ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.731.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 731/2020-625
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobců a) P. K. , narozeného XY, b) M. V. K. , narozeného XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 202/2014, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 72 Co 431/2017-536, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 72 Co 431/2017-536, v části výroku I, jíž byly potvrzeny výroky první a třetí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2017, č. j. 17 C 202/2014-368, kterými byla zamítnuta žaloba žalobce a) o zaplacení částky 210 000 Kč a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce a) k náhradě nákladů řízení žalované, a ve výroku II v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a) a žalovanou, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2017, č. j. 17 C 202/2014-368, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. 4. 2018, č. j. 17 C 202/2014-550, v části prvního výroku, jíž byla zamítnuta žaloba žalobce a) o zaplacení částky 210 000 Kč, a ve třetím výroku v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce a) k náhradě nákladů řízení žalované, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení domáhali po žalované zaplacení každý částky 210 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále každý částky 361 800 Kč jako náhrady škody (souhrnu průměrné měsíční ztráty nájemného při existenci regulovaného nájemného a nemožnosti pronajmout byt řádnému nájemníkovi), které jim měly být způsobeny nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 307/2007 (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 17 C 202/2014-368, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. 4. 2018, č. j. 17 C 202/2014-550, zamítl žalobu o zaplacení částky 210 000 Kč každému ze žalobců (první výrok), též žalobu o zaplacení částky 361 800 Kč každému ze žalobců (druhý výrok) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (třetí výrok).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení, v němž (tehdy nezletilí) žalobci vystupovali v postavení žalovaných, trvalo 6 let, 9 měsíců a 22 dnů (od 2. 10. 2007, kdy byla soudu doručena žaloba, do 24. 7. 2014, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení z důvodu úmrtí žalobkyně v posuzovaném řízení). Žalobkyně v posuzovaném řízení byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku (6. 12. 2007), na základě její žádosti bylo rozhodnuto o osvobození od soudních poplatků (17. 1. 2008), byl jí ustanoven zástupce (z řad advokátů (28. 4. 2008) a byla vyzvána k doplnění žalobních tvrzení (31. 1. 2008). Řízení bylo poté přerušeno usnesením ze dne 8. 2. 2008 do doby pravomocného skončení řízení ve věcech vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 21/2007 a sp. zn. 16 C 16/2008, v nichž byly mezi týmiž účastníky řešeny žaloby o určení neplatnosti předchozích výpovědí z nájmu totožného bytu. Usnesení o přerušení řízení bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2008. V řízení bylo pokračováno usnesením ze dne 12. 4. 2013 (které nabylo právní moci dne 18. 5. 2013), žalobci (v posuzovaném řízení žalovaní) byli vyzváni k vyjádření k žalobě (30. 5. 2013), dne 24. 6. 2013 doložili návrh k opatrovnickému soudu na vyslovení souhlasu s právním úkonem za nezletilé, dne 3. 9. 2013 proběhlo jednání, které bylo odročeno na den 3. 12. 2013, a dne 10. 12. 2013 byl vyhlášen rozsudek, proti němuž podali žalobci (v postavení žalovaných) odvolání. Na výzvu soudu zaplatili soudní poplatek z odvolání (9. 1. 2014), soud prvního stupně rozhodl o odměně ustanoveného zástupce (4. 3. 2014) a spis předložil odvolacímu soudu (20. 3. 2014), který mu jej vrátil dne 14. 5. 2013 bez věcného vyřízení, neboť žalobkyně zemřela. Usnesením ze dne 27. 6. 2013, které nabylo právní moci dne 24. 7. 2014, bylo řízení zastaveno a předchozí vydaný rozsudek byl zrušen. Soud prvního stupně též podrobně popsal průběh řízení vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 21/2007 a sp. zn. 16 C 16/2008 s tím, že délka těchto řízení je předmětem přezkumu ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 395/2014 a sp. zn. 31 C 97/2014.
4. Soud prvního stupně posoudil nároky žalobců podle §13 odst. 1, §31 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Pro absenci nesprávného úředního postupu jako jednoho ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu žalobu jako nedůvodnou zamítl. V posuzovaném řízení podle něj nešlo o věc skutkově složitější, věc byla procesně složitější z důvodu nutnosti vyčkání skončení jiných řízení, v nichž byly projednávány žaloby na neplatnost dříve podaných výpovědí z nájmu téhož bytu, neboť v případě zamítnutí takových žalob by předchozí výpověď byla platná a odpadl by daný spor. Posuzované řízení nepovažoval typově za řízení se zvýšeným významem pro účastníky a poukázal též na to, že žalobci až na výzvu soudu doložili plnou moc pro své zastupování, a téměř po 7 letech od zahájení řízení doložili návrh k opatrovnickému soudu na vyslovení souhlasu s právním úkonem za nezletilé, což svědčí o nižším významu předmětu řízení pro ně. Přihlédl též k tomu, že žalobci iniciují větší množství soudních sporů (u tamního soudu 16 žalob), což je staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v případě osoby účastné jediného či několika málo soudních řízení. Dovodil též podíl žalobců na délce řízení z důvodu podání opakovaných výpovědí z nájmu bytu bez vyčkání skončení řízení o určení neplatnosti předchozí výpovědi, což zapříčinilo nutnost přerušení řízení a také z důvodu podání návrhu na zrušení ustanovení zástupce žalobkyně pro řízení a návrhu na nařízení přezkoumání duševního stavu žalobkyně. Uzavřel, že soud v posuzovaném řízení postupoval koncentrovaně, činil úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci samé a v řízení nelze spatřovat průtahy. Podle soudu prvního stupně nedošlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě. S ohledem na to, že vedlejší řízení jsou předmětem samostatného přezkumu, nepřihlížel v rámci zabránění duplicitního odškodnění za tutéž skutečnost k době přerušení.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dodal, že o nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce vedlejších řízení již bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 19 C 395/2014-101, a ze dne 16. 12. 2016, č. j. 31 C 97/2014-231).
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci, jak jej učinil soud prvního stupně. Přerušení posuzovaného řízení měl za hospodárné, neboť ve vedlejších řízeních byly projednávány dříve podané výpovědi žalobců z téhož nájmu bytu (pro rozhodnutí o později podané žalobě bylo třeba najisto postavit, zda žalobkyni v posuzovaném řízení ještě svědčí postavení nájemkyně bytu, jako základní podmínka pro úspěch takové žaloby). Vzhledem k tomu, že již bylo výše citovanými rozsudky pravomocně rozhodnuto o nárocích žalobců na separaci úzkosti, kterou měli trpět po dobu trvání obou vedlejších řízení, považoval za správné, pokud se soud prvního stupně zabýval možností odškodnění žalobců pouze za tvrzenou újmu týkající se období, o němž doposud nebylo rozhodnuto, tj. od 2. 10. 2007 do 8. 2. 2008 (od podání žaloby do právní moci usnesení o přerušení řízení) a dále obdobím od 18. 5. 2013 do 24. 7. 2014 (od právní moci usnesení o pokračování v posuzovaném řízení do právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno). Vzhledem k tomu, že šlo o dobu šesti měsíců, předmět sporu měl pro žalobce standardní význam, v řízení vystupovali společně, což je důvod pro snížení míry jejich nejistoty ohledně výsledku řízení a s přihlédnutím k tomu, že právě žalobci zahltili téměř devadesátiletou nájemkyni nejméně čtyřmi výpověďmi z nájmu bytu (vedle dalších podaných žalob), a ta neměla jinou možnost ochrany proti nedůvodné výpovědi, než se domáhat její neplatnosti prostřednictvím žaloby, ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že požadavky žalobců na náhradu majetkové újmy i nemajetkové újmy nejsou oprávněné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci včasným a obsáhlým dovoláním, a to výslovně v celém rozsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle žalobců závisí rozhodnutí odvolacího soudu na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
9. Žalobci namítají existenci celkem 27 „vad napadeného rozsudku“ vedoucích k nesprávnému právnímu posouzení. Jejich prostřednictvím žalobci odvolacímu soudu vytýkají pochybení při vyhodnocení délky trvání posuzovaného řízení. Podle žalobců odvolací soud nesprávně uzavřel, že v situaci, kdy o vzniku újmy spojené s trváním vedlejšího řízení (řízení, do jehož pravomocného skončení bylo posuzované řízení přerušeno) již bylo pravomocně rozhodnuto, se délka vedlejšího řízení nezapočítává do celkové délky posuzovaného řízení. Mají za to, že doba, po níž bylo řízení přerušeno, měla být započtena do doby řízení, že je nerozhodné, zda a jak bylo rozhodnuto o nárocích na újmu vzniklou ve vedlejších řízeních. Poukazují na závěry stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 58/2011“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), které podle nich odvolací soud nerespektoval. Tuto svou argumentaci poté dále rozvíjí prostřednictvím rozsáhlých úvah (místy filozofických), kterými odůvodňují svůj názor, že v posuzovaném řízení bylo porušeno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobci dále namítají, že odvolací soud nedostatečně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a že nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, pokud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení se nevyskytla období nečinnosti soudu, který po celou dobu jeho trvání rozhodoval plynule. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud měl u každého úkonu provedeného v posuzovaném řízení zvážit, zda při něm byly či nebyly učiněny průtahy, tyto výsledky sečíst a součet případných průtahů následně porovnat s délkou trvání posuzovaného řízení a tuto paralelně srovnat s průměrnou dobou sporných civilních řízení v České republice. Podle žalobců tak došlo v posuzovaném řízení k průtahům v součtu v délce 2256 dní, přičemž do průtahů započítávají též dobu přerušení řízení, jež považují za „plýtvání časem“, neboť posuzované řízení podle nich s vedlejšími řízeními věcně nesouviselo. Obdobně pak žalobci tvrdí též existenci průtahů ve vedlejších řízeních a mají za to, že i tato řízení byla nepřiměřeně dlouhá, v důsledku čehož bylo nepřiměřeně dlouhé i posuzované řízení.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
11. Vzhledem k tomu, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2019, č. j. 17 C 202/2014-621, jež nabylo právní moci dne 15. 1. 2020, bylo řízení o dovolání žalobce b) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, zabýval se dovolací soud pouze dovoláním žalobce a).
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud proto zkoumal jeho přípustnost.
14. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). V projednávané věci žalobci po žalované požadovali, aby každému z nich nahradila tvrzenou nemajetkovou újmu ve výši 210 000 Kč a škodu ve výši 361 800 Kč. Nejde tu tedy o taková společná práva nebo povinnosti, že se ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kdy platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006). Žalobci uplatňující každý své vlastní nároky tak nejsou v postavení nerozlučných společníků, nýbrž jsou společníky samostatnými, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§91 odst. 1 o. s. ř.). I dovolání je proto samostatný společník oprávněn podat jen za svou osobu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009, ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4243/2015, a ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3537/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3550/2010). Napadl-li žalobce a) dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu [stejně jako žalobce b), neboť z obsahu dovolání není zřejmé omezení rozsahu dovolání jednotlivých žalobců], tedy i v té části výroku I, jíž byl potvrzen první a druhý zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároků žalobce b) na zaplacení částek 210 000 Kč a 361 800 Kč a též třetí výrok ohledně povinnosti žalobce b) k náhradě nákladů řízení žalované, a v části výroku II, jíž bylo rozhodováno o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou, jde o dovolání podané neoprávněnou osobou a tudíž subjektivně nepřípustné, neboť v tomto rozsahu rozhodnutím odvolacího soudu nenastala v poměrech žalobce a) žádná újma odstranitelná jeho případným zrušením. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce a) podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
15. V rozsahu, v němž žalobce a) napadl rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroků I a II, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ním a žalovanou, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jde o dovolání proti výrokům o nákladech řízení.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
18. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu dovolání tedy musí být patrná formulace právní otázky, kterou se Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi ještě nezabýval a kterou by měl vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, ale zejména též pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018).
19. Spatřuje-li žalobce a) přípustnost dovolání v tom, že „rozhodnutí odvolacího závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, žádnou takovou otázku hmotného práva v dovolání neformuluje a formulace takové otázky nevyplývá ani z jeho další rozsáhlé dovolací argumentace, v níž kritizuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Touto argumentací z hlediska věcného v souladu s požadavkem obsaženým v §241a odst. 2 o. s. ř. vymezuje důvod dovolání, avšak nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
20. Požadavkům na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání však odpovídá ta část obsahu dovolání, v níž žalobce a) namítá, že odvolací soud nerespektoval jím citovanou judikaturu dovolacího soudu, neboť při hodnocení, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, nezapočetl do doby posuzovaného řízení dobu, po kterou bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení v situaci, kdy o nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení již bylo rozhodnuto v jiném řízení, a že tuto dobu průběhu vedlejšího řízení nezohlednil při zkoumání existence průtahů v posuzovaném řízení. Žalobce tak fakticky uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá v rozsahu, jímž je zpochybňována správnost právního posouzení odvolacího soudu ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 361 800 Kč, jež měla podle tvrzení žalobce a) spočívat v ušlém zisku na nájemném z důvodu nepřiměřené doby trvání posuzovaného řízení, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dobu, po kterou bylo posuzované řízení přerušeno, nehodnotil jako průtah, a to bez ohledu na průběh vedlejšího řízení, kvůli kterému bylo posuzované řízení přerušeno. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu (majetkovou újmu) je nutno odlišovat od předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V případě nemajetkové újmy představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nepřiměřená délka řízení. Na řízení se hledí jako celek, takže celková délka řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti. V případě nároku na náhradu škody spočívajícím v ušlém zisku za období, o které podle tvrzení žalobce, nebýt průtahů, mohlo posuzované (hlavní) řízení skončit dříve, spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. U takového nároku při hodnocení průběhu hlavního řízení, nelze přihlížet k průběhu řízení vedlejšího, tj. nepřihlíží se k případným průtahům ve vedlejším řízení, do jehož skončení bylo hlavní řízení přerušeno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1018/2014, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2243/2017, a ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2196/2020). V tomto rozsahu proto dovolací soud dovolání žalobce a) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
22. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je třeba při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, započítávat do doby posuzovaného řízení i tu její část, kdy bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení, bylo-li v jiném kompenzačním řízení pravomocně rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobenou nepřiměřenou délkou vedlejšího řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
26. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení je nezbytné při posuzování přiměřenosti délky řízení nejprve určit počátek a konec doby, kterou lze ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení. Zásadně je třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno (srov. část III. R 58/2011).
27. Pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, pro které bylo řízení přerušeno, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, promítá se tato skutečnost i do závěrů o nepřiměřené délce původního řízení. Při posuzování přiměřenosti celkové délky (hlavního) řízení se přihlédne též k tomu, zda bylo řízení přerušeno důvodně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, nebo ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2768/2017). Nepřihlíží se však k průběhu vedlejšího řízení před zahájením hlavního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016).
28. V případě nepřiměřené délky (hlavního) řízení se následně při stanovení výše zadostiučinění zohlední, že obě řízení (přerušené hlavní řízení i řízení vedlejší) je třeba v rozsahu jejich souběhu (celé doby jejich souběhu nikoliv pouze doby, po kterou bylo hlavní řízení přerušeno) vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem zůstává stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení. Zohlednění souběžného průběhu úzce souvisejících řízení vyloučí nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou délku každého z nich (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, či ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019).
29. Při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení je tedy třeba důsledně odlišovat fázi, kdy se soud zabývá existencí nesprávného úředního postupu, tedy otázkou, zda délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a fázi, kdy soud následně posuzuje formu a výši přiměřeného zadostiučinění, shledá-li v předchozí fázi, že celková doba posuzovaného řízení byla nepřiměřená. V rámci první fáze je třeba v souladu s výše citovanou judikaturou do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno a zkoumat, zda ve vedlejším řízení, pro které bylo řízení přerušeno, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Ve druhé fázi pak soud za účelem vyloučení duplicitního odškodnění přihlédne k zadostiučinění poskytnutému (přiznanému) za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení a přizná přiměřené zadostiučinění za tu část řízení, kdy hlavní řízení neprobíhalo souběžně s vedlejším řízením (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2237/2017, a ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2286/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4900/2016).
30. Odvolací soud nepostupoval v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud se překážkou duplicitního odčinění téže újmy zabýval již v rámci posouzení otázky, zda délka posuzovaného řízení byla přiměřená, pokud do celkové doby posuzovaného řízení nezapočetl dobu, po níž bylo řízení přerušeno, a pokud se též na základě takto stanovené doby řízení ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení nedošlo. Byť se v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu při hodnocení délky posuzovaného řízení zabýval tím, zda přerušení řízení do skončení vedlejších řízení bylo důvodné (správně uzavřel, že rozhodnutí ve vedlejších řízeních byla určující pro rozhodnutí v posuzovaném řízení), nehodnotil, zda délka vedlejších řízení (v rozsahu jejich souběhu s hlavním řízením) byla či nebyla přiměřená a tento závěr nepromítl do závěru o přiměřenosti či nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. Konstatoval pouze, že o nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou vedlejších řízení již bylo rozhodnuto. Překážkou duplicitního odčinění téže újmy se přitom odvolací soud mohl zabývat teprve v případě, pokud by shledal nesprávný úřední postup soudu spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Z těchto důvodů není právní posouzení věci [ohledně nároku žalobce a) na náhradu nemajetkové újmy ve výši 210 000 Kč] správné.
31. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou takovou vadu řízení neshledal. K námitce žalobce o nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku lze uvést, že případné nedostatky odůvodnění nezpůsobují nepřezkoumatelnost rozsudku (vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pokud nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo3102/2014). Z obsahu dovolání, v němž žalobce a) polemizoval s právním posouzením učiněným odvolacím soudem je zřejmé, že žalobci a) byly zřejmé důvody, pro které odvolací soud své rozhodnutí vydal, a případné nedostatky v odůvodnění napadeného nebyly na újmu uplatnění jeho práv v dovolacím řízení.
32. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., zrušil v části jeho výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku o zamítnutí žaloby ohledně nároku žalobce a) na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 210 000 Kč a v závislém třetím výroku o povinnosti žalobce a) k náhradě nákladů řízení žalované, a dále v části závislého výroku II v rozsahu, jímž bylo rozhodováno o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a) a žalovanou. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve vztahu k žalobci a) také část prvního a třetího výroku rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
33. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu