ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2892.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2892/2020-93
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně TRUCK PRAHA s. r. o., identifikační číslo osoby 29000661, se sídlem v Praze, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, se sídlem v Písku, Komenského 319/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 116 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 141/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 28 Co 84/2020 - 77, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 28 Co 84/2020 - 77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 116 666 Kč s příslušenstvím, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 2/2009. Žalobkyně do řízení vstoupila a pokračovala v něm ode dne 13. 11. 2012 do dne 5. 9. 2018 jako právní nástupkyně společnosti MOTOR CZ a. s., jež byla účastnicí dotčeného řízení od 8. 1. 2009.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 7. 1. 2020, č. j. 26 C 141/2019-47, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 37 333,40 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I), že žaloba o zaplacení 79 332,60 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok II), a také o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně určil celkovou délku řízení 10 let, od 8. 1. 2009 do 13. 12. 2018. Zjistil, že původní soud neprovedl v posuzovaném řízení od 10. 4. 2009 do 21. 9. 2010 žádný úkon. Ve vztahu k žalobkyni pak určil rozhodnou dobu v délce 5 let a 10 měsíců, neboť ta vstoupila do řízení dnem 12. 11. 2012. Dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a tento nesprávný úřední postup má být odškodněn v penězích. Žalobkyni určil zadostiučinění ve výši 16 000 Kč za rok řízení „vzhledem k délce posuzovaného řízení – 10 let“. Přihlédl však k tomu, že ve vztahu k žalobkyni řízení trvalo 5 let a 10 měsíců, a určil tak základní částku zadostiučinění ve výši 93 333 Kč.
4. Soud prvního stupně konstatoval, že k závěru o základní částce zadostiučinění ve výši 16 000 Kč za jeden rok řízení jej vedly dvě okolnosti. Došlo jak „k nepřiměřeně dlouhé době trvání předmětného řízení, tak k zaviněným průtahům, respektive nečinnosti ze strany orgánů státu“. Dále posuzoval kritéria uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). Ke kritériu složitosti řízení konstatoval, že byla-li věc posuzována „na dvou stupních soudní soustavy a několikrát rozhodoval odvolací soud“, pak přirozeně narůstá délka řízení, což se musí projevit v odpovídajícím snížení základní částky. Za tuto skutkovou složitost soud snížil základní částku o 30 %, neboť v průběhu řízení došlo k rozsáhlému dokazování, bylo třeba zadat několik znaleckých posudků, soud rozhodoval o přiznání znalečného, došlo k doplnění znaleckých posudků, a k zadání revizního znaleckého posudku. Stran kritéria chování poškozeného neshledal ze strany žalobkyně liknavost ani obstrukční chování. Z hlediska kritéria významu řízení pro poškozeného poznamenal, že pro žalobkyni nebyl význam posuzovaného řízení zásadní, neboť ta vstoupila do již probíhajícího řízení, v jehož průběhu došlo k prohlášení konkurzu na majetek původní žalobkyně. Dodal, že nynější žalobkyně koupila část podniku, tím vstoupila do práv žalobkyně v původním řízení, byla si tedy vědoma, že řízení je vedeno. Předmětem původního řízení byla problematická pohledávka, o níž žalobkyně musela vědět, a jako takovou ji také přebírala. Pro tento nízký význam řízení pro žalobkyni snížil soud prvního stupně základní částku zadostiučinění o dalších 30 %.
5. Uzavřel, že pro žalobkyni je přiměřeným zadostiučiněním kompenzujícím její újmu, po snížení základní částky v součtu o 60 % (tj. o 56 000 Kč), částka ve výši 37 333 Kč.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok II).
7. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, podle kterého v případě singulární sukcese, kterou je postoupení pohledávky, stejně jako převod části podniku, není se zřetelem k charakteru změny pohledávky v osobě věřitele důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno nepřiměřenou dobu, a kdy je těžko představitelné, že by sukcesor sdílel s původním účastníkem újmu z dosavadní doby řízení vyplývající. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2439/2012, dále konstatoval, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení není pohledávkou, jejíž zpeněžení by přímo sloužilo k podnikání, nýbrž je kompenzací (satisfakcí) za porušení povinnosti při výkonu veřejné moci vůči konkrétní osobě (fyzické či právnické). Nemajetková újma vzniklá v důsledku závadného výkonu veřejné moci není spojena s podnikem (není jeho součástí), ale je právem bytostně svázaným s konkrétní osobou (právnickou či fyzickou). Dle něj lze tyto závěry aplikovat i vůči žalobkyni, na kterou práva na náhradu nemajetkové újmy přešla v důsledku převodu části podniku, přičemž podnik je objektem a nikoliv subjektem právních vztahů.
8. Odvolací soud se tak neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží právo na nemajetkovou újmu z důvodu dlouhotrvajícího řízení. Konstatoval, že žalobkyně koupila část podniku od právní předchůdkyně i s pohledávkou v době, kdy původní řízení probíhalo již několik let, a za situace, kdy původní žalobkyně podala žalobu, aniž by bylo prokazatelné uzavření smlouvy o dílo a její obsah. Žalobkyně měla kdykoliv možnost za této situace spor ukončit, což se nakonec i stalo v podobě schváleného soudního smíru. Tím spíše se tak mělo stát dříve, pokud, jak nyní žalobkyně tvrdí, význam sporu pro ni byl vysoký. Měl za důvodnou odvolací námitku žalované, že ve vztahu k žalobkyni je třeba přihlížet k délce řízení v trvání 5 let a 10 měsíců.
9. Dále odvolací soud konstatoval, že předmětnou dobu, s ohledem na charakter sporu v namítaném nařízení a jeho průběh, nehodnotí jako nepřiměřenou. Byť je i tato doba poměrně dlouhá, odpovídá problematickému nároku v namítaném řízení a jeho složitosti. Míru odškodnění újmy je nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka. Při stanovení míry odškodnění se přihlíží ke kritériím §31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k tomu, kdo řízení jako účastník dokončil. Odvolací soud neshledal důvod pro jakékoliv odškodnění v penězích a ani formou konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Zejména přihlédl k tomu, že žalobkyně po koupi části podniku právní předchůdkyně mohla v namítaném řízení spor kdykoliv ukončit s ohledem na důkazní situaci a učinila tak až po 5 letech a 10 měsících.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, podle obsahu dovolání jen co do věci samé, dovoláním.
11. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též „stanovisko“), ohledně právní otázky, jak posuzovat otázku přiměřenosti délky řízení. Dovolatelka se v zásadě ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že v případě singulární sukcese se novému účastníkovi řízení nepřičítá předešlá délka řízení. Nicméně tuto skutečnost již v žalobě zohlednila a požadovala odškodnění pouze za část řízení, ve které byla sama účastníkem. Měla tak právní úvahy odvolacího soudu v tomto směru za nadbytečné. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud nezohlednil kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk, která pro posuzování přiměřenosti řízení zdůraznil Nejvyšší soud ve výše odkazované judikatuře.
12. Má za to, že úvahy odvolacího soudu, že žalobkyně převzala pohledávku dobrovolně, že vstoupila do problematického řízení a navíc mohla spor kdykoli ukončit, a tudíž délku řízení nelze posoudit jako nepřiměřenou, se jeví nelogické a vůči žalobkyni nespravedlivé. Odvolací soud se nevypořádal s dalšími významnými kritérii pro posuzování přiměřenosti délky řízení, tedy zejména složitostí případu, chováním poškozeného, postupem soudu, a významem předmětu řízení pro poškozeného. Řízení vůči žalobkyni trvalo 5 let a 10 měsíců, což je i samo o sobě dosti dlouhá doba. Soud by měl posuzovat činnost a nečinnost příslušného soudu v této rozhodné době, kdy byla účastníkem řízení žalobkyně. Navrhla, aby Nejvyšší soud v dotčených výrocích zrušil napadené rozhodnutí a též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné v rozsahu otázky posouzení kritérií pro určení přiměřenosti délky řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takové vady neshledal.
21. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
22. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
23. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), vyplývá závěr, že již Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“) opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice , č. 12605/02, §66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají kritériím §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě.
24. Ve stanovisku Nejvyšší soud v návaznosti na již uvedené konstatoval, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií (§31a odst. 3 OdpŠk), která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. též rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella, odst. 66). ESLP také zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.
25. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, Nejvyšší soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, podle které výsledek posuzovaného řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy i pro stanovení případného zadostiučinění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy by byla žaloba zjevně (na první pohled) bezdůvodná, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011). K významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] Nejvyšší soud dovodil, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Konečně je třeba uvést, že nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (typicky se jedná o trestní řízení, řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně-právní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu – srov. část IV. stanoviska), je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
26. Dovolací soud konstatuje, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá základní náležitosti nutné ke korektnímu posouzení přiměřenosti celkové délky přezkoumávaného řízení. Jeho velmi stručné vypořádání se s kritérii uvedenými v §31a odst. 3 OdpŠk (téměř na hraně přezkoumatelnosti) slovy „Odvolací soud tuto dobu (5 let a 10 měsíců; pozn. dovolacího soudu), s ohledem na charakter sporu v namítaném nařízení a jeho průběh, nehodnotí jako nepřiměřenou“… a …„Byť je i tato doba poměrně dlouhá, odpovídá však problematickému nároku v namítaném řízení a složitosti“, nemůže dovolací soud považovat ani při nejlepší vůli za dostatečné. Je namístě připomenout význam již zmíněných kritérií, jež nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními. Uvedené platí zvláště za situace, kdy odvolací soud zcela zvrátil právní závěry soudu prvního stupně (tj. nalézacího soudu) o existenci nesprávného úředního postupu žalované v podobě nepřiměřené délky řízení založené na hodnocení těchto kritérií (byť se zde dovolací soud nevyjadřuje ke správnosti komentovaných závěrů soudu prvního stupně). Bylo tedy potřebné v odůvodnění odvolacího soudu podrobně uvést, jaké úvahy jej vedly ke změně právního náhledu na věc samu.
27. Důkladné zjišťování přiměřenosti délky řízení, jako jedné ze tří kumulativně posuzovaných podmínek odpovědnosti státu (nesprávný úřední postup, újma a příčinná souvislost mezi újmou a takovým postupem), je důležité (klíčové) i z toho pohledu, že újma vzniklá z případné nepřiměřené délky řízení se zásadně presumuje, což z povahy věci platí i pro příčinnou souvislost mezi tímto typem nesprávného úředního postupu a újmou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009).
28. Byť z nyní odkazovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3908/2009 současně vyplývá, že při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při vymáhání pohledávky, je nutno připomenout, že uvedený závěr se týká toliko posouzení adekvátní formy či výše přiměřeného zadostiučinění. Naproti tomu při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení (tj. existence nesprávného úředního postupu) nelze zcela pustit ze zřetele i dosavadní průběh řízení, neboť přijímá-li procesní nástupce stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (srov. §107a odst. 3 ve spojení s §107 odst. 4 o. s. ř.), pak jistě není důvod hodnotit další průběh řízení jako by počalo běžet znovu od začátku (to se ostatně projevuje i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť zde již není důvod k jeho krácení za první dva roky řízení; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013).
29. Význam tohoto posouzení se zdůrazňuje i v souvislosti s poukazem odvolacího soudu na obtížnou doložitelnost žalobou uplatněného nároku, což lze jistě zhodnotit v rámci kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], avšak současně nelze nehodnotit, zda již dosavadní délka řízení neposkytla soudu dostatečný časový prostor, aby i s tím spojené rozsáhlejší a složitější dokazování (např. znaleckými posudky) bylo již zcela či převážně provedeno.
30. Zcela nesprávná je pak úvaha odvolacího soudu, pokud klade k tíži žalobkyně, že již dříve v průběhu řízení neuzavřela smír. Naopak takový přístup je nutno hodnotit v její prospěch, neboť uzavřením smíru se nepochybně řízení procesně zjednodušilo a hlavně zkrátilo.
31. Dovolací soud tedy uzavírá, že pokud odvolací soud řádně neaplikoval zákonná kritéria při zjišťování (ne)přiměřenosti délky posuzovaného řízení, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
32. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé co do právního posouzení zákonných kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk a tím i přiměřenosti samotné délky řízení nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí přiměřenost celkové délky posuzovaného řízení v intencích zákonných kritérií a dosavadních judikaturních závěrů Nejvyššího soudu a ESLP a v závislosti na výsledku tohoto posouzení pak případně zváží i adekvátní formu či výši zadostiučinění. Pokud vyvstane potřeba, zajistí si další skutková zjištění.
34. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu