ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.662.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 662/2020-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně VHS - ROPA plus, spol. s r. o., se sídlem v Bruntále, U Potoka 369/9, identifikační číslo osoby 25869337, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 10 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 53/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, č. j. 70 Co 240/2019-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 1. 2. 2019, č. j. 41 C 53/2018-40, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 000 Kč a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 800 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 600 Kč (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 10 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena tím, že Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj jako správce daně vydal dne 2. 7. 2015 sedm zajišťovacích příkazů na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty a okamžitě zahájil na jejich základě daňovou exekuci na veškerý majetek žalobkyně, čímž paralyzoval její podnikatelskou činnost a hrozila její totální ekonomická likvidace, přičemž tyto zajišťovací příkazy byly následně zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2017, č. j. 22 Af 35/2016-39.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž navrhovala jeho zrušení (též zrušení rozsudku soudu prvního stupně) a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Byť žalobkyně v dovolání výslovně neuvedla rozsah, v jakém rozsudek odvolacího soudu napadá, z jeho dalšího obsahu je zřejmé, že brojí pouze proti části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne … odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím onen předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, pokud v dovolání formulovala otázku, „zda se majetková újma u právnických osob presumuje či nikoli v těch případech, kdy je najisto postaveno, že rozhodnutí, vydaná státním orgánem (v daném případě zajišťovací příkazy) jsou nezákonná a úřední postup nesprávný (v daném případě faktické provedení daňové exekuce) a kdy následkem těchto nezákonných rozhodnutí a úředního postupu je navíc faktická likvidace ekonomické činnosti a ekonomické podstaty právnické osoby“, která podle ní „nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR rozhodována nebo byla dosud rozhodována jinak“. Žalobkyně tak ve vztahu k této otázce pouze parafrázuje dvě ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., aniž by bylo z obsahu dovolání současně zřejmé, které z nich má v dané věci za splněné. Ve vztahu ke konkrétní otázce může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Také námitka žalobkyně, že v řízení dostatečně tvrdila, v čem měla vzniklá nemajetková újma spočívat a že tvrdila též všechny okolnosti a příčiny, které vedly ke vzniku nemajetkové újmy, nesplňuje požadavky §241a odst. 2 o. s. ř., neboť k ní žalobkyně nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit další dovolací argumentace, v níž žalobkyně odkazuje na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn 30 Cdo 4100/2017, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, podle kterých je stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, resp. podle kterých musí soud při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Tyto judikatorní závěry přijaté ve věcech, v nichž byl prokázán vznik nemajetkové újmy, se totiž míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z důvodu neunesení břemene tvrzení o konkrétních okolnostech, v nichž žalobkyně spatřovala vznik nemajetkové újmy. Otázkami týkajícími se stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění se tudíž vůbec nezabýval a na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Ani námitka týkající se (ne)možnosti dokazování vzniku nemajetkové újmy u právnické osoby nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud měl za to, že nemajetkovou újmu právnické osoby lze dokazovat a posuzoval, zda na základě výzvy soudu prvního stupně žalobkyně řádně doplnila tvrzení o konkrétních (objektivních) okolnostech svědčících o vzniku jí utrpěné nemajetkové újmy, tj. tvrzení o konkrétních následcích, které se v důsledku nezákonného rozhodnutí ve sféře žalobkyně objektivně projevily (srov. žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2018/214, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 683/2016).
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 2. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu