ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2425.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2425/2020-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně N. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 17/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 68 Co 259/2019-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 1. 2018 domáhala na žalované nejprve zaplacení částky 111 689 Kč s příslušenstvím, následně byl nárok rozšířen na částku 200 000 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 283/2010.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 19 C 17/2018-100, zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 111 689 Kč za dobu od 26. 1. 2018 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I, a to pouze v tom rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně ve svém dovolání předložila otázku, zda je při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v §13 a v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nutno postupovat též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 Úmluvy. Na uvedené otázce však rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nestojí. Argumentace žalobkyně o rozporu napadeného rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3116/2016, zjevně vychází z nepochopení závěrů citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, který se týkal aktivní legitimace k náhradě nemajetkové újmy za porušení práva na přiměřenou délku řízení nezletilou osobou. Údaj o délce řízení posuzovaného v odkazovaném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 7. 2008, ve věci Oršuš a další proti Chorvatsku, stížnost č. 15766/03, je v odůvodnění tohoto rozhodnutí čistě náhodný a bez jakékoli relevance k jeho závěrům.
Žalobkyně dále neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro otázku vlivu komplikací při zadávání znaleckého posudku. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Protože dovolání není přípustné, nemohl se Nejvyšší soud dle §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat ani žalobkyní tvrzenými vadami řízení (vada odůvodnění napadeného rozhodnutí spočívající v absenci či nedostatečném vypořádání se s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, které se podle žalobkyně promítá jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Navíc vzhledem k tomu, že žalobkyně byla schopna formulovat své námitky proti napadenému rozsudku odvolacího soudu stran absence srovnání jejího případu s jinými a stran absence posouzení vlivu komplikací při zadání znaleckého posudku, byť je procesně korektně neučinila předmětem dovolacího přezkumu, nebylo by možné dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu