ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2108.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2108/2020-264
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Bezručova 848/1, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 534 008 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 186/2014, o dovolání žalobce a žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 39 Co 347/2019-231, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 39 Co 347/2019-231, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalovaných spočívajícím v nevyplacených příspěvcích na úhradu potřeb dítěte podle §36 písm. a) a §37 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), od září 2001 do prosince 2011.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 26 C 186/2014-164, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci částku 534 008 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 221 418,01 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 43 588 Kč (výrok III), zamítl žalobu proti žalované 2) (výrok IV) a rozhodl, že mezi žalovanou 2) a žalobcem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 9. 1998, č. j. 18 Nc 878/98-13, byl žalobce svěřen do výchovy své babičky I. M., jako jiné osoby než rodiče. Matce žalobce byla stanovena povinnost přispívat na výživu žalobce částkou 500 Kč měsíčně, otec žalobce je neznámý. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2001, č. j. 18 P 3/99-56, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2001, byla matka žalobce zbavena rodičovské zodpovědnosti a žalobce tím pozbyl zákonného zástupce. Teprve v roce 2011 vyšlo najevo, že žalobce nemá zákonného zástupce, ačkoliv jej podle zákona mít musí. V rozporu se zákonem soud nezahájil z úřední povinnosti řízení o ustanovení poručníka. Z následného šetření Krajského úřadu Ústeckého kraje na úseku sociálně-právní ochrany dětí bylo zjištěno, že po zbavení matky žalobce rodičovské zodpovědnosti nebyl žalobce ani jeho babička, do jejíž péče byl svěřen, příslušným orgánem až do srpna 2011, kdy absence zákonného zástupce vyšla najevo, kontaktován. Žalobce a jeho babička tak byli v rozporu se zákonem po celou dobu zanecháni bez jakékoliv podpory. K ustanovení poručníka, babičky žalobce I. M., došlo až k jejímu návrhu rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2012, č. j. 18 P 3/99-79, který nabyl právní moci dnem 3. 4. 2012. Dne 30. 4. 2012 oznámil Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem přiznání dávky státní sociální podpory - příspěvku na úhradu potřeb dítěte (žádost o příspěvek byla podána dne 11. 4. 2012) nezletilého žalobce ve výši 4 922 Kč. Dne 6. 8. 2012 soud vydal usnesení, kterým zastavil řízení o stanovení výživného pro nezletilého žalobce z důvodu, že jeho matka J. K. zemřela dne 7. 1. 2012.
4. Podáním ze dne 23. 12. 2013 uplatnil žalobce svůj nárok u žalovaných. Žalovaná 1), stanoviskem ze dne 8. 8. 2013, č. j. 3365/2012-ODSK-ODSK/12, shledala žádost nedůvodnou pro nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem tvrzené škody. Žalovaná 2) ve svém stanovisku ze dne 7. 1. 2013, č. j. 2012/92092, uvedla, že primárně měl žalobci ustanovit poručníka příslušný Okresní soud v Ústí nad Labem, neboť soud sám ze své činnosti věděl, že nezletilý nemá zákonného zástupce. O svěření nezletilého do péče babičky a o zbavení matky rodičovské zodpovědnosti navíc rozhodoval tentýž soudce.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle §45 odst. 1, §78, §79 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), §37 zákona o státní sociální podpoře, §13 a §32 odst. 1 zákona č 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a uzavřel, že v případě žalované 1) došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť soud poté, kdy rozhodl o zbavení rodičovské zodpovědnosti matky žalobce, měl ustanovit žalobci poručníka. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nemohl tento poručník pro žalobce žádat příspěvek na úhradu potřeb nezletilého dítěte, neboť pouze dítě, které bylo svěřeno do pěstounské péče, nebo mu byl ustanoven poručník, má podle §37 zákona o státní sociální podpoře právo na tento příspěvek. Jelikož soud nevydal rozhodnutí, kterým by ustanovil žalobci poručníka, nemohl tento poručník pro žalobce žádat potřebné dávky, čímž vznikla žalobci škoda, která je v přímé příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte nebyla mezi účastníky sporná, nakonec byla vypočtena i úřadem žalované 2) a byla stanovena pro roky 2001 až 2004 částkou 3 380 Kč měsíčně, od července 2004 do prosince 2004 částkou 3 780 Kč, od ledna 2005 do prosince 2005 částkou 4 540 Kč, od ledna 2006 do prosince 2006 částkou 4 620 Kč, od ledna 2007 do prosince 2009 částkou 4 508 Kč a od ledna 2010 do prosince 2011 částkou 5 175 Kč. Celkem vznikla žalobci škoda ve výši 534 008 Kč.
6. Pochybení shledal soud prvního stupně rovněž na straně žalované 2), neboť orgán sociálně-právní ochrany dětí věděl o tom, že soud vydal rozhodnutí o zbavení rodičovské zodpovědnosti matky žalobce, a přesto nepodal návrh na ustanovení poručníka soudem, když jeho zmocnění zastupovat žalobce je pouze dočasné, a to právě do doby, než bude rozhodnuto soudem o ustanovení poručníka. I žalovaná 2) tak mohla zabránit vzniku škody. Za primárního viníka však soud prvního stupně považoval žalovanou 1). Námitce promlčení uplatněné žalovanou 2) soud prvního stupně nepřisvědčil s tím, že žalobce, resp. jeho poručník, se dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá nejdříve právní mocí rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 3. 4. 2012, kdy byl soudem ustanoven poručník. Tímto dnem byl žalobce plně zastoupen a tento poručník mohl podat žádost o příspěvek na úhradu potřeb nezletilého dítěte. Žaloba byla ve věci podána dne 16. 6. 2014 a nárok byl předběžně uplatněn dne 26. 10. 2012.
7. K nároku žalobce na zaplacení částky 221 418,01 Kč s příslušenstvím, která měla představovat úrok z prodlení z výše uvedené přiznané částky za období od 1. 11. 2001 do 31. 12. 2013 soud, s odkazem na §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), uvedl, že ani jedna žalovaná neměla v rozhodné době žádný závazek uhradit žalobci částku 534 008 Kč. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte je návrhovým příspěvkem, tedy je k jeho přiznání třeba podání žádosti čili návrhu. Automaticky se příspěvek na úhradu potřeb dítěte nevyplácí, a to ani, pokud by byl dodržen zákonný postup a žalobci by byl soudem ustanoven poručník. Žalované proto nejsou v prodlení s plněním peněžitého závazku s výhradou období, které je uvedeno ve výroku I rozsudku, tj. od 1. 1. 2014.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované 1) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu vůči žalované 1) zamítl (výrok I), ve výroku IV ho změnil tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci částku 534 008 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), rozhodl, že žalované 1) se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 105 460 Kč (výrok IV).
9. Odvolací soud přisvědčil žalované 1) v tom, že soud prvního stupně zcela pominul otázku příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a škodou, o jejímž vzniku a výši ani nebylo sporu a dále v tom, že ze samotného aktu ustanovení poručníka nezletilému dítěti nelze dovodit pobírání dávky, protože zákonem stanoveným předpokladem je podání návrhu na přiznání dávky státní sociální podpory a babička nezletilého žalobce tento krok neučinila. V dané věci považoval odvolací soud za zásadní, že ve smyslu §79 odst. 4 zákona o rodině platí, že dokud není dítěti ustanoven poručník nebo dokud se ustanovený poručník neujme své funkce, činí neodkladné úkony v zájmu dítěte a v jeho zastoupení orgán sociálně-právní ochrany dětí. Z uvedeného měl odvolací soud za to, že ačkoli babička nezletilého v důsledku shora popsaného pochybení soudu nemohla být úspěšná s případnou žádostí o dávky státní sociální podpory (a ani se o to nepokusila), orgánu sociálně-právní ochrany dětí nic nebránilo, a naopak jak vyplývá z citovaného ustanovení, výslovně počítajícího s prodlevou mezi absencí rodičovských práv a ustanovením poručníka jako zákonného zástupce, tak činit v zájmu nezletilého a v jeho zastoupení do doby ustanovení opatrovníka (správně poručníka; poznámka dovolacího soudu).
10. V otázce posouzení příčinné souvislosti odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, uzavřel, že byť své povinnosti porušily jak soudy, tak orgány sociálně-právní ochrany dětí (nesprávný úřední postup), bezprostřední příčinná souvislost je dána pouze ve vztahu k orgánům sociálně-právní ochrany dětí, protože ty měly zákonné oprávnění místo poručníka nezletilého podat v jeho zájmu žádost o dávku státní sociální podpory. Okolnost, že soudy pochybily a nezletilému neustanovily opatrovníka (správně poručníka; poznámka dovolacího soudu), je z tohoto pohledu právně irelevantní, protože v podání žádosti o přiznání dávky jej orgán sociálně-právní ochrany dětí mohl plnohodnotně zastoupit.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.
12. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem obou žalovaných, když právní posouzení této otázky odvolacím soudem považuje za odchylné od judikatury dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 399/2010, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
13. Odvolací soud založil své rozhodnutí na existenci předstižné pravomoci orgánu sociálně-právní ochrany dětí podle §79 odst. 4 zákona o rodině konat neodkladné úkony v zájmu dítěte, dokud se ustanovený poručník neujme funkce, resp. dokud není ustanoven. Dle dovolatele však zůstalo pominuto, že i přes uvedené je základní podmínkou nároku na předmětné dávky existence poručníka (srov. §37 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře). Nelze tedy uvažovat o nějakém předstižném uplatnění nároku, nebylo-li řízení o ustanovení poručníka alespoň zahájeno; takto by řízení o přiznání dávky mohlo být přerušeno až do pravomocného rozhodnutí soudu o ustanovení poručníka (tak jako to koneckonců bylo i v daném případě, kdy usnesením Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2012 bylo řízení o přiznání dávky přerušeno pro nedoložení soudního rozhodnutí – v dané době již sice bylo rozhodnuto, ale rozhodnutí nebylo dosud vyhotoveno), v opačném případě by pro nesplnění zákonných podmínek nebyla dávka přiznána. Bylo-li v řízení zjištěno, že při ustanovení poručníka žalobce došlo k nesprávnému úřednímu postupu (jak soudu, tak orgánu sociálně-právní ochrany dětí, byť u každého z nich neplněním jiné zákonné povinnosti) představujícímu skutečnost, s níž zákon č. 82/1998 Sb. spojuje vznik práva na náhradu škody, pak je třeba se zabývat tím, jaké dopady, k nimž by v případě řádného postupu nedošlo, měla tato událost do majetkové sféry žalobce. Pokud by takto soud (ať již konající z úřední povinnosti či z popudu orgánu sociálně-právní ochrany dětí) ustanovil žalobci poručníka, mohl mu svědčit nárok na předmětné dávky již o řadu let dříve. Vydání soudního rozhodnutí o ustanovení poručníka bylo jedinou možností odstranění vzniklého protiprávního stavu, zamezujícího žalobci mj. pobírat předmětné dávky. Nekonal-li takto ani jeden z žalovaných (jakkoliv každému z nich adresovaly právní předpisy regulující jejich činnost povinnost aktivně konat), pak je třeba připustit, že majetková újma vzniklá v době, než nakonec došlo k ustanovení poručníka (řízení bylo nakonec zahájeno k návrhu babičky žalobce), byla způsobena nesprávným úředním postupem.
14. Na uvedených závěrech pak nic nemění ani to, že zde jsou dvě žalované, když každá z nich odpovídá na samostatném skutkovém základě za porušení své vlastní povinnosti, které se v konečném důsledku projevilo vznikem jediné škody. V nyní řešené věci tak dle dovolatele pravomoc stanovená orgánu sociálně-právní ochrany dětí v §79 odst. 4 zákona o rodině nemůže být novou skutečností přerušující rozvoj příčinné souvislosti ve vztahu k nekonání soudu, ani stejnému nekonání téhož orgánu. Každý z obou žalovaných totiž odpovídá na samostatném skutkovém základě za vlastní protiprávní jednání (zákonu rozpornou nečinnost), přičemž prvotní příčinou je zde absence poručníka nezletilého, nikoliv ztráta nároku na dávku v důsledku nepodání žádosti o ni. Nelze v tomto směru reálně požadovat po komkoliv, aby podával žádosti, které zcela zjevně nemohou být úspěšné pro nesplnění základních podmínek stanovených zákonem. Absence podání žádosti o dávku (vedoucí rovněž v konečném důsledku ke škodě spočívající v jejím nevyplácení) tak dle dovolatele nemůže přerušit příčinnou souvislost vztahující se k protiprávnímu stavu v podobě absence poručníka v důsledku samostatného nesprávného úředního postupu každé z žalovaných.
15. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16. Rozsudek odvolacího soudu napadla rovněž žalovaná 2) (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním, v celém rozsahu včasným dovoláním.
17. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, když nesprávně stanovil, jaké skutkové okolnosti jsou příčinou vzniklé škody. Odvolací soud totiž dle dovolatelky nevzal v potaz, že orgán sociálně-právní ochrany dětí sice mohl podat žádost o dávku pěstounské péče za žalobce, nebyl by však s žádostí úspěšný, neboť nebyl a ani být nemohl poručníkem, který o dítě osobě pečuje. Podle dovolatelky tu v příčinném ději stojí dvě skutečnosti, z nichž obě jsou příčinou vzniklé škody. Bez soudem ustanoveného poručníka by žalobce na příspěvek na úhradu potřeb dítěte dosáhnout nemohl. Orgán sociálně-právní ochrany dětí měl zase žalobci poskytovat podporu a pomoc, která by měla zahrnovat i informaci o zbavení matky rodičovské zodpovědnosti a poučení o možnosti žádat o dávku pěstounské péče. Každá z těchto skutečností je dle dovolatelky s to způsobit žalobci vzniklou škodu bez ohledu na to, zda by byla přítomna skutečnost druhá. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 665/2017.
18. Dovolatelka dále považuje dovolání za přípustné pro řešení otázky odpovědnosti za škodu dvou organizačních složek státu, které způsobily různým jednáním (nesprávným úředním postupem) jednu škodu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Vyřešení této otázky považuje dovolatelka za významné rovněž pro uplatnění regresního nároku státu vůči osobám, které škodu způsobily ve smyslu §16 a §17 OdpŠk.
19. Žalovaná 2) navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
20. Žalovaná 1) se k dovoláním nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
22. Dovolání byla podána včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř a §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
26. Dovolání žalobce ani žalované 2) není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
27. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v rozsahu, v jakém byla odvolacím soudem žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 534 008 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, neboť v tomto rozsahu byl ve věci úspěšný. Žalovaná 2) takovou osobou není v rozsahu, jímž byla odvolacím soudem zamítnuta žaloba vůči žalované 1), neboť tímto výrokem nebyla žalované 2) způsobena újma na právech, kterou by bylo možno napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší. V této části jsou tak dovolání podána neoprávněnými osobami, a tedy subjektivně nepřípustná.
28. Dovolání žalované 2) není přípustné ani pro řešení otázky odpovědnosti státu za škodu, která byla způsobena různým jednáním (nesprávným úředním postupem) v působnosti dvou různých úřadů ve smyslu §6 OdpŠk, neboť napadené rozhodnutí na řešení uvedené otázky ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
29. Dovolání žalobce a žalované 2) jsou ve smyslu §237 o. s. ř. přípustná pro řešení otázky hmotného práva, zda pravomoc stanovená orgánu sociálně-právní ochrany dětí podle §79 odst. 4 zákona o rodině je způsobilá vyloučit příčinnou souvislost mezi nekonáním soudu spočívajícím v nezahájení řízení podle §81 o. s. ř. a škodou vzniklou žalobci, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
30. Dovolání jsou důvodná.
31. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
32. Podle §78 zákona o rodině, ve znění účinném od září 2001 do prosince 2011, jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti poručníka, který bude nezletilého vychovávat, zastupovat a spravovat jeho majetek místo jeho rodičů.
33. Podle §79 odst. 4 zákona o rodině, ve znění účinném od září 2001 do prosince 2011, dokud není dítěti ustanoven poručník nebo dokud se ustanovený poručník neujme své funkce, činí neodkladné úkony v zájmu dítěte a v jeho zastoupení orgán sociálně-právní ochrany dětí.
34. Podle §36 zákona o státní sociální podpoře, ve znění účinném od září 2001 do prosince 2011, dávkami pěstounské péče podle tohoto zákona jsou: a) příspěvek na úhradu potřeb dítěte, b) odměna pěstouna, c) příspěvek při převzetí dítěte, d) příspěvek na zakoupení motorového vozidla.
35. Podle §37 zákona o státní sociální podpoře, ve znění účinném od září 2001 do prosince 2011, nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezletilé dítě svěřené do pěstounské péče (odstavec 1). Příspěvek na úhradu potřeb dítěte náležející podle odstavce 1 se vyplácí pěstounovi (odstavec 5).
36. Podle §43 zákona o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 26. 5. 2004, jestliže poručník o dítě osobně pečuje, náleží poručníkovi a dítěti dávky podle §37 až 42 (odstavec 2). Bylo-li před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče dítě rozhodnutím příslušného orgánu dočasně svěřeno do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, náleží ode dne uvedeného v rozhodnutí po dobu trvání takové péče dávky podle §37 až 40 (odstavec 3). S účinností od 27. 5. 2004 byla v odstavci 3 doplněna druhá věta, podle které dávky uvedené v §37 až 42 náleží rovněž osobě, která má v osobní péči dítě, k němuž nemá vyživovací povinnost, („a tomuto dítěti“; s účinností od 1. 4. 2006) a to po dobu, po kterou probíhá soudní řízení o ustanovení této osoby poručníkem dítěte; jde-li o totéž dítě, náleží dávka pouze jednou (další změny v účinném znění do 31. 12. 2011 již nejsou pro projednávanou věc významné).
37. Podle §68 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 30. 9. 2001, žádost o dávku musí mj. obsahovat rozhodnutí o svěření dítěte do pěstounské péče, jde-li o nároky na dávky uvedené v §36 , nebo rozhodnutí o ustanovení opatrovníkem, popřípadě rozhodnutí příslušného orgánu o dočasném svěření dítěte do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, jde-li o nároky podle §43 .
38. Podle §68 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, ve znění účinném od 1. 10. 2001 do 31. 5. 2006, žádost o dávku musí obsahovat rozhodnutí o svěření dítěte do pěstounské péče, jde-li o nároky na dávky uvedené v §36, nebo rozhodnutí o ustanovení poručníkem („anebo doklad o zahájení řízení o ustanovení poručníkem dítěti“; s účinností od 1. 6. 2006), popřípadě rozhodnutí příslušného orgánu o dočasném svěření dítěte do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, jde-li o nároky podle §43 (další změny v účinném znění do 31. 12. 2011 již nejsou pro projednávanou věc významné).
39. Základními povinnostmi poručníka je výchova, zastupování a správa majetku dítěte. Z dikce použité v §78 větě druhé zákona o rodině vyplývá, že poručník není, na rozdíl např. od pěstouna, povinen o dítě osobně pečovat; zákon to však nevylučuje. Jak však vyplývá z dalších ustanovení upravujících poručenství, rozsah oprávnění poručníka ve vztahu k dítěti je omezenější než u rodičů a na druhou stranu má poručník i povinnosti, které zákon rodičům přímo neukládá (srov. §80 a §81). S výkonem osobní péče o dítě jsou však spojovány následky v oblasti hmotného zabezpečení. Jestliže poručník má dítě u sebe a osobně o něj pečuje, náleží mu stejné hmotné zabezpečení jako pěstounovi (srov. §37 až §42 zákona o státní sociální podpoře) (viz Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 258 - 259. ISBN 80-7179-912-2).
40. Ustanovení §79 odst. 4 zákona o rodině upravuje zvláštní dočasné zákonné poručenství, sloužící k bezprostřední ochraně zájmů dítěte v mezidobí, než bude podán návrh na ustanovení poručníka, proběhne soudní řízení, v němž soud rozhodne o ustanovení poručníka, rozhodnutí soudu nabude právní moci a ustanovený poručník se ujme své funkce. V tomto mezidobí by dítě nemělo zákonného zástupce, a přitom může být potřebné, aby již byly jménem dítěte činěny neodkladné právní úkony, např. podání žádosti České správě sociálního zabezpečení o přiznání sirotčího důchodu, případně dalších dávek podle zákona o státní sociální podpoře, nebo vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení v platném znění. Pokud by však šlo o podstatné věci, platí i zde §80 odst. 4 zákona o rodině, podle něhož tyto úkony podléhají schválení soudu (viz Hrušáková, M. a kolektiv, 2005, s. 342 - 343).
41. Odvolací soud v dané věci uzavřel, s ohledem na §79 odst. 4 zákona o rodině, že orgánu sociálně-právní ochrany dětí nic nebránilo v podání žádosti o příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Z výše citovaných ustanovení zákona o státní sociální podpoře však vyplývá, že obligatorní podmínkou získání příspěvku na úhradu potřeb dítěte je osobní péče o dítě a dále rozhodnutí soudu o svěření dítěte do pěstounské péče, nebo rozhodnutí o ustanovení opatrovníkem (příp. poručníkem, pokud o dítě osobně pečuje, a později alespoň podání návrhu na zahájení řízení o ustanovení poručníkem), popřípadě rozhodnutí příslušného orgánu o dočasném svěření dítěte do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem. Vzhledem k tomu nemohla být případná žádost orgánu sociálně-právní ochrany dětí úspěšná.
42. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že orgánu sociálně-právní ochrany dětí nic nebránilo v podání žádosti o výše uvedenou dávku státní sociální podpory, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
43. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
44. Podle žaloby spatřuje žalobce nesprávný úřední postup žalované 2) v tom, že po zbavení jeho matky rodičovské zodpovědnosti nebyl dovolatel ani jeho babička, do jejíž péče byl svěřen, příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí (tj. Okresním úřadem v Ústí nad Labem a poté Magistrátem města Ústí nad Labem) až do srpna 2011, kdy absence zákonného zástupce vyšla najevo, nikterak kontaktován. Dovolatel a jeho babička tak byli v rozporu se zákonem po celou dobu ponecháni bez jakékoliv podpory. Odvolací soud však shledal nesprávný úřední postup žalované 2) v tom, že s ohledem na §79 odst. 4 zákona o rodině orgánu sociálně-právní ochrany dětí nic nebránilo v podání žádosti o příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalované 2) tak vyplývá ze skutečností, které žalobce ani netvrdil a na jejichž základě její odpovědnost nedovozoval, tedy žalobní nárok neuplatnil (§79 odst. 1 o. s. ř). Odvolací soud tak rozhodl ve vztahu k žalované 2) o jiné věci, než byla žalobou uplatněna (§152 o. s. ř.). Nic na tom nemění, že se jedná o stále stejnou majetkovou újmu, neboť věc sama je vymezena nejen tím, čeho se žalobce domáhá, ale i vylíčením rozhodujících skutečností, které v případě nároku na náhradu škody zahrnují nejen samotnou škodu, ale i odpovědnostní titul (zde konkrétní nesprávný úřední postup) a příčinnou souvislost mezi nimi (k totožnosti věci samé srov. též důvody předchozího kasačního rozhodnutí v této věci, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 665/2017).
45. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalovaných (žalobcem tvrzenou nečinností) a škodou vzniklou žalobci nesprávné (co do právního posouzení okolnosti, která měla příčinnou souvislost přerušit), a současně dovolací soud shledal vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
46. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí podmínky odpovědnosti obou žalovaných ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. předchozí usnesení Nejvyššího soudu v této věci), a pokud dospěje k závěru, že je dána odpovědnost jedné nebo obou žalovaných v intencích žalobcem tvrzené nečinnosti, neopomene, že dítě nacházející se v tzv. předpěstounské péči i budoucí pěstoun měli nárok na dávky podle §37 až 42 zákona o státní sociální podpoře zakotven již v roce 2001. Jestliže však faktická situace odpovídala podmínkám §78 a §79 zákona o rodině, tedy jestliže připadala v úvahu péče poručníka, bylo dítě, nacházející se v jeho faktické péči, jakož i tento budoucí poručník, ve srovnání s pěstounskou péčí handicapováni, neboť jejich nároky nikde zakotveny nebyly. Teprve zákonem č. 315/2004 Sb. došlo k novelizaci zákona o státní sociální podpoře, dle něhož se do §43 odst. 3 doplnila věta „Dávky uvedené v §37 až 42 náleží rovněž osobě, která má v osobní péči dítě, k němuž nemá vyživovací povinnost, a to po dobu, po kterou probíhá soudní řízení o ustanovení této osoby poručníkem dítěte.“ Tím došlo ke sjednocení právního postavení budoucích pěstounů a budoucích poručníků, jakož i dětí v jejich péči (viz Holub, M., Nová, H., Ptáček, L., Sladká Hyklová, J.: Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vydání. Praha: Leges, 2011, s. 303. ISBN 978-80-87212-96-7). Možnost žádat dávky již za dobu od podání návrhu na zahájení řízení o ustanovení poručníkem dítěte pak zůstala zachována až do konce období, za které je nárok na náhradu škody uplatňován.
47. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu