ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3608.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3608/2020-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 547/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, č. j. 16 Co 433/2019-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 29 C 547/2015-86, zamítl žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 2 400 Kč (výrok II), a dále žalobci uložil povinnost zaplatit České republice 3 325 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy a ušlého výdělku z důvodu nesprávného úředního postupu příslušníka Policie ČR, kterým byl fyzicky napaden dne 28. 1. 2013.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na bolestné, ztížení společenského uplatnění a zásahu do práva na zdraví a do lidské důstojnost ve výši 450 000 Kč, a dále nároku na ušlý výdělek ve výši 50 000 Kč. Ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku proto Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné.
Vady řízení namítané žalobcem (nedostatečné odůvodnění části napadeného rozsudku týkající se prokázání výzvy k odstoupení žalobce na chodník) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Ve vztahu k dovoláním předestřené první otázce, zda, a případně v jaké podobě, je v souvislosti s použitím donucovacích prostředků Policií ČR použitelná zásada subsidiarity (tj. využití nejprve mírnějších donucovacích prostředků před těmi důraznějšími) jakožto součást zásady přiměřenosti, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na závěru, že donucovací prostředek užitý v daném případě policistou (úder do boku žalobce) byl přiměřený okolnostem konkrétní situace, a otázka použití jiného (mírnějšího) donucovacího prostředku ze strany policisty proto nemůže mít jakýkoli vliv na výsledek řízení.
Dovoláním předestřená druhá otázka, zda soud může za legitimní označit situaci, kdy použití donucovacích prostředků Policií ČR předcházela výzva, která nenaplnila zákonné náležitosti, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, a to již proto, že ji dovolatel nepřípustně konstruuje na vlastní verzi skutkových tvrzení (v řízení měl být nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť dovolatel má za to, že policistou nebyl před samotným fyzickým napadením vyzván k ústupu na chodník). Dovolatel tak fakticky uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a tedy nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Žalobce tak jejich zpochybňováním uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu