ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3490.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3490/2019-113
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně L. J. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 301 738 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 60/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 Co 518/2017-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 Co 518/2017-79, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2017, č. j. 12 C 60/2016-58, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy a zaplacení částky 151 738 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové újmy, kdy obě měly vzniknout v důsledku nesprávných úředních postupů spočívajících jednak v nečinnosti exekučního soudu v dílčím řízení o návrhu na zastavení exekuce, jednak v nepřiměřené délce celého exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 41 EXE 1770/2011 a u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány pod sp. zn. 103 Ex 53869/11, v němž exekučním titulem byl rozhodčí nález ze dne 2. 2. 2011, č. 118/11, vydaný rozhodkyní Ing. Šárkou Skálovou.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 12 C 60/2016-58, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 301 738 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, se zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dnem 10. 2. 2012 byla nařízena exekuce a po vydání opravného usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 28. 2. 2012 usnesení o nařízení exekuce, exekuční příkazy a výzva k úhradě nákladů exekuce, přičemž exekuční příkazy prodejem nemovitostí a zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech žalobkyně byly vydány dne 24. 2. 2012. Dne 13. 3. 2012 bylo exekučnímu soudu doručeno odvolání žalobkyně proti usnesení o nařízení exekuce z důvodů její finanční situace, které bylo posouzeno jako návrh na zastavení exekuce. Dne 21. 3. 2012 byl vydán exekuční příkaz přikázáním pohledávky srážkami ze mzdy žalobkyně a dne 27. 3. 2012 byl vydán exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Dne 18. 4. 2012 bylo exekutorovi doručeno usnesení o nařízení exekuce a opravné usnesení k němu s doložkami právní moci. Dne 30. 4. 2012 soudní exekutor vyzval oprávněného k vyjádření se k návrhu žalobkyně na zastavení exekuce, ten s ním vyjádřil nesouhlas dne 4. 6. 2012. Dne 27. 7. 2012 došel exekutorovi další návrh žalobkyně na zastavení exekuce, který jím byl dne 20. 8. 2012 postoupen ke společnému řízení. Nejpozději dne 28. 1. 2013 byl v dispozici exekutora další návrh žalobkyně na zastavení exekuce (jím obsahově identifikovaný jako třetí doplnění návrhu původního). Dne 10. 4. 2014 byl exekutorem vydán exekuční příkaz prodejem movitých věcí žalobkyně, dne 14. 4. 2014 byl proveden soupis movitých věcí, přičemž žalobkyně poté uhradila částku 100 000 Kč. Dne 15. 4. 2014 žalobkyně uhradila částku 20 000 Kč. Dne 23. 4. 2014 exekutor stanovil žalobkyni splátkový kalendář k zaplacení zbytku vymáhané pohledávky a nákladů exekuce, přičemž 23. 10. 2014 žalobkyně uhradila částku 44 035 Kč. Dne 29. 10. 2014 exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce s tím, že příslušná částka již byla uhrazena, následně usneseními ze dne 30. 10. 2014 a ze dne 5. 2. 2015 zrušil vydané exekuční příkazy.
4. Soud prvního stupně věc posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též „OdpŠk“). Ve věci nároku na náhradu škody soud prvního stupně vyšel z toho, že jakékoliv namítané pochybení exekučního soudu při nařízení exekuce, zde tedy žalobkyní namítaný nesprávný postup, by se přímo projevilo v obsahu konečného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že pravomocné rozhodnutí exekučního soudu o nařízení exekuce nebylo změněno ani zrušeno pro svou nezákonnost, nemůže se tak jednat o rozhodnutí nezákonné. Absentuje tak odpovědnostní titul k náhradě škody, přičemž soud v řízení o náhradě škody nemůže přezkoumávat správnost rozhodnutí vydaného v přezkoumávaném řízení, neboť řízení kompenzační není řízením revizním. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že i pokud by snad exekuční soud neučinil potřebná skutková zjištění, rozhodl po stránce právní nesprávně a dopustil se vad v řízení, tak tato případná pochybení by se přímo odrazila v rozhodnutí samotném, které však nikdy nebylo pro nezákonnost zrušeno. Již jen z tohoto důvodu je namístě žalobu v plném rozsahu zamítnout, a to pro absenci odpovědnostního titulu, když žalobkyně se nikdy nedomohla zrušení či změny usnesení o nařízení exekuce pro nezákonnost.
5. K žalobkyní uváděnému žalobnímu tvrzení, že byla (psychicky) donucena pod pohrůžkou ztráty střechy nad hlavou vymáhanou pohledávku (včetně nákladů exekuce) uhradit, soud „tak jen pro doplnění uvedl, že zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, fakticky rozlišuje proces provádění exekuce jako sled úkonů směřujících k provedení exekuce a samotné provedení exekuce, kdy dojde k vynucení povinnosti na povinném s konečnou platností. …Do doby právní moci usnesení o nařízení exekuce mohl exekutor v souladu s §47 odst. 1 a §35 odst. 2 věta druhá zákona č. 120/2001 Sb. činit úkony směřující k jejímu provedení.“ Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že „…Exekutor však žádný majetek žalobkyně dle vydaných exekučních příkazů nepostihl ve smyslu provedení exekuce, tedy že by došlo ke zpeněžení majetku, neboť čekal, jak bude rozhodnuto soudem o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce. Skutečnost, že žalobkyně na výzvu exekutora nakonec postupně vymáhanou částku zaplatila, nemůže jít nijak na vrub exekutorovi, přičemž se jedná o zákonem předvídaný postup, kdy jediným důvodem ukončení exekuce byla právě dobrovolná úhrada žalobkyní a skončení exekuce (dobrovolným) vymožením. Příčinou vzniku tvrzené škody tak nebylo rozhodnutí o nařízení exekuce (nadto absentuje odpovědnostní titul, jak popsáno shora, kdy jediným důvodem obecně myšleno vzniku škody ze strany státu by bylo jedině v daném případě (ne)zákonné rozhodnutí o nařízení exekuce, a nikoliv jakýkoliv nesprávný úřední postup spočívající v činnosti před nařízením exekuce či spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení), ale samotné jednání žalobkyně, která vymáhanou částku uhradila.“
6. Ve věci nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku exekučního řízení soud prvního stupně konstatoval, že řízení trvalo od 19. 8. 2008 (zjevně jde o chybné datum; pozn. dovolacího soudu) do 21. 11. 2014, tedy cca 3 roky a 6 měsíců. Rozhodná doba řízení však ve vztahu k žalobkyni jako povinné trvala od 28. 2. 2012, kdy jí bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno, do 13. 5. 2015, kdy došlo k nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce, tedy cca 3 roky a 2 měsíce. Dodal, že řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy a před exekutorem, exekučním soudem nebyla vydána žádná procesní rozhodnutí, exekutor vydal řadu exekučních příkazů, odstraňoval vady podání žalobkyně. Předmětné řízení nevykazovalo skutkovou ani právní (hmotně právně či procesně) složitost, přičemž žalobkyně (či její zástupce) se na celkové délce nepodílela ve smyslu nečinnosti či obstrukcí. Význam řízení pro žalobkyni hodnotil soud prvního stupně vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jako zcela standardní, avšak jen do data 30. 10. 2014, poté již jako zcela mizivý.
7. Soud prvního stupně také dovodil, že postup exekučního soudu ve věci, jakožto jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, byl zatížen masivním obdobím nečinnosti v trvání cca 2 roky a 10 měsíců, a to v období od 13. 6. 2012 (kdy byl exekutorem doručen exekučnímu soudu návrh na zastavení exekuce poté, co exekutor odstraňoval vady původního návrhu) do 23. 4. 2015, kdy exekuční soud vydal usnesení o zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce z důvodu nedostatku podmínek řízení. Na straně exekutora potom nedošlo k neodůvodněné nečinnosti, když „ten vyčkával rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekuce a za situace chybějícího rozhodnutí se rozhodl v roce 2014 pokračovat v přípravných krocích (příkaz prodejem movitých věcí, jejich soupis, stanovení splátkového kalendáře), přičemž z důvodu plné úhrady žalobkyní bylo následně na místě vydané exekuční příkazy zrušit, přičemž na počátku února 2015 exekutor učinil oznámení o skončení exekuce vymožením“. Uzavřel, že v dané věci došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení není vzhledem k okolnostem případu přiměřená, když „v dané věci nelze dovodit jen formální průběh exekučního řízení odůvodněný majetkovou situací a chováním povinné“.
8. Při posouzení formy přiměřeného zadostiučinění za zjištěnou nepřiměřenou délku exekučního řízení však dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zadostiučinění v penězích „není oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (jakkoliv k němu soud nepřistupuje často) se soudu jeví jako zcela dostatečné. Jakkoliv sice nelze hovořit o nepatrném (bagatelním) významu řízení pro žalobkyni, přesto nelze neshledat, že žalobkyně v průběhu roku 2014 dlužnou částku uhradila, přičemž k plné úhradě došlo 30. 10. 2014, téhož dne byla řada exekučních příkazů zrušena a dne 5. 2. 2015 spolu se zrušením zbývajících exekutor učinil sdělení o skončení exekuce vymožením. Žalobkyně tak jen do 30. 10. 2014 mohla žít v nejistotě o výsledku řízení…“ Pokračoval, že „…O významu řízení pro žalobkyni tak lze hovořit jen po dobu cca 2 let a 8 měsíců. Jakkoliv soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti délky řízení, tak vzhledem k nijak zjevně nepřiměřené rozhodné době řízení (nepřiměřenost byla dána masivním průtahem na straně exekučního soudu) cca 3 let a 2 měsíců, významu řízení pro žalobkyni jen cca 2 let a 8 měsíců a faktickým jeho skončením z důvodu dobrovolné úhrady žalobkyní, je dostatečným zadostiučiněním (konstatování; pozn. dovolacího soudu) porušení práva na projednání věci, resp. vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které se však žalobkyni již od žalované dostalo.“
9. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
10. Odvolací soud považoval odůvodnění soudu prvního stupně za vyčerpávající a přesvědčivé, s jeho skutkovými i právními závěry se ztotožnil a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Konstatoval, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění, a jím řádně objasněný skutkový stav věci tak nepochybně může být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu.
11. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že pokud jde o náhradu škody, absentuje v dané věci odpovědnostní titul, neboť rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi o nařízení exekuce nebylo pro svou nezákonnost změněno ani zrušeno. Považoval za správnou úvahu soudu prvního stupně o tom, že namítané pochybení Okresního soudu v Břeclavi při nařízení exekuce, spočívající dle žalobkyně v nepřezkoumání (potenciálně neoprávněného) exekučního titulu, se přímo projevilo v obsahu konečného rozhodnutí, které nebylo shledáno nezákonným (nebylo pro nezákonnost změněno či zrušeno), přičemž soud v řízení o náhradě škody nemůže přezkoumávat správnost v namítaném řízení vydaného rozhodnutí, nejde o žádné řízení revizní. Konstatoval také, že otázku, zdali by při obvyklém běhu věcí byla okresním soudem daná exekuce zastavena pro neexistenci řádného exekučního titulu, není soud v tomto odškodňovacím řízení oprávněn zkoumat.
12. Ohledně požadavku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvolací soud rovněž plně souhlasil se závěry soudu prvního stupně, jehož úvahy o zohlednění jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk měl za odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu. Konstatoval, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tj. to, co je pro účastníka v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že posuzované exekuční řízení skončilo vymožením dlužné částky, kdy žalobkyně tuto částku dobrovolně uhradila. Žalobkyně tak svým postupem mohla reálně ovlivnit, kdy namítané řízení skončí, neboť vymáhanou částku mohla uhradit mnohem dříve, než tak učinila. Je zřejmé, že si musela být vědoma, že vymáhanou částku věřiteli dluží a dříve či později ji bude povinna uhradit. Jediné, co pro ni bylo v sázce, byla otázka, kdy tak učiní. Význam řízení pro žalobkyni se tím tedy výrazně snížil. Odvolací soud tak dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že samotné konstatování porušení práva se v posuzovaném případě jeví jako dostatečné zadostiučinění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
14. Dovolatelka předeslala, že v posuzovaném řízení byla exekuována na základě rozhodčího nálezu, kde byla v pozici spotřebitelky, přičemž podle rozhodčí doložky měla v rozhodčím řízení rozhodovat M. P. a pro případ, že tato rozhodkyně funkci nepřijme či z jiného důvodu nebude jako rozhodce ve věci působit, měl rozhodce určit H. Č.. Tento způsob určení rozhodce by však u spotřebitele neměl přicházet platně v úvahu (pod rozhodčím nálezem byla ve výsledku podepsána Š. S.). Žalobkyně tak v prvé řadě namítala, že exekutor ani soud nepřezkoumali z úřední povinnosti exekuční titul, který v případě rozhodčího nálezu měl být doprovázen i rozhodčí doložkou. Následně žalobkyně namítala, že se v rámci exekučního řízení domáhala zastavení exekučního řízení, soud však byl po téměř 3 roky k tomuto návrhu nečinný a ve výsledku žalobkyně v postavení exekuované dlužnice neunesla psychický nátlak v podobě soupisu věcí v jejím bydlišti a vydání příkazu k prodeji nemovitosti, v níž bydlela, a dlužnou částku exekutorovi uhradila. Při tomto kroku se domnívala, že bude-li její návrh na zastavení exekuce úspěšný, bude jí uhrazená částka logicky vrácena. Místo toho se jí však dostalo konstatování, že po úhradě částky exekuce končí a již o jejím návrhu na zastavení exekuce nebude nikdy rozhodnuto.
15. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud při řešení otázky týkající se zastavení exekuce odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2012, podle kterého jde-li o otázky zastavení exekuce, pak není podmínkou odpovědnosti případné zrušení rozhodnutí, jakož i od rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, podle kterého v přezkoumávané věci dotčená rozhodčí doložka neobstojí, což mělo být zohledněno, a nepřistoupil ani na aplikaci (zohlednění) rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012, dle nějž byla-li již exekuce nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení, přičemž takový závěr platí bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal. Rovněž tak podle dovolatelky odvolací soud neaplikoval ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 v tom směru, že průtah může mít za následek vznik majetkové škody a je třeba následně zkoumat, zdali by ke škodě při pravidelném běhu věcí došlo, přičemž odvolací soud ani nerespektoval povinnost vyjádřit se k argumentaci odvolatele, což je v rozporu se zásadami uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 a odchýlil se od argumentace uvedené v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1361/2012, kde je řešeno postavení manželky povinného v exekuci.
16. Dovolatelka také předložila 5 otázek, které dle ní nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
a) „Je třeba jako předběžnou otázku přezkoumat, zdali nerozhodnutím o zastavení exekuce (uznán průtah v délce 2 roky a 8 měsíců) vznikla žalobkyni škoda? Nebo platí, že soud v řízení o odškodnění v tomto případě nemůže tuto skutečnost posuzovat? (viz shora – souvislost s NS ČR sp. zn. 25 Cdo 1361/2012, ze dne 26. 6. 2014)“
b) „Je možno jako nesprávný úřední postup vedoucí ke vzniku škody posoudit i okolnost, že v rozporu s právními předpisy soud ani exekutor nepřistoupili ex offo k zastavení řízení, byl-li exekuční titul u spotřebitele vydán zjevně osobou odlišnou od osoby uvedené v rozhodčí doložce? Lze toto posuzovat jako otázku předběžnou? Mělo k tomuto kroku dojít?“
c) „Je třeba jako předběžnou otázku posoudit, zdali dle §35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném od 1. 4. 2012 mělo být exekuční řízení přerušeno? (event. dopadá-li ustanovení §35 odst. 2 i na situace námitky nedostatku dle §31 c) zákona o rozhodčím řízení – zde pod §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. coby ‚kromě důvodů uvedených ve zvláštním přepisu‘).“
d) „Je platba ze strany dlužníka za situace, kdy několik let není o návrhu na zastavení exekuce rozhodnuto a u dlužníka proběhl soupis věcí pro mobiliární exekuci, uznáním oprávněnosti vymáhaného nároku? Jedná [se] vůbec o plnění v situaci, kdy nedošlo k přerušení řízení a výzvě účastníkovi dle §35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. 4. 2012? Bude-li shledáno pochybení popsané shora pod bodem c), jedná se vůbec o plnění (v situaci, kdy mělo být řízení ze zákona přerušeno)? Lze tak usoudit na ‚vědomí o oprávněnosti exekuce‘? Popř. jde o liberační důvod na straně státu? (viz rozh. 25 Cdo 1361/2012)“
e) „Je pro posouzení významu exekučního řízení pro žalobce (nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení) možno uzavřít, že plnil-li tento exekutorovi (poté, co proběhla mobiliární exekuce a téměř 2 roky a 8 měsíců nebylo rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce), je význam řízení nepatrný a že ‚žalobkyně si musela být vědoma, že věřiteli dluží a dříve nebo později bude povinna vymáhanou částku hradit‘? Platí i při posouzení nároku na odškodnění/nároku na náhradu škody dle z. 82/1998 Sb. §6 odst. 2 OZ, že nikdo nemůže těžit z protiprávního stavu, který vyvolal?“
f) „Jde – pro posouzení práva na náhradu nákladů řízení – o úspěch na straně žalobce, pokud je k jeho žalobě ‚konstatováno porušení práva‘? Je třeba pro přezkoumatelnost rozsudku (jeho náležité vlastnosti), aby bylo uvedeno, kdy a jak bylo ‚konstatování porušení práva učiněno‘? Jedná se o ‚plnění závisející na úvaze soudu‘?“
17. Dovolatelka v souhrnu k výše uvedeným otázkám dále namítá, že „soud nalézací i soud odvolací nepřezkoumaly řádně uplatněný nárok, když tento v jedné části opakovaně i přes vznesené upozornění podřazovali pod §8 [OdpŠk], ačkoliv se jednalo o dva nároky dle §13 [OdpŠk], které oba mají původ v nesprávném úředním postupu, kdy nebylo rozhodnuto o návrhu na zastavení exekučního řízení, které bylo vedeno na základě rozhodčí doložky, která byla neplatná (toto bylo zjistitelné i na první pohled, když pod rozhodčím nálezem byla podepsána jménem i příjmením jiná rozhodkyně, než osoba v neplatností stižené rozhodčí doložce)“. Má tedy za to, že její situace je blízká podobné věci pod sp. zn. 25 Cdo 3375/2008, kde je konstatováno, že výkon rozhodnutí dle „neexistentního titulu“ může vyvolat škodu (byť se nejedná o exekuci na základě rozhodčího nálezu), případně se blíží „projudikovaným situacím, kdy ke škodě v podobě ztráty dobytnosti pohledávky dojde v souvislosti s podstatným průtahem [sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, Rc 7/2013]. Situace platby v exekuci ve vazbě na problematiku rozhodčích nálezů však nikde řešena není – nejblíže je tomu situace popsaná v rozhodnutí … sp. zn. 25 Cdo 1361/2012 … (kde je řešeno postavení manželky povinného v exekuci)“.
18. Dovolatelka má za to, že stav, kdy ji nechal Okresní soud v Břeclavi a soudní exekutor téměř tři roky v nejistotě a nepřistoupil k rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, není na místě „posoudit tak, jak bylo učiněno v napadaném rozhodnutí, neboť toto by bylo naprostou nihilizací práva na spravedlivý proces a práva dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod i obecně zásady vyjádřené v §6 odst. 2 občanského zákoníku, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání (nepostupoval-li řádně stát, lze stěží požadovat po žalobkyni, aby situaci správně vyhodnotila a vymáhanou částku exekutorovi nesložila – krok, který žalobkyně učinila, by v dané situaci patrně učinil zcela shodně každý jiný průměrný spotřebitel... V odškodňovacím řízení by tak měla být přezkoumána úvaha o tom, že pokud by exekuční soud postupoval předvídatelným způsobem, dospěl by k závěru o zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pokud by se tak stalo, tak by žalobkyně neuhradila na exekuci ničeho, popř. neuhradila by ani ve výsledku více, než kolik činí nesplacená část původní půjčky (bez lichvářského úroku)“. S ohledem na shora uvedené dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
19. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
21. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
22. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání žalobkyně tak není přípustné v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [k dovolací otázce f)].
25. V rozsahu nároku na náhradu škody otázky a), c) a d) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru o neexistenci odpovědnostního titulu, přičemž otázkou vzniku škody se odvolací soud ani nezabýval. Rovněž tak se odvolací soud nezabýval otázkou naplnění předpokladů pro přerušení řízení podle §35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, neboť ze skutkového stavu, z něhož vycházel, nevyplývá, že by žalobkyně podala návrh podle odstavce 1 citovaného ustanovení. V dovolacím řízení přitom nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). Nelze ani přisvědčit dovolatelčině odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1361/2012, od kterého se měl odvolací soud odchýlit. Uvedené rozhodnutí se zabývalo odlišnými předpoklady odpovědnosti za škodu, neboť se v důsledku týkalo odpovědnosti exekutora, nikoliv odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Ani polemika s argumentací odvolacího soudu o uznání oprávněnosti vymáhaného nároku není v souvislosti s nárokem na náhradu škody na místě, neboť uvedená argumentace odvolacího soudu se vztahovala k hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného v rámci nároku na náhradu nemajetkové újmy. Konečně nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatelky (uvedené shora v bodě 15.), která se týká rozhodčí doložky a způsobilosti rozhodčího nálezu být právním titulem v exekučním řízení, neboť tímto se odvolací soud rovněž nezabýval.
26. Dovolání je však v rozsahu nároku na náhradu škody přípustné pro otázku b), pokud jde o posouzení nevydání rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, popř. rozhodnutí o zastavení exekuce i bez návrhu po dobu několika let jako nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 OdpŠk, neboť se při jejím řešení odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
27. V rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy je dovolání přípustné pro otázku e) ohledně předpokladů poskytnutí toliko zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení, jakož i pro otázku posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného, neboť se při jejich řešení odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Dovolání je důvodné.
29. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takové vady neshledal.
30. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
31. Okolnost, že účastník soudního řízení pro nečinnost soudu nedosáhl požadovaného (včasného) vydání soudního rozhodnutí, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu, sama o sobě však škodu nepředstavuje; o majetkovou újmu, která je odškodnitelná, půjde tehdy, mělo-li nevydání rozhodnutí dopad do majetkové sféry účastníka (Vojtek in Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2017, s. 150).
32. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1761/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), uvedl, že nadále setrvává na závěrech své judikatury, podle které odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projevil v obsahu rozhodnutí. Uvedená judikatura však vymezuje odpovědnost za nesprávný úřední postup oproti odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že nesprávný úřední postup není v zákoně č. 82/1998 Sb. nijak definován. Jedinou výjimku představuje ustanovení §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk. Podle tohoto ustanovení je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nebo ve lhůtě přiměřené. Porušení této povinnosti je proto (podle zákona č. 82/1998 Sb.) nesprávným úředním postupem vždy. Na porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené se z toho důvodu uvedená judikatura nepoužije. Současně Nejvyšší soud uvedl, že je v zásadě správná úvaha, že je na poškozeném, aby prokázal existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a jím tvrzenou újmou a není na soudech, aby v odškodňovacím řízení nahrazovaly rozhodovací činnost správních orgánů. Z uvedeného však existuje výjimka v případě žaloby požadující náhradu ušlého zisku v důsledku nevydání rozhodnutí, na jehož vydání měl poškozený podle svých tvrzení právní nárok. V takovém případě je na poškozeném, aby prokázal splnění podmínek pro vydání rozhodnutí v určité lhůtě, neboť je-li vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu věcí, je jeho nevydání v zákonem stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého tím, že poškozený nemohl činnost, pro niž o povolení žádal, realizovat.
33. Z uvedeného vyplývá, že nečinnost exekučního soudu (prodlévání s rozhodnutím) v řízení o návrhu na zastavení exekuce lze zásadně považovat za nesprávný úřední postup. Jinak řečeno exekuční soud se dopustí nesprávného úředního postupu, když vůbec nerozhodne o návrhu povinného na zastavení exekuce, nebo nerozhodne v přiměřené lhůtě (uvedené platí i v případě, že nerozhodne o zastavení exekuce bez návrhu, ačkoliv pro takový postup jsou splněny zákonné předpoklady). Nadto v intencích řešené věci již byla tato nečinnost oběma soudy shledána (identifikovaná) jako dílčí průtah exekučního řízení při rozhodování o nároku na náhradu nemajetkové újmy za jeho celkovou nepřiměřenou délku. Zde je třeba přihlédnout i k obsahu žaloby, ze které vyplývá, že dovolatelka oba svoje nároky postavila právě jen na tvrzení nesprávného úředního postupu. Oběma soudům tedy tyto skutečnosti nebyly skryty přesto, že se souhlasem účastníků probíhalo řízení bez jednání. Pokud tedy odvolací soud ve vztahu k nároku na náhradu škody neposoudil prodlení exekučního soudu při projednávání návrhu povinné na zastavení exekuce jako nesprávný úřední postup (kteréžto prodlení bylo současně také materiálním důvodem, vlastně jediným důvodem vzniku nepřiměřené délky exekučního řízení), je jeho právní posouzení nesprávné.
34. V návaznosti na to pak bylo na místě řešit i otázku, zda identifikovaný nesprávný úřední postup spočívající v tom, že až do skončení exekučního řízení nebylo rozhodnuto o návrhu povinné na zastavení exekuce, příp. nebylo rozhodnuto o zastavení exekuce i bez návrhu, byl příčinnou vzniku tvrzené škody představované částkou, která byla posléze exekutorem z prostředků složených povinnou vyplacena oprávněnému na úhradu vymáhané pohledávky či použita na úhradu nákladů exekuce. To ovšem jednak zahrnuje posouzení otázky, zda návrh na zastavení exekuce byl důvodný či byly dány předpoklady pro zastavení exekuce i bez návrhu (zde nelze pominout poukazy dovolatelky na judikaturu týkající se posuzování platnosti rozhodčí doložky v exekučním řízení), jednak otázky, zda byla vymáhána existující splatná pohledávka oprávněného (v případě závěru o neexistenci vymáhané pohledávky ovšem nelze pominout subsidiární odpovědnost žalované z toho hlediska, zda se povinná mohla následně u oprávněného reálně domoci vrácení poskytnutého plnění). Jestliže tyto navazující otázky odvolací soud neřešil, je jeho právní posouzení otázky odpovědnosti státu za škodu neúplné, tedy nesprávné.
35. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
36. V rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy dovolací soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, v němž uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v části V. Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“
37. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, Nejvyšší soud uvedl, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“
38. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [ §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je přitom nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 ].
39. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Proto také dovolací soud dovodil, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
40. Ve vztahu k otázce významu exekučního řízení pro povinného (v tam posuzovaném řízení byla exekuce vedena pro částku 1 420,30 Kč s příslušenstvím), Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, shora uvedený závěr upřesnil v tom směru, že není podstatná výše vymáhané částky, nýbrž rozsah majetku postiženého exekucí. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud rozsahem exekucí postiženého majetku nezabýval, nicméně jeho závěr nemůže obstát ani z hlediska částky, pro kterou byla exekuce vedena.
41. V poměrech projednávané věci pak pro úplnost nelze neodkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017, v němž byla řešena právě otázka nemajetkové újmy způsobené délkou exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu, kdy exekuce byla po průtazích pro nedostatky exekučního titulu zastavena.
42. V nynější věci rovněž nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z předpokladu, že žalobkyně vymáhanou pohledávku dlužila a že poté, co ji uhradila, byl pro ni význam řízení již zanedbatelný. Odvolací soud se přitom nijak nevypořádal se skutečností, že žalobkyně jako povinná existenci exekučního titulu sporovala a z toho důvodu podala i návrh na zastavení exekuce, o kterém nebylo do skončení exekuce rozhodnuto, což je samo o sobě nesprávným úředním postupem, a že složení prostředků ve výši vymáhané pohledávky a nákladů exekuce nebylo podle žalobkyně dobrovolným splněním závazku, nýbrž toliko snahou o odvrácení důsledků exekuce, jejíž vedení považovala za nezákonné (v této souvislosti nelze přehlédnout, že úvaha žalobkyně měla oporu v tehdejší judikatuře Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3106/2012, která byla překonána až rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014). Za této situace ovšem bylo na odvolacím soudu, aby se i při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného ve spojení s kritérii chování poškozené a postupu orgánu veřejné moci zvážil uvedené skutečnosti z hlediska závěru o závažnosti nemajetkové újmy poškozeného. Závěr odvolacího soudu o konstatování porušení práva jako adekvátní formě zadostiučinění by snad mohl obstát za situace, kdyby návrhy povinného na zastavení exekuce byly ryze obstrukční, vedeny pouze snahou oddálit vymožení (po právu) exekuované pohledávky. Takové posouzení však v napadeném rozhodnutí chybí, pročež i z tohoto důvodu je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
43. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k oběma uplatněným nárokům co do právního posouzení shora uvedených otázek nesprávné, a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
44. V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí otázku existence nesprávného úředního postupu, existence škody a příčinné souvislosti mezi nimi, jakož i závažnost nemajetkové újmy způsobené žalobkyni délkou posuzovaného řízení a tomu odpovídající formu přiměřeného zadostiučinění. Přitom neopomene vyjít z dosavadních judikaturních závěrů Nejvyššího soudu (označených i v dovolání žalobkyně). Pokud vyvstane potřeba, zajistí si další skutková zjištění.
45. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu