ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2932.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2932/2021-260
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. G., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 180), o zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 59/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2019, č. j. 20 Co 265/2016-164, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2019, č. j. 20 Co 265/2016-164, v rozsahu výroku II, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2016, č. j. 17 C 59/2016-64, v rozsahu výroku II, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 3/2005, v němž žalobce vystupoval jako poškozený a které trvalo 16 let a 4 měsíce.
2. Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 17 C 59/2016-64, uložil žalované zaplatit žalobci částku 39 848 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 39 848 Kč za období od 18. 6. 2015 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení dalších 266 675 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 18. 6. 2015 do zaplacení (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 20 054 Kč (výrok III).
3. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30 Cdo 1148/2017-117, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2016, č. j. 20 Co 265/2016-99, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá i co do částky 39 848 Kč s příslušenstvím, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozhodl o věci znovu rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 20 Co 265/2016-164, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že se žaloba zamítá i co do částky 21 457 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel ze shodného tvrzení účastníků, že trestní řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 3/2005 trvalo celkem 16 let a 4 měsíce, a to od 16. 3. 1998 až do pravomocného skončení věci dne 16. 7. 2014, a rovněž, že žalobce v předmětném trestním řízení od počátku vystupoval jako poškozený, když investoval částku 163 500 Kč do podílových fondů obviněných v této trestní věci vedené proti V. M. a P. D. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. V. M. byl uznán vinným ze zločinu podvodu (jako uprchlý) a bylo mu uloženo nahradit žalobci částku 113 600 Kč, zatímco trestní stíhání P. D. bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky. Žalobce je tak podle žaloby nucen vést proti oběma občanskoprávní řízení, dosud však nevymohl ničeho. Mezi účastníky nebylo sporu ani o tom, že se žalobce obrátil na žalovanou se žádostí o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž žalovaná shledala, že v posuzovaném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), když celkovou délku řízení hodnotila jako nepřiměřenou, a přiznala žalobci odškodnění ve výši 145 Kč. Při výpočtu výše zadostiučinění žalovaná postupovala podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), dospěla přitom k základní částce odškodnění ve výši 306 666,64 Kč, které zkrátila na 0,05 % kvůli mimořádně vysokému počtu 21 114 poškozených v daném trestním řízení.
5. Soud prvního stupně po právní stránce zhodnotil délku trestního řízení v trvání 16 let a 4 měsíců jako nepřiměřenou, avšak nikoliv zásadně, když nebylo shledáno, že by před soudy docházelo k průtahům. Naopak soud prvního stupně připomenul, že věc byla skutkově velmi složitá, a to vzhledem k abnormálně vysokému počtu poškozených trestnou činností obou žalovaných a vysoké škodě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva nedostačuje a je namístě přiznat žalobci zadostiučinění v penězích. Při stanovení základní částky odškodnění vycházel z částky 20 000 Kč za jeden rok řízení, za prvé dva roky počítal s částkou poloviční. Tímto způsobem soud prvního stupně stejně jako žalovaná k základní částce 306 668 Kč (po zaokrouhlení), od které odečetl 145 Kč přiznaných žalobci již v předsoudní fázi řízení žalovanou a dospěl k částce 306 523 Kč. Ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk a ve smyslu závěrů uvedených ve Stanovisku soud prvního stupně uzavřel, že je třeba přistoupit k procentuální moderaci takto zjištěné částky odškodného na základě konkrétních parametrů. O 20 % soud prvního stupně ponížil částku vzhledem k počtu soudů, před kterými trestní řízení probíhalo, když Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval ve věci dvakrát, Vrchní soud v Praze třikrát a v jednom případě rozhodoval i Nejvyšší soud. Řízení bylo však velmi obsáhlé a tudíž vzhledem k obtížnosti na vysoké úrovni, a proto soud prvního stupně nemohl shledat, že by k pochybení došlo ze strany jejich funkční nadřízenosti. Přihlédl však ke skutečnosti, že každé podání opravného prostředku a rozhodování o něm objektivně nutně vede k prodloužení celkové délky řízení. K dalšímu snížení základní částky, tentokrát o 47 %, přistoupil soud prvního stupně z důvodu vysoké obtížnosti vedeného trestního řízení, v němž bylo třeba provést rozsáhlé dokazování zejména kvůli vysokému počtu poškozených a vysoké škodě. V. M. a P. D. byli obžalováni celkem pro 36 636 dílčích skutků, v nichž figurovalo 21 114 poškozených. Samotný rozsudek nalézacího soudu čítal 4 356 stran. Situaci rovněž komplikovala skutečnost, že obviněný V. M. uprchl a od roku 1998 tak bylo trestní řízení částečně vedeno proti uprchlému. Konečně soud prvního stupně hodnotil význam posuzovaného řízení pro žalobce. Zhodnotil, že žalobce se rozhodl v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení setrvat, ačkoliv mu právní řád umožňoval (spolu s dalšími poškozenými) zahájit občanskoprávní řízení o vymožení náhrady škody. Žalobce byl spolu s dalšími poškozenými zastoupen obecným zmocněncem R., a tudíž mohl odvíjet svůj postup od jeho odborných rad a v neposlední řadě mohl tuto otázku diskutovat s ostatními poškozenými, s nimiž mohl své břímě sdílet. Předmětem řízení bylo „pouze“ finanční plnění, neboť žalobci nevznikla újma na životě, zdraví či jiných osobnostních právech. Z důvodu sníženého významu trestního řízení pro žalobce proto soud prvního stupně ponížil základní částku o 20 %. Celkem tedy základní částku odškodnění ve výši 306 523 Kč ponížil o 87 %, když dospěl k částce 39 848 Kč, kterou uložil žalované vyplatit žalobci na přiznaném zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Soud prvního stupně přitom dodal, že procentuální ponížení částky by podle Stanoviska nemělo klesnout pod 50 % základní částky, ovšem vzhledem k počtu poškozených a výši vzniklé škody v trestním řízení je tento případ ojedinělý, což odůvodňuje snížení základní vypočtené částky podstatným způsobem.
6. Odvolací soud vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Zhodnotil, že soud prvního stupně při svém rozhodování správně vycházel z §31a odst. 3 OdpŠk a ze Stanoviska, když uzavřel, že je třeba přistoupit k procentuální moderaci zjištěné částky odškodného, a to na základě jednotlivých parametrů. Celková výše moderace byla vyšší než 50 %, ale odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě je namístě uvedenou moderaci zvýšit z důvodu složitosti trestního řízení, vysokého počtu poškozených, z důvodu snížení významu trestního řízení pro poškozeného a podobně. Odvolací soud souhlasil s moderací 20 % z důvodu počtu soudních soustav, před kterými trestní stíhání obžalovaných pobíhalo a s moderací o dalších 47 % z důvodu vysoké obtížnosti vedeného trestního řízení (36 636 dílčích skutků a 21 114 poškozených). Podle názoru odvolacího soudu je však nutno korigovat třetí moderaci, a to 20 % z důvodu významnosti trestního řízení pro žalobce. Zde je podle odvolacího soudu nutná větší moderace, neboť jak bylo v průběhu řízení uvedeno, jednalo se o finanční prostředky, které žalobce dobrovolně svěřil společnosti Progres Invest, spol. s r. o., z důvodu vidiny jejich rychlého a velkého zhodnocení, přičemž obdobný princip podnikání tzv. letadla byl již v předmětné době znám. Nejednalo se přitom o nijak závratnou částku, která by žalobci způsobila existenční potíže. Žalobce si tedy již okamžikem vložení svých finančních prostředků měl být vědom případného nezdaru jakožto možného výsledku rizikového podnikatelského záměru. Odvolací soud dále přistoupil k porovnání s obdobnými případy, tedy především s kauzou H-Systém, v níž se poškozeným dostalo podstatně menšího finančního odškodnění oproti vloženým částkám, přičemž poškození investovali veškeré své finanční prostředky do developerského projektu na zajištění svého bydlení. Faktický význam ovlivnění jejich následného života byl neporovnatelně vyšší než v souzené věci. Ze všech těchto důvodů je podle odvolacího soudu spravedlivá moderace z důvodu významnosti trestního řízení pro žalobce ve výši 27 %. Odvolací soud i na základě závazného právního názoru dovolacího soudu uzavřel, že v daném případě byla délka vedeného trestního stíhání, kde byl žalobce jedním z poškozených, nepřiměřená. Proto po celkové moderaci ve výši 94 % z požadované částky 306 523 Kč přiznal žalobci nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 18 391 Kč. Pro úplnost odvolací soud dodal, že se jedná o kompenzaci za délku řízení, nikoliv reparaci ztráty vložených finančních prostředků.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, o němž Nejvyšší soud již dříve rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 30 Cdo 348/2020-190. Ústavní soud však nálezem ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2234/20, citované usnesení Nejvyššího soudu zrušil a rovněž zrušil i rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2019, č. j. 20 Co 265/2016-164, v rozsahu ústavní stížností napadeného výroku pod bodem I o věci samé a nákladovém výroku pod bodem III, v němž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem.. Nejvyšší soud proto nyní rozhodl o dovolání podaném do výroku II rozsudku odvolacího soudu, v němž rozsudek odvolacího soudu zůstal nálezem Ústavního soudu nedotčen, neboť jej žalobce neučinil předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
8. Ve vztahu k výroku II rozsudku odvolacího soudu žalobce v dovolání předložil následující otázky. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil otázku výše přiznaného zadostiučinění, když podle něj je zcela zjevně nepřiměřená. Žalobce se domnívá, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, eventuálně tuto otázku formuloval jako otázku neřešenou, když v praxi dovolacího soudu nebylo řešeno, zda je přiznání odškodného ve výši 6 % ze základní vypočtené částky zjevně nepřiměřené a tedy neplnící úlohu žádoucí satisfakce za porušení práva na spravedlivý proces. Za dosud neřešenou žalobce považuje otázku, zda je pro úvahu o výši přiměřeného zadostiučinění třeba vzít v úvahu i náklady na jeho získání. Žalobce dále položil otázky, zda je možné pod §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk při stanovení výše podřadit i skutečnost, že k nepřiznání odškodného v rámci adhezního řízení vedla dílem i amnestie prezidenta republiky udělená obžalovanému z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení, a zda je možné pod totéž kritérium zákona č. 82/1998 Sb. podřadit okolnosti selhání státního dohledu nad finančním/bankovním trhem, tedy že dotyčná společnost obžalovaných neměla potřebné licence a povolení. Tyto otázky podle žalobce dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Žalobce má rovněž za dosud neřešenou otázku i to, zda je možné pod §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk bez konkrétních podrobností uvádět úvahy o tom, do jaké míry si poškozený za tuto svoji pozici v rámci trestního řízení může sám, eventuálně, zda se jedná o rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, podle něhož jsou finanční kompenzace poškozeným v trestním řízení adekvátně posuzovány jako standardní. Žalobce se domnívá, že částka 163 500 Kč není částkou natolik bezvýznamnou, aby snižovala význam řízení pro poškozeného, nebo aby bylo možné hodnotit počínání žalobce jako lehkovážného investora za situace, kdy se stejně chovalo více než 21 000 poškozených, z čehož žalobce dovozuje, že jeho jednání platilo spíše za rozum průměrného člověka. Poslední dovolací otázkou, jíž žalobce také považuje za neřešenou, je, zda odvolací soud provedl řádné porovnání s jinými obdobnými kauzami, když na tyto odkázal, aniž by uvedl konkrétní částky kompenzací, zdroje jejich získání a podrobností případů.
9. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání ze dne 10. 2. 2020 uvedla, že napadený rozsudek je správný a zákonný, a že žalobce opakuje své výhrady, se kterými se odvolací soud řádně vypořádal. Přiznané odškodnění je podle žalované v intencích Stanoviska. Vytkla žalobci, že svou nerozvážnou investicí podstoupil podnikatelské riziko a tím si škodu způsobil do značné míry sám. Navíc v průběhu celého řízení ani netvrdil, že by ho jeho zmařená investice jakkoli ohrožovala na jeho životních potřebách jako je bydlení nebo strava.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, byť by ta dosahovala 6 % základní výměry odškodnění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
15. Na otázce, zda má přiznané zadostiučinění zohledňovat i náklady vynaložené na jeho získání, rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, a proto daná otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Je tomu tak už proto, že jde o dva zcela odlišné a na sobě vzájemně nezávislé nároky, kdy nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu se odvíjí od porušení práva žalobce v posuzovaném řízení, zatímco nárok na náhradu nákladů řízení se odvíjí od výsledku odškodňovacího řízení.
16. Také na otázce, zda je možné pod §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk podřadit okolnosti selhání státního dohledu nad finančním/bankovním trhem, rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nespočívá, a proto daná otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit. Nelze přisvědčit žalobci v tom, že by na samotném podvodu nesl díl zavinění stát a jeho orgány, jestliže dostatečně neregulovaly sektor finančních služeb na rámec trestní regulace. Taková ústavní povinnost státu v té době z ničeho nevyplývala a žalobce tak nemohl legitimně očekávat její zafungování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2234/20, bod 25). Navíc ani okolnost, že dotyčná společnost neměla potřebné licence a povolení s postupem soudu v trestním řízení nijak nesouvisí.
17. Předkládá-li žalobce otázku, zda je možné pod §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podřadit i skutečnost, že k nepřiznání odškodného v rámci adhezního řízení vedla dílem i amnestie prezidenta republiky obžalovanému udělená z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení, pak tato nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, neboť výsledek posuzovaného řízení pro zhodnocení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je nerozhodný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
18. Dovolání je přípustné pro řešení otázky významu předmětu řízení pro žalobce, když při posuzování tohoto kritéria odvolací soud zahrnul do svého hodnocení úvahy, které nesměřují k posouzení významu trestního řízení pro žalobce, a proto se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a rovněž Ústavního soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
21. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V daném případě se uplatní tzv. kasační závaznost, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu, když Ústavní soud nálezem ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2234/20, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 30 Cdo 348/2020-190, vydané v této věci, a rovněž zrušil i jemu předcházející rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2019, č. j. 20 Co 265/2016-164, v rozsahu ústavní stížností napadených výroků pod body I a III. Nejvyšší soud je proto nyní vázán názorem Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí o dovolání podaném do výroku II rozsudku odvolacího soudu, který nebyl ústavní stížností napaden.
22. Za zcela nesprávné Ústavní soud shledal úvahy odvolacího soudu o „rizikovém podnikatelském záměru“, když žalobce své prostředky svěřil obžalovaným „dobrovolně“, „s vidinou jejich rychlého a velkého zhodnocení“, s nutnou znalostí principu tzv. letadla, přičemž si měl být rizikovosti svého podnikatelského záměru vědom. Z toho je podle Ústavního soudu patrné, že uvedené úvahy nesměřují k posouzení významu trestního řízení pro žalobce, nýbrž se záměrně pokouší zhodnotit míru žalobcova spoluzavinění, zřejmě ve snaze zmírnit pochybení (zavinění) státních orgánů nebo dokonce obžalovaných. Takové úvahy však nemají podle Ústavního soudu místo při posuzování významu řízení pro žalobce, jakožto specifického kritéria pro určení výše přiměřeného odškodnění. Ani Nejvyšší soud tento druh úvah nezahrnuje pod dané kritérium ve svém Stanovisku, které je pro soudy obecně a ustáleně přijímaným vodítkem při stanovování výše odškodnění. Z uvedených důvodů tedy tato část argumentace odvolacího soudu nemůže obstát z hlediska předmětu řízení. Chování poškozeného lze při stanovení (snížení) odškodnění za nepřiměřenou délku řízení sankcionovat pouze v případě, mělo-li vliv na jeho délku, zejména tedy šlo-li o procesní nečinnost nebo naopak obstrukční chování. Vliv na nepřiměřenou délku či průtahy v trestním řízení však nelze bez dalšího prokázání zřejmé bezúspěšnosti připisovat údajné lehkovážnosti podnikatelského záměru poškozené osoby.
23. Nejvyšší soud se s uvedeným názorem Ústavního soudu ztotožňuje potud, že žalobci skutečně nelze klást k tíži lehkovážné jednání v době předcházející zahájení trestního stíhání, neboť to nemohlo mít na délku trestního řízení žádný vliv. Nejde tedy o kritérium zohlednitelné podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, je jeho právní posouzení žalobcova nároku nesprávné.
24. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku II podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, přičemž Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí soudu prvního stupně by při jeho napadení ústavní stížností neobstálo z hlediska přezkumu jeho ústavní konformity, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
25. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu