ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.675.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 675/2020-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 1391/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 100/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č. j. 58 Co 235/2019-376, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 4 934 293 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (náklady právního zastoupení v trestním řízení ve výši 44 528 Kč a ušlá mzda a bonusy ve výši 4 489 765 Kč) a nemajetkové újmy (zadostiučinění ve výši 400 000 Kč) z titulu nezákonného trestního stíhání pro přečin porušování povinností při správě cizího majetku, které skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 3 T 68/2014. Tvrdil, že v důsledku nezákonného trestního stíhání s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr a také přišel o bezpečnostní prověrku. Žalovaná po podání žaloby uhradila žalobci 41 442,50 Kč na náklady právního zastoupení a 65 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy. V tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 23 C 100/2017-306, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 106 442,50 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 270,50 Kč (část požadovaných nákladů právního zastoupení) s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu co do částky 4 826 580 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV (první výrok) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Ve vztahu k části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž bylo odvolacím soudem rozhodováno o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy (byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně tohoto nároku pro jeho promlčení) žalobce v dovolání neuvádí žádnou argumentaci. Chybí údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost napadeného rozhodnutí v tomto rozsahu. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v tomto rozsahu.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu i v další části jeho prvního výroku, kterou bylo odvolacím soudem rozhodováno v rozsahu částky 1 815 Kč o nároku žalobce na zaplacení náhrady škody spočívající v nákladech právního zastoupení v trestním řízení. Jedná se přitom o nárok se samostatným skutkovým základem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, a ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018). V tomto rozsahu není dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť uvedená částka nepřevyšuje 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztah.
Dovolání není objektivně přípustné také v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, jejímž prostřednictvím žalobce fakticky namítá zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Taková vada řízení není podle §241a odst. 1 věta druhá o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. 29 NSCR 165/2018, či ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2861/2018). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Námitka žalobce, že se odvolací soud při posuzování příčinné souvislosti odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od citovaných rozhodnutí dovolacího soudu neodchýlil, pokud se zabýval tím, jaký vliv mělo nezákonné trestní stíhání na vznik škody spočívající v ušlém zisku (ušlé mzdě a bonusech) žalobce a pokud uzavřel, že bezprostřední příčinou ušlého zisku žalobce, bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele (byť odůvodněné výlučně zahájením trestního stíhání žalobce), tj. že trestní stíhání samo o sobě nemělo na příjem žalobce z pracovního poměru žádný dopad, neboť ke ztrátě příjmů došlo až v důsledku ukončení pracovního poměru, a že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a ušlým ziskem, protože se žalobce nebránil proti okamžitému zrušení pracovního poměru, k němuž došlo v rozporu se zákonem (zaměstnavatelem uplatněný důvod spočívající v zahájeném trestním stíhání, které se podle zjištění soudů nižších stupňů týkalo jednání žalobce v jeho předchozím zaměstnání a nikoliv jeho působení u aktuálního zaměstnavatele, nebylo možno podřadit pod důvody okamžitého zrušení pracovního poměru stanovené v §55 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Odvolací soud tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu sledoval ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu a vzal v potaz i ty okolnosti, které příčinnou souvislost přetrhávají.
Odvolací soud se přitom neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, pokud nepovažoval za potřebné provádět další důkazy ke zjištění postavení žalobce a jeho zaměstnavatele z hlediska zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilost, ve znění pozdějších předpisů za situace, kdy podle jeho skutkových zjištění ve sdělení o okamžitém zrušení pracovního poměru jiný důvod uveden nebyl (neobsahovalo skutkové vylíčení, z něhož by se podávala souvislost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce se zákonem č. 412/2005 Sb. či se specifickými povinnostmi, případně předpoklady žalobce pro výkon práce) a kdy též konstatoval, že ani případná ztráta či zrušení osvědčení (bezpečnostní prověrky) nenaplňuje důvody okamžitého zrušení pracovního poměru podle §55 zákoníku práce, nadto žalobce ani netvrdil, že by v důsledku zahájení trestního stíhání došlo ke zrušení jeho osvědčení podle citovaného zákona, případně že by bylo takové řízení zahájeno, neboť v žalobě uvedl, že důvod mít bezpečnostní prověrku odpadl až s ohledem na ukončení pracovního poměru. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru o neexistenci příčinné souvislosti (o jejím přetržení) mezi trestním stíháním žalobce a tvrzeným vznikem škody i pro případ prokázání postavení žalobce a jeho zaměstnavatele z hlediska zákona č. 412/2005 Sb., nelze uzavřít, že by nebyl žalobci „poskytnut příslušný důkazní prostor, tj. příležitost prokázat existenci takových skutkových tvrzení, jež jsou z hlediska potenciální příčinné souvislosti relevantní“.
Otázky (které žalobce považuje za dosud neřešené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu), zda a) „došlo nižšími soudy k výkladu ust. §55 zákoníku práce, který byl rozporný s příkazem dle věty první §2 odst. 1 občanského zákoníku … měl proto čistě jazykový výklad ust. §55 zákoníku práce provedenými nižšími soudy ustoupit příkazu dle věty první §2 odst. 1 občanského zákoníku“, b) „může se soud (zde odvolací soud) dovolávat slov právního předpisu (zde konkrétně ust. §55 zákoníku práce) proti jeho smyslu“, c) „je shora nastíněný postup (použití a výklad) zákoníku práce ze strany nižších soudů v rozporu s dobrými mravy a vede ke krutosti a bezohlednosti vůči žalobci, a uráží obyčejné lidské cítění žalobce, který byl nezákonně trestně stíhán“, a f) „bylo možné vykládat ust. §55 zákoníku práce jen prostřednictvím jazykového výkladu, nebo měl soud přihlédnout též k účelu a smyslu daného ustanovení a též ke specifické právní úpravě zák. č. 412/2005 Sb.“ přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť takto formulované otázky směřující primárně na to, jak lze hodnotit postup odvolacího soudu, odvolací soud neřešil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se oproti přesvědčení žalobce nepodává, že by odvolací soud, který se ztotožnil s posouzením věci, jak jej učinil soud prvního stupně, vykládal ustanovení §55 zákoníku práce jen prostřednictvím jazykového výkladu, ani že by nepřihlédl ke specifické právní úpravě v zákoně č. 412/2005 Sb. Touto specifickou úpravou a její případnou vazbou na zákoník práce se odvolací soud zabýval a dovodil, že zákoník práce je plně aplikovatelný i v případě rozvázání pracovního poměru zaměstnanců vykonávajících činnosti podle zákona č. 412/2005 Sb. Odkázal též na zákonné předpoklady pro vydání a trvání osvědčení (§8, §82, příp. §84 odst. 2 citovaného zákona) s tím, že „pouhá“ určitá ztráta důvěryhodnosti, která obecně bývá se zahájením trestního stíhání konkrétní osoby obvykle spojována, nepředstavuje důvod pro rozvázání pracovního poměru dle zákoníku práce (jeho okamžitým zrušením).
Ani otázky, zda d) „jsou důkazy vedoucí ke zjištění postavení žalobce a jeho zaměstnavatele z hlediska zák. č. 412/2005 Sb. (jakožto držitelů osvědčení dle zák. č. 412/2005 Sb.) nezbytné pro právní posouzení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah (příčinné souvislosti) vyloučit“ a e) „bylo tedy třeba (za účelem posouzení naplnění důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru a s tím souvisejícího zjištění a posouzení příčinné souvislosti) provést důkazy ke zjištění postavení žalobce a jeho zaměstnavatele z hlediska zák. č. 412/2005 Sb., pakliže jak zaměstnavatel, tak i žalovaný (správně zřejmě „žalobce“ – poznámka Nejvyššího soudu) jsou držiteli osvědčení dle zák. č. 412/2005 Sb.“, které žalobce též považuje za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, přípustnost dovolání založit nemohou, neboť, jak bylo uvedeno již výše, odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neměl za potřebné provádět další dokazování týkající se postavení žalobce a jeho zaměstnavatele z hlediska zákona č. 412/2005 Sb. v situaci, kdy by ani prokázání tohoto postavení žalobce a jeho zaměstnavatele závěr o nedostatku příčinné souvislosti nijak nezvrátilo (jinak řečeno odvolací soud své právní posouzení konstruoval i na předpokládané pravdivosti tvrzení žalobce stran takového postavení účastníků pracovněprávního vztahu ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb.).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru kvůli trestnímu stíhání žalobce bylo v rozporu se zákoníkem práce, též s argumentací, že „v této oblasti jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, neboť jde o specifickou kolizi dvou právních předpisů …, přičemž v případě čistě jazykového výkladu obou právních předpisů jsou adresáti nuceni k porušení alespoň jednoho z nich“, nevymezil žádnou dostatečně určitě a srozumitelně formulovanou otázku hmotného nebo procesního práva [jinou než výše citované otázky pod písmeny a) až f)], kterou má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak „pro futuro“ , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, o jakou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přitom k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka ústavněprávních vad napadeného rozhodnutí, při níž žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 384/08, tvrdí porušení práva na spravedlivý proces postupem soudu při řešení otázky výkladu §55 zákoníku práce. Oproti přesvědčení žalobce však soudy nižších stupňů, nebraly v potaz toliko jazykové znění citovaného ustanovení, jak již bylo uvedeno výše, nýbrž při svém právním posouzení přihlédly i ke specifické úpravě v zákoně č. 412/2005 Sb. a vzaly na zřetel i ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Tvrzené porušení práva na spravedlivý proces tak dovolací soud neshledal.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu