ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.634.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 634/2021-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Igorem Žižko, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská 697/72, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 42/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 68 Co 141/2020-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 14. 2. 2020, č. j. 22 C 42/2019-61, zastavil řízení co do částky 107 333 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 867 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 67 470 Kč s příslušenstvím (výrok III), a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 200 Kč (výrok IV).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 6 221,60 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 12 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 10 200 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň–město pod sp. zn. 14 C 348/2009.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výrocích I a II dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Posuzované dovolání, směřuje-li proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím ke zpětvzetí žaloby žalobcem bylo rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a řízení v tomu odpovídajícím rozsahu zastaveno, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce v uvedeném rozsahu nijak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a neformuloval ve vztahu k napadenému výroku I rozsudku odvolacího soudu ani žádný dovolací důvod.
Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že dovolání směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu (jímž byl k odvolání žalobce změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatiti žalobci částku 6 221,60 Kč s příslušenstvím) není subjektivně přípustné.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Podal-li tak žalobce dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jímž bylo vyhověno jím podanému odvolání tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 6 221,60 Kč s příslušenstvím, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadená část výroku II rozsudku odvolacího soudu v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalobce příznivě. Podané dovolání tak není subjektivně přípustné.
Rovněž ve vztahu k otázce srovnání délky řízení se statistikou žalované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce v uvedeném rozsahu nijak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.
Námitka žalobce, že odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování, dospěl k odlišnému skutkovému závěru, než soud prvního stupně, že délka posuzovaného řízení nebyla extrémní, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud bez provedení dokazování vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně o posuzovaném řízení a na jeho základě jinak právně posoudil otázku přiměřenosti (extrémnosti) délky posuzovaného řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2991/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2922/17). Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5037/2009, je nepřiléhavý, neboť v projednávané věci odvolací soud nedospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně (nehodnotil provedené důkazy ani vlastní délku posuzovaného odlišně od soudu prvního stupně), ale naopak jeho skutková zjištění převzal a nebyl tak povinen podle §213 o. s. ř. opakovat dokazování. Závěr odvolacího soudu, že posuzované řízení nebylo extrémně dlouhé, je totiž závěrem právním, vycházejícím z odlišných právních úvah, a nikoliv odlišným závěrem skutkovým založeným na jiném hodnocení provedených důkazů.
Pokud žalobce v dovolání namítal, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, neboť odvolací soud dostatečně nevysvětlil, zda považuje argumenty žalobce za relevantní či nikoli a proč, není takové tvrzení v souladu s obsahem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se podrobně vypořádal se všemi zásadními okruhy námitek žalobce. Soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce (k tomu např. rozsudek ESLP ze dne 19. 4. 1994, ve věci Van de Hurk proti Nizozemí, stížnost č. 16034/90). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Rozsudek odvolacího soudu je pak souladný s kritérii vymezenými k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013.
Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že o vrácení soudního poplatku z dovolání požadovaném žalobcem nerozhodoval, neboť ve věcech poplatků za řízení před dovolacím soudem rozhoduje zásadně soud, který rozhodl o věci v prvním stupni (srov. §3 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu