ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.4311.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4311/2019-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce M. Š., bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 50 587,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 253/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, č. j. 11 Co 187/2019-30, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady ušlého zisku ve výši 50 587,61 Kč, který mu měl ujít za dobu nezákonného vazebního stíhání od 18. 4. 2018 do 13. 7. 2018. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 3. 2018, č. j. 44 Nt 10/2018-9, byl žalobce vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu. Ke stížnosti podané žalobcem a státním zástupcem bylo usnesení o vzetí žalobce do vazby zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 44 To 169/2018-20, a současně bylo tamtéž nově rozhodnuto o vazbě žalobce s odkazem na ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu. Ústavní soud svým nálezem ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1463/18, shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 3. 2019, č. j. 41 C 253/2018-19, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatel má za to, že napadené usnesení spočívá na řešení otázky procesního práva, která „byla vyřešena již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1985/2014-77“ (zřejmě myšleno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014; pozn. dovolacího soudu), přičemž odvolací soud měl uvedené rozhodnutí dezinterpretovat tím, že jej chápal a vykládal zcela v rozporu s principem místní příslušnosti založené na místě způsobení škody „a nikoliv na názvu soudu“. Současně však dovolatel v další části dovolání poukazuje na to, že i v samotném odkazovaném rozhodnutí, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, se „pak v celé nahotě promítá nedomyšlenost závěrů v něm vyslovených“, když závěry tam vyslovené jsou poplatné pro většinu okresních soudů, avšak nikoliv pro Prahu, kde jednotlivé obvodní soudy jsou často umístěny v jiném pražském obvodu, než pro jaký vykonávají svou pravomoc.
S ohledem na formulaci právní otázky dovolatelem, dovolací soud konstatuje (v rámci jím pochopeného úmyslu dovolatele), že napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř (striktně vzato) nezáviselo na řešení dovolatelem složitě formulované otázky určení místní příslušnosti soudu na základě názvu soudu (resp. na takto dovolatelem definované dezinterpretaci judikatury), neboť zcela zjevně záviselo na údajích obsažených v žalobě, které vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody, tj. vznik škody, protiprávní jednání a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním, kdy za protiprávní jednání bylo v žalobě označeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 44 To 169/2018-20. Ostatně odvolací soud sám konstatoval, že se žalobce „zcela výslovně domáhá náhrady újmy za zcela konkrétní počet dnů, které strávil v nezákonné vazbě, a to konkrétně za dny od 18. 4. 2018 do 13. 7. 2018, které ve vazbě strávil na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 44 To 169/2018-20, když dobu předcházející, za kterou náhradu v tomto řízení nežádá, byl umístěn ve vazbě na základě jiného rozhodnutí“. Dovolací soud pro ujasnění dodává, že tímto „jiným“ rozhodnutím nutně musí být (prvotní) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 3. 2018, č. j. 44 Nt 10/2018-9, které však bylo zrušeno a nahrazeno posléze zrušeným usnesením stížnostního (nadřízeného) Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 44 To 169/2018-20. Dovolací soud tak nemá pochybnosti o logice určení klíčového nezákonného rozhodnutí (č. j. 44 To 169/2018-20) pro posuzování místní příslušnosti ze strany odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), nadto uvedeného v samotné žalobě.
Vzhledem k významu práva na zákonného soudce však považuje dovolací soud za důležité připomenout svoji ustálenou rozhodovací praxi v této oblasti.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3443/2016, byl potvrzen závěr, že ze zásady perpetuatio fori , vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici. Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva, tj. vznik škody, protiprávní jednání a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že vysloví-li soud podle §105 odst. 2 o. s. ř., že není místně příslušný, není oprávněn postoupit věc po právním moci usnesení soudu danému na výběr podle §87 o. s. ř., a to i za situace, kdy žalobce měl v úmyslu realizovat svoji volbu příslušného soudu podle předmětného §87 písm. b) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4464/2016).
Ačkoli může být z podané žaloby zřejmé, že žalobce projevil vůli zvolit si soud místně příslušný podle §87 písm. b) o. s. ř., tj. soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, tak zvolil-li soud, v jehož obvodu de facto nedošlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, tak tento soud (tj. soud, kterému byla žaloba směřována, a který dospěl k závěru, že není místně příslušný, jelikož v jeho obvodu nedošlo ke skutečnosti, která by zakládala právo na náhradu škody) nemůže sám aplikovat §87 písm. b) o. s. ř. a věc sám postoupit soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Věc musí postoupit obecnému soudu žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017).
Konečně rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 Cdo 874/2015, uveřejněného pod číslem 131/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byla sjednocena rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tak, že „Ministerstvo spravedlnosti bude jednat ve věcech škody vzniklé z činnosti soudů a v trestním řízení i ostatních orgánů činných v tomto řízení.“
Dovolací soud tak uzavírá, že pokud odvolací soud potvrdil právní závěry soudu prvního stupně o tom, že ten není v předmětné věci místně příslušným soudem a věc je třeba postoupit obecnému soudu žalované České republiky jednající Ministerstvem spravedlnosti (Obvodnímu soudu pro Prahu 2), a to za situace, kdy žalobce uvedl jako místně příslušný soud Obvodní soud pro Prahu 1 (tj. nynější soud prvního stupně) na základě §87 písm. b) o. s. ř., jež se však ukázal soudem, v jehož obvodu nedošlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy (a čímž současně žalobce konzumoval možnost volby soudu), neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolání tak není v rozsahu uvedené právní otázky přípustné. Na věci nic nemění nadbytečný poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že místně příslušný soud na výběr daný ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. je totožný s místně příslušným soudem podle sídla úřadu, který jedná jménem státu ve smyslu §85 odst. 5 o. s. ř.
Odvolací soud se dle dovolatele měl také odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3443/2016, když současně s tím má rozhodnutí odvolacího soudu spočívat na řešení otázky, která nebyla doposud dovolacím soudem judikaturně řešena, přičemž touto otázkou je otázka, zda místní příslušnosti soudů v Praze, kde jednotlivé obvodní soudy jsou budovami umístěny v jiném obvodu, se řídí místem umístnění soudu či názvem obvodního soudu s ohledem na jeho pravomoc nad městskou částí bez ohledu na sídlo soudu.
Dovolací soud konstatuje, že ani na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (§237 o. s. ř.), ale zejména akcentuje skutečnost vyplývající z dovolání, že pro jednu právní otázku je dovolatelem předestřeno více předpokladů přípustnosti, což činí dovolání v uvedeném rozsahu nepřípustným, resp. vadným. Při uvedení více předpokladů přípustnosti (v daném případě tedy dvou), je třeba formulovat nejméně dvě relevantní právní otázky, neboť uvedení více předpokladů přípustnosti k jedné právní otázce si zásadně odporuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2900/2018, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014). V tomto rozsahu tedy dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Konečně dovolatel má též za to, že napadeným rozhodnutím jsou porušována jeho základní práva na zákonného soudce, kdy zákonnému soudci je žalobce zcela protiprávně odnímán. Odvolací soud měl dojít „ke zcela zmatečným závěrům ohledně vzetí do vazby žalobce, a to rozhodnutím Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 To 169/2018. Toto je naprostý nonsens, který je tak extrémní, že zakládá porušení základních práv žalobce. Kde k takovému závěru odvolací soud přišel, je zcela nepřezkoumatelné, neboť žalobce byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 5. 2018, č. j. 44 Nt 604/2018-46“.
Dovolací soud, jak je uvedeno výše, dostatečně zohlednil význam ústavně zakotveného práva na zákonného soudce a neshledal jeho porušení ze strany odvolacího soudu. Ve zbylé části posledně uvedené námitky potom dovolatel zpochybňuje ze samotného žalobního návrhu učiněné skutkové zjištění soudu o existenci nezákonného rozhodnutí způsobilého být podkladem pro rozhodnutí o místní příslušnosti soudu a staví vůči němu alternativně vlastní skutkový základ, nicméně přehlíží, že dovolání je přípustné v zásadě jen pro řešení otázek právních. Námitky dovolatele v daném směru jsou námitkami proti skutkovým zjištěním, které jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání tak založit nemohou.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu