ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2991.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2991/2020-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce M. K. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1 544 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 196/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 54 Co 41/2020-568, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 196/2017 se žalobce domáhal vůči žalované přiměřeného zadostiučinění za nemajetkové újmy v celkové výši 1 544 000 Kč, jež mu měly být způsobeny v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání a nezákonné vazby, v souvislosti s trestním řízením vedeným vůči žalobci u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 9/2016.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 22 C 196/2017-508, rozhodl tak, že se řízení co do požadavku žalobce na zaplacení částky 243 600 Kč zastavuje (výrok I.), žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 104 400 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 1 196 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, byla zamítnuta (výrok III.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé III. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 174 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Dne 22. 10. 2015 bylo vydáno proti žalobci usnesení o zahájení trestního stíhání pro přípravu zvlášť závažného zločinu vraždy dle §20 odst. 1 a §140 odst. 1, 2 tr. zákoníku a usnesením ze dne 23. 10. 2015 byl žalobce vzat do vazby. Dne 23. 3. 2016 byla podána obžaloba ke Krajskému soudu v Praze, kde v řízení vedeném pod sp. zn. 7 T 9/2015 byl vydán rozsudek ze dne 8. 6. 2016, kterým byl žalobce uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let. Z podnětu odvolání žalobce byl následně vydán rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 8 To 85/2016, kterým byl nynější žalobce obžaloby zproštěn (dle §226 písm. b) tr. řádu), a téhož dne byl propuštěn z vazby na svobodu; následné dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch nynějšího žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Z právě uvedených rozhodnutí přitom vyplynula shoda v tom, že skutku, který byl žalobci kladen za vinu (v období od začátku srpna 2015 do zadržení dne 22. 10. 2015 požadoval v průběhu osobních schůzek nebo telefonických hovorů zajištění fyzické likvidace své bývalé družky za úplatu, přičemž důvod tohoto jednání spočíval ve snaze vyřešit tímto situaci týkající se výchovy jejich nezletilého syna, kterou nynější žalobce považoval za nevyhovující s ohledem na rozsah soudem stanoveného styku s nezletilým), se žalobce dopustil, a ačkoliv tento skutek nebyl shledán přípravou vraždy, žalobcovo chování v předmětném období bylo shledáno amorálním, hodným společenského odsouzení.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že v předmětném trestním řízení došlo k vydání nezákonných rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1998 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), za které je nutno označit usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatele a usnesení o vzetí dovolatele do vazby, v důsledku kterých byla dovolateli způsobena nemajetková újma, za kterou mu náleží přiměřené zadostiučinění. Předmětem sporu se stala forma zadostiučinění a případná peněžitá výše. Odvolací soud se plně ztotožnil s právními závěry soudu I. stupně, že zcela dostatečnou a účinnou satisfakcí za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou dovolateli trestním stíháním je konstatování nezákonnosti rozhodnutí dle §31a odst. 2 OdpŠk, která již dovolateli byla ze strany žalované poskytnuta, s tím, že peněžité zadostiučinění by bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, a to s ohledem na všechny individuální okolnosti případu, kdy byla zohledněna především délka hrozícího trestu odnětí svobody, povaha trestného činu, délka trestního stíhání, skutečnost, že zahájení trestního stíhání dovolatele nebylo účelové, když směřovalo k ochraně práv bývalé družky dovolatele, kdy v trestním řízení bylo prokázáno, že se dovolatel dopustil zavrženíhodného skutku spočívajícího v projevování přání nechat fyzicky zlikvidovat svou bývalou družku, a za tím účelem poptávat osoby, které by mohly uvedené přání dovolatele realizovat, ačkoli se nejednalo o trestný čin. Největší újma, dle názoru odvolací soudu, byla dovolateli způsobena jeho nezákonným pobytem ve vazbě, neboť nebýt jí, mohl být na svobodě, stýkat se se svým synem i v průběhu trestního stíhání a pokračovat v zaměstnání na seniorské pozici; odvolací soud proto dospěl k závěru, že dovolateli náleží za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným výkonem vazby zadostiučinění v peněžité formě, a to v částce vyšší, než mu byla přiznána soudem I. stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2019, č. j. 22 C 196/2017-508, napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel předně nesouhlasí se stanovením formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním a předkládá dovolacímu soudu otázku, zda je možné, aby náhrada za nezákonnou vazbu (v rámci peněžitého odškodnění) fakticky zastoupila náhradu za nezákonné trestní stíhání (u tak závažného obvinění z trestného činu přípravy vraždy), u které má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, blíže nespecifikované, resp. se dle názoru dovolatele jedná o otázku doposud dovolacím soudem neřešenou.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadenou část výroku I., kterou byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu I. stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka dovolatele spočívající v otázce, zda je možné, aby náhrada za nezákonnou vazbu (v rámci peněžitého odškodnění) fakticky zastoupila náhradu za nezákonné trestní stíhání, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud své rozhodnutí na jejím vyřešení nezaložil. Z dovoláním napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dovolateli nezákonnou vazbou v peněžité formě mělo nahradit zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dovolateli nezákonným trestním stíháním, či snad možnost přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dovolateli nezákonným trestním stíháním v peněžité formě vyloučit, a již z tohoto důvodu uvedená námitka postrádá své opodstatnění. Z dovoláním napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně co do zamítnutí přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dovolateli nezákonným trestním stíháním v peněžité formě na základě posouzení všech relevantních okolností posuzovaného případu, s tím, že přiznání zadostiučinění ve formě peněžité by znamenalo rozpor s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Pouhý nesouhlas dovolatele s formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním v podobě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí dle §31a odst. 2 OdpŠk, jež je ostatně jádrem uvedené námitky dovolatele, není sám o sobě s to přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud k tomuto pro úplnost uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě dovolatele není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu