ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.268.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 268/2021-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) Obvodnímu soudu pro Prahu 2, se sídlem v Praze 2, Francouzská 808/19 a 3) M. T., soudci Obvodního soudu pro Prahu 2, k doručení XY, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 247/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2020, č. j. 8 Co 140/2020-16, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 14. 11. 2019, č. j. 6 C 247/2019-4, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal skutkově ne zcela srozumitelně formulovaného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §241 odst. 4 o. s. ř. dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu §241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel. Nelze tak přihlédnout k podání žalobce ze dne 12. 2. 2020, které sepsal sám, aniž by byla splněna podmínka povinného zastoupení ve smyslu §241 o. s. ř.
Dovolání žalobce ze dne 14. 1. 2021, již sepsané advokátem, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Uvedené závěry přitom plně dopadají i pro povšechně koncipovanou námitku, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., když toliko uvedl, že odvolací soud se „v napadeném usnesení odchýlil od zavedené rozhodovací praxe soudu dovolacího, resp. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu sice již vyřešena, ale dle přesvědčení žalobce má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Pokud se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), což neučinil.
Má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, pak je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Ani tyto náležitosti podané dovolání neobsahuje.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. 2. 2021
JUDr. David Vláčil
pověřený člen senátu