ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3064.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3064/2020-198
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně FICOM, v. o. s., IČO 00202002, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3156/65, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 77/2019-112, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 30 Co 121/2020-145, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 30 Co 121/2020-145, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 376/2010 (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná jeho nárok odmítla.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 15 C 77/2019-112, žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 160 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od 21. 3. 2019 do zaplacení, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Za správný považoval zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně, podle něhož posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 19. 8. 2010 a jeho předmětem byl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 43 410,80 Kč s příslušenstvím. Na návrh žalobkyně soud prvního stupně dne 16. 10. 2012 řízení přerušil do pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 189/2011. Dne 24. 11. 2016 rozhodl o pokračování v řízení a na další návrh žalobkyně usnesením ze dne 25. 1. 2017 opětovně rozhodl o přerušení řízení. Usnesení soudu prvního stupně bylo k odvolání žalovaného usnesením odvolacího soudu změněno tak, že se řízení nepřerušuje. Řízení skončilo pravomocným zamítnutím žaloby dne 7. 8. 2018.
5. Na základě zjištěného stavu odvolací soud dovodil, že celková délka posuzovaného řízení dosáhla 8 let a že několikaleté přerušení řízení bylo neproduktivní, neboť otázka projednávaná ve vedlejším řízení neměla pro posuzované řízení význam, a délka řízení je tudíž nepřiměřená. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010 považoval za podstatné, že souběžně s posuzovaným řízením žalobkyně vedla nejméně 21 sporů, které se sice týkaly různých žalovaných, byly však skutkově obdobné. Žalobkyně se v nich domáhala po různých společenstvích vlastníků vydání bezdůvodného obohacení odvozeného z jejího plnění na základě neplatné smlouvy o dílo uzavřené s městem Ústí nad Labem ohledně instalace a provozu zařízení na odečet nákladů na vytápění. Spory tedy vycházely ze stejného skutkového základu, ve stejném období byly přerušeny a skončily zamítnutím žaloby pro nedostatek pasivní legitimace. Měl za to, že tato skutečnost nutně eliminuje trvání nejistoty žalobkyně ohledně výsledku dalších řízení, neboť na podkladě výsledků řízení v dříve skončených sporech mohla předvídat i výsledek sporů ostatních, a uzavřel tak, že po dobu trvání těchto řízení vznikla žalobkyni jediná nemajetková újma. Vzhledem k tomu, že za nepřiměřenou délku pěti z nich (13 C 358/2010, 13 C 361/2010, 13 C 365/2010, 13 C 371/2010 a 13 C 373/2010) bylo žalobkyni pravomocně přiznáno odškodnění v celkové výši 372 000 Kč, dospěl k závěru, že nemajetková újma žalobkyně byla kompenzována vysokou částkou zadostiučinění přiznanou v těchto řízeních, a to vedle konstatování porušení práva, které se žalobkyni dostalo ve stanovisku žalované ze dne 22. 7. 2019. Další zadostiučinění v penězích proto žalobkyni nenáleží [§31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“].
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
7. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku, zda při vyšším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť. Namítala, že jeho závěry jsou v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, a současně upozornila na nejednotnou rozhodovací praxi odvolacího soudu.
8. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).
11. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení otázky, zda při větším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
15. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se zásadně délka každého řízení posuzuje samostatně. Výjimku v tomto směru představují tzv. souběžná řízení (vzájemně závislá). Probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, či ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010).
16. V rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015 (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením 28. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 2509/16), Nejvyšší soud dovodil, že výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí. Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně kvalifikovány.
17. V projednávané věci to znamená, že i když 21 řízení vedených před Okresním soudem v Ústí nad Labem probíhalo zčásti současně a spojovala je osoba žalobkyně, která v nich uplatňovala nároky vycházející ze shodného skutkového a právní základu, v intencích shora citované judikatury nejde o řízení souběžná, nýbrž o řízení o samostatných nárocích. Je namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp zn. 30 Cdo 2751/2020). Skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta obdobně jako věci předchozí a že případná odchylka bude přesvědčivě odůvodněna (srov. §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
18. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že po dobu trvání těchto řízení vznikla žalobkyni jediná nemajetková újma, není jeho právní posouzení správné. Hodlal-li odvolací soud zohlednit skutečnost, že žalobkyně vedla větší množství sporů a že na základě rozhodnutí v dříve skončených sporech mohla žalobkyně předvídat výsledek posuzovaného řízení, mohl tak učinit prostřednictvím kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3583/2013, a v něm citovanou judikaturu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Rovněž tak je jistě možné zohlednit individuální okolnosti, za kterých nemajetková újma žalobkyně vznikla, jak to učinil např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. 13 Co 45/2020-147 (proti němuž podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3707/2020). Postup zvolený odvolacím soudem v napadeném rozsudku však správný není.
19. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
20. V dalším řízení soud prvního stupně po zhodnocení všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk znovu posoudí, zda konstatování porušení práva poskytnuté žalovanou odpovídá závažnosti újmy vzniklé v posuzovaném řízení.
21. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu