ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2079.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2079/2020-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce T. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem se sídlem v Tišnově, Janáčkova 333, proti žalované obci Trojanovice , se sídlem v Trojanovicích, Trojanovice 210, zastoupené Mgr. Petrem Chamrádem, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská 241, o náhradu škody ve výši 407 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 53/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2020, č. j. 71 Co 12/2020-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 6 C 53/2019-110, zamítl žalobu o zaplacení částky 407 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 51 144,52 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 943 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 407 000 Kč jako majetkové újmy, neboť v důsledku změny územního plánu obce Trojanovice došlo ke snížení hodnoty pozemku ve vlastnictví žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje, pokud jde o otázku výše škody a příčinné souvislosti (odst. 6.1 a násl. dovolání), náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.
Námitky dovolatele spočívající v tom, že se soudy nevypořádaly se všemi předloženými důkazy, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a že nedodržel zásadu dvojinstančnosti řízení, můžou být hodnoceny toliko jako vady řízení. K tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání (jinak) přípustné.
Rovněž námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud neseznámil účastníky řízení v souladu s §118a o. s. ř. s tím, že hodlá věc posoudit jinak než soud prvního stupně, nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 o. s. ř., neboť odvolací soud reagoval na argumentaci samotného žalobce obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kde se žalobce výslovně domáhal posouzení věci také podle zmiňovaného zákona s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3444/2013, nebo podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z uvedeného důvodu nemůže napadené rozhodnutí odvolacího soudu představovat tzv. rozhodnutí překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 882/2019, a judikaturu dovolacího a Ústavního soudu tam citovanou). Současně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení“.
Žalobcem předestřená námitka, že závěr odvolacího soudu, podle něhož v případě újmy způsobené opatřením obecné povahy může být odpovědnost založena jen podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť tuto otázku odvolací soud posoudil v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3292/2015, bodem 34 .
Otázka, zda je postup žalované předcházející vydání nezákonného rozhodnutí (opatření obecné povahy) nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13), pokud vzhledem k tomu, že tvrzené vady řízení měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dospěl k závěru, že v úvahu přicházela pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí.
Rovněž odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť jím namítané vady úředního postupu (zejména diskriminace žalobce nebo nesplnění předpokladů pro změnu územního plánu) se musely z důvodů vyložených v předchozím odstavci projevit ve výroku namítaného nezákonného rozhodnutí – opatření obecné povahy. Tím jsou rovněž vypořádány i námitky v bodě 5 a 3.8. dovolání ve vztahu k tvrzeně opomenutým důkazům. Ty se měly rovněž vztahovat k žalobcem tvrzeným vadám majícím vliv na vydané opatření obecné povahy, které ovšem nebylo pro svou nezákonnost v předepsaném řízení zrušeno.
Rovněž otázka vážící se k posouzení nároku žalobce podle Listiny základních práv a svobod přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2291/2016).
Námitka žalobce, že odvolací soud založil své závěry na „vymyšlené stavební uzávěře, která měla dotčené pozemky zatěžovat ještě před změnou územního plánu“, přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolatel totiž konstruuje své odlišné právní posouzení věci (zejména, že poslední stavební uzávěra v obci Trojanovice skončila v polovině devadesátých let) na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.). To platí přiměřeně o dalších námitkách uplatněných v čl. 3.5 až 3.8 dovolání).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 1. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu