ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3755.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3755/2020-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) P. F. , narozeného dne XY, bytem XY, b) P. F. , narozeného dne XY, bytem XY, c) P. F. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 109/2012, o dovolání žalobců a) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020, č. j. 16 Co 402/2019-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 30 C 109/2012-144, zamítl návrh žalobce a), aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 280 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále zamítl návrh žalobců b) a c), aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim společně a nerozdílně 280 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se konstatuje, že nepřiměřenou délkou správního řízení bylo porušeno právo žalobce a) na projednání věci v přiměřené době, jinak jej v tomto výroku co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 280 000 Kč, jakož i ve výrocích II a III, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalované povinnost nahradit žalobci a) náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobcům b) a c) uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy nižších stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobce a) a žalobci b) a c) [jakožto právní nástupci původní žalobkyně b) - jejich matky] domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení o odstranění stavby zahájeného z podnětu žalobců dne 25. 10. 1996 před Městským úřadem Třebechovice pod Orebem a na něj navazujícího řízení před správními soudy, které skončilo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 9 As 38/2013, jímž byla kasační stížnost žalobců zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) a c) včasným dovoláním, a to v rozsahu výroku I, v té jeho části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 280 000 Kč žalobci a) a ve výroku II ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 280 000 Kč žalobcům b) a c), přičemž oba účastníci kvantitativně omezili své dovolání co do částky 99 000 Kč. Žalobce c) napadl rozsudek odvolacího soudu navíc i ve výroku III o nákladech řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Otázka formy přiznaného zadostiučinění, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž stanovení formy (a případně výše) zadostiučinění závisí vždy na konkrétních skutkových okolnostech a její posouzení je úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Konstatování porušení práva je přitom plnohodnotnou formou zadostiučinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012), nalézající své využití např. v situacích, kdy soudy dospějí k závěru o minimálním významu řízení pro poškozené, jako je tomu v této věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2508/2018).
Otázka, zda význam předmětu řízení pro poškozeného je nutno posuzovat synteticky dle objektivních kritérií či zda je nutno vždy vycházet z významu věci pro poškozeného v širším pojetí, které v sobě zahrnuje i posouzení subjektivního pohledu a dopadu řízení do sféry poškozeného, jíž žalobci a) a c) de facto zpochybňují závěr odvolacího soudu o nepatrnosti významu předmětu řízení pro žalobce a) a původní žalobkyni b), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Soudy nižších stupňů při řešení otázky významu předmětu řízení pro poškozené zohlednily konkrétní v tomto směru rozhodné okolnosti, které zjistily z účastníky označených důkazů, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení, kterýžto postup je aprobován judikaturou soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5117/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Bez významu v tomto směru pak není ani to, že i Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 9 As 38/2013, označil zásah do práv stěžovatelů ve správním řízení za „velmi malý“.
Konečně, namítali-li žalobci, že soudy nižších stupňů nezohlednily v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozené věk žalobce a) a původní žalobkyně b) a zdravotní stav původní žalobkyně b), pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013 či ze dne ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018). Uvedené věkové hranice žalobce a) a původní žalobkyně b) ani v době ukončení posuzovaného řízení přitom nedosáhli. Ohledně námitky zvýšeného významu posuzovaného řízení z hlediska nepříznivého zdravotního stavu původní žalobkyně b) Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3290/2018, v němž dospěl k závěru, že ani typově zvýšený význam předmětu řízení bez dalšího nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017, ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 881/2016, a ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2527/2019). Dospěl-li tak odvolací soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu k závěru, že újma utrpěná poškozenými byla zanedbatelná, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani jeho navazující závěr o tom, že význam řízení byl pro poškozené toliko nepatrný.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobců a) a c) dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobce c) dovoláním napadl rovněž výrok III rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce a) a c), jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu