutí v odškodňovacím řízení, proti nimž již není přípustný opravný prostředek. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, Nejvyšší soud uvedl, že podmínka zakotvená v ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum (nebo další přezkum) v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím.
I při využití veškerých prostředků nápravy je nutné připustit, že konečné rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však stát za případnou škodu, způsobenou tímto rozhodnutím, odpovědnost nenese. Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž (fakticky) brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).
Nadto dovolací soud setrvale považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu (samozřejmě vyjma délky takového řízení). Pokud se proto poškozený domnívá, že došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu, kterým došlo např. k porušení jeho práva na soudní ochranu, bylo by na místě, aby se ochrany svého práva domáhal přímo u Evropského soudu pro lidská práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/2013).
Uvedené závěry byly potvrzeny i Ústavním soudem, který v nálezu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/2013, konstatoval, že stanoví-li Ústava v článku 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2), resp. že odvolání není přípustné (§3 odst. 3), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani Ministerstvem financí, ani případně obecným soudem. Jak je uvedeno, dle zákona o Ústavním soudu nemůže vydané rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat dokonce ani samotný Ústavní soud; jeho rozhodnutí jsou na vnitrostátní úrovni konečná a mohou být zpochybněna toliko v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ovšem bez možnosti přímé kasace ze strany tohoto mezinárodního soudu. Zvoleným postupem (tj. podáním žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb.) tak poškozený obchází ustanovení zákona o Ústavním soudu upravující nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a vynucuje si přezkum ze strany orgánů, které k tomu nemohou být povolány. Je nepřípustné dokonce z ústavněprávních hledisek, aby rozhodnutí orgánu ochrany ústavnosti byla podrobována přezkumu ze strany orgánů moci výkonné, byť jen v rámci posuzování toho, zda jimi vznikla škoda či nemateriální újma. Ze shodného závěru pak vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, a též proto není důvodu k jakékoliv revizi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k možnosti přezkoumávání rozhodnutí Ústavního soudu ze strany soudů obecných.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu