ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.882.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 882/2019-1030
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Spolku XY , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby: XY, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované E. D. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 748/28, o zaplacení částky 85.391,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 130/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2018, č. j. 7 Co 902/2018-997, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši5.856,40 Kč k rukám Mgr. Jana Úlehly, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2018, č. j. 10 C 130/2015-900, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 24.349,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky, jdoucím od 20. 3. 2015 do zaplacení (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 69.407,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky jdoucím od 20. 3. 2015 do zaplacení (výrok II.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 62.870,- Kč (výrok III.).
Žalobce, spolek založený za účelem společné péče jeho členů o dům č. p. XY na adrese XY (dále „předmětný dům“), v rámci svého působení vybíral od spoluvlastníků předmětného domu zálohy na služby spojené s užíváním jednotlivých bytů v domě a příspěvky do tzv. fondu oprav a následně konkrétním dodavatelům služeb prováděl přímé platby za poskytované služby. Předmětem sporu byl požadavek žalobce na zaplacení částky 93.750,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v letech 2012 a 2013 s tím, že žalovaná jako spoluvlastník předmětného domu neplatila zálohy na služby spojené se společnou věcí a ani příspěvky do tzv. fondu oprav, přestože poskytovaná plnění konzumovala. Smlouvami ze dne 11. 3. 2015 a 12. 3. 2015 spoluvlastníci postoupili své pohledávky za žalovanou z důvodu nehrazení služeb žalobci; tyto spoluvlastníky žalobce označil v doplnění žaloby doručeném soudu prvního stupně dne 22. 10. 2015. Soud prvního stupně shledal, že k bezdůvodnému obohacení žalované docházelo postupně v roce 2012 a 2013 placením příslušných faktur, a tudíž promlčené jsou všechny platby zaplacené od 1. 1. 2012 do 20. 3. 2013, neboť žaloba byla podána dne 20. 3. 2015.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 7 Co 902/2018-997, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 85.391,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 1.376,- Kč od 21. 3. 2015 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení z částky 84.015,- Kč od 23. 10. 2015 do zaplacení, a v ostatních nárocích žalobu zamítl. Rovněž rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 116.145,53 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně kvalifikace požadavku žalobce jako nároku z bezdůvodného obohacení. Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem dovodil, že ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo úhradou zálohových faktur dodavateli služeb a k možnosti nárokovat vydání bezdůvodného obohacení došlo až provedením vyúčtování a vyčíslením nedoplatku za poskytnuté služby (tj. ke dni 15. 1. 2014, respektive ke dni 13. 11. 2014), jelikož žalobce v případě přímého nároku vůči žalované [na náhradu nákladů na osvětlení ve výši 1.376,- Kč dle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2014 – dále „energetický zákon“] a jednotliví spoluvlastníci v případě nároku postoupeného neměli v době provádění zpravidla zálohových faktur za celý předmětný dům představu o tom, kdo a v jaké výši se na úkor žalobce či jednotlivých spoluvlastníků obohatil, a proto odvolací soud považoval nárok žalobce ve výši 85.391,- Kč (zahrnující částku 1.376,- Kč přímého nároku žalobce, částku 84.337,- Kč postoupenou spoluvlastníky žalobci a částku 1.054,- Kč z titulu náhrady nákladů souvisejících s opravou a údržbou domu) za nepromlčený a důvodně uplatněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými rozhodnutími), a dále pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že počátek subjektivní promlčecí doby nelze vázat k okamžiku seznámení se či vyhotovení vyúčtování služeb, neboť při každém provedení platby bylo přesně známo, v jaké výši se tvrzeného bezdůvodného obohacení měla žalovaná dopustit a že se jednalo právě o její osobu, přičemž má za to, že podíl žalované na každé platbě měl odpovídat jejímu spoluvlastnickému podílu. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že k řádnému uplatnění žalobcem vzneseného nároku došlo až ke dni 22. 10. 2015, kdy se žalobce stal aktivně legitimovanou osobou. Část vymáhaného nároku (minimálně za období roku 2012) musí tak být promlčena, neboť žalobci bylo podle jeho vlastních tvrzení vyúčtování služeb za rok 2012 doručeno dne 20. 3. 2013 a za rok 2013 dne 19. 3. 2014. Upozorňuje přitom, že v části uplatňovaného nároku odvolací soud chybně dovodil aktivní legitimaci žalobce přímo na podkladě smlouvy uzavřené mezi žalobcem a dodavatelem elektrické energie, neboť žalobce, jenž byl založen za účelem společné péče o dům a jeho okolí, není vlastníkem a ani provozovatelem odběrného zařízení ve smyslu energetického zákona a navíc sporná pohledávka ani nevzniká na základě energetického zákona, nýbrž na základě dohody o rozúčtování, jež ovšem nikdy neexistovala. Uvádí také, že rozsudek odvolacího soudu představuje nepřípustné překvapivé rozhodnutí, protože odvolací soud zaujal odlišný právní názor oproti soudu prvního stupně a přistoupil tak ke změně prvoinstančního rozhodnutí, aniž by však účastníky řízení jakkoli informoval o změně právního názoru. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce označil dovolání za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí. Zdůraznil, že faktury, na jejichž základě byly dodavatelům hrazeny služby, se týkaly paušálně celého domu, a tudíž z nich nebyla zřejmá výše spotřebovaných služeb žalovanou, ba ani to zda vůbec a případně jaké energie žalovaná spotřebovala. Připomíná, že se v dané věci nemůže jednat o překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud pouze odlišně právně hodnotil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Za nepochybné rovněž označil postavení žalobce jako zákazníka, respektive odběratele, ve smyslu energetického zákona.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 10. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení vymezených právních otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byla přisouzena částka 1.054,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení jakožto náhrada nákladů souvisejících s opravou a údržbou domu, pak není ze zákona – objektivně – přípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť plnění, jež je založeno na samostatném skutkovém základu (oproti nároku na vydání bezdůvodného obohacení za služby související s užíváním bytu), nedosahuje v době vydání rozhodnutí hodnotového censu 50.000,- Kč [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 841/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 356/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4787/2014 (označená usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), nebo též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 642/03, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3191/13 (zmíněná usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolání žalované není ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž přípustné ani v té části, v níž dovolatelka v souvislosti s uplatněným důvodem přípustnosti dovolání založeném na argumentu věci v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené označuje za nesprávný názor odvolacího soudu na přímou aktivní legitimaci žalobce ve vztahu k částce 1.376,- Kč. Nárok uplatněný v uvedené výši má samostatný skutkový (a na něj navazující právní) základ, neboť není založen na skutkových okolnostech vážících se k postoupeným pohledávkám spoluvlastníky předmětného domu, u nichž je nárok odvozován od těchto smluv, ale vychází z posouzení jiného skutkového stavu (zda žalobce byl subjektem, jenž mohl podle rozhodného znění energetického zákona uplatnit přímý nárok na náhradu nákladů na osvětlení společných prostor předmětného domu proti žalované), jenž byl subsumován nikoliv pod zákonná pravidla o vzniku bezdůvodného obohacení, ale pod ustanovení §3 odst. 3, věta třetí, energetického zákona, přestože žalobce nebyl licencovanou osobou.
Dovolací soud opakovaně dospěl k závěru, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je pro posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí doby (§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, či dovolatelkou citovaná rozhodnutí – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1816/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4366/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001).
Argumentaci dovolatelky o promlčení uplatněného nároku s ohledem na získání vědomosti o skutečnostech rozhodných pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení již v době realizace úhrad jednotlivých záloh nelze přisvědčit, neboť zálohy na předmětné služby byly žalobcem hrazeny na základě zálohových faktur vystavených na souhrnnou částku za celý dům, přičemž množství odebrané služby žalovanou a cena za její jednotku, popřípadě jiná kritéria výpočtu nedoplatku (např. podle podlahové plochy jednotky či počtu osob v ní žijících v rozhodném období) z nich nevyplývají, a proto nelze presumovat skutečnou vědomost žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši.
Neobstojí ani dovolatelčin odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2428/15 (citovaným usnesením byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). Judikatura Ústavního soudu v souladu s pravidlem o vázanosti všech orgánů a osob vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy ČR vysvětluje, že „kvaziprecedenční“ závaznost se týká rozhodnutí, jež mají formu nálezu [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 54 a 55]. Netýká se však usnesení Ústavního soudu, jež mají nemeritorní, popřípadě „kvazimeritorní“ povahu. Nelze z nich proto ani pro řešení jiných případů podobných rozhodovanému dovozovat, že jsou obsahově potvrzením zákonnosti právního názoru obsaženého v rozhodnutí napadeném ústavní stížností [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, bod 69]. Žalovanou odkazované usnesení Ústavního soudu tudíž zjevně není rozhodnutím, které by formulovalo pravidlo, jež by v souladu se zásadou „setrvati při rozhodnutém“ mělo být následováno v jiných obdobných případech.
Přitakat nelze rovněž mínění žalované o vzniku aktivní věcné legitimace na straně žalobce ke dni 22. 10. 2015. Oznámení postoupení pohledávky, a tedy změna v subjektech závazkového vztahu (na straně věřitele) ve smyslu ustanovení §1882 odst. 1 o. z., má pouze ty právní účinky (pokud nebylo mezi stranami sjednáno něco jiného), že dokud není dlužníku postoupení prokázáno, může plnit i původnímu věřiteli (postupiteli), který je povinen takto poskytnuté plnění přijmout. V případě vymáhání nároku soudní cestou pak postačuje, je-li okolnost o postoupení pohledávky součástí žalobních tvrzení a přiloženými důkazy i prokázána s tím, že doručením žaloby je žalovanému jako dlužníkovi oznámeno postoupení pohledávky. Z hlediska aktivní věcné legitimace je rozhodné, kdo je vlastníkem pohledávky, tedy zda smlouva o postoupení pohledávky je platná (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2759/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005). Na správnost závěru odvolacího soudu o nepromlčení uplatněných pohledávek dle vyúčtování služeb za rok 2012 a 2013 nemůže mít vliv, jestliže odvolací soud přiznal (byť nesprávně) aktivní věcnou legitimaci žalobci až od 22. 10. 2015, neboť důkaz smlouvami o postoupení pohledávek je zmiňován již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 20. 3. 2015 a platnost smluv o postoupení pohledávek ze dne 11. 3. 2015 a 12. 3. 2015 nebyla zpochybněna, pročež žaloba byla podána aktivně legitimovaným subjektem před marným uplynutím promlčecí doby.
Výtkou o nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem a tím způsobené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovolatelka vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že napadený rozsudek odvolacího soudu nenese žádné atributy rozhodnutí překvapivého. Žalovaná totiž pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). V projednávané věci námitku promlčení vnesla již do řízení před soudem prvního stupně sama žalovaná a stala-li se vznesená námitka i součástí odvolací argumentace žalované, mohla žalovaná počítat s tím, že se poměřováním žalobou uplatněného nároku s plynutím promlčecí doby bude odvolací soud zabývat. Judikatura, na niž dovolatelka odkazuje na podporu svých tvrzení o překvapivosti napadeného rozhodnutí, na posuzovanou kauzu nedopadá, neboť v citovaných případech se na rozdíl od nyní projednávané věci jedná o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc a jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti označené části výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu