ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3882.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3882/2020-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně SOLITER, a. s. , se sídlem v Jablonci nad Nisou, Nádražní 148/10, identifikační číslo osoby 004 80 835, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 33 834 376 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 5/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 68 Co 41/2020-477, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 52 691 308 Kč jako náhrady škody, která ji měla vzniknout nezákonnými platebními výměry Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou, který žalobkyni za zdaňovací období únor až listopad 2003 vyměřil daň z přidané hodnoty, aniž uznal daň na vstupu. Škoda byla představována jednak ušlým ziskem ve výši 37 875 593,59 Kč v důsledku nemožnosti využít zadržené finanční prostředky k podnikání (z důvodu nevyplacených nadměrných odpočtů) a ve výši 10 703 756,80 Kč (z důvodu nevrácených přeplatků), jednak skutečnou škodou představovanou rozdílem mezi úroky zaplacenými žalobkyní za kontokorentní úvěry a úroky uhrazeními žalobkyni správcem daně, a to ve výši 3 724 510,17 Kč (z důvodu nevyplacených nadměrných odpočtů) a ve výši 387 447,42 Kč (z důvodu nevrácených přeplatků). Žalovaná část tvrzené újmy uznala a dobrovolně uhradila skutečnou škodu ve výši 3 724 510,17 Kč a ušlý zisk ve výši 10 988 648 Kč.
V době vydání napadeného rozhodnutí (po dřívějším částečném zastavení řízení, částečném zamítnutí žaloby a částečném kasačním zásahu Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6019/2017) bylo předmětem řízení toliko zaplacení částky 33 834 376 Kč s příslušenstvím jako ušlého zisku.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 18 C 5/2011-415, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované částku 33 834 376 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jeden z výroků o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud při vázanosti právním názorem dovolacího soudu vyšel z toho, že v případě ušlého zisku z důvodu nevyplacených nadměrných odpočtů vznikla žalobkyni jen skutečná škoda spočívající v nákladech na náhradní financování, které si dokázala zajistit a z něhož žalobkyně mohla rozvíjet své podnikání. Naproti tomu nedostatek prostředků představovaných nevrácenými přeplatky se již žalobkyni z jiných zdrojů nahradit nepodařilo a tak jí vznikl nárok na náhradu ušlého zisku, který však byl již uhrazen plněním v rámci plnění žalované.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně (dále „dovolatelka“) včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit nesouhlas žalobkyně se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, včetně posouzení otázky příčinné souvislosti jako otázky skutkové, z nichž vycházel i soud odvolací, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Pokud v této souvislosti dovolatelka soudům vytýká rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. a co do náležitostí odůvodnění rozhodnutí podle §157 odst. 2 o. s. ř., tak z podaného dovolání, které je nadto značně nepřehledné, kromě samotného nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, zejm. co do nepřevzetí závěrů znaleckých posudků, nevyplývá, od řešení jaké otázky procesního práva se v souvislosti s aplikací uvedených zákonných ustanovení měl odvolací soud odchýlit a v čem by měla spočívat nesprávnost jeho právního posouzení. Dovolání je tak v této části pro nedostatek obsahových náležitostí vadné.
Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru (nadto upíná-li se především k závěrům skutkovým), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přitom dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani nesouhlas žalobkyně se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti vzniku nároku na náhradu skutečné škody a ušlého zisku vedle sebe a s tím souvisejícího právního posouzení příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem (zadržováním finančních prostředků žalobkyně) a tvrzeným ušlým ziskem (v důsledku nemožnosti využít těchto finančních prostředků k dalšímu podnikání žalobkyně), neboť v tomto směru se odvolací soud nijak neodchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v předchozím kasačním rozsudku ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6019/2017, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „[s]távající rozhodovací praxe dovolacího soudu nepopírá existenci situace, kterou dovolatelka [tehdy žalovaná; pozn. dovolacího soudu] nazývá ‚alternativní škodou‘, tj. situaci, kdy nárok na náhradu skutečné škody vylučuje nárok na ušlý zisk. Ani ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3874/2015 není existence takové situace vyloučena (viz bod 36). V tomto rozhodnutí je konstatována samostatnost obou těchto nároků, a to v tom smyslu, že nárok na náhradu skutečné škody nemusí být bezpodmínečně spojen s nárokem na ušlý zisk, a naopak.
Nelze vyloučit situaci, kdy je dána existence nároku na skutečnou škodu, ovšem již nikoliv nároku na ušlý zisk, což platí i naopak. Existovat však mohou (více či méně nezávisle na sobě) oba tyto nároky. Ačkoli tyto nároky existují (mohou existovat) nezávisle na sobě, tj. vznik jednoho automaticky nevyvolává vznik druhého, přesto je třeba je hodnotit ve vzájemné souvislosti a podle logických pravidel. Pokud – uvažováno v teoretické rovině – je skutečná škoda představována úroky, které poškozená strana musela zaplatit při získání finančních prostředků, jež měly ‚dočasně nahradit‘ prostředky zadržované na základě nezákonného rozhodnutí státního orgánu, tj. představovala náklad, který poškozená strana měla se získáním financování, pak je třeba řádně posoudit (a odůvodnit) vznik nároku na ušlý zisk, je-li existence ušlého zisku dovozována právě z absence zadržených finančních prostředků, což v posuzovaném případě z rozhodnutí odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně nevyplývá.
V obecné – teoretické – rovině mohou nastat následující situace. Poškozená strana, která tvrdí, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku v tom smyslu, že nemohla rozvíjet své podnikání:
a) získala financování, z nějž mohla (a měla) dále rozvíjet své podnikání; v tomto případě její skutečnou škodou je náklad takového financování, tj. např. smluvní úrok, který musela hradit;
b) nezískala (např. objektivní nemožností) financování, z nějž mohla (a měla) dále rozvíjet své podnikání; v tomto případě jí nevznikla skutečná škoda, ale mohl (což je na posouzení konkrétní situace) jí vzniknout ušlý zisk.
V posuzované věci se sice odvolací soud zabýval existencí obou těchto nároků, ovšem z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí již neplyne, zda a nakolik se odvolací soud zabýval tím, zda existence nároku na náhradu skutečné škody nemohla vyloučit nárok na ušlý zisk.
Pro posouzení toho, ušel-li žalobkyni v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu správy daní zisk, je nutné verifikovat nejen výši financování, které žalobkyně získala (kontokorentní rámec, úvěrové financování, atd.), ale i to, k jakému účelu bylo předmětné financování poskytnuto (jednalo-li se o účelově poskytnuté prostředky), které nemohly být použity k rozvoji podnikání, jehož absencí měl zisk ujít, respektive usilovala-li žalobkyně o to, aby získala prostředky za účelem rozvoje podnikání či jen k pokrytí svých (nezbytných) provozních nákladů, atd.“
Z dovolání je patrné, že žalobkyně nesouhlasí s tímto závazným právním názorem dovolacího soudu, ani se skutkovými zjištěními, která soudy v jeho intencích učinily. Nicméně nesouhlas se skutkovými zjištěními přípustnost dovolání založit nemůže, jak bylo uvedeno již shora, a současně dovolací soud neshledává důvod se od své ustálené rozhodovací praxe, z níž vyšlo i jeho předchozí kasační rozhodnutí, postupem podle §20 zákona o soudech a soudcích odchylovat, ani v této neshledává dovolatelkou namítaný rozpor. Nejvyšší soud se totiž svým předchozím rozhodnutí nijak od své dosavadní ustáleného rozhodovací praxe neodchýlil, naopak z této vyšel a pouze ji aplikoval a upřesnil v kontextu žalobkyní tvrzených skutečností tak, aby v právním posouzení uplatněných nároků nebyl logický rozpor.
Z toho současně vyplývá, že odvolací soud se od předchozího kasačního rozhodnutí nemohl odchýlit ani tím, že nezjistil existenci skutečné škody, která byla původně současně uplatněna, neboť ve smyslu závazného právního názoru odvolacího soudu pro závěr o možnosti vzniku ušlého zisku v příčinné souvislosti se zadrženými nadměrnými odpočty bylo toliko podstatné, zda se žalobkyni podařilo zajistit náhradní financování pro účely svého dalšího podnikání. Což v případě nevyplacených nadměrných odpočtů dospěly soudy k závěru, že ano. Za situace, kdy nárok na náhradu skutečné škody z tohoto důvodu již nebyl předmětem řízení, logicky nebylo důvodu se blíže zabývat jeho výší, stejně jako nebylo důvodu se zabývat skutečnou výší ušlého zisku z důvodu nevrácených přeplatků, pakliže tvrzený ušlý zisk z tohoto důvodu byl nižší než již žalovanou vyplacená částka.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu